Albánské knížectví

Šablona:Infobox zaniklý stát

Albánské knížectví (albánsky Principata e Shqipnis`) byl státní útvar resp. knížectví (monarchie) na území dnešní Albánie existující od roku 1914 do roku 1925. Vládnoucí kníže nikdy neabdikoval, ale již v roce 1914 po 200 dnech vlády opustil zemi kvůli špatným podmínkám. Monarchie však vydržela až do roku 1925, i když od roku 1920 to byla spíše formální monarchie. Knížectví zaniklo převratem v roce 1925, jehož hlavní postavou byl diktátor Ahmet Zogu. Nástupcem Albánského knížectví se stala Albánská republika a do jisté míry i Albánské království vyhlášené Ahmetem Zogu v roce 1928.

Historie

Na začátku 20. století byla Albánie se zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti a skoro žádným průmyslem. Stále byla v područí Osmanské říše. Proti Osmanské nadvládě propukala různá povstání; mezi lety 1756 a 1831 získal na severu země moc rod Bušatliů, mezi lety 1787 a 1822 pak jih země ovládl Ali paša Tepelenský. Od 2. poloviny 19. století existovalo již albánské národní hnutí, na přelomu 70. a 80. let téhož století také působila Prizrenská liga, jedna z národních organizací, která požadovala na tureckém sultánovi autonomii země.

Nezávislost a Albánské knížectví

Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost. Požadavek na vytvoření autonomního státu, který předložili představitelé země osmanské vládě, její ministři přijali. 17. prosince 1912 pak evropské mocnosti přiznaly zemi autonomní status pod svrchovaností sultána. V Londýně byla 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako autonomní, suverénní a dědičné knížectví, jehož existence a neutralita byla garantována šesti velmocemi (Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Velká Británie a Rusko) a do zvolení knížete měla nejvyšší moc vykonávat Mezinárodní kontrolní komise (MKK). Jako zájemci na albánský knížecí trůn se našli italský např. italský markýz Giovanni Kastriota Skanderbeg d´Auletta nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skadenberga, ovšem neměli podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola. Neuspěli však také kandidáti velmocí většinou katolíci. Úspěšně dopadl až Wilhelm Wied z Neuwiedu v Porýní, jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdálený příbuzný byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny. Wilhelm Wied dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Drač (Durrës), tak začala jeho dvousetdenní vláda v Albánii.

Albánie během první světové války

Nedlouho po vyhlášení nezávislosti Albánie však vypukla první světová válka a členové MKK jeden po druhém začali i s vojenskými jednotkami opouštět Albánii. Knížeti posléze došly finance a při muslimské vzpouře, která dorazila do Drače hledal úkryt na palubě italské lodi Misurata, což v očích Albánců velmi snížilo jeho prestiž. Po definitivním odchodu členů MKK a jejich jednotek nenacházeje východisko předtím než se opět nalodil na loď Misurata vydal prohlášení, v němž Albáncům sdělil, že neabdikuje, ale opouští zemi, protože mu poměry v ní neumožňují řádnou správu země. Kníže vyjádřil přesvědčení, že během jeho dočasné nepřítomnosti "si bude moci lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu". Nejprve odcestoval do Rumunska a posléze do byl jako major německé armády poslán na frontu do Flander, což zdiskreditovalo Weida jako neutrální osobu schopnou vykonávat funkci vladaře Albánie především v očích Dohody. Od roku 1916 se z Albánie stalo jedno z bojišť konfliktu. Během války byla obsazena jak rakousko-uherskou, tak francouzskou a italskou armádou. Během války uzavřely albánští představitelé spojeneckou smlouvu se Srbskem.

Poválečná (meziválečná) Albánie

Po ukončení války zůstával osud nezávislé Albánie nejistý. Podle Londýnského paktu by velkou část Albánie dostala Itálie a zbytek Řecko, popř. Srbsko, ale díky přičinění amerického prezidenta Wilsona zůstala Albánie nezávislým státem a monarchií. Krátce po jejím ukončení roku 1920 došlo k jedné významné změně; hlavní město bylo přesunuto z Drače do Tirany, tehdy malého dvacetitisícového města.

V roce 1924 vypukla ve městě revoluce, která však vyústila ve zrušení monarchie a vytvoření republiky. Vůdčí albánskou postavou už od roku 1922 byl Ahmet Zogu, který byl nejdříve premiérem 1922 - 1924, později prvním prezidentem Albánie 1925 - 1928 a konečně v letech 1928 až 1939 vládl jako král Albánců Zog I.

Když v roce 1928 prezident Ahmet Zogu obnovil monarchii a prohlásil se králem, kníže Wilhelm znovu potvrdil svůj legitimní nárok na trůn pro sebe a své dědice.

Kníže

Hlavou státu byl dědičný kníže, suverénní panovník z dynastie Wiedů. O moc se dělil s vládou. V zahraničí a diplomatické korespondenci byl uváděn jako Suverénní kníže, ale v Albánii byl označovaný jako mbret (neboli král).

Jeho celý titul byl:

Z milosti velmocí a vůle lidu Albánský kníže.

Související články

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Principality of Albania na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Albánské knížectví na Wikimedia Commons
(anglicky) Stránky o Albánském knížectví
(německy) Stránky rodu Wiedů

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.