Červená krvinka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lidské červené krvinky

Červená krvinka čili erytrocyt (z řec. erythros – červený a kytos – buňka) je nejběžnější krevní buňka. Její funkcí je zejména přenášení kyslíku z plic nebo žaber do ostatních tělních tkání. Obsahují červené krevní barvivo hemoglobin, které váže kyslík.

Evoluce[editovat | editovat zdroj]

Jednoduché červené krvinky se vyskytují již u některých bezobratlých. Pokud je definujeme jako buňky obsahující hemoglobin a sloužící k zachytávání kyslíku, pak se vyskytují již v tkáni některých helmintů (hlavatci, Priapulida), kteří ještě nemají cévní soustavu. U měkkýšů obvykle červené krvinky chybí a krevní barviva jsou rozpuštěna v hemolymfě. Kroužkovci (s uzavřenou cévní soustavou) na tom buď jsou stejně, nebo mají vyvinuty červené krvinky. U členovců nebyly červené krvinky nikdy nalezeny. Nižší strunatci obvykle červené krvinky také nemají, ale u obratlovců jsou již vyvinuty.[1]

U ryb, plazů a ptáků jsou erytrocyty oválné s vyvinutým jádrem. U plazů a ryb jsou obvykle širší než u ptáků. Savci mají erytrocyty bez jádra a bikonkávního tvaru – u velbloudovitých však jsou oválné. Velikost se pohybuje od 4 mikrometrů u kozy až po 9,1 mikrometru u slona.[2] V jednom mm³ bývá např. u člověka 4–5 milionů erytrocytů, u holubů však pouhých 2 400 000, naopak u psů až 6 650 000.[3]

Lidské červené krvinky[editovat | editovat zdroj]

Zleva: Červená krvinka, krevní destička a bílá krvinka
vliv osmotického tlaku na červené krvinky

Statistické údaje[editovat | editovat zdroj]

Lidské červené krvinky jsou menší než většina ostatních lidských buněk: jejich rozměr je přibližně 7,4×2,1 µm.[4] Typická červená krvinka obsahuje zhruba 265 milionů molekul hemoglobinu,[4] z nichž každá obsahuje čtyři hemové skupiny.[5]

Ženy mají kolem 4,8 milionů červených krvinek v 1 mm³ krve, muži ve stejném objemu asi 5,4 milionů.[3] Lidé trvale žijící ve vyšších polohách s nižším obsahem atmosferického kyslíku mají větší množství erytrocytů než lidé z nížin (to může ovlivnit množství bílých krvinek až o 15%[3]). Červené krvinky jsou nejpočetnější buněčnou složkou krve (1 mm³ obsahuje zhruba 4 až 11 tisíc bílých krvinek a 150 až 400 tisíc krevních destiček). V červených krvinkách zdravého člověka jsou vázány cca 3,5 g železa, což je více, než ve všech zbývajících tkáních dohromady.

Životní cyklus erytrocytů[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku krvetvorba#Erytropoéza, vznik červených krvinek.

Jelikož červené krvinky nemají jádra, nedovedou se samy dělit a množit, a proto se neustále tvoří v kostní dřeni velkých kostí během procesu nazývaného erytropoéza (v embryu probíhá erytropoéza v játrech). Erytropoéza je stimulována hormonem erytropoetinem, který je tvořen v ledvinách. Vznik červené krvinky trvá zhruba sedm dní a její životnost je 100–120 dnů.[4][6] V této době je z erytroblastů v kostní dřeni vypuzeno jádro, to na své membráně vystavuje fosfatidylserin a láká makrofágy, které pomocí DNáz buněčné jádro stráví.[3]

Staré či poškozené krvinky jsou pak obklopeny fagocyty, odbourány a jejich stavební materiál je uvolněn zpět do krve. Červené krvinky jsou odstraňovány především ve slezině. Hem z molekul hemoglobinu je vyloučen jako bilirubin.

Krevní doping[editovat | editovat zdroj]

Někteří sportovci zvyšují svůj výkon zvýšením počtu erytrocytů v krvi. Toho mohou dosáhnout dodáním erytropoetinu do těla, který zvýší produkci červených krvinek v kostní dřeni.

Další způsob zvýšení počtu červených krvinek v těle je autotransfúze krve, kdy jsou sportovcům krátce před závodem do krve vpraveny jejich vlastní, dříve odebrané, erytrocyty (ty mohou být při teplotě −78 °C skladovány 5 týdnů).

Zvýšený počet červených krvinek zvyšuje hustotu krve a může ohrozit krevní oběh dopujícího sportovce.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SCOTT, Robert B.. Comparative Hematology: The Phylogeny of the Erythrocyte. Blut. 1966, s. 340-351. Dostupné online.  
  2. Atlas hematologie zvířat. Hradec Králové : Střední odborná škola veterinární, Hradec Králové-Kukleny, 2006. Dostupné online.  
  3. a b c d RÉDEI, George P.. Encyclopedia of Genetics, Genomics, Proteomics, and Informatics. 3rd Edition. vyd. [s.l.] : Springer, 2008. ISBN 978-1-4020-6753-2.  
  4. a b c http://ms.gymspgs.cz:5050/bio/Sources/Textbook_Textbook.php?intSectionId=30500
  5. http://fikus.omska.cz/~bojkovsm/termodynamika/vodikova_vazba.html
  6. http://www.ledvinyprogres.cz/item/anatomie-a-funkce

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]