Antonín Lenz
Antonín Lenz (20. února 1829 Hrbov u Netolic – 2. října 1901 Praha) byl český katolický kněz, pedagog na biskupském semináři v Českých Budějovicích, kanovník a probošt Vyšehradské kapituly, poslanec českého sněmu a panské sněmovny. Úzce spolupracoval s biskupem Jirsíkem, který ho inspiroval k dalšímu studiu a literární tvorbě. Napsal několik náboženských pojednání, v nichž se zabýval věroučnými otázkami, hodnotil Jana Husa, Petra Chelčického a další náboženské myslitele a pod pseudonymem Jan Brázda ze Zlámané Lhoty polemizoval s proticírkevními názory Alfonse Šťastného.
[editovat] Život
Jeho rodiče byli zaměstnáni na schwarzenberském panství, otec mu zemřel v útlém dětství. Navštěvoval německé a latinské školy, ale učil se i česky.[1] V roce 1850 vstoupil do semináře v Českých Budějovicích, kde strávil čtyři šťastná léta.[1] Na kněze byl vysvěcen 23. července 1854.[2] a stal se nakrátko kaplanem v Jílovicích. Se svolením biskupa Jirsíka se zapsal na pražskou filosofickou fakultu, kde se připravoval na povolání učitele matematiky a fyziky. Kněžské povolání jej ale lákalo víc a zanedlouho se vrátil zpět do jižních Čech. Působil jako kaplan v Budislavi a Deštné, kde zastával většinu úkolů místního nemocného faráře.[1] Roku 1861 úspěšně absolvoval zkoušky na bohoslovecké fakultě v Praze a byl biskupem Jirsíkem jmenován členem katedry (stolice) dogmatiky a patrologie na budějovickém semináři.[1] S biskupem úzce spolupracoval, chodili spolu na procházky a diskutovali. V té době začal také literárně tvořit. Když Jirsík vyslovil obavy z šíření bezbožství mezi českou inteligencí[1] (zřejmě i v důsledku aktivit padařovského sedláka Alfonse Šťastného, který roku 1869 demonstrativně vystoupil z církve[3] a v následujících letech vydával protináboženské spisy),[4] zareagoval Lenz napsáním několika brožur pod pseudonymem Jan Brázda ze Zlámané Lhoty, v němž tyto názory populární formou vyvracel z hlediska katolické církve.[1] Vedle toho psal i odborné texty.[1] Roku 1866 získal titul doktora teologie.[2]
Roku 1881, po dvaceti letech učitelského působení v Budějovicích, byl zvolen kanovníkem ve Vyšehradské kapitule a 10. prosince 1887, po smrti Václava Štulce, jeho nástupcem v úřadu probošta.[1] Brzy poté se stal poslancem českého zemského sněmu. Roku 1889 byl zvolen doživotním členem panské sněmovny.[2] Vedle toho byl i předsedou církevního soudu, konsistorním radou, biskupským notářem, členem Královské české společnosti nauk, členem vedení ústavu pro hluchoněmé v Praze a dalších dobročinných a vlasteneckých spolků. Byl nositelem titulu „komtur řádu císaře Františka Josefa s hvězdou“ a čestným občanem obce Deštná.[5]
Zemřel na rakovinu ledvin.[6]
[editovat] Dílo
Literárně činný byl od roku 1861, kdy začal publikovat články v Časopise katolického duchovenstva.[1] Samostatně vydal např.:
- Jan Brázda, sedlák ze Zlámané Lhoty, v půtce se sedlákem Alfonsem Šťastným, čili, Kratochvilné a velmi poučlivé dopisy o přeukrutné učenosti kandidáta filosofie Alfonsa Šťastného, sedláka v Padařově, uložené v jeho nejnovějším spisu "Ježíš a jeho poměr ku křesťanství" (1873)
- Filosofie Jana Brázdy ze Zlámané Lhoty o nesmrtelnosti lidské duše, čili, První výstřel Brázdův naproti nábožnému spisu Alfonse Šťastného o spasení po smrti (1874)
- Pohroma principu mravnosti Padařovské, čili materialistické (1875)
- Učená rozprava Jana Brázdy, sedláka ze Zlámané Lhoty, o Jsoucnosti Boží, čili, Druhý výstřel proti nábožnému spisu Alfonsa Šťastného o spasení po smrti (1875)
- Mariologie, čili, Učení církve katolické a v církvi chované o Matce Boží (1879)
- Anthropologie katolická: skromný příspěvek ku dogmatické theologii (1882)
- Petra Chelčického učení o očistci (1885)
- Socialismus v dějinách lidstva a jeho povaha a církev katolická jedině schopná ku řešení sociální otázky (1893)
- Apologie sněmu kostnického v příčině odsouzení 45 vět Jana Viklifa (1896)
- Jest pravdou nepochybnou že umřel Mistr Jan Hus za své přesvědčení a že jest mučedníkem za pravdu? (1898)
V roce 1901 uveřejnil v kalendáři Svatý Hostýn obšírnou studii o Janu Husovi, v níž z pohledu kanonického práva dokazoval, že Hus nezemřel za své přesvědčení a není mučedníkem, že byl upálen světskou mocí a církev naopak žádala jen mírné potrestání. Na druhou stranu Lenz oceňoval jeho zásluhy o českou vzdělanost a literaturu. Kritika na této práci oceňovala důkladné studium a hluboké náboženské přesvědčení autora, uznala omezení, která měl jako člen katolické hierarchie, ale nesouhlasila s některými ostrými výroky na Husovu adresu ani se závěry o nevině církve na jeho upálení na hranici.[7]
[editovat] Reference
Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/) a z projektu Kramerius NK ČR (http://kramerius.nkp.cz).
- ↑ a b c d e f g h i Th. Dr. P. Antonín Lenz. Zlatá Praha, 1889-01-11, roč. 6, čís. 8, s. 96. Dostupné online [cit. 2010-11-13].
- ↑ a b c Denní zprávy. Úmrtí. Národní listy, 1901-10-02, roč. 41, čís. 271, s. 4. Dostupné online [cit. 2010-11-13].
- ↑ ŠŤASTNÝ, Alfons. P. Janu Val. Jirsíkovi, toho č. biskupu katolickému v Budějovicích!. Národní listy, 1869-11-02, roč. 9, čís. 303, s. 3. Dostupné online [cit. 2010-10-31].
- ↑ Denní zprávy. Alfons Šťastný zemřel. Národní listy, 1913-11-10, roč. 53, čís. 309, s. 2. Dostupné online [cit. 2010-10-31].
- ↑ Monsignor dr. Antonín Lenz. Národní listy, 1901-10-03, roč. 41, čís. 272, s. 7. Dostupné online [cit. 2010-11-13].
- ↑ Probošt vyšehradské kapituly dr. Lenz .... Národní listy, 1901-09-24, roč. 41, čís. 264, s. 3. Dostupné online [cit. 2010-11-13].
- ↑ HEJRET, Jan. Denní literatura. II. Díla o Husovi. Národní listy, 1901-07-06, roč. 41, čís. 10, s. 3 (příloha). Dostupné online [cit. 2010-11-13].
