Alfons Ferdinand Šťastný

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alfons Ferdinand Šťastný
Alfons Ferdinand Šťastný
Alfons Ferdinand Šťastný
Narození19. dubna 1831
Štěkeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí8. listopadu 1913 (ve věku 82 let)
Padařov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolánífilozof, novinář a politik
Politická stranaNárodní strana svobodomyslná
Funkceposlanec Českého zemského sněmu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Strašidlo věřících – Alfons Šťastný z Padařova (Humoristické listy 1874)

Alfons Ferdinand Šťastný (19. dubna 1831 Štěkeň[1] – 8. listopadu 1913 Padařov[2]) byl český statkář, filosof a politik, propagátor ateismu a myšlenkový zakladatel agrárního hnutí v Čechách.

Po nedokončených univerzitních studiích převzal v roce 1855 vedení rodinného statku v Padařově u Tábora. Veřejně na sebe upozornil v roce 1869, kdy demonstrativně vystoupil z katolické církve na protest proti rozhodnutí biskupa Jirsíka o přeložení místního kaplana. V 70. letech 19. století vydal několik publikací s velkým ohlasem, v nichž popíral základní principy křesťanství a kritizoval úzké propojení církve a státu. Založil proticírkevní spolek „Přátelé svobody svědomí“. Roku 1874 spoluzakládal mladočeskou stranu. Na její půdě i mimo ni usiloval o zlepšení poměrů rolnictva. Když získal dojem, že mladočeské vedení nemá o venkovskou problematiku dostatečný zájem, založil v 90. letech Českomoravskou stranu hospodářskou, za kterou byl dvakrát zvolen do českého sněmu. Vlastním nákladem vydával Selské noviny. Snil o evropské unii a jednotném celosvětovém jazyku. Svými názory i osobními vlastnostmi řadu venkovanů odpuzoval, nestal se jednotící postavou a v praktické politice se nakonec prosadili jiní. Za první Československé republiky byl připomínán jako patriarcha a zakladatel českého agrarismu. Tomáš Garrigue Masaryk ho považoval za typického představitele svobodomyslnosti.

Život

Mládí

Jeho otec byl židovský obchodník se střižním zbožím Jakub Rosenauer, který se roku 1804 nechal s manželkou pokřtít a při té příležitosti přijal jméno Antonín Šťastný.[3] Alfons navštěvoval obecnou školu v Praze, poté na Plzeňsku absolvoval ranhojičský kurs[3] a dále studoval souběžně na gymnáziu a technické škole ve Vídni. V letech 1853–56 byl zapsán na pražské lékařské fakultě,[3] ale roku 1855 zanechal studií a ujal se vedení rodinného statku v Padařově, kde hospodařil do konce života. V letech 1863 a 1864 se znovu zapsal na univerzitu, ale studium nedokončil ze zdravotních důvodů.[4]

Spor s církví

V 70. letech 19. století se stal významným kritikem katolické církve a náboženství obecně. Jeho prvním projevem byl otevřený dopis budějovickému biskupovi J. V. Jirsíkovi z listopadu 1869, v němž oznámil své vystoupení z církve z důvodu (podle něj) nespravedlivého přeložení dosavadního jistebnického kaplana do jiné obce.[5] Přidala se k němu i manželka a tři další rodiny.[6] Dopis okamžitě vyvolal negativní ohlas; například redaktor jihočeského listu Budivoj se pozastavoval nad tím, že tak zásadní životní rozhodnutí učinil jen ze zlosti nad jednotlivou křivdou a ve snaze potrestat biskupa, nikoliv kvůli nesouhlasu s věroukou; podle něj tím projevil, na jak lehkou váhu bere náboženství.[7]

V průběhu 70. let vydal sedm brožur, v nichž vystupoval proti církevní autoritě.[4] Nesouhlasil s dogmatem o papežské neomylnosti, které bylo v té době přijato; považoval to za projev extrémního centralismu, který na rozdíl od rakouského nebyl omezený žádnou ústavou a vzhledem k úzkému propojení církevní a státní moci se dotýkal všech Čechů, včetně nevěřících.[8] Mnohem větší rozruch vyvolal spisem Ježíš a jeho poměr ku křesťanství (1873),[9] v němž mimo jiné popíral božský původ Ježíše Krista. Rouhání v této knize si vysloužilo ostré kritické odsouzení z katolických[10] i nekatolických[11] kruhů a zesměšňování ze strany duchovních[12] i v populárních časopisech.[13] Obdobný ohlas[14] měla i brožura O spasení po smrti.[15]

Roku 1873 převzal od Josefa Baráka řízení časopisu Svoboda,[16] kde mu již dříve vyslovili podporu.[17] Na jeho stránkách chtěl bojovat proti papežské neomylnosti, ale doktrína byla mezitím přijata a Šťastný se marného úsilí i redaktorského místa vzdal.[4]

Na jaře 1873 uspořádal biskup Jirsík v Jistebnici desetidenní „svatou misii“ na podporu katolické víry, zřejmě i v reakci na veřejná vystoupení „neznaboha z blízka“ (jak označovali Šťastného při kázáních okolní kněží).[18] Naopak Šťastný v únoru následujícího roku založil proticírkevní spolek „Přátelé svobody svědomí“. Jeho stanovy nevyžadovaly ateismus a připouštěly členství katolíků a dalších křesťanů; nepovolovaly ale účast na církevním životě a veřejných náboženských obřadech, jako např. bohoslužbách a poutích. I pohřeb měl mít člen spolku občanský, bez účasti kněze.[19][20][21]

V roce 1880 byl vylosován za porotce u soudu v Táboře, odmítl ale jako ateista složit předepsanou přísahu na Boha a výkon funkce mu nebyl umožněn. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil s argumentem, že občan, který nevěří v Boha, postrádá vlastnosti požadované zákonem pro porotce.[22][23]

Politická činnost

Alfons Šťastný se věnoval politice nejprve na místní a regionální úrovni, odkud později přešel k celostátním tématům.[24] Například v letech 1869–71 jako padařovský starosta bojoval s táborským okresním hejtmanem proti rozdělení obce na dva školní okrsky a proti pokutě, kterou navzdory nevyřešeným otázkám naúčtoval okres obci.[25]

Roku 1874 spoluzakládal mladočeskou stranu.[26] V roce 1888 založil v Písku Zemský spolek politicko-hospodářských malostatkářů s cílem prosazovat zájmy rolnictva v mladočeské straně,[26] čímž opět vyvolal kontroverze.[27] Když o rok později vznikla Selská jednota pro království české,[28] stal se redaktorem jejího listu Selské noviny a v jejich vydávání pokračoval vlastním nákladem[4] až do roku 1912.[26] Zastával se v něm stavovských sociálních zájmů, ale i státních práv Českého království v rámci monarchie.[4] Jeho novinářským stylem se inspiroval například Ignát Herrmann a pozdější šéfredaktor agrárního listu Venkov, Josef Vraný.[24]

V září 1890 svolal rakouskou selskou konferenci – schůzku poslanců za venkovské obce Předlitavska. Společně přijali Program rolnictva Rakouska, který měli v říšské radě prosazovat bez ohledu na politickou příslušnost.[26][29]

V 90. letech se jeho názory postupně dostávaly do rozporu s politikou mladočechů. V září 1891 založil Českomoravskou stranu hospodářskou.[26] Otevřeně vystupoval proti mladočeským poslancům (podle vlastních slov je káral a napomínal, aby nepoškozovali stranu), čímž vyvolával spory a mladočeši se od něj při různých příležitostech distancovali.[30][31] V roce 1895 a 1901 byl za svou stranu zvolen do českého sněmu.[4]

Jeho politické ambice se neomezovaly na zájmy českých rolníků, ačkoliv k nim měl vždy nejblíže. Usiloval určitou dobu také o spojení svobodymyslných Čechů s podobně smýšlejícími Němci, toužil po vytvoření evropské unie s jednotným celním územím a parlamentem a podporoval rozšíření světového jazyka volapük.[24] Prosazoval obnovení státních práv českého království a zastával se i zájmů živnostníků a dělníků.[24] Vyslovil názor, že plat soudního úředníka musí být skvělý, má-li stát mít spravedlivé soudnictví.[24]

Odkaz

Šťastný byl ve své době výrazným myslitelem a politickým představitelem, s řadou příznivců i odpůrců. Formální vysokoškolské vzdělání nedokončil, k většině názorů se propracoval samostudiem a postupem času je měnil. Tomáš Garrigue Masaryk ho považoval za typického představitele svobodomyslnosti.[24] Jeho myšlenky, zejména v náboženské oblasti, byly odvážné obsahem i formou a vyvolávaly senzaci.[24] Ve veřejném životě byl ale spíš dogmatik než praktický politik.[26] Osobními vlastnostmi odpuzoval část představitelů rolnictva a nebyl osobou, která by mohla sjednotit venkov. Agrární stranu, později proslulou v době první Československé republiky, založili ještě za jeho života jiní.[26] Tato strana se ale k jeho odkazu v následujících letech hlásila. Např. roku 1931 mu odhalili poslanci František Staněk a Rudolf Beran pomník v rodné Štěkni. O čtyři roky později byla umístěna i pamětní deska na jeho dům v Padařově.[32] Je považován za zakladatele či patriarchu českého agrarismu.[24]

Dílo

  • O doplnění našeho národního programu (1872)
  • Politické strany u nás a jinde (1873)
  • Dekret o neomylnosti papeže římského a jeho význam praktický (1873)
  • Ježíš a jeho poměr ku křesťanství (1873)
  • K otázce školní (1873)
  • O spasení po smrti (1873)
  • Encyklika a syllabus otce svatého Pia IX. a Encyklika a syllabus syna nové doby (1874)
  • O mravnosti rozumové (1874)

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. ↑ a b c Ferdinand Šťastný (1831-1913) Slavné osobnosti Štěkně (www.steken.cz)
  4. ↑ a b c d e f Denní zprávy. Alfons Šťastný zemřel. Národní listy. 1913-11-10, roč. 53, čís. 309, s. 2. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  5. ↑ ŠŤASTNÝ, Alfons. P. Janu Val. Jirsíkovi, toho č. biskupu katolickému v Budějovicích!. Národní listy. 1869-11-02, roč. 9, čís. 303, s. 3. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  6. ↑ ŠŤASTNÝ, Alfons. Vystupování z církve katolické. Svoboda. 1869-11-10, roč. 3, čís. 21, s. 622-623. Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  7. ↑ Pan Šťastný,.... Budivoj. 1869-11-07, roč. 5, čís. 89, s. 3. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  8. ↑ ŠŤASTNÝ, Alfons. Dekret o neomylnosti papeže římského a jeho význam praktický. Praha: A. Šťastný, 1873. 75 s. Dostupné online. 
  9. ↑ ŠŤASTNÝ, Alfons. Ježíš a jeho poměr ku křesťanství. Praha: A. Šťastný, 1873. 195 s. Dostupné online. 
  10. ↑ PODLAHA, Jan Václav. Ježíš ve světle pravdy a ve světle zdravého rozumu. Praha: Katolický spolek tiskový, 1876. 224 s. Dostupné online. 
  11. ↑ Nejnovější hnutí náboženské u nás v Čechách. Hus. 1874-01-01, roč. 5, čís. 3, s. 42. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  12. ↑ LENZ, Antonín. Jan Brázda, sedlák ze Zlámané Lhoty, v půtce se sedlákem Alfonsem Šťastným, čili, Kratochvilné a velmi poučlivé dopisy o přeukrutné učenosti kandidáta filosofie Alfonsa Šťastného, sedláka v Padařově, uložené v jeho nejnovějším spisu "Ježíš a jeho poměr ku křesťanství. Praha: A.G. Steinhauser, 1873. 129 s. Dostupné online. 
  13. ↑ Stenografické zápisky z valné schůze svobodných myslitelů. Humoristické listy. 1874-06-06, roč. 16, čís. 25, s. 98. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  14. ↑ LENZ, Antonín. Učená rozprava Jana Brázdy, sedláka ze Zlámané Lhoty, o Jsoucnosti Boží, čili, Druhý výstřel proti nábožnému spisu Alfonsa Šťastného o spasení po smrti. Praha: A.G. Steinhauser, 1875. 115 s. Dostupné online. 
  15. ↑ ŠŤASTNÝ, Alfons. O spasení po smrti. Praha: A. Šťastný, 1873. 119 s. Dostupné online. 
  16. ↑ BARÁK, Josef. Přátelé!. Svoboda. 1873-11-25, roč. 7, čís. 22, s. 702. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  17. ↑ Volné myšlenky o brošurce Alfonsa Šťastného: O doplnění našeho národního programu. Svoboda. 1872-12-10, roč. 6, čís. 23, s. 720. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  18. ↑ Svatá misie v Jistebnici. Svoboda. 1873-04-25, roč. 7, čís. 8, s. 251-253. Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  19. ↑ Časové rozhledy. Opavský týdenník. 1874-03-21, roč. 1874, čís. 12, s. 91-93. Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  20. ↑ Časové rozhledy. Opavský týdenník. 1874-03-28, roč. 1874, čís. 13, s. 98-100. Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  21. ↑ Časové rozhledy. Opavský týdenník. 1874-04-18, roč. 1874, čís. 16, s. 122-124. Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  22. ↑ Atheista nesmí býti porotcem. Národní listy. 1880-11-16, roč. 20, čís. 275, s. 3. Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  23. ↑ Město Žižkovo hnízdem kněžourů. Dělnické listy. 1880-10-06, roč. 3, čís. 19, s. 148. Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  24. ↑ a b c d e f g h Ze života Alfonse Šťastného. Národní politika. 1931-04-18, roč. 49, čís. 107, s. 1 (příloha). Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  25. ↑ TRAUB, Hugo. Listy z kraje. Národní listy. 1871-03-24, roč. 11, čís. 82, s. 5. Dostupné online [cit. 2010-11-12]. 
  26. ↑ a b c d e f g Dobrý, Sláva: Patriarcha českého agrarizmu A. Šťastný (venkovskyden.blogspot.com)
  27. ↑ To by nám scházelo!. Národní politika. 1888-04-05, roč. 6, čís. 95, s. 1. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  28. ↑ Různé zprávy. Selská jednota. Budivoj. 1889-05-19, roč. 25, čís. 40, s. 3. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  29. ↑ Denní zprávy. Z Vídně, 8. září. Národní listy. 1890-09-09, roč. 30, čís. 248, s. 3. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  30. ↑ Proti odpadlictví Alfonsa Šťastného. Národní listy. 1892-07-22, roč. 32, čís. 201, s. 1. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  31. ↑ Definitivní mínění p. Alfonsa Šťastného. Národní listy. 1892-11-26, roč. 32, čís. 327, s. 1. Dostupné online [cit. 2010-10-31]. 
  32. ↑ 8.11.2008 95. výročí úmrtí Alfonse Šťastného (www.steken.cz)

Literatura

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alfons_Ferdinand_Šťastný&oldid=15850390“