Postkeynesiánství

Postkeynesiánství je politicko-ekonomická škola vycházející z myšlenek Johna Maynarda Keynese, Michała Kaleckiho, Joan Robinsonové, Pierro Sraffy, Nicholase Kaldora, Paula Davidsona, Hymana Minskeho a mnoha dalších. Postkeynesiánství patří k hlavním tradicím v rámci heterodoxní (politické) ekonomie společně se „starým“ institucionalismem (Thorsten Veblen, John Kenneth Galbraith, Kenneth Boulding, Geoffrey Hodgson) a netotalitním marxismem (Baran, Sweezy, apod). Podle lorda Roberta Skidelskiho, biografa J. M. Keynese, patří v současné ekonomické teorii postkeynesovci ke skutečným a nejvíce autentickým následovníkům Keynese (na rozdíl od „pseudokeynesovců“, jako jsou Paul Samuelson anebo Gregory Mankiw). Podle Sheily Dowové je pro každou ekonomickou doktrínu vždy typická specifická metodologie a filosofie vědy (ontologické, epistemologické a normativní předpoklady s politickými následky na rozdělení moci ve společnosti). Pro postkeynesiánství je typický důraz na realistické pozorování a odpor k matematickému formalismu a pozitivismu tržních fundamentalistů.

Charakteristika postkeynesiánství

Postkeynesiánská škola se skládá z několika podškol, z nichž každá má důraz na různé jevy a současně se shoduje na důležitých klíčových pojmech. Zaprvé, peněžní proměnné jsou nezbytné pro pochopení ekonomiky. Zadruhé, efektivní poptávka řídí ekonomiku z krátkodobého i dlouhodobého hlediska. Za třetí, budoucnost je zásadně nejistá, a proto je nemožné aplikovat pravděpodobnosti na různé možné budoucnosti. Za čtvrté, ekonomika je závislá na cestě, a proto v budoucnu nebude existovat žádná předem stanovená rovnováha, které by se ekonomika mohla přizpůsobit. A konečně za páté, všechny se týkají distribučních konfliktů jako velmi vlivný na celkový makroekonomický vývoj v krátkodobém i dlouhodobém horizontu. Přílišné spoléhání se na Keynese jako intelektuálního zakladatele má také své nevýhody, protože může vést ke sterilním diskusím o tom, co Keynes skutečně řekl. Keynesovy příspěvky byly částečně samy o sobě založeny na neoklasických základech, protože byl studentem Alfreda Marshalla. Někteří ekonomové proto tvrdí, že Kalecki - který publikoval ještě před Keynesem principy obecné teorie, ale zpočátku pouze v polštině - byl svým způsobem také zakladatelem PKE, protože jeho analýza byla méně inspirována neoklasickou teorií. Samotný název postkeynesovské ekonomie zakrývá příspěvky několika různých a vlivných autorů. Tzv. Fundamentalisté zakládají svou teorii hlavně na samotném Keynesovi a zaměřují se na témata monetaizované výrobní ekonomiky a finanční křehkosti. Jejich analýza významně přispěla k pochopení globální finanční krize. Kaleckiáni se zajímají hlavně o produkci a zaměstnanost, hospodářské cykly, teorii růstu a otázky cen. Sraffiani jsou zaměřeni spíše na relativní ceny a možnosti technik. Institutionalisté zahrnují autory, kteří se zaměřují na institucionální prostředí ekonomiky. Patří mezi ně Minsky (alespoň částečně), behaviorální ekonomové postkeynesiánské tradice i moderní teoretici peněz (MMT), kteří se velmi intenzivně zaměřují na institucionální rámec vlády, bank a centrálních bank. Kaldoriáni se zaměřují hlavně na dlouhodobý růst a zdůrazňují omezení, kterým musí otevřené ekonomiky čelit.

Vyjdeme li ze závěrů Anthonyho Thirwalla, můžeme PKM charakterizovat těmito body:

• Za prvé, zaměstnanost a nezaměstnanost jsou určovány na trhu produktů, nikoli na trhu práce.
• Za druhé, nedobrovolná nezaměstnanost existuje a je způsobena nedostatečnou efektivní poptávkou.
  • Není to důsledek nedokonalostí trhu práce.
  • Odstranění „nedokonalostí“ nepovede k vyšší zaměstnanosti.
• Za třetí, vztah mezi agregovanými investicemi a agregovanými úsporami je zásadní pro makroekonomickou teorii a kauzalita vede od investic k úsporám, a ne naopak.
• Za čtvrté, peněžní ekonomika je zcela odlišná od barterové (mainstreamové, tržně fundamentalistické) ekonomiky.
  • Peníze nejsou neutrální i v dlouhodobém hledisku, realita je ne-ergodická (transmutabilní) a nepredikovatelná, protože není a priori určená a důchodový efekt je důležitější než substituční efekt.
  • Finance jsou důležité.
  • Na dluhu záleží, protože proto peníze vůbec vznikly.
• Za páté, kvantitativní teorie peněz je vážně zavádějící, a to ze tří důvodů.
  • Peníze jsou endogenní.
  • Příčinná rovnice směny (M * V = P * T) probíhá zprava doleva.
  • Změny v preferenci likvidity znamenají, že V není konstantní.
    • Nákladové síly často vytvářejí inflaci dlouho předtím, než je dosaženo plné zaměstnanosti.
• Za šesté, kapitalistické ekonomiky jsou poháněny „animal spirits“ investorů, které určují investice.

Hospodářsko-politická doporučení pro suverénní národy 21. století

Podle Pasinettiho jsou jádrem „keynesovské revoluce“ tyto principy:

• Realita (a ne jednoduše abstraktní racionalita) jako výchozí bod ekonomické teorie.
• Ekonomická logika s vnitřní konzistentností (a nejen formální přesností).
• Malthus a klasici (ne Walras a marginalisté) jako hlavní inspirativní zdroj v historii ekonomického myšlení. [5]
• Neergodické (místo stacionárních, nadčasových) ekonomické systémy.
• Kauzalita versus vzájemná závislost.
• Makroekonomie před mikroekonomií.
• Disequilibrium a nestabilita (ne rovnováha) jako normální stav průmyslových ekonomik.
• Nutnost nalezení vhodného analytického rámce pro řešení technických změn a hospodářského růstu.
• Silný, hluboce pociťovaný sociální zájem a cítění.

Z těchto principů lze odvozovat hospodářskou, sociální a veřejnou politiku, jejíž závěry vycházejí z těchto premis:

• Sayův zákon trhů je zavádějící a hloupý.

Funguje zde postkeynesovský dualismus: výstup a zaměstnanost jsou určovány poptávkou, zatímco (až do plné zaměstnanosti) cenová hladina závisí pouze na podmínkách nabídky, zejména na úrovni peněžních mezd (viz Moore, 1998).

• Státní intervencionismus je zásadní pro ekonomickou výkonnost a stabilitu.

PKM rámec odmítá neoklasickou víru v automatické síly, která vždy přinese rovnováhu plné zaměstnanosti, a uznává potenciál nestability na finančních trzích. Došli k závěru, že vládní fiskální politika podporuje růst a zaměstnanost, a zasazují se o zřízení výboru pro fiskální politiku, který by dohlížel na fiskální úpravy s ohledem na makroekonomické cíle. Poznamenávají, že vyšší úrovně zaměstnanosti mohou vyžadovat zvýšenou výrobní kapacitu, což může vyžadovat určitou formu regionální průmyslové politiky.

Minsky formuloval teorii endogenní finanční nestability. Při konstrukci své hypotézy vycházel z (post)keynesiánské tradice, z teorií bublin vyvinutých Charlesem Kindlebergerem, Schumpeterovy úvěrové teorie peněz a z teorie velké deprese Irvinga Fishera (dluhová deflace). Politická doporučení se zaměřují na centrální banku jako věřitele poslední instance a na důležitost reflace v boji proti procesům deflace dluhu, které mohou vést k prudkým poklesům ekonomické aktivity. Stejně jako Fisher se i Minsky snažil analyzovat finanční systém z hlediska vztahů mezi příjmem a dluhem a rozvinul svou typologii finančních jednotek („jednotky zajišťovacího financování (Hedge Fund)“, „spekulativní financování“, , "ponzi financování"). Obecná Minskyho věta, že delší období prosperity přineslo optimismus, který vedl k předlužení a spekulativním mániím. Když převládá optimismus, finanční instituce poskytují rizikové půjčky. Jak jsou tyto půjčky spláceny, vytváří to větší optimismus a větší riziko. Chování stáda to posiluje. V dobrých časech také finanční instituce požadují deregulaci, aby mohly poskytovat ještě rizikovější půjčky.

• Fiskální politika není neefektivní a ricardiánská ekvivalence je nesmysl.

Udržitelnost veřejného dluhu definuje PKM jako to, zda poměr dluhu k HDP konverguje buď k nule, nebo ke konstantní hodnotě. Standardní argument týkající se udržitelnosti veřejného dluhu je, že reálná míra růstu produkce by měla být větší než reálná úroková míra na dluh (Domar, 1944). V rámci PKM můžeme rozlišit pravděpodobně tři přístupy k otázce deficitního financování:

1. MMT příběh suverénní měny. Podle (Kelton, Wray) existují stupně suverenity:  Pokud stát disponuje suverénní měnou (Dolar), tak není finančně omezen. Je omezen pouze z hlediska reálných zdrojů a inflací. neochartalista tvrdí, že „daně pohánějí peníze“ (daně pohánějí peníze). Vláda nejprve vytvoří zúčtovací jednotku (například dolar) a poté uloží závazky z těchto peněžních prostředků. Ve všech moderních zemích to stačí k zajištění toho, že většina dluhů, aktiv a cen bude denominována v národní účetní jednotce.
2. Kaldoriánský příběh centrální banky jako zachránce poslední instance. (Lavoie, Godley, Kaldor)
3. Autoři, kteří navazují na E. Domara a kteří věří, že dluh je udržitelný pokud je růst ekonomiky větší než reálná úroková míra dluhopisů (r < g). (Lance Taylor, Malcolm Sawyer)

• Pro kontrolu inflace potřebujeme cenovou a příjmovou politiku. (Centrální banka není schopná inflaci kontrolovat a proto úroková sazba není vhodný nástroj boje s inflací).

Post Keynesiánci odmítají kvantitativní přístup poptávkové inflace ve prospěch teorie, kde je inflace poháněna primárně náklady (práce, energie, suroviny atd.). Analýza se zaměřuje na dynamiku nákladů práce, kterou lze vysvětlit různými konflikty distribuce. Minsky (1986), Lavoie (1992, 1994, 2014) a Davidson (1994, 2011) shrnují sedm příčin inflace pro post keynesiánskou teorii (1) zisk nebo monopolní tvorba cen; (2) Zvyšování mezd; (3) Snížení výnosů z rozsahu; (4) Externí faktory; (5) Šoky dodávek; (6) zvýšení daní; a (7) Poptávkové šoky. Kromě toho můžeme přidat další dvě příčiny inflace, setrvačnost a očekávání (setrvačnost je, když agenti stanovují své ceny na základě minulých inflačních rychlostí. Očekávání se objevují, když výrobci zvyšují ceny výhradně kvůli jejich očekáváním, v tom, že výrobní náklady by se zvýšily jejich pohled, který může být nepodložený.). Davidson se domnívá, že inflace je „symptomem boje o rozdělení příjmů“ a „existence pokračující inflace v jakékoli společnosti zahrnuje určité přerozdělení skutečného příjmu od slabších k silnějším skupinám v ekonomice a/nebo k jejím obchodním partnerům." (Davidson 1991, s. 89, 91) Vhodnými politikami jsou TIP pro boj s domácí inflací a indexování IMCU pro boj s exportovanou inflací. Vůči inflaci komodit je zase vhodná politika buffer stocku (bydlení, ropa, nerostné suroviny, apod). Někteří post-keynesovci rozvíjí myšlenku job guarantee programu (MMT).

Nástroje post keynesiánské měnové politiky tedy spočívají na třech pilířích: úroková sazba, správa dluhu a regulace. Řada PKM autorů zpochybňuje základy pro rostoucí tvrzení, že vyšší nezávislost centrální banky bez jakýchkoli nákladů zajistí, že inflace bude nižší i méně proměnlivá, a zjistí, že s nezávislostí centrální banky jsou spojeny značné náklady na zaměstnanost. Dle Milana Sojky, společný požadavek nezávislosti centrální banky spolu s transparentností a důvěryhodností její měnové politiky na základě „nového konsensu“ uplatňovaného Evropskou centrální bankou vyústil v nevhodný akcent protiinflační měnové politiky (což je, navíc vybaveny vysokou mírou nezávislosti při sledování měnových cílů) na úkor ekonomického růstu a zaměstnanosti.

Podle nového měnového konsensu potřebuje centrální banka politickou nezávislost, aby získala důvěryhodnost, operačním cílem je jednodenní úroková sazba mezibankovních půjček a konečným cílem je cenová stabilita. Monetaristé klasické teorie předpokládali, že směnná rovnice teorie kvantity dala centrální bance přímou kontrolu nad inflací prostřednictvím exogenní nabídky peněz. Po práci „přirozené míry nezaměstnanosti“ Miltona Friedmana klasická teorie uznala, že inflačního cílení lze dosáhnout pouze ovlivněním míry nezaměstnanosti. Keynesova teorie tvrdí, že centrální banka může cílit na inflaci pouze zavedením „příjmové politiky strachu" (Paul Davidson). Ospravedlnění „nezávislé“ centrální banky navrhovateli kvantitativní teorie peněz je implicitní uznání, že „přísné“ peněžní politiky mohou být účinné při omezování inflace pouze politickým (a sociálně) nepřijatelným vážným ekonomickým poškozením některých pracovníků a podniků v národě. Pro ortodoxní ekonomy je „nezávislost“ pouhým eufemismem, který umožňuje způsobení zbytečných a škodlivých ekonomických nákladů osobám s nejmenší schopností bránit se, aby se zlepšila ekonomická situace těch, kteří pravděpodobně budou nejbohatšími v komunitě.

Post Keynesiánci obhajují dva odlišné přístupy k měnové a úrokové politice. Aktivistický přístup vidí proti-cyklické pohyby úrokových sazeb, aby byl zajištěn silný růst a nízká zaměstnanost. Přístup parkování-to však upřednostňuje stanovení skutečných nebo nominálních sazeb na konkrétních úrovních a jejich střídání pouze střídmě. Existují v moderní post keynesiánské ekonomice dvě tradice týkající se role a účinku úrokových sazeb: (1) aktivističtí PKM (Basil Moore [1988], Giuseppe Fontana, Thomas Palley), který namísto inflačního cíle obhajuje aktivistickou měnovou politiku jako užitečný nástroj pro cílení výstupu, investic nebo využití kapacity; (2) druhou skupinu Rochon nazývá „parkovací“ PKM, který tvrdí, že fiskální politika je hlavním nástrojem k cílování produkce, zaměstnanosti a investic, zatímco měnová politika přichází s rušivými vedlejšími účinky na skutečné proměnné. Vztah mezi úrokovými sazbami a produkcí je složitý a nelineární: mechanismus peněžního přenosu mezi úrokovými sazbami a reálnými ekonomickými proměnnými je nespolehlivý a komplikovaný. Úroková sazba by měla být zaparkována na dané úrovni a měla by být použita fiskální politika. V rámci „parkování“ jsou tři další členění: 1. Smithinovo pravidlo: skutečná úroková míra by měla být velmi nízká, blízká nule (John Smithin); 2. pravidlo Kansas city (MMT): nominální úroková míra by měla být nula, případně záporné reálné úrokové sazby (Wray, Matthew Forstater, Pavlina Tcherneva). 3. pravidlo Pasinetti / pravidlo spravedlivé sazby: skutečná úroková míra by se měla rovnat míře růstu produktivity práce (Pasinetti, Lavoie, Chytil).

• Princip efektivní poptávky (Keynes, Kalecki). Proto existuje nedobrovolná, technologická nezaměstnanost. Je nutná aktivní role státu v politice zaměstannosti (růst minimální mzdy, politiky dle principu Kaldorova-Verdornova efektu)

Stručně řečeno, je to především agregátní poptávka, která řídí produkci a úroveň zaměstnanosti. Produkce ve světě PKE téměř vždy probíhá pod plnou kapacitou, kde jsou konstantní mezní náklady. Ceny jsou jednoduše tvořeny systémem „nákladů plus“ nebo „přirážky“ k nákladům, které jsou určovány tržní silou a tím, zda jste na trhu „cenovým lídrem“ nebo „příjemcem ceny“. Nabídka reaguje na růst poptávky a Akumulace kapitálu je funkcí očekávaného růstu poptávky; stejně jako práce.

Téměř všichni postkeynesovští autoři se shodují na nápravných opatřeních: bez návratu k centralizovanému a synchronizovanému vyjednávání o mzdě a nahrazení kontradiktornosti kooperativními průmyslovými vztahy není návrat k plné zaměstnanosti možný. Jak naznačila Joan Robinsonová, v roce 1937 zůstává příjmová politika klíčem k eliminaci masové nezaměstnanosti (Robinson, 1937: 24–8; srov. Cornwall, 1994: bod III).

• Koncept absolutní komparativní výhody (Smith) má přednost před relativní komparativní výhodou (Ricardo). Proto volný trh není vždy vhodný pro bohatství mezi národy.

PKM věří v absolutní komparativní výhodu (Adam Smith). Mezinárodní obchod není žádný druh výměny mezi pouze dvěma národy. Joan Robinsonova věřila, že globální ekonomický systém je ve skutečnosti oblast mezinárodního konfliktu na omezených globálních trzích, kterou nazvala „nový merkantilismus“. Postkeynesiánské alternativy k neoklasickým teoriím obchodu a směnných kurzů již existují. Toto zaměření na první vysvětluje směr obchodu jako funkci absolutní výhody, která je zase poháněna nákladovými a technologickými rozdíly. Neexistuje žádná automatická síla, která by v průběhu času tyto rozdíly zmenšovala, což znamená, že - na rozdíl od pravoslaví - je možné, že obchodní nerovnováha bude velká a dlouhodobá. Post keynesiánská teorie směnných kurzů mezitím tvrdí, že ceny měn jsou určovány téměř výhradně autonomními toky finančního kapitálu, který je vložen do specifického mezinárodního systému (hiearchická vzájemná závislost světové ekonomiky).

Důsledek, že nevyvážený obchod nebude následovat komparativní výhody, zdůrazňují pouze Post Keynesovci. PKM, kteří následují kaleckovskou tradici, zdůrazňují zpětné účinky mezinárodní konkurence na domácí marže, a tedy i na rozdělení příjmů mezi zisky a mzdy. Když měna ocení (nebo domácí náklady vzrostou ve srovnání se zahraničními), oligopolní firmy stlačují cenové marže za účelem „ceny na trhu“, což zase vede k poklesu podílu na zisku s možnými negativními dopady na investice a růst (i když to může být vyváženo podporou domácí spotřeby vyplývající z vyšších reálných mezd a příjmu pracovních sil). Když se měna znehodnocuje (nebo domácí náklady klesají ve srovnání se zahraničními), stane se pravý opak, protože domácí oligopoly jsou schopny zvýšit své cenové a maržové marže bez ztráty podílu na trhu, příjem se rozdělí z mezd na zisky, a potenciální dopady na investice, růst a spotřebu jsou zvráceny. Výsledky, u nichž je přerozdělování příjmů směrem k mzdám expanzivní, jsou známé jako režimy „vedené mzdou“, zatímco výsledky, u nichž je přerozdělování zisků expanzivní, jsou „vedeny ziskem“. Na mikroekonomické úrovni Post Keynesiani tvrdí, že obchod obecně sleduje spíše absolutní než relativní komparativní výhody.

• Koncept sociálního státu je nezbytný pro zajištění prosperity národa i v době Globalizace.

Shaun Hargreaves Heap (1989) vytváří spojení mezi svobodou, mocí a nejistotou a tvrdí, že post keynesiánská ekonomie má specifický pohled na ekonomii blahobytu, která díky svému důrazu na nejistotu podporuje rovnostářský aktivismus. Sociální stát představuje mimořádně úspěšnou socioekonomickou instituci a představuje základ sociální demokracie. Pomohlo stabilizovat kapitalismus tváří v tvář sociálně-ekonomickým stresům viktoriánského kapitalismu a ekonomické katastrofě Velké hospodářské krize (Garfinkel and Smeeding (2015, p.14 – 20)). Sociální stát není příčinou zhoršení veřejných financí a není ani cenově nedostupný. To ukazuje, jak je neoliberální válka se sociálním státem ekonomická i politická. Ekonomickým cílem jsou zvýšené zisky. Politickým cílem je snížení sociální solidarity. Strategií je co nejvíce zmenšit, privatizovat a přesunout daňovou zátěž na chudé. Nebezpečí je nejen v tom, že se to liberálům daří, ale že tlačí tak daleko, že uvolňují tržní systém a obnovují podmínky, které Polyani (1944) vinil ze vzestupu fašismu ve třicátých letech minulého století.

Někdy se tvrdí, že nepříznivý demografický vývoj slibuje, že stávající sociální stát bude nedostupný. Je pravda, že stárnoucí populace zvýší nároky na důchod, ale existují faktory, které to kompenzují. Sociální stát také podporuje mladé prostřednictvím vzdělávání, rodinné pomoci a zdravotní péče. Finanční zátěž sociálního státu je dána „poměrem závislosti“, což je poměr závislých na sociálním státě k pracující populaci. Závislé osoby se skládají z mladých a starých. Poměr závislosti se v průběhu času ve skutečnosti snižoval kvůli klesající velikosti rodiny, zatímco se zvyšovala účast pracovních sil. Druhým důvodem, proč je sociální stát cenově dostupný, je růst produktivity. Protože jsou pracovníci produktivnější, jako by pracující populace rostla rychleji, měřeno u „efektivních“ pracovníků. To snižuje poměr závislosti přizpůsobený produktivitě, což je poměr závislých na sociálním státu k efektivní pracující populaci. V konečném důsledku otázka skutečné udržitelnosti sociálního zabezpečení, zdravotní péče atd. závisí z velké části na produktivitě práce a pracovních zdrojích dostupných v budoucnosti a ne na čistě demografických ukazatelích stárnutí populace - což dnes nikdo s jistou mírou pravděpodobnosti neví (ne-ergodicita). Z post keynesiánského pohledu je pojištění založené na PAYG považováno za systém daňových převodů, který přerozděluje příjem na agregované úrovni (Bell a Wray, 2000; Campbell, 1969; Eisner, 1998; Wray, 2004) a je jedním z významné sociální instituce vytvořené sociálním státem (Cesaratto, 2005). Jinými slovy, je to spíše „mezigenerační plán zajištění“ než pouhý penzijní plán (Wray, 2004).

Základním principem jakéhokoli post keynesiánského přístupu ke zdraví by bylo, že přístup ke zdravotní péči, stejně jako přístup k zaměstnání, je základním právem, které podporuje potenciál lidí účinně přispívat ke společnosti“(Stephen Dunn, s. 180). Zdravotní péče není jen další komodita. Je nezbytné umožnit jednotlivci, aby přispíval k hospodářskému růstu a sociálnímu rozvoji a podporoval základ občanské společnosti. Zdraví pracovníci jsou produktivnější a je méně pravděpodobné, že z důvodu nemoci budou chybět dny v práci. Ekonomické náklady společnosti na zkrácený život a chronické postižení mohou být stovky miliard dolarů ročně. Post Keynesovci podporují představu, že společnost by měla poskytovat a financovat alespoň základní balíček zdravotní péče pro všechny členy společnosti.

Problémy vzdělávání v USA a na Západě a jejich neoklasické řešení, které se opírá o rostoucí konkurenci a výběr pro spotřebitele je z post-keynesovského pohledu chybné. Postkeynesovci na základé své mikroekonomické teorie docházejí k jinému pohledu. Tento přístup by se více zaměřil na poskytování dostatečného příjmu dětem z domácností s nízkými příjmy a na dodatečné výdaje na vzdělávání. Odmítá sledování studentů a podpořilo by standardy a financování na vyšších úrovních správy než na místní úrovni. Odmítá též privatizaci a rozšiřování elitizace školství na všech možných úrovních (voucher, třídní status, geografická diskriminace, školné a další tzv. tržní reformy).

Jak technologie postupuje, automatizace ovlivní rostoucí počet pracovních míst. Konvenční názor je, že vzdělání je klíčem k zamezení nezaměstnanosti, poklesu mezd a stagnace. Tento názor však podkopává neúspěch zvyšování zaměstnanosti s vysokými mzdami, i když v posledním desetiletí vzrostla míra dosaženého vzdělání. Pokud má mít evropská střední třída (pokud vůbec přežije) podíl na výhodách technologických změn, je místo toho zásadní přerozdělení bohatství a příjmů prostřednictvím daní, posílení práv na vyjednávání o práci a silnější sociální ochranu. Od osmdesátých let minulého století mzdy zaostávaly v produktivitě, a to nejen v povoláních se středními příjmy, ale i ve všech, s výjimkou nejlépe vydělávajících. Jak se zvyšuje výpočetní výkon, rozšíří se potenciál automatizace, který nahradí člověka, a ohrozí rostoucí počet pracovních míst. Ty se budou pohybovat od pracovních míst v sektoru služeb s relativně nízkou kvalifikací, jako je doprava, péče, prodej a administrativa, až po vysoce kvalifikovaná povolání v lékařství a právu. Ke zvyšování mezd po technologicky poháněných zvýšení produktivity nedošlo automaticky, ale častěji byly výsledkem politické organizace a změn vyjednávací pozice různých sociálních tříd.

Postkeynesovci považují daňovou politiku za jeden z mnoha nástrojů, jak generovat další výdaje, větší ekonomický růst a více pracovních míst. Jako takový může ovlivnit ekonomický růst. Pokud jde o zdanění bohatství, mnoho postkeynesiánů se řídí předpisem Keynese na konci Obecné teorie, která vidí konec rentiérů, vládních investic stabilizujících ekonomiku a zajišťujících dostatečnou úroveň poptávky. „V civilizované společnosti, kde vzkvétají občanské hodnoty a vlastní zájmy, musí být občané ochotni nejen zemřít za svou zemi, ale také za ni zaplatit“ (Davidson a Davidson, 1996, s. 217). Post keynesiánci navrhují vytvoření moderního daňového systému, rozšíření daňového základu, zvýšení daňových příjmů, přerozdělování příjmů od neproduktivních (bohatí) k produktivním (chudí), silné prosazování stávajících daňových zákonů, omezení nebo odstranění odpočtů, výjimek a mezer ve prospěch prosperity; zvýšení daňových sazeb; zdanění bohatství a velkých nebo vedlejších nemovitostí ve venkovských a městských oblastech; zdanění úrokových výnosů, kapitálových zisků, finančních transakcí a mezinárodních kapitálových toků.

Obchodní podnik má svou vlastní schopnost, která mu dává život s cíli a prostředky, které nemusí být nutně v souladu s těmi jednotlivými vlastníky, manažery a pracovníky (Lawson 2003, 43-4). Teorie hodnoty akcionáře staví trh nad všechny jednající osoby, a tím zatemňuje záměrné podnikatelské aktivity a další sociální síly, které trh ovládají (Ho 2009, Ch. 4; Soederberg 2010, Ch. 3) Všechny obchodní činnosti jsou ale sociální v tom smyslu, že se jejich akce odehrávají a mají význam pouze v sociálním kontextu (Polanyi 1968). Profesor ekonomie William Lazonick tvrdil, že zpětné odkupy akcií mohou krátkodobě zvýšit ceny akcií, ale v konečném důsledku narušiili rovnost příjmů, stabilitu pracovních míst a celkový ekonomický růst. Profesor univerzity Leiden Pavlos Masouros ve své knize s názvem Korporátní právo a ekonomická stagnace: Jak hodnota akcionářů a krátkodobost přispívají k úpadku západních ekonomik, přesvědčivě nastínil řetězec politických, ekonomických a právních událostí, které vedly k posunu od „Uchovejte a investujte“ firemní strategii do mentality „zmenšovat a distribuovat“ a následnou stagnaci růstu HDP. Zavádí normativní právní koncept „ Dlouhá správa věcí veřejných “, který může pomoci dostat ekonomiku z propadu. Long Governance se může vyvinout v teorii řízení, která by vedla manažery k tomu, aby stanovili jako měřítko pro své činy dlouhodobé zájmy všech akcionářů, kteří ve firmě drží, drželi nebo budou držet akcie. To by vyžadovalo, aby vedení současně bralo v úvahu konkurenční zájmy různých zúčastněných stran, protože v dlouhodobém horizontu mají akcionáři jako třída prospěch z ochrany a povzbuzování investic specifických pro firmy, které dělají jiné zúčastněné strany. Long Governance se také může stát právním konceptem, který vyžaduje, aby byly povinnosti ředitelů v rámci běžného podnikání vykonávány s cílem maximalizace dlouhodobého blahobytu podniku, kterého je nejsnáze dosahováno sledováním růstu.

• Keynesovský Globalismus (cca 1945–1972) je možnou alternativou k (neo)liberální globalizaci (1872–1914,1979–dodnes).

Postkeynesiánští ekonomové, kteří se zabývají dlouhodobým růstem v otevřených ekonomikách, vyvinuli dva související, ale zásadně odlišné teoretické přístupy: kumulativní model příčin vývozu (the export-led cumulative causation model) a model růstu omezením platební bilance (the balance-of-payments-constrained growth model). První přístup zdůrazňuje možnost, že některé země mohou dosáhnout stále se rozšiřujících „ctnostných kruhů“ rychlejšího technologického pokroku, zlepšování konkurenceschopnosti, zvyšování vývozu a rychlého růstu produkce (i když v tomto pohledu mohou být jiné země odsouzeny k tomu, aby trpěly „začarovanými kruhy“ „Pomalejší technologický pokrok, zhoršující se konkurenceschopnost, stagnující vývoz a pomalý růst produkce). Na druhou stranu, modely omezeného růstu platební bilance zdůrazňují omezení kladená na růst národa nutností financovat nezbytný dovoz buď růstem vývozu (neo-merkantelismus), nebo finančním přílivem (dluhem). Překrásná ukázka takového systému je selhání evropské integrace či vývoj české ekonomiky po roce 1989. Alain Parguez tvrdí, že „euro“ je politickým selháním a hospodářskou katastrofou.

Stockhammer interpretuje politický režim v EU jako výsledek pokusu národních elit využít evropskou integraci jako prostředek k omezení národních států. Výsledkem je politický režim, který fatálně oslabil národní státy, pokud jde o jejich fiskální a měnové kapacity, aniž by vytvořil evropský stát. Postkeynesiánská analýza krize eurozóny kontrastuje s interpretacemi inspirovanými novými keynesiánskými, novými klasickými a marxistickými teoriemi. Původem krize je vznik modelu růstu založeného na dluhu a exportu, který vedl k rychlému nárůstu poměrů soukromého dluhu a nerovnováh běžného účtu. Důvod, proč se krize stupňovala v jižní Evropě, ale nikoli v jiných částech světa, spočívá v jedinečném nefunkčním režimu hospodářské politiky v eurozóně. Evropská fiskální pravidla a trojka vnutili fiskální úspory zemím v krizi a oddělení fiskálního a měnového prostoru způsobilo, že země jsou zranitelné vůči krizi státního dluhu a donutily je dodržovat tzv. úsporná opatření (austerity policy), která vedla ke stagnaci. Rozlišuje mezi „východem“, „severem“ a „jihem“ a strukturuje Evropskou integraci kolem modernizace průmyslu, finanční situace a soudržnosti dělnické třídy. Stockhammer ukázal, že restrukturalizace tříd, rozdělení Evropy na centrum-periferii a nevhodná institucionální struktura je nedílnou součástí ekonomického procesu, který vyústil v evropskou nerovnováhu (Západ vs. Jih a Východ) a politicko-ekonomickou krizi eura (demokratický deficit, krize legitimity, Brexit). Na severu (především Německo) najdeme exportně řízený model růstu, který přišel s potlačením mezd a outsourcingem na východ. Na východě (Post-komunistická Evropa) lze růstový model charakterizovat jako závislou modernizaci (vysoký FDI, odliv zisků, zastaralá technologie), která umožňovala vysoký růst navzdory klesající soudržnosti dělnické třídy (nízké mzdy). Jih (PIIGS) zažil dluhový růstový model s realitní bublinou a vysokou mírou inflace, která vedla k velkým deficitům běžného účtu.

Česká republika (CZ) je malá otevřená ekonomika, která je do evropské ekonomiky integrována převážně prostřednictvím svých vazeb na Německo. Tradiční analýza se zaměřila na pozitivní aspekty tohoto procesu a poukázala na příznivé ukazatele české ekonomiky, silně ovlivněné modernistickou perspektivou (model ekonomického rozvoje) a (neo)liberalismem (aplikovaná ekonomická politika). Krpec a Hodulák poukazují zejména na její závislost na zahraničním kapitálu v kombinaci se slabou schopností jej udržet a nízkou přidanou hodnotou vytvářenou v ČR. Existují ukazatele naznačující závislý růst v rámci rigidního modelu mezinárodní dělby práce a rozdělování bohatství.

Milan Sojka, se ve své studii Deset let transformace po česku: transformace, nerovnost a integrace analyzoval hlavní faktory, které vedly ke špatným výsledkům české neoliberální transformační strategie. Sojka ve své práci formuloval hypotézu, podle níž je neúspěch české transformační strategie výsledkem zvláštní kombinace tří činitelů: (1) Neadekvátního teoretického rámce, který byl přijat za základ české transformační strategie a jenž vytvořil ideologicky podmíněnou averzi k aktivní úloze státu v ekonomice a k jakémukoli typu aktivní industriální a strukturální politiky. (2) Neadekvátních českých inovací (metoda kupónové privatizace), které spolu s nevyhovujícím legislativním rámcem daly vzniknout prostředí, které je vhodné "pro spekulativní a kořistnické chování spojené s rozsáhlým přerozdělováním aktiv". (3) Neadekvátního právního a institucionálního rámce, který se pojí s velmi nedokonalým vynucováním práva. Sojka dospěl k závěru, že cestu ze slepé uličky by měla představovat "komplexní modernizační transformační strategie", orientovaná na vyšší úrovni technického rozvoje a na reintegraci české ekonomiky do ekonomiky světové.

• Reforma mezinárodního systému například dle Keynesova a Davidsonova Bancorova plánu, který bude řešit deficity zemí.

Post Keynesiánští autoři v posledních desetiletích zdůraznili, že hlavní překážkou růstu je platební bilance (Davidson, 1990). Ve světě jako celku se obchodní deficity a přebytky navzájem ruší. Země s obchodními přebytky mívají postupem času přebytky úspor, zatímco země s obchodním deficitem mají tendenci akumulovat dluh. Keynesův původní návrh obnovila a dále rozvinula Brandtova komise (1980) a především Paul Davidson (1992–1993; 2002; 2004). Davidson aktualizoval Keynesův plán na splnění okolností jednadvacátého století umírněnější verzí, která nevyžaduje ani měnový systém založený na zlatě, ani světovou centrální banku. Davidsonova verze je do určité míry více národně orientovaná než Keynesův původní plán. Podle Davidsona (2002: 209) je nadnárodní centrální banka „v této fázi hospodářského rozvoje a globální ekonomické integrace […] politicky neproveditelná“.

Verze Paula Davidsona zahrnuje spektrum různých kapitálových kontrol (stejně jako Keynesův originál). Země může žít nad poměry jen tehdy, pokud má plnou zaměstnanost, ale i tak může být její deficit způsoben chudobou, v takovém případě jsou bohatší země povinny jí pomoci. Systém tak přerozděluje z přebytečných zemí do deficitních zemí. Pokud členská země akumuluje nadměrné zůstatky spuštěním přebytků běžného účtu, má tři možnosti, jak své kredity utratit: „(1) na produkty kteréhokoli jiného člena clearingové unie, (2) na nové projekty přímých zahraničních investic a/ nebo (3) poskytovat jednostranné převody (zahraniční pomoc) deficitním zemím.“ (Davidson 2004: 600).

• Aktivní rozvojová politika, kde primární odpovědnost ponesou "bohaté" země Severu dle Thirwallova zákona.

Paradigma růstu vedeného exportem je rozvojová strategie zaměřená na růst produktivní kapacity zaměřením na zahraniční trhy. Podle Thomase I. Palleyho toto paradigma již není relevantní, protože se změnily podmínky v rozvíjejících se ekonomikách i v rozvinutých ekonomikách. Dopady liberalizace obchodu po celém světě po druhé světové válce až do tzv. Washingtonského konsensu jako výrazu „ideologie volných trhů a volného obchodu“. Thirlwall silně zpochybňuje tradiční mantru, že volný obchod je všeobecně prospěšný. Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že liberalizace obchodu spustila všechny země na vyšší úroveň hospodářského růstu. Liberalizace obchodu výrazně nesnížila světovou chudobu. Na rozdíl od předpovědí ortodoxní teorie však zhoršilo rozdělení příjmů mezi bohaté a chudé země a mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými výdělečnými silami uvnitř zemí. PKM tvrdí, že obecná teorie rovnováhy je bezcenná. Z toho vyplývá, že všechny modely všeobecné rovnováhy používané k podpoře teorie volného obchodu nelze brát vážně. Protekcionismus může fungovat a může být prospěšný.

Významní ekonomové

Post-Keynesovská tradice (dle Marca Lavoie)	Hlavní témata	Inspirace	Současný autoři
Fundamentalisté	Základní nejistota Zpeněžená ekonomika výroby Finanční nestabilita Metodologie	JM Keynes Hyman Minsky starší Joan Robinson Sidney Weintraub	Paul Davidson Sheila Dow Victoria Chick Giusepe Fontana Jan Kregel
Kaleckiáni	Příjmové a distribuční modely Traverz Efektivní poptávka Konflikt tříd Ceny	Donald Harris Michal Kalecki mladší Joan Robinson Joseph Steindl	Malcolm Sawyer Bhaduri Marglin Robert Blecker Fazzari
Sraffiáni	Relativní ceny Technická volba Víceodvětvové výrobní systémy Teorie kapitálu Společná výroba Dlouhodobé pozice	Krišna Bharadwaj Pierangelo Garegnani Luigi Pasinetti Pierro Sraffa	Kurz Steedman Cessarato
Institucionalisté	Ceny Teorie firmy Peněžní instituce Behaviorální ekonomie Ekonomika práce	Alfred Eichner John Kenneth Galbraith N. Georgescu-Roegen Abba Lerner Thorstein Veblen	MMT Stephen Dunn Galbraith (2x) Fred Lee Peter Earl
Kaldoriáni	Hospodářský růst Režimy produktivity Omezení otevřené ekonomiky Skutečné finanční spojení	Wynne Godley Richard Goodwin Roy Harrod Nicholas Kaldor	Anthony Thirwall Thomas Palley John McCombie
Čeští autoři	Transformace ekonomik Dějiny ekonomického myšlení	Milan Sojka Josef Macek	Pavel Mertlík (třetí cesta) Zděněk Chytil

Existuje obrovské množství učebnic, které vyučují ekonomii z hlavního neoklasického pohledu nebo z toho, čemu říkáme nová konsensuální makroekonomie. K dispozici jsou také učebnice post keynesiánské ekonomie. Tarshis (1947) a Robinson a Eatwell (1973) jsou nyní více historicky zajímavé, zatímco Philip Arestis (1992; 1994), Thomas Palley (1996) a Paul Davidson (1994; 2011) jsou nejlepší, moderní díla. Marc Lavoie (1992; 1994, 2014) poskytuje nejpokročilejší výklad.

• Tarshis, Lorie. 1947. The Elements of Economics: An Introduction to the Theory of Price and Employment, Houghton Mifflin Co., Boston.
• Robinson, J. and J. Eatwell. 1973. An Introduction to Modern Economics, McGraw-Hill, Maidenhead.
• Eichner, Alfred S. 1991. The Macrodynamics of Advanced Market Economies (rev. edn), M. E. Sharpe, Armonk.
• Arestis, Philip. 1994. Post-Keynesian Approach to Economics: Alternative Analysis of Economic Theory and Policy (new edn), Edward Elgar Publishing.
• Lavoie, Marc. 1994. Foundations of Post-Keynesian Economic Analysis (new edn), Edward Elgar Publishing.
• Palley, Thomas I. 1996. Post Keynesian Economics: Debt, Distribution, and the Macro Economy, St. Martin’s Press, New York.
• Downward, Paul, 1998. Pricing Theory in Post Keynesian Economics: A Realist Approach, Edward Elgar, Cheltenham.
• Eichner, Alfred S. 1991. The Macrodynamics of Advanced Market Economies (rev. edn), M. E. Sharpe, Armonk.
• King (ed.), J. E. 2003. The Elgar Companion to Post Keynesian Economics, Edward Elgar Publishing, Cheltenham, UK and Northhampton, MA.
• King, J. E. 2012. The Elgar Companion to Post Keynesian Economics (2nd edn.). Edward Elgar, Cheltenham.
• Davidson, Paul. 2011. Post Keynesian Macroeconomic Theory: Foundation for Successful Economic Policies for the Twenty-First Century (2nd edn), Edward Elgar Publishing, Cheltenham.
• Davidson, Paul. 2009. The Keynes Solution: The Path to Global Economic Prosperity (1st edn). Palgrave Macmillan, New York and Basingstoke.
• Lavoie, Marc. 2009. An Introduction to Post-Keynesian Economics (rev. edn), Palgrave Macmillan, Basingstoke.
• Lee, Frederic S. 1998. Post-Keynesian Price Theory, Cambridge University Press, Cambridge.
• Lavoie, Marc. 2014. Post-Keynesian Economics: New Foundations. Edward Elgar, Cheltenham
• King, J. E. 2002. A History of Post Keynesian Economics since 1936. Edward Elgar Publishing, Cheltenham, UK and Northampton, MA.
• Wray, L. Randall. 2012. Modern Money Theory: A Primer on Macroeconomics for Sovereign Monetary Systems. Palgrave Macmillan, New York.
• King, John E. 2015. Advanced Introduction to Post Keynesian Economics. Edward Elgar, Cheltenham.
• Godley, Wynne and Marc Lavoie. 2007. Monetary Economics: An Integrated Approach to Credit, Money, Income, Production and Wealth. Palgrave Macmillan, New York, N.Y.
• Davidson, Paul. 2009. John Maynard Keynes (rev. edn.). Palgrave Macmillan, Basingstoke.
• Hein, Eckhard and Engelbert Stockhammer (eds.). 2011. A Modern Guide to Keynesian Macroeconomics and Economic Policies. Edward Elgar, Cheltenham.
• Jespersen, Jesper and Mogens Ove Madsen (eds.). 2013. Teaching Post Keynesian Economics. Edward Elgar, Cheltenham, UK.
• Davidson, Paul. 2015. Post Keynesian Theory and Policy: A Realistic Analysis of the Market Oriented Capitalist Economy. Edward Elgar Publishing, Cheltenham, UK.
• Mitchell, Bill and L. Randall Wray. Modern Monetary Theory and Practice

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu postkeynesiánství na Wikimedia Commons
• A structured post-Keynesian reading list (anglicky)

Autoritní data	NKC: ph887657

Portály: Ekonomie