Česká heraldika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Česká heraldika je velice obecný pojem zahrnující heraldický vývoj přibližně od 12. století na území českého státu a posléze Zemí koruny české a to až do roku 1918 a potažmo až do let po druhé světové válce, kdy dekrety prezidenta Beneše definitivně ruší šlechtické výsady, které již de facto rušila Ústava a zákony Československé první republiky. Mimo šlechtickou heraldiku existovala také bohatá heraldika městská a zemská, která byla sice méně známá a propracovaná, ale na významu si udržela dodnes, neboť většina měst v Česku vychází z historických tradic při vytváření svých současných znaků a taktéž státní heraldika je inspirována především středověkými motivy.

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

K pochopení problematiky české heraldiky a jejího vývoje je nutné se orientovat v historických souvislostech dějin českých zemí. Po vzniku českého státu v 9. století ještě heraldika na našem území neexistuje, ačkoliv se někteří historikové domnívají, že nejstarším znakem našich zemí v těch dobách byl hořící černý buben či koule na stříbrném poli. Tento znak však není nikde historicky doložen.

První skutečně heraldické dějiny naší země jsou spjaty s knížecí a posléze královskou vládnoucí rodinou Přemyslovců. V 9. a 10. století je české teritorium pod nadvládou několika kmenových rodin, z nichž nejslavnějšími byli právě Přemyslovci, Slavníkovci, Vršovci a Kosmas uvádí taktéž staré rody Těpticů a Municů. Tyto rody pravděpodobně náležely k nejstarší české aristokracii a vedli s Přemyslovci boj o úplnou nadvládu nad českým teritoriem. Koncem 10. století je většina těchto rodů podrobena Přemyslovci a tím je také celé české území sjednoceno pod vládou jednoho rodu. Zaniká tím ale vrstva nejstarší české aristokracie, jejíž erby ještě nejsou doloženy, ačkoliv například u Vršovců se předpokládá, že jejich tzv. mluvícím znamením byla zvláštně tvarovaná síť k lovu ryb, která se ve staročeštině označovala jako vrš – množné číslo vrše.

Aby bylo možné sjednocené a ovládnuté území kontrolovat, bylo nutné, aby si přemyslovská knížata vytvořila systém správních a opěrných bodů, jejichž řízením a správou byl pověřen člen panovníkova dvora, který se obvykle nazýval latinským slovem optimates, seniores, milites primi ordinis…, které se do češtiny překládá jako předák. Tito správci rozlehlých ploch země a správních bodů upevňovali své pozice během celého 11. století a postupně se z nich během 11. a 12. století vyvinula nejbohatší a nejvlivnější česká šlechta. Během tohoto procesu získali členové těchto rodin natolik silné postavení, že panovník s nimi musel diskutovat veškerá svá připravovaná nařízení a navíc tito předáci získávali svěřenou půdu do trvalého držení jako královské léno, za které byli panovníkovi poplatni svou poslušností.

Vznik středověké šlechty[editovat | editovat zdroj]

V průběhu 12. a 13. století vzniká česká šlechta moderního pojetí a to především z několika významných rodů jako byli Vítkovci – znak pětilisté růže, Markvartici - znak jednoocasého lva, Hrabišici - znakem byly hrábě, Buzici – znak kančí hlavy, Šternberkové – znak osmicípé hvězdy, Ronovci – znakem byly ostrve - německy die Ronne – jméno tohoto rodu ukazuje, že česká heraldika byla od svého vzniku silně ovlivněna heraldikou německou a to, jak erby – německý název pro dědictví či odkaz (die Erbe), tak i jmény rodů. Z rozrodu těchto mocných klanů se postupně vykrystalizovala nejvýznamnější česká šlechta středověku.

Vrchol středověké šlechty u nás[editovat | editovat zdroj]

V období posledních Přemyslovců již existovala rozvinutá heraldická kultura, která souvisela s úplným rozvojem české šlechty i v porovnání se zeměmi západní Evropy, kde na nejvyšším stupni heraldického vývoje byla šlechta ve Francii, Německu a Anglii. Po vymření Přemyslovců po meči roku 1306 se projevila moc šlechty tím, že rozhodovala o budoucím vládci českých zemí a navíc v době zmatků a chaosu po smrti Václava III. až do doby nastolení vlády Jana Lucemburského a potažmo až do vrácení většiny majetku, který si šlechta přisvojila, do rukou krále za vlády Karla IV. si přisvojila obrovský majetek nejen z vlastnictví krále, ale i církve a jiných zdrojů. V době vlády Karla IV. začíná proces, kdy se k vládě začínají dostávat i lidé, kteří nebyli úplně nejvyššího původu (jako třeba páni z Pardubic, páni z Dražic…), kteří své úřady zastávali díky schopnostem a ne díky původu. Jejich erby jsou společně s erby starých panských rodů vyobrazeny v erbovním síni hradu Lauf poblíž Norimberka. Doba Karla IV. je vrcholem české heraldiky ve středověku. Po ní následuje vláda jeho syna krále Václava IV., kdy se do vlády dostávají už i lidé naprosoto nízkého původu, které král povyšuje do panského stavu, s čímž stará rodová šlechta nesouhlasí a znaky těchto rodů byly vázány na osobu držitele z vůle panovníka a po smrti Václava IV. byla většina těchto jeho přátel buďto znaku zbavena, nebo ztratili na vážnosti a významu mezi skutečnou šlechtou. Pro pochopení situace v heraldice i toho, kdo měl v Čechách tehdy největší moc, je ideální znaková síň hradu Lauf u Norimberka, který, jak bylo zmíněno výše, znázorňuje erby nejstarších českých rodů a také těch, které se vzmohli právě za vlády císaře a krále Karla IV.

Slavní čeští heraldici[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejslavnější znalce heraldiky v českých zemích patřili takřka vždy lidé spojení a obeznámení s historií, ať už historici, učitelé dějepisu, kronikáři, genealogové nebo i nadšení laici. Za nejznámější české heraldiky se považují August Sedláček, Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle, Milan Buben či Václav Březan.