Postkeynesiánství

Postkeynesiánství je politicko-ekonomická škola vycházející z myšlenek Johna Maynarda Keynese, Michała Kaleckiho, Joan Robinsonové, Pierro Sraffy, Nicholase Kaldora, Paula Davidsona, Hymana Minskeho a mnoha dalších. Postkeynesiánství patří k hlavním tradicím v rámci heterodoxní (politické) ekonomie společně se „starým“ institucionalismem (Thorsten Veblen, John Kenneth Galbraith, Kenneth Boulding, Geoffrey Hodgson) a netotalitním marxismem (Baran, Sweezy, apod). Podle lorda Roberta Skidelskiho, biografa J. M. Keynese, patří v současné ekonomické teorii postkeynesovci ke skutečným a nejvíce autentickým následovníkům Keynese (na rozdíl od „pseudokeynesovců“, jako jsou Paul Samuelson anebo Gregory Mankiw). Podle Sheily Dowové je pro každou ekonomickou doktrínu vždy typická specifická metodologie a filosofie vědy (ontologické, epistemologické a normativní předpoklady s politickými následky na rozdělení moci ve společnosti). Pro postkeynesiánství je typický důraz na realistické pozorování a odpor k matematickému formalismu a pozitivismu tržních fundamentalistů. Vyjdeme li ze závěrů Anthonyho Thirwalla, můžeme PKM charakterizovat těmito body:

• Za prvé, zaměstnanost a nezaměstnanost jsou určovány na trhu produktů, nikoli na trhu práce.
• Za druhé, nedobrovolná nezaměstnanost existuje a je způsobena nedostatečnou efektivní poptávkou.
  • Není to důsledek nedokonalostí trhu práce.
  • Odstranění „nedokonalostí“ nepovede k vyšší zaměstnanosti.
• Za třetí, vztah mezi agregovanými investicemi a agregovanými úsporami je zásadní pro makroekonomickou teorii a kauzalita vede od investic k úsporám, a ne naopak.
• Za čtvrté, peněžní ekonomika je zcela odlišná od barterové (mainstreamové, tržně fundamentalistické) ekonomiky.
  • Peníze nejsou neutrální i v dlouhodobém hledisku, realita je ne-ergodická (transmutabilní) a nepredikovatelná, protože není a priori určená a důchodový efekt je důležitější než substituční efekt.
  • Finance jsou důležité.
  • Na dluhu záleží, protože proto peníze vůbec vznikly.
• Za páté, kvantitativní teorie peněz je vážně zavádějící, a to ze tří důvodů.
  • Peníze jsou endogenní.
  • Příčinná rovnice směny (M * V = P * T) probíhá zprava doleva.
  • Změny v preferenci likvidity znamenají, že V není konstantní.
    • Nákladové síly často vytvářejí inflaci dlouho předtím, než je dosaženo plné zaměstnanosti.
• Za šesté, kapitalistické ekonomiky jsou poháněny „animal spirits“ investorů, které určují investice.

Metodologie

V podstatě existují tři, částečně se překrývající metodologické přístupy. Post keynesiánská / kriticko-realistická otevřená systémová ontologie tvrdí, že Kvalitativní metody slouží k odhalení základních struktur, mechanismů a procesů (Dow, Lawson), které řídí události.

1. Kritický realismus: Realita je strukturovaná (zahrnuje, ale je neredukovatelná, skutečnosti, jako jsou události a stavy věcí a naše zkušenosti s nimi), otevřená (pravidelnost událostí není všudypřítomná) a diferencovaná (uzavření, udržování pravidelnosti událostí, u některých se vyskytuje, ale pouze za velmi specifických podmínek) ... Tři různé ontologické domény: empirická (co lze pozorovat) ... skutečná (události, ať už je lze pozorovat nebo ne) ... a skutečná (struktury a mechanismy, které produkují Události) (Lawson, 1997). Analytická statistika a ekonometrie k prozkoumání kontextových a časově specifických a dočasných pravidelností událostí (tendencí nebo demiregulantů) ... Kvalitativní metody k odhalení základních struktur a mechanismů, které formují empirické povrchové jevy. „Cílem je vytvořit souvislost vzájemně se podporujících tvrzení o realitě, aniž by se předpokládalo, že jsou vyčerpávající, přičemž celek stojí odlišně od svých částí“ (Downward and Mearman, 2007).
2. Babylonský přístup Sheily Dowové (1990; 1996): Vzhledem k otevřené, organické, složité a transmutovatelné povaze reality může být znalost této reality vždy jen částečná. Vzhledem k tomu, že není možné dosáhnout úplných znalostí, je pro řešení této neúplnosti nezbytná řada výslovně dílčích analýz. K analýze různých aspektů reality jsou zapotřebí samostatná pole, teorie a metody (Dow 1990; Dow 1996).
3. Obecná axiomatická metodika Paula Davidsona (1996).

Přístupy můžeme charakterizovat dle tabulky Jiřího Šteklače, Marca Lavoie a Milana Sojky:[1]

Disciplína	Post Keynesiánští ekonomové	Neoklasičtí ekonomové
Mód myšlení	Babylónský	eukleidovský
Chápání omezenosti systému	Otevřené	Uzavřené
Jádro metodologie	Kritický realimus, Otevřené systémy, Ne-ergodicita	Pozitivismus, Matematický formalismus
Náhled na sociální interakci	Holistický (kolektivistický)	Individualistický
Pojetí složek systému	Organismatické	Atomistické
Chápání času	Historické	Logické
Ergodicita systému	Nepřevoditelnost na pravděpodobnost	Převoditelnost na pravděpodobnost
Metodologická diverzita a Ergodicita	Neergodický (Transmutabilní) a Pluralismus	Ergodický (Immutabilní) a Singularismus
Konstrukce makroekonomie	Klam složení	Mikroekonomická fundace
Primární metoda makroekonomie	Retrodukce (Abdukce)	Dedukce
Primární cíl ekonomické vědy	Vysvětlování ekonomické reality	Predikce budoucího vývoje
Faktická ambice	Doporučení pro hospodářskou politiku	Hledání abstraktní rovnováhy
Ekonomické jádro	Produkce a růst	směna a vzácnost
Politické jádro	Státní intervence, "Kapitalismus s lidskou tváří", ne-elitářský Sociální Liberalismus, obecná slušnost, Liberální socialismus (Josef Macek), Konzervativní socialismus (Michea, Drulák), Sociální demokracie (týká se zájmů dělnické třídy a malých podniků, nezaměstnanosti, nerovnoměrného rozdělení příjmů a moci, ekonomické nestability.)	"Volný trh", deregulace, Neoliberalismus, Nadvláda velkého kapitálu, Rentiérismus
Politická orientace	střed, Levý střed (rovnostářské hodnoty a sociální spravedlnost), Reformistické postavení a nehmotné kulturní hodnoty => důraz na stabilizační roli státu ve smíšené ekonomice na makroekonomické a mikroekonomické úrovni.	Střed, Pravý Střed, Krajní Pravice ("Neoliberální Fašismus")
Možnost neutrální analýzy	Ne	Ano
Peníze	endogenní; Peněžní teorie výroby (monetary theory of production)	exogenní, Kvantitativní teorie peněz
Kapitalismus	Kapitalismus je součástí evolučního procesu (Darwin, Hodgson), který se vyznačuje motivem finanční akumulace (vnitřní nestabilita kapitalistické tržní ekonomiky; tendence k nerovnoměrnému rozdělení příjmů, bohatství a moci). Kapitalismus není univerzální sociální systém, je to fáze historického vývoje.	Harmonie zájmů, Rovnováha, "Vrchol dějin", Spravedlnost zajištěna trhem

• Celkově vzato, tři axiomy (neutralita peněz, ergodicita a dominance substituce nad příjmem), které tvoří základ neoklasické ekonomie, nelze brát vážně.

Kapitálová kontroverze

Debaty o kapitálu zůstávají záhadnou kapitolou v historii ekonomických myšlenek. Téměř každý připouští, že Britové (na rozdíl od Massachusetts) Cambridge debatu vyhráli, což Paul Samuelson a Robert Lucas uznali již dříve. Debaty o kapitálu jsou spojeny se samotnou představou kapitálu. Autoři klasické politické ekonomie, od Williama Pettyho až po Karla Marxe, včetně Quesnaye, Smitha a Ricarda, považovali proces výroby za kruhový. V této souvislosti je kapitál spíše vyráběným výrobním prostředkem (Podle Marxe (1867, s. 189) kapitál zahrnoval také sociální vztah mezi vlastníky výrobních prostředků a těmi, kteří byli nuceni prodat svou pracovní sílu. Pro něj kapitál „může ožít, jen když se vlastník výrobních prostředků a obživy setká na trhu s volným dělníkem prodávajícím svou pracovní sílu“.) než výrobním faktorem používaným v procesu získávání konečného zboží. Nejdůležitějším výsledkem debat o kapitálu je, že jakmile je kapitál definován jako vyrobený výrobní prostředek, neexistuje přímý vztah mezi relativním množstvím nebo nedostatkem výrobních prostředků a jejich odměnou. Jinými slovy, distribuce není řízena nabídkou a poptávkou.

Od marginalistické revoluce a vzestupu takzvané neoklasické školy se představa, že relativní ceny jsou určovány nabídkou a poptávkou a které odrážejí relativní hojnost nebo nedostatek veškerého zboží a služeb - včetně výrobních faktorů - stala konsensuální . V důsledku toho se nabídka a poptávka po kapitálu stala určením pro odměnu za kapitál. Čím hojnější je kapitál, tím nižší je jeho odměna a naopak, pokud je nedostatek. Konflikt při určování distribuce nehraje žádnou roli a sociální třídy z analýzy úplně zmizely. Substituce navíc vede k plnému využití zdrojů a jejich optimální alokaci. Pokud je kapitál vzácný a drahý a práce bohatá a levná, nahradí ekonomické agenty práci kapitálem a plně ji využívají. Navzdory nadbytku práce tedy její relativní levnost prostřednictvím principu substituce vede k plné zaměstnanosti. Neomezené trhy skutečně vedou ke skutečně nejlepším ze všech možných světů.

Nicméně neexistuje vztah mezi relativním nedostatkem a odměňováním výrobních faktorů, a v důsledku toho není distribuce pouze produktem tržních sil. Dále neexistuje záruka, že všechny zdroje budou plně využity. Oba výsledky jsou důležité například pro keynesiánskou možnost rovnováhy nezaměstnanosti. Keynesův (1936, s. 243) důraz na nedůležitost přirozené úrokové míry znamená nejen to, že nabídka a poptávka po kapitálu (zapůjčitelné fondy) neurčují rovnovážnou úrokovou míru, ale také to, že konvenční úroková míra lze nastavit na takové úrovni, která vede k přetrvávající nezaměstnanosti.

Nejviditelnější predikcí je inverzní vztah mezi investicí (kapitálová náročnost) a úrokovou sazbou (její úplata). Jak je dobře známo, existuje jen málo důkazů o tom, že investice jsou citlivé na změny reálné úrokové míry. úrokové sazby mají malý vliv na tvorbu hrubého kapitálu a substituční účinky, které naznačují, že agenti používají levnější výrobní faktor, nejsou účinné. Empirické důkazy dále naznačují, že investice reagují na kvantitativní proměnné, což znamená úroveň aktivity. To naznačuje, že důchodové efekty mají tendenci být větší než substituční efekty a že společnost, která čelí menší poptávce, nebude kupovat investiční statky, i když je úroková sazba nízká. Stejným způsobem se zdá, že empirický důkaz je v rozporu s představou, že vyšší mzdy by vedly k nahrazení levnějších výrobních faktorů pracovní silou. Příkladem je známá studie odvětví rychlého občerstvení v New Jersey, která zjistila pozitivní korelaci mezi minimální mzdou a zaměstnaností (Card a Krueger, 1995).

debaty o kapitálu zdůraznily marnost použití agregační produkční funkce k měření růstu a produktivity reálných ekonomik. Teoretické problémy s agregační produkční funkcí, spojené s představou kapitálu jako omezeného zdroje, se spojují s nemožností jeho oddělení od identity příjmu se strukturou funkčního rozdělení příjmu (Felipe a Fisher, 2003). Jinými slovy, pokud dojde k regresi příjmu z kapitálu a práce, jak to často dělají ti, kteří používají produkční funkci, nutně z toho vyplývá, že příjem roste, protože roste kapitál a práce. Navíc změny v rozdělení příjmů ovlivňují také růst příjmů.

Debaty o kapitálu ukázaly, že neomezené trhy bez nedokonalostí jakéhokoli typu nevedou obecně k tržní efektivitě. Na to, že modely GE nepodporují představu, že hojnost výrobního faktoru bude spojena s nižší odměnou, poukázal průzkum těchto modelů (Bliss, 1975).

Ekonometrie a kvantitativní modelování

• Kvantitativní predikování (Ekonometrie) je nesmysl; pouze kvalitativní predikování má smysl (kvantitativní pouze jako pomocný nástroj).

Koncem třicátých let John Maynard Keynes a další ekonomové namítali proti tomuto nedávnému „matematizujícímu“ přístupu. Keynes jako redaktor  ekonomického časopisu napsal negativní recenzi k Tinbergenově knize Metoda a její aplikace na investiční činnost z roku 1939. Tato kniha představila statistické testování teorií hospodářského cyklu založené na aplikaci metody vícenásobné regrese a matematického rámce ve formě specifikovaného modelu. Klíčem Keynesova zájmu byla otázka metodiky. Keynes pochyboval o použití induktivních metod zobecnění a statistických závěrů k vytváření ekonomických teorií kvůli zvláštnosti ekonomických systémů charakterizovaných: nízký stupeň homogenity, vysoký stupeň složitosti, nedostatek stability v čase. Keynesovi bylo zřejmé, že ekonometrie je použitelná, když je již známý teoretický model. V tomto ohledu na problém výběru regresorů upozornil také Keynes v recenzi Tinbergenovy knihy. Protože ekonometrie zahrnuje regresní techniky, vědci již museli poskytnout kompletní seznam relevantních faktorů - má-li mít regrese smysl (tento bod je označen společným odkazem na „vynechanou proměnnou zkreslení“). Keynesova obava je však drtivou většinou praktikujících ekonometrů stále ignorována.[2] Stručně řečeno, Keynes jménem zvláštností ekonomických systémů zdůraznil, že ekonometrie - jako metoda - může být použitelná pouze tehdy, když je ekonom schopen předem poskytnout správnou a nepochybně úplnou analýzu významných faktorů.

dodává, že ekonometrie:

... Mám pravdu, když si myslím, že metoda vícenásobné korelační analýzy v zásadě závisí na tom, jaký ekonom ji poskytl, ne pouze na seznamu významných příčin, který je do té míry správný, ale na úplném seznamu? Předpokládejme například, že jsou brány v úvahu tři faktory, nestačí, že by tyto faktory měly být ve skutečnosti veræ causæ; nesmí existovat žádný další významný faktor. Pokud existuje další faktor, který se nebere v úvahu, pak metoda není schopna zjistit relativní kvantitativní význam prvních tří. Pokud ano, znamená to, že metoda je použitelná pouze tam, kde je ekonom schopen předem poskytnout správnou a nepochybně úplnou analýzu významných faktorů. Metoda není metodou objevu ani kritiky. Je to prostředek, jak dát kvantitativní přesnost tomu, co z kvalitativního hlediska víme již jako výsledek kompletní teoretické analýzy. (Keynes 1939: 560).

Post-Keynesovci odmítají využívání ekonometrie pro předvídání budoucnosti. Nejlepší kritiku používání ekonometrie poskytl Paul Davidson (ne-ergodicita) a Tony Lawson. Post-keynesiánští ekonomové jsou vůči ekonometrii nepřátelštější. Tuto nepřátelství lze vysledovat až ke Keynesově kritice Tinbergenova použití ekonometrických metod. Z tohoto pohledu je Keynesova kritika ekonometrie důsledkem jeho dřívějších souvisejících argumentů proti obecné použitelnosti (zejména v sociální oblasti) jak konceptu dobře definovaného rozdělení pravděpodobnosti, tak atomistického předpokladu o povaze světa. Mezi moderní rozšíření těchto argumentů patří Davidson (1991) o neergodické povaze ekonomických procesů a Lawson (1989, 1997, 2003) o inherentně instrumentalistické povaze ekonometrie. Ale ne všichni post keynesiánci popřeli použití ekonometrických metod. Například Downward (1995) tvrdí, že ekonometrické metody jsou kompatibilní s kritickým realistickým pohledem a aplikuje analýzu VAR na vyšetřování post keynesiánských teorií cen s využitím údajů pro britský výrobní sektor.

Lawson (1989, 1994, 1994, 1994) tvrdí, že metodologické přesvědčení ekonomů hlavního proudu je založeno na humeanském pozitivismu. Lawson zejména považuje ekonomy hlavního proudu za empirické realisty, kteří se zabývají zákonitostmi událostí. To implikuje pohled na uzavřený systém, ve kterém se empirická práce v ekonomii pokouší napodobit metodu experimentálního řízení používanou v přírodních vědách. Ekonomové hlavního proudu využívají deduktivistické a platonistické přesvědčení, že axiomatické základy ekonomické teorie ztělesňují základní aspekty ekonomického mechanismu. Postkeynesiánský svět se považuje za neodmyslitelně složitý, alternativní interpretace lze považovat za doplňkové součásti organického celku, což znamená spíše potřebu pluralitního (nebo babylonského) přístupu než redukčního (neboli karteziánského / euklidovského) přístupu.

Transcendentální realismus (Kritický realismus) poskytuje vhodnou metodickou alternativu k ekonomii hlavního proudu. Transcendentální realismus (známý jako kritický realismus při aplikaci do sociální sféry) zachází s realitou skládající se ze tří oblastí: empirická oblast zkušenosti, skutečná oblast událostí a „hluboká“ oblast struktur a generativních mechanismů. Tyto domény jsou odlišné a jsou navzájem mimo vědomí. Struktury a generativní mechanismy jsou nepřechodnými rysy reality, jejichž cílem je vědu identifikovat a vysvětlit. Struktury a mechanismy jsou ale neempirické entity, které se přinejlepším empiricky projevují jako dílčí zákonitosti událostí. Vhodným způsobem odvození je retrodukce. Analýza začíná identifikací stylizovaných faktů - dílčích empirických pravidelností, které jsou považovány za dostatečně významné, aby vyžadovaly vysvětlení - a pokračuje od zjevných jevů k hlubokým strukturám. Cílem výzkumu je spojit stylizovaná fakta se základními strukturálními tendencemi.

Ekonometrie s přístupem LSE (David Hendry DGP) je pouze jediným přístupem k ekonometrii, který je v souladu s metodologickými principy post keynesiánské ekonomie a v důsledku toho může být používán pro empirický výzkum. Epistemologický základ přístupu LSE uvádí Hendry (1995: kap. 1) ve smyslu čtyř úrovní znalostí:

1. Úroveň A je situace, ve které jsou známy struktura a parametry DGP. Toto je oblast teorie pravděpodobnosti.
2. Úroveň B je situace, ve které je známá struktura DGP, ale hodnoty parametrů nejsou známy. V tomto případě jde o problém teorie odhadu: jak získat nejlepší statistické odhady neznámých hodnot parametrů.
3. Úroveň C zahrnuje další stupeň nejistoty: jak struktura, tak hodnoty parametrů DGP nejsou známy. Jedná se o úroveň teorie modelování, na které je třeba zjistit adekvátní specifikaci struktury DGP a odhadnout hodnoty parametrů.
4. Úroveň D představuje nejvyšší míru nejistoty, při které nejsou výsledky dat známy. V tomto případě je problém s předpovědí; teorie prognózování se stává relevantní.

Úrovně C a D jsou empiricky relevantní situace. Ekonometr se pokouší odhadnout empirický model DGP s neznámou strukturou a neznámými hodnotami parametrů a může se zabývat predikcí budoucích výsledků dat. Úrovně A a B jsou teoretické abstrakce, které podporují úrovně C a D, ale samy o sobě nejsou empiricky relevantní. Z pohledu těchto čtyř úrovní znalostí zahrnuje obecný-specifický přístup k ekonometrickému modelování iterativní cyklus mezi úrovněmi A, B a C. Počáteční předpoklady o specifikaci jsou vytvořeny o struktuře DGP a povaze stochastického procesu . Empirický model je odhadnut a diagnostické testování je použito k vyhodnocení platnosti nebo jinak předpokladů specifikace. Pokud jsou diagnostické vlastnosti odhadovaného modelu špatné, model je znovu specifikován a znovu odhadnut. Přístup LSE tedy nahlíží na proces modelování jako na problém specifikace.

Přístup LSE uznává omylnost lidských znalostí, a to jak v koncepci kongruence, tak v nadřazenosti spojené se specifikací (tj. Úrovní C) aspektů problémů modelování. Přístup LSE nepředpokládá, že existují pravdivé, dobře specifikované modely, které ekonometrik zná. To by omezilo problém modelování na čistě problém odhadu úrovně B. Přístup LSE dále přijímá realistickou epistemologii. Realismus přístupu LSE je ztělesněn v pojmu DGP, který představuje neznámou základní ekonomickou strukturu, která má být zkoumána. Předpokládá se, že tato základní ekonomická struktura je neměnná. Proto se značný význam přikládá testování, zda jsou odhadované modely strukturálně stabilní, například pomocí rekurzivních nejmenších čtverců. Strukturální nestabilita je důkazem, že odhadovaný model dostatečně nezachytil základní invariantní strukturu DGP. Tento důraz na strukturální nestabilitu lze interpretovat jako hlavní předpis pro ekonometry, který lze odvodit z kritického realismu (Smith, 1994). Říci, že přístup LSE je realistický, neznamená, že postrádá instrumentalistické předpoklady. Instrumentalistické předpoklady (tj. Pohodlné fikce) v té či oné formě hrají ve všech metodách analýzy nezbytnou ospravedlňující roli. Jako podmínka vnějšího uzavření jsou vyžadovány předpoklady dočasné nezávislosti, aby se ospravedlnilo zaměření analýzy na jednu část reality. V přístupu LSE plní tuto roli koncept SGM. Je třeba uznat tyto dočasné předpoklady nezávislosti a posoudit jejich vhodnost. Rozsáhlé použití diagnostických testů v přístupu LSE představuje pokus o vyhodnocení empirické platnosti předpokladů SGM.

Existují dvě hlavní kritéria hodnocení odhadovaných modelů: shoda a zahrnutí. Kongruence naznačuje, že odhadovaný model představuje přijatelné zastoupení DGP, a to jak ekonomicky, tak statisticky. To vyžaduje, aby znaménko a velikost odhadovaných parametrů byly v souladu s ekonomickou teorií, odhadované parametry byly jednotlivě a společně statisticky významné a diagnostické vlastnosti byly dobré. Zahrnuje požadavek, aby odhadovaný model byl schopen vysvětlit vysvětlující sílu konkurenčních modelů. Zahrnutí zajišťuje, že v procesu ekonometrického modelování dochází k kumulativnímu pokroku. Kromě toho je značný důraz kladen na potřebu identifikovat strukturálně stabilní empirické modely, tj. Empirické modely, u nichž hodnoty odhadovaných parametrů nezávisí na délce výběrového období. Techniky rekurzivního odhadu se používají k vyhodnocení toho, jak se odhady parametrů mění s pokračováním vzorkovacího období. Testy Chow, jednokrokové rezidua, inovace a kumulativní míry shody poskytují řadu prostředků pro popis a testování strukturálních změn. Dalším důležitým aspektem procesu hodnocení modelu je určit, zda má odhadovaný model dobrou schopnost předpovídat mimo vzorek. To funguje jako ochrana proti dolování a přetěžování dat. Společně zahrnující strukturální stabilitu a mimo předpovídání předpovědí poskytuje soubor kritérií v souladu s konečným cílem ekonometrického modelování v přístupu LSE, konkrétně objev empirických modelů, které jsou obecně platné v čase i prostoru.

Na rozdíl od konzervativnějších přístupů (VAR, AER, Bayesova ekonometrie) přístup LSE nepředpokládá ani to, že ekonomická struktura je známá a priori, ani to, že ekonomická struktura je neidentifikovatelná. Ekonomická teorie se používá k poskytnutí počátečních hypotéz o obecné formě DGP a jejích dlouhodobých vlastnostech. Vyhledávání specifikací je prováděno na základě ekonomické teorie a ukázkových informací. Cílem je vytvořit shodná zjednodušení, která jsou ekonomicky smysluplná a progresivní. Důraz na omylnost znalostí, o čemž svědčí zejména uznání kongruence spíše než „pravdy“ jako výzkumného cíle, staví přístup LSE do post pozitivistického / postmoderního filozofického výhledu. Proto je přístup LSE v souladu s metodologickými principy post keynesiánské ekonomiky.[3]

• hodnotově neutrální analýza je nesmysl (každá teorie má metafyzické předpoklady) a proto je každá teorie zároveň ideologií.

Jesper Jespersen (2009) používá Popperovu tří světovou ontologii ve své kritické realistické metodologii pro PKM, která je ovlivňována Tony Lawsonem a která je také více či méně adoptována jinými post keynesiánci, jako jsou Philip Arestis, Victoria Chick a Sheila Dow (Jespersen 2009: 57). Rozdíl mezi rizikem a nejistotou je v post keynesiánské ekonomice zásadní, jako tomu bylo v ekonomickém myšlení Johna Maynarda Keynese. Zatímco riziko lze kvantifikovat, nejistotu jednoduše nelze kvantifikovat. Riziko je něco, kde lze měřitelnou pravděpodobnost dát výsledkům, např. Pravděpodobnost, že hodí 3, když hodí kostkou, je 1 ku 6. Naproti tomu čelíme základní nejistotě ohledně mnoha dalších událostí a nelze přiřadit žádné měřitelné pravděpodobnosti (např. Jaká bude úroková sazba za 10 let).

Závěry

Podle Pasinettiho jsou jádrem „keynesovské revoluce“ tyto principy: [4]

• Realita (a ne jednoduše abstraktní racionalita) jako výchozí bod ekonomické teorie.
• Ekonomická logika s vnitřní konzistentností (a nejen formální přesností).
• Malthus a klasici (ne Walras a marginalisté) jako hlavní inspirativní zdroj v historii ekonomického myšlení. [5]
• Neergodické (místo stacionárních, nadčasových) ekonomické systémy.
• Kauzalita versus vzájemná závislost.
• Makroekonomie před mikroekonomií.
• Disequilibrium a nestabilita (ne rovnováha) jako normální stav průmyslových ekonomik.
• Nutnost nalezení vhodného analytického rámce pro řešení technických změn a hospodářského růstu.
• Silný, hluboce pociťovaný sociální zájem.

Z těchto principů lze odvozovat hospodářskou, sociální a veřejnou politiku, jejíž závěry vycházejí z těchto premis:

• Sayův zákon trhů je zavádějící a hloupý.
• Státní intervencionismus je zásadní pro ekonomickou výkonnost a stabilitu.
• Fiskální politika není neefektivní a ricardiánská ekvivalence je nesmysl.
• Pro kontrolu inflace potřebujeme cenovou a příjmovou politiku. (Centrální banka není schopná inflaci kontrolovat).
• Princip efektivní poptávky (Keynes, Kalecki).
• Koncept absolutní komparativní výhody (Smith) má přednost před relativní komparativní výhodou (Ricardo). Proto volný trh není vždy vhodný pro bohatství mezi národy.
• Koncept sociálního státu je nezbytný pro zajištění prosperity národa i v době Globalizace.
• Keynesovský Globalismus (cca 1945–1972) je nejlepší alternativou k (neo)liberální globalizaci (1872–1914,1979–dodnes).
• Reforma mezinárodního systému například dle Keynesova a Davidsonova Bancorova plánu, který bude řešit deficity zemí.
• Aktivní rozvojová politika, kde primární odpovědnost ponesou "bohaté" země Severu dle Thirwallova zákona.

Peníze v PKM

Peníze jsou středem všech moderních kapitalistických ekonomik. Porozumění jeho povaze a původu je proto velmi důležité. Srdcem post keynesiánské měnové teorie je myšlenka endogenních peněz. To je v rozporu s tradiční teorií exogenní peněžní zásoby: s myšlenkou, že centrální banka má přímou kontrolu nad peněžní zásobou a jejím růstem. Druhá teorie je nesprávná a níže uvádíme hlavní body endogenních peněz.[6]

Historie a vývoj peněz

Existují dobré důvody pro odmítnutí myšlenek Carla Mengera jako univerzální teorie původu peněz. Stručně řečeno, Menger si představuje předměnový svět, kde si lidé vyměňují zboží za zboží v spotových transakcích (barter). Slavný problém tzv. "dvojité shody přání" je překonáno, protože určité zboží s vysokou mírou prodejnosti (to znamená, že je mnohem pravděpodobnější, že se prodá než jiné zboží), je potřeba překonat dvojí shodu přání a nakonec se nejprodávanější zboží (nebo zboží) stane prostředkem výměny (Menger 1892: 249). Nicméně peníze může zavést moderní vláda. Potíž s Mengerovou teorií spočívá v tom, že i když je pravděpodobně pravda, že peníze mohou za určitých historických okolností vzejít z barteru (zejména v obchodě na dálku), peníze mohou vznikat i jinak, a Mengerova teorie je proto chybná a nelze ji považovat za univerzální teorii. Stejně tak víru v to,že peníze zavedli soukromý obchodníci. Mezi zastánce soukromého řešení patří tyto autoři (Seltman (1955: 17–18), Breglia (1964: 42), Holloway (1978a: 10–13), Holloway (1978b), Price (1983: 6–7), Furtwängler (1986: 164–165), Redish (1987: 377) ), Selgin (1988: 18), Glasner (1989: 30), White (1989: 221), Schaps (2004: 100), Furtwängler (2011), Graeber (2011: 224–225), van Alfen (2012: 26–27), van Alfen (2014). zde je seznam moderních vědců, kteří podporují názor, že lýdští králové vynalezli ražení mincí, nebo alespoň byli hybnou silou za nimi, i když někteří učenci připouštějí, že králové mohli k výrobě mincí použít soukromé zlatníky nebo mincovny , s novými doplňky a tučným písmem (Cook (1958), Bolin (1958), Kraay (1964), Thompson (1966: 2–4), Jenkins (1972), Grierson (1975: 10), Kraay (1976: 28, 317–324), Grierson (1977: 2–3), Picard (1978), Wallace (1987: 386), Kraay (1988), Jenkins (1990: 28), Howgego (1995: 3): Howgego konstatuje, že ve starověku neexistují důkazy o tom, že mince vyrábějí soukromé osoby, Osborne (1996: 256), Goodhart (1998: 415), Kurke (1999: 6–10, zejména s. 10. č. 19): Kurke přijímá Cooka (1958) upraveného Priceem (1983), ale odmítá názor, že soukromé osoby razili mince a přijímá starověké státy jako vynálezce peněz., Wray (2000: 46), Stingl (2000–2001: 48), Whitley (2001: 193), Le Rider (2001: 85–86, 94–100, 116), Wallace (2001), Kim (2001: 10), von Reden (2002: 152–153), Wray ( 2003: 44), Freeman (2004: 185), Sacks et al. (2005: 87), Bresson (2006: 13–14, 5): „Tyto první mince na elektrum byly udeřeny na stejném standardu lýdskými králi, ale určitě také řadou řeckých měst na pobřeží, mezi nimi Miletus a Teos , a také Phokaia, ale na jiném místním standardu.“, Wallace (2006), Peacock (2006), Rhodes (2007: 38), Kroll (2008: 17–18), Hoover (2010: 238), Semenova (2011a), Kroll (2012: 44), Rutter (2012: 342), Peacock (2013), de Callataӱ (2013: 13–14), Hornblower et al. (2014: 182), Semenova and Wray (2015: 12–13), Bresson (2016: 264): Bresson uvádí, že ražené peníze byly vynalezeny v letech 650–625 před naším letopočtem a poměrem kovů manipulovaných „měnovými orgány městských států“ a Lydinskou monarchií.“). [7]

Historicky vzato, peníze mohou vznikat různými způsoby, a to následovně:

(1) Peníze mohou pocházet z takzvaných „obřadních peněz“, které byly původně ceněny jako prestižní statek nebo pro magickou moc (a nikoli jako nejprodávanější statek) a nejprve byly použity hlavně ze sociálních důvodů, ale poté byly použity u "wergild" (odškodnění za vraždu) a další sankční systémy, kde se pokuty počítají na základě společné zúčtovací jednotky; (2) peníze mohou vzniknout jako abstraktní zúčtovací jednotka uložená shora starovládními chrámovými institucemi pomocí váhových jednotek kovu z jejich systémů ekonomického plánování.

Za prvé, v předměnových společnostech zjistíme, že barterové spotové obchodování v této komunitě je mnohem méně rozšířené, než si lze představit v rakouské a neoklasické ekonomii. Někdy se peníze - v pravém moderním smyslu - vůbec nevyvíjejí. Primitivní společnosti mohou překonat dvojitou shodu problému přání systémem výměny darů a směny dluhu a úvěru a mnoho takových společností bez peněz může fungovat docela dobře a omezit významný barterový obchod na obchod mezi geograficky vzdálenými regiony a lidmi.V některých takových předmonetárních společnostech, které studují moderní antropologové, se objevuje to, co antropologové nazývají „nekomerční peníze“ nebo „ceremoniální peníze“, což je nekomerční v tom smyslu, že se nepoužívá pro každodenní nákup zboží a služeb, nebo jen zřídka pro takové běžné zboží: je tedy nekomerční v tom smyslu, že není univerzálním prostředkem směny. Mezi takové „primitivní obřadní peníze“ patří peníze z mušlí v Americe nebo na Papui-Nové Guineji, peníze na dobytek v Africe, peníze z korálků, peníze z peří atd. Ty byly zřídka používány k nákupu předmětů každodenní potřeby ve společnostech, které je používaly. Místo toho jsou zaměstnáni v sociálních vztazích, jako jsou manželství a urovnávání sporů (Graeber 2011: 60). Takové „nekomerční peníze“ (nebo „ceremoniální peníze“) se nejčastěji používají v sociálních interakcích, často ve formálních společenských událostech, jako jsou manželství, platby za wergild a bloodwealth (tj. Odškodnění za vraždu), politické vztahy (např. moka) a pokuty a další kompenzace (kompenzace za cizoložství nebo za ztracené věci) a mohou být použity jen zřídka, pokud vůbec, pro každodenní nákupy nebo obchodní transakce (Grierson 1977: 15–16). Některé společnosti časem přecházejí do další fáze, kdy se předepsaný a tradiční systém plateb odškodnění počítá ve smyslu „slavnostních peněz“ jako společné zúčtovací jednotky, aby se zjednodušil výpočet plateb, který se později v ekonomických transakcích rozšířil do širší komunity jako moderní forma peněz (Grierson 1977: 29). Je tedy možné, že v některých společnostech peníze vycházejí z její předchozí role v systémech zákonného odškodnění.

Zadruhé, máme důkazy ze starověké Babylonie a starověkého Egypta, že peníze tam vznikly z abstraktních účtů v chrámových a palácových institucích. Například ve starověké Mezopotámii se zdá, že v chrámových a palácových institucích byly vyvinuty abstraktní peníze z účtu. Tyto chrámy a paláce byly institucemi s velkými vnitřními centrálně plánovanými ekonomikami, se složitými váhami a měřeními pro interní účtování vyráběných, přijímaných a distribuovaných produktů a dlužného nájemného a úroků. Mnoho cen bylo nastaveno a spravováno v penězích účtu, které se vyvinuly z váhových jednotek. Dvěma zúčtovacími jednotkami byly (1) šekel stříbra (což se rovnalo měsíční dávce obilí) a (2) ječmenu (Hudson 2004). Stříbrné peníze z účtu se rozšířily do soukromé ekonomiky většinou jako prostředek započtení dluhů chrámům a palácům (Hudson 2004: 115). Ale mnoho obyčejných lidí mohlo platit komoditami a spravovaný cenový systém, pokud jde o stříbro / obilí, který byl vyvinut v chrámech, měl pomáhat při výpočtu naturálních plateb. A je pravděpodobné, že drahé kovy byly ve starověkých společnostech používány jako nekomerční peníze nebo ceremoniální peníze, než se staly abstraktními zúčtovacími jednotkami. Vzhledem k jejich nedostatku je nepravděpodobné, že by stříbro vzniklo jako účetní jednotka a prostředek směny, řekněme, v Mezopotámii z vnitřního barterového obchodu jako nejprodávanější zboží právě proto, že ho nebylo dost. A konečně, první kovové ražení mincí ve starověké Lydii a Řecku bylo vynálezem státu a první lýdské ražení mincí bylo zasaženo elektrickým proudem (nikoli zlatem nebo stříbrem) a platilo vojákům a žoldákům. Pravděpodobně to byl objekt vysoké prestiže a možná i nekomerční peníze. Byl to nanejvýš jednoduše jeden z mnoha statků používaných v konvenčních barterových obchodech: neexistují žádné přesvědčivé důkazy o tom, že to bylo vládnoucí směnné médium (peníze), které se již ukázalo jako nejprodávanější zboží v spotových barterových obchodech, než bylo přijato lydským státem.

Endogenní teorie peněz

Endogenní teorie peněz lze vysledovat až do bankovní školy 19. století (Wray 1998: 32–33) a ke Knutovi Wicksellovi a Schumpeterovi (Howells 2006: 53). Myšlenky endogenních peněz podpořili také teoretici kontinentálního evropského měnového okruhu. Keynes v obecné teorii zaměstnanosti, úroků a peněz (1936) považoval peněžní zásobu za exogenní, ale v pojednání o penězích (1930) a v článku „Alternativní teorie úrokové míry“ (Keynes 1937) měl tento koncept uznat (Arestis 1992: 180). Ve druhé práci Keynes zdůraznil finanční motiv jako základ endogenních peněz (Keynes 1937, Davidson 2011). King (2002: 161) tvrdí, že Richard Kahn a Joan Robinson jako první vyvinuli post keynesiánskou teorii endogenních peněz, i když poněkud omezeným a neúplným způsobem. Nicholas Kaldor pokračoval ve vývoji teorie ve svých polemikách proti monetarismu (King 2002: 166–167), a zejména v jeho nyní klasické knize The Scourge of Monetarism (Oxford and New York, 1982). Tvrdá debata s monetaristy ve skutečnosti inspirovala PKM k objasnění a formulaci přísnější endogenní teorie peněz (King 2002: 172). Výsledkem byla lepší teorie, ale také debata mezi tzv. „Horizontalisty“ a „vertikalisty“.

Ekonomové jsou rozděleni do dvou skupin na roli peněz v ekonomickém životě takto:

1. neoklasici, kteří si myslí, že peníze jsou jen „neutrální závoj“ před skutečnými směnami a činností v ekonomice. Peníze jsou v tomto pohledu dlouhodobě neutrální (monetarismus) nebo neutrální v krátkodobém i dlouhodobém horizontu (nová klasická ekonomika, novo-keynesovci) a ovlivňují pouze nominální hodnoty (např. Inflaci), nikoli skutečné proměnné (produkci); a
2. tito heterodoxní ekonomové, jako jsou post keynesiánové, teoretici měnového okruhu, sraffiáni, staroameričtí institucionisté, kteří si myslí, že peníze nejsou nikdy neutrální, ať už z krátkodobého nebo dlouhodobého hlediska, a že měnová analýza zachycuje základní pravdy o kapitalistické ekonomice a společnosti.

Kvantitativní teorie peněz předpokládá následující axiomy:

1) velikost nabídky peněz je stanovena exogenně centrální bankou a existuje nezávislá funkce nabídky peněz;

2) předpoklad dlouhodobé neutrality peněz;

(3) směr příčinné souvislosti, jak se předpokládá v rovnici kvantitativní teorie, je zleva doprava (tj. Od nabídky peněz po cenovou hladinu). To znamená, že exogenně určená nabídka peněz je základní příčinou nebo hybnou silou změn cenové hladiny.

Ale tyto předpoklady jsou chybné.

• Zaprvé, cenová inflace je složitý jev a cenové inflace neexistují jednoduchým monokauzačním vysvětlením, protože jedním z hlavních faktorů je vysoká míra relativní cenové rigidity, ke které dochází v moderních ekonomikách. Nárůst peněžní zásoby dělá ne nutně příčinou odpovídající zvýšení celkové cenové hladiny, a to buď v krátkodobém horizontu, nebo dlouhodobém horizontu, kdy tolik cen nemají automaticky reagovat na zvýšenou poptávku. Předpoklad (2) výše je tedy prostě falešný!

• Zadruhé, kvantitativní teorie peněz vytváří mylný předpoklad exogenní, nezávislé nabídky peněz pod přímou kontrolou centrální banky. Ve skutečnosti je ale moderní nabídka peněz endogenní .To znamená, že tvorba peněz je obvykle řízena úvěry. To znamená, že většinu peněz vytvářejí soukromé banky ve formě vkladů na požádání (denominovaných ve fiat měně jejich národa) a jejich množství je určováno soukromou poptávkou po úvěrech nebo vkladech na požádání. To je podstata endogenních peněz: v endogenním peněžním systému je i „peněžní základna“ obvykle také endogenní, protože centrální banka musí vyhovět poptávce bank po silných penězích, aby se vyhnula finanční krizi a bankovní panice. Samozřejmě, že centrální banka nemá kontrolovat schopnost vytvářet nekryté peníze a je monopolním emitentem své národní měny, ale hodně peněžní zásoby v jakémkoliv národě jsou vlastně úvěrové peníze ve formě vkladů, které vznikjí na požádání soukromách bank, a které jsou denominovány v národní nekryté měně. Skutečně nezávislá funkce nabídky peněz ve světě endogenních peněz ve skutečnosti neexistuje, protože úvěrové peníze soukromé banky vytvářejí, protože byly požadovány (Rogers 1989: 244–245). Nabídka peněz tedy není nezávislá na poptávce po penězích, ale může být vedena poptávkou (Ingham 2004: 53). Předpoklad (1) výše je tedy nepravdivý.

• Za třetí, předpoklad (3) je také nepravdivý. V endogenním peněžním systému je příčinná souvislost obvykle od poptávky po úvěru (prostřednictvím podnikatelských půjček k financování práce a dalších vstupů faktorů) po zvýšení nabídky peněz.

Směr příčinné souvislosti tedy zpravidla probíhá:

(1) obchodní poptávka po úvěru (platba za vstupy zboží a faktoru práce, jejichž ceny se mohly oproti předchozím výrobním obdobím zvýšit ) + poptávka po vkladech na požádání

→ (2) nárůst nabídky peněz (tažený změnami úrovně poptávky po vkladech) → (3) poptávka bank po větších rezervách (vysoce výkonné peníze), když potřebují zúčtovat závazky.

→ (4) centrální banka vytváří potřebné rezervy.

Změny v obecné cenové hladině jsou vysoce komplexním výsledkem mnoha faktorů, a nikoli nějakou jednoduchou funkcí nabídky peněz. Podniky zvýší své ceny z nejrůznějších důvodů nezávisle na expanzi nabídky peněz. Tento zásadní bod o směru příčinné souvislosti ve vztahu mezi peněžní zásobou a produkcí / cenami pojednává Joan Robinson:

"Korelace [sc. ve vztahu mezi peněžní zásobou a skutečným výstupem] by se dalo vyjádřit z hlediska kvantitativní teorie, kdyby se rovnice četla z prava. Mohli bychom tedy navrhnout, že výraznému nárůstu úrovně aktivity bude pravděpodobně předcházet zvýšení nabídky peněz (pokud je M široce definována) nebo rychlosti oběhu (pokud je M úzce definována), protože vzestup mzdové náklady a výpůjčky na provozní kapitál pravděpodobně předcházejí zvýšení hodnoty produkce uvedené ve statistikách. Nebo že pokles aktivity, který je dostatečně ostrý, aby způsobil ztráty, zbavuje banky dlužníků hodných úvěru a přináší pokles jejich pozice. Tradice Chicaga však spočívá ve čtení rovnice zleva doprava. Potom jsou pozorované vztahy interpretovány bez jakékoli hypotézy, kromě post hoc ergo propter hoc. “ (Robinson 1970: 510–511).

Můžeme tedy říci, že - na rozdíl od kvantitativní teorie - jsou změny peněžní zásoby často důsledkem změn v úvěrové poptávce, produkci a ekonomické aktivitě, a nikoli příčinou těchto jevů. Obecná cenová inflace je často fenoménem nákladů , ve kterém

(1) pracovníci nebo odbory požadují vyšší mzdy a podniky s tímto zvyšováním souhlasí a / nebo (2) ceny ostatních vstupů faktorů rostou, a pak budou podniky muset získat vyšší úroveň úvěrů od bank.

Zatímco dlouhodobá, trvalá cenová inflace potřebuje k udržení rostoucí peněžní zásobu, peněžní zásoba často není příčinným faktorem takových cenových inflací, ale prostředníkem. Inflace cen často ovlivňuje obchodní a podnikové použití cenových přirážek založených na nákladech a jejich cenových rozhodnutí na základě potřeby většího zisku nebo změn jednotkových nákladů. Blíže tyto empirická fakta. [8]

Inflaci tedy může táhnout poptávka po vyšších mzdách nebo faktory na straně nabídky. Proto ve světě endogenních peněz roste tempo růstu nabídky peněz, které obecně uspokojuje poptávku po úvěrech, ale tento růst předchází dalšímu zvyšování cen, protože podniky obecně zvýší přirážkové ceny, aby si později udržely ziskové marže, jelikož se většina firem angažuje v časově závislých recenzích a změnách jejich cen v pravidelných intervalech. V extrémních situacích může propuknout spirála mzdové ceny: jedná se o stejný proces jako výše, ale v začarovaném kruhu.

Zásadní závěry empirického zkoumání kapitalistických cenových systémů v reálném světě jsou následující:

(1) regulované ceny tvoří někde mezi 50–70% cen v moderních tržních ekonomikách (přímé důkazy o těchto procentech například v eurozóně viz Fabiani et al. 2006: 18, tabulka 4).

(2) na těchto rozšířených spravovaných trzích s fixní cenou nejsou ceny primárně mechanismem ekonomické koordinace v neoklasicistním smyslu, ale metodou, kterou podnik získává a stabilizuje své příjmy a zisky, aby podpořil přežití podniku (Lee 2013: 467–468). Spravované či administrativní ceny nejsou zúčtovacími cenami na trhu ani nejsou nastaveny tak, aby srovnávaly mezní náklady s mezními výnosy. Spravované ceny jsou stanoveny před prodejem nebo výměnou a někdy i před výrobou (Lee 2013: 470). Nejsou produktem konkurenčního nabízení na trhu podobném Walrasianské aukci ani smlouváním známým z bazarů (Lee 2013: 474).Spíše se podniky intenzivní cenové konkurenci často vyhýbají, protože konkurence prostřednictvím flexibilních cen a cenových válek přivede mnoho podniků k bankrotu. Regulované ceny tedy poskytují způsob, kterým soukromé podniky kontrolují a vyhýbají se nejistotě spojené s intenzivní a destruktivní cenovou konkurencí (Lee 2013: 476). (3) podniky s regulovanými cenami se nezabývají maximalizací zisků v neoklasicistním smyslu. Spíše si přejí vytvářet stálý tok příjmů a stabilní zisk, aby udrželi a rozšířili své podnikání, zvýšili podíl na trhu, zapojili se do nových investic a / nebo vyráběli nové produkty, a tak lze hledání zisku pojímat jako „přechodný cíl“ “(Lee 2013: 468). Pokud je to možné, zisky se obecně zvyšují zvýšením značení zisku a snížením nákladů, spíše než úpravou cen v reakci na změny poptávky. (4) spravovaná cena se počítá z průměrných celkových nákladů (ATC) při daném využití kapacity nebo výkonu plus zisková přirážka. Průměrné celkové náklady (ATC) se člení na průměrné přímé náklady produktu (ADC) a průměrné režijní náklady (AOHC) (Lee 2013: 469). V odvětví, kde existuje konkurence, je obvykle výsledkem to, že „cenový vůdce“ - největší a nejúspěšnější výrobce nebo producenti - stanoví přirážku k zisku a cenu produktu, která silně ovlivňuje ostatní podniky (Lee 2013: 473). (5) v závislosti na trhu jsou regulované ceny přezkoumávány a případně měněny z 3měsíčních období na rok (Lee 2013: 474), a i poté budou změny cen obecně ovlivňovány náklady na vstupy faktorů.

(6) nejnovější empirické důkazy naznačují, že mnoho moderních podniků s regulovanými cenami často nesnižuje své ceny, když ceny vstupních faktorů klesají, pokud se jim mohou vyhnout. Místo toho podnik zvýší své značení zisku a udrží ceny - faktor, který má tendenci znovu prosazovat rigiditu cen směrem dolů v moderních tržních ekonomikách (Lee 2013: 475; Álvarez et al. 2006).

Příčina růstu úvěrových peněz může souviset s různými motivy držení peněz, pokud jsou tyto peníze získány z bankovního úvěru:

1. motiv transakce – peníze jsou vytvářeny z úvěrové poptávky po penězích na nákupy investičního zboží nebo spotřebního zboží nebo na splacení dluhu a jiných závazků (např. daně);
2. preventivní motiv – peníze mohou být vytvořeny k uspokojení poptávky po penězích, které mají sloužit jako zajištění proti budoucí nejistotě;
3. spekulativní motiv – peníze jsou vytvářeny k uspokojení poptávky po penězích, aby spekulovaly o cenách aktiv; a
4. finanční motiv – peníze jsou vytvářeny z poptávky po faktorových vstupech pro investice, ať už investiční zboží nebo mzdové účty za práci.

Protože selhání dlužníků i negativní dopady spekulací jsou dva hlavní prvky destabilizující tržní ekonomiky, vyplývá z toho, že regulace kvality úvěrů a omezení toku úvěrů spekulantům jsou dva hlavní cíle každé úspěšné finanční regulace.

Horizontalisté versus strukturalisté

Basil Moore kniha Horizontalists and Verticalists: The Macroeconomics of Credit Money (Cambridge and New York, 1988) byl důležitým výrokem „horizontalistického“ pohledu, který tvrdí, že banky pasivně dodávají množství požadovaného úvěru a centrální banka vyhovuje bankám “ poptávka po penězích s vysokým výkonem. Oponenti tohoto názoru byli nazváni „strukturalisté“ a tvrdili, že centrální banky nejsou tak pasivní, jak tvrdí „horizontalisté“, a že je třeba klást větší důraz na finanční inovace a preferenci likvidity. Výsledná debata, která se objevila, se zaměřila na otázku, zda je křivka peněžní zásoby vodorovná nebo stoupající (Keen 2011: 359). Shrňme způsoby, jak lze peníze vytvořit:

1. vytváření úvěrových peněz bankovními a finančními institucemi;
2. vytváření dalších úvěrových peněz prostřednictvím obchodovatelných dluhových nástrojů zástupci soukromého sektoru;
3. vytváření vysoce poháněných peněz centrální bankou prostřednictvím operací na volném trhu nebo půjček se slevovými okny a příležitostně nekonvenčními prostředky, jako je zpeněžování rozpočtového schodku.

Rozhodujícím bodem je však to, že základním podnětem, hnací silou a příčinou tvorby většiny peněz je poptávka soukromého sektoru. Široká peněžní zásoba jakéhokoli kapitalistického státu je zásadně dána poptávkou klientů bank po úvěrech nebo vkladech na požádání. Někteří by řekli, že i peněžní základna je do značné míry také endogenní, vzhledem k tomu, že centrální banka musí vyhovět poptávce bank po penězích s vysokým výkonem, aby se zabránilo finanční krizi a bankovní panice. Vlády však mohou a mají vliv na měnové a úvěrové systémy ekonomiky. Centrální banky kontrolují úrokovou sazbu, což je především cena úvěrových peněz. Od 30. let do 80. let mělo mnoho zemí politiku finanční regulace, která zahrnovala mnoho z následujících:

1. stropy úrokových sazeb;
2. požadavky na poměr likvidity;
3. vyšší požadavky na bankovní rezervy;
4. kontroly kapitálu (tj. Omezení transakcí na kapitálovém účtu);
5. Omezení vstupu na finanční trh;
6. Úvěrové limity nebo omezení týkající se pokynů pro přidělování úvěrů;
7. Oddělení komerčních od investičních („spekulativních“) bank;
8. Musíme si vybrat mezi vládním vlastnictvím či minimálně regulací nebo dominancí velkých bank. (Ito 2009: 431–433).

Post keynesiánská politika úrokových sazeb.

Existují v moderní post keynesiánské ekonomice dvě tradice týkající se role a účinku úrokových sazeb:

(1) aktivističtí PKM (Basil Moore [1988], Giuseppe Fontana, Thomas Palley), který namísto inflačního cíle obhajuje aktivistickou měnovou politiku jako užitečný nástroj pro cílení výstupu, investic nebo využití kapacity;

(2) druhou skupinu Rochon nazývá „parkovací“ PKM, který tvrdí, že fiskální politika je hlavním nástrojem k cílování produkce, zaměstnanosti a investic, zatímco měnová politika přichází s rušivými vedlejšími účinky na skutečné proměnné. Vztah mezi úrokovými sazbami a produkcí je složitý a nelineární: mechanismus peněžního přenosu mezi úrokovými sazbami a reálnými ekonomickými proměnnými je nespolehlivý a komplikovaný. Úroková sazba by měla být zaparkována na dané úrovni a měla by být použita fiskální politika. V rámci „parkování“ jsou tři další členění:

1. Smithinovo pravidlo: skutečná úroková míra by měla být velmi nízká, blízká nule (John Smithin);
2. pravidlo Kansas city (MMT): nominální úroková míra by měla být nula, případně záporné reálné úrokové sazby (Wray, Matthew Forstater, Pavlina Tcherneva).
3. pravidlo Pasinetti / pravidlo spravedlivé sazby: skutečná úroková míra by se měla rovnat míře růstu produktivity práce (Pasinetti).

Měnová suverenita, hiearchie měn a policy space v asymetrickém systému

Výzkumná agenda o měnové hierarchii (CH) v současném Mezinárodním měnovém a finančním systému (IMFS) (Prates, 2002; Prates,; Andrade & Prates, 2013; Paula, Fritz and Prates, 2017). Keynesiánsko-strukturalistický přístup je založen na Keynesovi a ECLAC (Keynes: IMS na základě klíčové měny, Dimenze centrum-periferie (ECLAC): systém nerovných partnerů => asymetrie centrum X periferní měny).

"Neexistuje snad žádná koncepce, jejíž význam je kontroverznější než význam svrchovanosti (Oppenheim, 1905)."

"Pokud je suverenita jedním z těch konceptů, které vedou intenzivní debaty (…), zdá se, že pojem monetární suverenity zdvojnásobuje handicap. V ekonomické literatuře je definována jen zřídka (Blanc, 2011)."

„stát je svrchovaný“ je obvykle tautologie, stejně jako výraz „„ svrchovaný stát “může být pleonasmem“ (Mundell, 1997)

„Jedním z charakteristických znaků národní suverenity v průběhu věků bylo právo vytvářet peníze“. (Fred Hirsch 1969)

„Je všeobecně přijímanou zásadou, že každý stát má právo určovat své vlastní měny“ (Mezinárodní soudní dvůr v roce 1929)

„V eurozóně budou tradiční historické vazby mezi tvorbou peněz a suverenitou v jedinečném rozsahu přerušeny“. (Goodhart 1998)

Zimmermann (2003): klasické chápání MS: nezávislost na vnějším zasahování do správy peněžních záležitostí státu

Steil & Hinds (2009, s. 242): „Obránci MS se obvykle domnívají, že stát je nejvíce schopen kontrolovat vnitřní a vnější cenu (úrok a směnný kurz) peněz použitých v jeho hranicích.“

Demokratickým společnostem je svrchovanost udělována ústavním pořádkem (hodnotami, principy), který stanoví centrální moc státu a důvěru v měnovou emisi. Tři typy důvěry: etická, hierarchická, metodická .... Euro jsou neúplné peníze (ztráta MS), protože tato objednávka neexistuje (ne proto, že národní měny zanikly). Aglietta (2016)

"V tomto modelu zaměřeném na stát vykonávají národní vlády monopolní kontrolu nad vydáváním a správou svých vlastních peněz." Výsledkem je, že moc v peněžních záležitostech je rozhodujícím způsobem soustředěna v rukou státu “Tržní měnová konkurence dnes značně změnila prostorovou organizaci měnových vztahů => narušení monopolní moci státu (...) moc byla rozdělena nejen mezi státy, ale co je ještě důležitější, ze států na tržní síly “. (Vestfálský model měnové geografie; Cohen 1998)

Měnová suverenita stricto sensu je zákonné právo státu na vytvoření národní měny (Měnová suverenita jako jeden rozměr politické suverenity). Měnová suverenita lato sensu je suverenita zahrnující autonomii měnové a kurzové politiky. Blanc (2011) definuje Dvě úrovně měnové suverenity. Primární, nezbytné a dostatečné pro charakterizaci MS (stricto sensu): svrchovaný orgán, který definuje zúčtovací jednotku a platební prostředky; peněžní symbol. Nadřazené a absolutní: (i) Interní účet a platební postupy; ii) konverzní postupy mezi národní a zahraniční měnou; (iii) kurzová politika; iv) měnová politika.

https://slidetodoc.com/presentation_image_h/d7bfb8d65be837e254ce19f81358b03a/image-3.jpg

Tržní měnová konkurence dnes značně změnila prostorovou organizaci měnových vztahů, kdy došlo k narušení monopolní moci státu (...) moc byla rozdělena nejen mezi státy, ale co je ještě důležitější, ze států na tržní síly “ (Cohen, 1998).

https://slidetodoc.com/presentation_image_h/d7bfb8d65be837e254ce19f81358b03a/image-18.jpg

https://slidetodoc.com/presentation_image_h/d7bfb8d65be837e254ce19f81358b03a/image-19.jpg

https://slidetodoc.com/presentation_image_h/d7bfb8d65be837e254ce19f81358b03a/image-20.jpg

Měnová suverenita, hierarchie měn a politický prostor

https://slidetodoc.com/presentation_image_h/d7bfb8d65be837e254ce19f81358b03a/image-22.jpg

https://slidetodoc.com/presentation_image_h/d7bfb8d65be837e254ce19f81358b03a/image-25.jpg

Vnitřní hierarchie, ve které je Německo v Eurozóně na nejvyšší úrovni a periferní ekonomiky na spodní straně => menší politický prostor o Pokles politického prostoru závisí na institucionálním rámci měnové unie (Arestis a Swayer, 2011; Lavoie, 2013). Periferní rozvíjející se země, které mají členské státy, tak mají Makroekonomická omezení

Finanční krize a post keynesiánská teorie hospodářských cyklů

Susan Strange a Britská škola globální politické ekonomie

Susan Strane v States and Markets (1988) vymezuje čtyři klíčové kanály, které tvoří moc - bezpečnost, výroba, finance a znalosti; moc je schopnost „poskytovat ochranu, vyrábět věci, získávat přístup k úvěrům a rozvíjet a kontrolovat autoritativní způsoby interpretace světa“. Zvláštní je, že nejvíce přehlíženým kanálem moci je finanční přístup, který se následně stává nejdůležitějším pro pochopení; jinými slovy, tvrdí, že nelze pochopit, jak svět funguje, bez důkladného pochopení mezinárodních finančních trhů. V této knize definovala „kasinový kapitalismus“ jako formu kapitalismu, která je extrémně volatilní a nepředvídatelná jako důsledek „spekulativně orientovaných výtahů“ ve finančním kapitálu. Existuje finanční „nákaza“, která vytváří obrovskou nestabilitu na mezinárodních finančních trzích. Tvrdila, že globální trh ve srovnání s národním státem získal významnou moc od 70. let a že mezi nimi vznikla „nebezpečná propast“. Považovala národní státy za nepružné, omezené územními hranicemi ve světě křehké mezivládní spolupráce; „ Westfailure “ nazvala Westphalia . Trhy by dokázaly porušit předpisy a vládnout svobodně, což by v již tak chaotickém prostředí vedlo k větší nejistotě a riziku.

Teorie endogenní finanční nestability

Minsky formuloval teorii endogenní finanční nestability. Při konstrukci své hypotézy vycházel z (post)keynesiánské tradice, z teorií bublin vyvinutých Charlesem Kindlebergerem, Schumpeterovy úvěrové teorie peněz a z velké deprese Irvinga Fishera z dluhové deflace. Politická doporučení se zaměřují na centrální banku jako věřitele poslední instance a na důležitost reflace v boji proti procesům deflace dluhu, které mohou vést k prudkým poklesům ekonomické aktivity. Stejně jako Fisher se i Minsky snažil analyzovat finanční systém z hlediska vztahů mezi příjmem a dluhem a rozvinul svou typologii finančních jednotek. Obecná Minskyho věta, že delší období prosperity přineslo optimismus, který vedl k předlužení a spekulativním mániím.

"Pokud nerozumíme tomu, co vede k ekonomické a finanční nestabilitě, nemůžeme předepsat - vytvořit politiku -, abychom ji upravili nebo odstranili. Identifikace jevu nestačí; potřebujeme teorii, díky níž je nestabilita normálním výsledkem v naší ekonomice a dá nám úchopy ji ovládat."

"Stabilita vede k nestabilitě. Čím stabilnější věci se stanou a čím déle budou stabilní, tím budou nestabilnější, když zasáhne krize."

"Úspěch plodí ignorování možnosti neúspěchu."

Hyman Minsky, “Stabilizing an Unstable Economy.

„Zejména během zdlouhavého období dobrých časů mají kapitalistické ekonomiky tendenci přecházet z finanční struktury ovládané zajišťovacími finančními jednotkami ke struktuře, která má velkou váhu, k jednotkám zapojeným do spekulativního a Ponziho financování.“

"Ve světě podnikatelů a finančních zprostředkovatelů, kteří agresivně hledají zisk, inovátoři vždy předstihnou regulační orgány; úřady nemohou zabránit tomu, aby došlo ke změnám ve struktuře portfolií. Co mohou udělat, je udržet poměr aktiv a vlastního kapitálu bank v mezích stanovením poměrů absorpce kapitálu pro různé typy aktiv. Pokud orgány omezují banky a jsou si vědomy aktivit okrajových bank a dalších finančních institucí, jsou v lepší pozici, aby zmírnily rušivé expanzivní tendence naší ekonomiky."

Hyman Minsky, The Financial Instability Hypothesis.

„Pocit odpovědnosti ve finanční komunitě za komunitu jako celek není malý. Je téměř nulový. Možná je to inherentní. V komunitě, kde je primárním zájmem peníze, jedním z nezbytných pravidel je žít a nechat žít. Vystoupit proti šílenství může znamenat zničit ty, kteří mu podlehli. Moudří ve Wall Street [a v profesionální a pověřené třídě] tedy téměř vždy mlčí."

John Kenneth Galbraith, The Great Crash of 1929

"Lidé s privilegiem budou vždy riskovat své úplné zničení, než aby se vzdali jakékoli hmotné části své výhody."

John Kenneth Galbraith, The Age of Uncertainty.

„Období finanční tísně je postupný pokles po vrcholu spekulativní bubliny, která předchází konečné a obrovské panice a krachu, poháněn zasvěcenci, kteří opustili, ale cizí přísavky visící v naději na oživení, ale nakonec se vzdaly v posledním kolapsu.“

"Peníze jsou veřejným statkem; jako takový je vhodný pro soukromé vykořisťování."

"Sklon k podvodům roste souběžně s tendencí spekulovat během boomu, kdy imploze bubliny cen aktiv vždy vede k odhalení podvodů a podvodů"

"Pro pohodu a úsudek člověka není nic tak rušivého, jako když vidíme přítele zbohatnout"

Charles Kindelberger, Manias, Panics and Crashes: A History of Financial Crises

Minsky se pokusil formulovat endogenní teorii finanční nestability a v této snaze se zaměřil především na vztahy mezi příjmem a dluhem a vyjednávání mezi bankéři a podnikatelem. Tato hypotéza je založena na existenci složitého a vysoce vyvinutého finančního systému fungujícího v kapitalistické ekonomice. V souladu s vlivem Keynese však Minsky zůstal znepokojen rolí očekávání a nejistoty v ekonomice a možností, že tyto proměnné přispějí k nestabilitě. Naléhavost nestability je v ostrém kontrastu s vizí finančních trhů podporovanou „hypotézou efektivního trhu“, kteří pojímají racionální aktéry, kteří tlačí ceny aktiv směrem k „základní hodnotě“. V rámci keynesiánské tradice Minsky zpochybňoval, do jaké míry lze finanční aktéry považovat za racionální aktéry, a místo toho charakterizoval aktéry jako subjekty podléhající určitým postojovým dispozicím a mentalitám, které ovlivňují jejich rozhodovací procesy. Vedle vlivu Keynese začlenil Minsky do své hypotézy finanční nestability práci Charlese Kindlebergera o pěti fázích spekulativních bublin. Důležité je, že hypotéza nepostupuje pouze na základě zhodnocení subjektivních prvků a zahrnuje interpretaci předlužení vyvinutou Irvingem Fisherem a úvěrový pohled na peníze vyvinutý Josephem A. Schumpeterem. Ústředním spojením hypotézy o finanční nestabilitě Minsky je tedy vztah mezi příjmem, úvěrem, dluh a schopnost peněžních toků udržet danou úroveň odpovědnosti. Tento vztah samozřejmě závisí na očekáváních a dojmech bankéřů a obchodníků. Fisher i Minsky zdůraznili zásadní vztah mezi dluhem a příjmem, Minsky to posunul o krok dále a vyvinul tripartitní typologii struktur dluhu a příjmu pro finanční jednotky.

• První struktury dluhu a příjmu pro finanční jednotky, „jednotky zajišťovacího financování (Hedge Fund)“, se vyznačují schopností jednotky plnit všechny své platební závazky. Vyšší míra vlastního kapitálu vůči dluhu svědčí o jednotkách zajišťovacího financování.
• Zadruhé, „spekulativní“ jednotky jsou schopny plnit závazky ohledně splácení úroků, ale nejsou schopny splácet princip dluhu ze svých příchozích peněžních toků.
• Zatřetí, ponzi jednotky nejsou schopny financovat splátky úroků ani splátky na principu s odchodem z peněžních toků. Jednotkám Ponzi lze dosáhnout pouze likvidací aktiv nebo využitím většího dluhu, přičemž obojí může být pouze zaplněním finančních mezer. Nakonec nastane okamžik, kdy ceny aktiv přestanou růst, jednotky Ponzi čelí problémům financování peněžních toků z dluhových závazků a dojde k požárnímu prodeji aktiv: selhání trhu. Toto je konec Minského cyklu a je známý jako Minský okamžik. Davidson (2008) definuje minský okamžik jako „když se zhroutí finanční pyramidová hra“, zatímco Lahart (2007) věří, že „když jsou zadlužení investoři nuceni prodat i své solidní investice“.

https://3.bp.blogspot.com/-JnMgR2nw9Ow/XEDjrAVJcnI/AAAAAAABYaU/k9boOo2V0JoXfXH6qzAIFPopmPfSZjUKQCLcBGAs/s1600/minsky-moment.jpg

Minsky tvrdil, že když podmínky prosperity trvají delší dobu, finanční systém prochází kvalitativní transformací z hedgeového financování na neudržitelné financování, v němž dominují spekulativní a ponziho jednotky. Tato transformace je do značné míry ovlivněna předchozím úspěchem financí a jeho dopady na očekávání finančních aktérů. Hlavní příčinou předlužení, která je základem velké deprese, byla existence dobrých investičních příležitostí. Hojnost investičních příležitostí ve 20. letech 20. století vedla k finanční euforii a nadměrné důvěře, což následně vedlo k předlužení vůči podnikatelům hledajícím ziskové investice. Z hlediska Minskyho se hedgeové financování zaměřené na rozvoj kapitálu do obchodních operací stalo stále spekulativnějším a neudržitelným Ponziho financováním. Jakmile si finanční aktéři uvědomili, že systém nebyl schopen ověřit aktuální úroveň dluhu, došlo k poklesu důvěry a nastal proces deflace dluhu a ekonomická kontrakce. Proces, kterým se zajišťovací financování transformuje na financování Ponzi prostřednictvím vývoje očekávání, označil Thomas Palley za „základní Minsky cyklus“. Více kontroverzně diskutoval Palley o povaze „super minského cyklu“, který spojuje optimismus na samotném finančním trhu se zvýšeným optimismem v regulačních institucích. Oba cykly pomáhají vysvětlit finanční dynamiku, která vedla ke kolapsu trhu hypoték pro rizikové hypotéky počátkem roku 2007. Zatímco první cyklus získal široké přijetí, druhý cyklus je kontroverzní, protože byl zpochybněn jeho vztah k Minského hypotéze. Navzdory tomu je supercyklická teze, kterou vypracoval Palley, jasně inspirována hypotézou o finanční nestabilitě Minsky a pomáhá ji rozšířit o perspektivu finanční regulace. Palley diskutoval o povaze „super minského cyklu“, který spojuje optimismus na samotném finančním trhu se zvýšeným optimismem v regulačních institucích. Oba cykly pomáhají vysvětlit finanční dynamiku, která vedla ke kolapsu trhu hypoték pro rizikové hypotéky počátkem roku 2007.

Minského Super-cyklus

Palley přeměnil Minského na „teoretika finanční dlouhé vlny“. Palley (2009) tvrdí, že úvěrovou krizí byl konec Minského supercyklu. Takový cyklus zahrnuje řadu normálních Minských cyklů, ale končí, když je mařicí mechanismus vyčerpán. Vyskytuje se po dlouhou dobu a začíná regulací, přechází k regulačnímu relapsu před regulačním únikem a nakonec prasknutím superminského cyklu a návratem na začátek cyklu. Regulace nastává, když vláda zasahuje prostřednictvím regulace, aby snížila zisky pro finanční instituce, možná omezením jejich činnosti nebo zvýšením jejich likvidního poměru. Regulační relaps nastává, když se regulace ulevuje, možná kvůli lobbování finančních institucí a obdobím stability, díky nimž ekonomické subjekty zapomínají na nebezpečí neregulované činnosti. Regulační únik je vyvrcholením tohoto uvolnění, kdy si finanční instituce mohou dělat, co chtějí. Na konci supercyklu, když byl mařicí mechanismus vyčerpán, se vrátíme do situace regulace. Po celou dobu výskytu tohoto supercyklu mohou nastat běžné minské cykly, ale rozsah fluktuací během těchto pravidelných minských cyklů se zvyšuje, jak ekonomičtí agenti rozšiřují své aktivity, aby překonali maření systémů a zvýšili tak zisky. Je důležité si uvědomit, že se mění pouze podlahy a stropy, zatímco jednotlivé recese mohou být v závislosti na situaci silnější nebo slabší.

https://learneconomicsonline.com/blog/wp-content/uploads/2015/08/superminskycycles.png

https://learneconomicsonline.com/blog/wp-content/uploads/2015/08/minskyexplanation.png

Financializace

Zakořeněné ve finanční liberalizaci a neoliberalismu. Některé klíčové rysy financializace jsou (1) Rostoucí podíl finančního zisku a klesající podíl mezd (2) Financování nefinančního sektoru (3) Sekuritizace a stínové bankovnictví (4) Makroekonomické dopady, včetně zvyšování nerovností a chudoby.

"Financializace znamená „rostoucí význam finančních trhů, finančních motivů a finančních institucí pro fungování domácí a mezinárodní ekonomiky“ (Epstein, 2005, p 3).

„Financializace je zvláštní formou neoliberalismu“ charakterizované „ovládnutím makroekonomie a hospodářské politiky zájmem finančního sektoru“ (Palley, 2013).

„Financializace zahrnuje nahrazení průmyslového nebo výrobního kapitalismu dravější formou finančního kapitalismu“ […] „nová forma kapitalismu, která nejen změnila způsob fungování trhů, ale nese s sebou důležité politické, kulturní a ekonomické důsledky“ (Rochon, 2012).

Rostoucí podíl finančního zisku a klesající podíl mezd „Podíl rentiéra“ na národním důchodu: zisky finančních institucí ve srovnání se zisky nefinančních společností se zvýšily v zemích, jako jsou USA a Francie, a obecněji v zemích OECD (Epstein , 2005). v USA se finanční sektor v posledních letech podílel na 20% HDP, ale získal 40% podnikových zisků (Nersisyan a Wray 2010). Významně souvisí s poklesem podílu pracovní síly (země OECD, dlouhodobě) Hein ( 2013); Významnějším faktorem je posun v odvětvovém složení ekonomiky, nároky na mzdy managementu a podíl rentiéra.

Sekuritizace a stínové bankovnictví (Skrytý, neviditelný, komplexní, neregulovaný). Nominální v největších bankách v USA jako% aktiv: 0 v 90. letech, 2000% až 6000% v roce 2007 (Wray, 2010) Zahrnuje „dluh“ konstrukcí => potenciálně nekonečný leverage efekt, jak již uvedl Minsky v roce 1987 „Sekuritizace znamená, že neexistuje žádná iniciativa bank při vytváření úvěrů, neexistuje možnost využívat bankovní kapitál“ (Minsky 1987), s. 3). Makroekonomické dopady: depresivní účinky na produktivní investice, negativní dopad na spotřebu a poptávku a prohlubování nerovnosti.

Stádia kapitalismu

Pozdní vývoj v Minskyho díle, do značné míry nepublikovaný, ale klíčový pro pochopení FIH - zakořeněné v Commons a v historickém institucionalizmu.

"Minsky našel nejúčinnější způsob, jak získat tento „hlubší pohled“, bylo zaměřit se spíše na dlouhodobý kapitalistický rozvoj než na obchodní cykly. “„ V tomto období (1994) Minský si myslel, že je nezbytné bojovat proti dominantnímu trendu pomocí analýzy založené na historii a institucionální realitě." (Whalen, 1999).

„Hypotéza tvrdí, že hospodářské cykly historie jsou složeny z (i) vnitřní dynamiky kapitalistických ekonomik a (ii) systému intervencí a předpisů, které jsou navrženy tak, aby udržovaly ekonomiku v rozumných mezích.“ (Minsky, 1992 str. 9).

Ponechání závěru na Minského „[V] ekonomikách reálného světa již zjednodušené návrhy laissez-faire neplatí. Ekonomiky s finančním systémem moderního kapitalismu se mohou zhroutit, jak se stalo v letech 1929–1933. […] Je třeba přehodnotit systém intervencí do kapitalistických ekonomik, který se vyvinul ze struktury New Deal, která byla zavedena hlavně před druhou světovou válkou.“ (Minsky and Whalen 1996)

Minsky definuje pět fází vývoje kapitalismu: obchodní kapitalismus (1607-1813), průmyslový kapitalismus (1813-1890), bankovní kapitalismus (1890-1933), manažerský kapitalismus (1933-1982) a money manager capitalism (1982 - dodnes). Základem jsou institucionální mechanismy vedené hospodářským cyklem: pro-cyklicita riskování a institucionální „křehkosty“ vyplývající z velkých změn ve formách kapitalismu.

Aktuální období považované za 6. etapu kapitalismu: globalizovaný, finančně a neoliberálně motivovaný institucionální kontext => „globálně-finančně manažerský kapitalismus“.

Charakterizovaná vývojem finanční struktury, poválečnou evolucí z národní na globální úroveň, která je charakterizovaná posunem od koncentrace k disperzi (Od koncentrace k rozptýlení výrobních a investičních rozhodnutí, O globálním designu a globálních dodavatelských řetězcích, zvýšení globální nabídky pracovních sil, snížená vyjednávací síla pracovní síly, snížené výrobní náklady, snížené pracovní síly příjmy, Zvýšení a koncentrovanější zisky). Skutečné příjmy z práce klesají nebo stagnují. Keynesiánská globální poptávková krize, kde poptávka je podporována pouze trvalým vytvářením inflace cen finančních aktiv a spotřeba je udržována pouze kapitálovými zisky a / nebo zvýšeným dluhem domácností.

Rozptyl ve finančních inovacích a rozsáhlé vykořisťování skrze Finanční inženýrství (Oddělení oceňování peněžních toků: Oddělování dluhopisů), Oddělení a rekombinace rizik (Sekuritizace a swapy úvěrového selhání), Sjednocení charakteristik idiosynkratických aktiv (Umožnit rozptyl na globálních trzích - hypotéky lokální na globální aktiva), Přechod na globální disperze rizik, Disperze vlastnictví aktiv; Institucionální investoři, Koncentrace kontroly nad aktivy: peněžní manažeři, hodnota držitele akcií, motivační odměna, opce na akcie, podpora zhodnocování finančních aktiv a přesun příjmů na podnikové manažery a peněžní manažery.

Finanční cykly kapitálových trhů rozvinutých zemí určují cyklické chování na periferii. Omezení jsou ne ve struktuře výroby (jak tvrdí Prebisch / Singer / Myrdal ), ale ve finanční struktuře. Je to nevyvážená finanční struktura určená kapitálovými toky z kapitálových trhů rozvinutých zemí (Pettis). O UPS rozhodují globální finanční toky (deindustrializace, která brání domácí industrializaci a vytváří nevyváženou finanční strukturu, která zvyšuje nestabilitu UPS a finanční krize).

Minsky Global Center-Periphery Debt Cycle (Schumpeter-Keynes-Minsky pohled) tvrdí, že Finanční instituce (ne)vytvářejí likviditu (Úspory nemohou omezovat investice, Úspory nelze „zprostředkovat“, Úspora Glut je Oxymoron, Neexistuje žádné omezení pro vytváření likvidity, Likvidita Glut určuje úrokové sazby a toky hrubého mezinárodního kapitálu). V současné fázi globálního kapitalismu je rozvinutá země měnová politika na podporu poptávky nastavuje růst likvidity a proudí do rozvojových zemí a nastavuje jejich UFS. Od 80. let 20. století expanze rozvinutých zemí (finanční aktiva Řízený růst - Nadměrný pákový efekt, nadměrná tvorba likvidity: –Asetová inflace (booms-bubliny) nahrazují spirálu mzdových cen a vytvářejí globální toky likvidity. Produkují narušení v rozvíjejících se tržních ekonomikách (po Washingtonském konsensu) - Zvýšený příliv kapitálu - Zhodnocení směnného kurzu - Aktuální Nerovnováhy účtu - Nevyvážená struktura produkce: Deindustrializace - Nevyvážená finanční struktura: Vysoký poměr dluhu k HDP, nesoulad měn. Krize: Obrat kapitálových toků, Obrat směnných kurzů).

Globální finanční krize v roce 2007 a problém Minského rámce

Jan Kregel zdůraznil dva důležité důvody neadekvátnosti Minskyho hypotézy, když byl aplikován na nedávnou krizi (2007-2008). Kregel (2008) tvrdí, že nedošlo k postupnému poklesu bezpečnostní hranice, ale k okamžitému pádu. Zaprvé, nadřazenost vyjednávání mezi podnikateli a bankéři se od 80. let 20. století posunula se zvýšeným významem obchodování na vlastní účet, a zadruhé vzhledem k tomu, mechanismus, kterým se finanční systém zvrhl na financování Ponziho, nebyl pokles míry chyb mezi závazky a peněžními toky, jak to klasicky načrtl Minsky, ale nové modely bankovních operací, které byly ze své podstaty prošpikované rizikem. Kregel kladl hlavní důraz na metody „vzniknout a distribuovat“, které banka používala před krizí. Za účelem rychlého zisku z poplatků a provizí by banky vytvořily nová sekuritizovaná aktiva a prodávaly je dále. Model „vzniknout a distribuovat“ zahrnoval komplexní soubor institucionálních vztahů, které Peter Gowan označil jako „nový systém„ wall street“, který usnadňoval nadměrné úrovně leverage effektu prostřednictvím řady doplňkových finančních institucí, které byly charakterizovány jako „systém stínového bankovnictví“.

Systém stínového bankovnictví propojil tradiční komerční a investiční banky se zajišťovacími fondy a fondy soukromého kapitálu. Ty spolu s dalším strukturovaným investičním nástrojem (SIV) poskytly kontext pro nové finanční nástroje, které skrývaly závazky a rizika a umožňovaly větší leverage efekt a regulační únik. Kreativní účetnictví může maskovat přechod od zajišťovacího financování k ponziho financování. Nové formy finančních nástrojů, které se vyvinuly společně se systémem stínového bankovnictví, pomáhají usnadnit takové kreativní účetnictví. Kreditní deriváty ve formě zajištěných dluhových závazků (CDO) a swapů úvěrového selhání (CDS) byly dva takové finanční nástroje, které způsobily velkou část škody finančnímu systému. V letech 2001 až 2006 se celková nominální hodnota hypoték s rizikovým hypotékou zvýšila ze 160 miliard na 600 miliard. Banky zabalily tyto půjčky do CDO a prodávaly je přepážkově (OTC) bez tržního mechanismu, který určoval „základní hodnotu“ CDO. Ratingové agentury, které za poplatek upisují CDO, by za další poplatek hodnotily tyto kreditní deriváty jako „AAA“. Složitost CDO a OTC povaha přechodů znamenala, že je velmi obtížné efektivně stanovit cenu finančních nástrojů. K tomu se přidává skutečnost, že na rozdíl od tradičních komoditních derivátů nebyla pomyslná hodnota hypotečních tranší stanovitelná, protože složky jakéhokoli daného CDO nebyly známy. Je zřejmé, že nadměrné investice a předlužení, které předcházely velké depresi, se kvalitativně liší od těch, které vyvolaly poslední finanční krizi.

Kvantitativní rozměr krize a její důsledky lze pochopit pouze ve vztahu k trendu finanční situace v americké ekonomice od 70. let a se zvyšující se rychlostí v 90. letech. V 90. letech byly finanční zisky daleko před nefinančními zisky. Palleyovo rozšíření práce o finanční nestabilitě však ukázalo, že optimismus na finančním trhu může vést k neopodstatněnému optimismu v regulačních institucích, a proto je zpochybněna dlouhodobá schopnost překonat finanční nestabilitu.

Za ekonomickou nerovnováhu, která způsobila finanční krizi v roce 2007, je třeba chápat jako výsledek interakce účinků finanční deregulace s makroekonomickými dopady rostoucí nerovnosti. V tomto smyslu je třeba rostoucí nerovnost považovat za základní příčinu současné krize. Stockhammer Identifikuji čtyři kanály, které přispěli ke krizi.

1. Zaprvé, rostoucí nerovnost vytváří tlak na snižování agregátní poptávky, protože chudší příjmové skupiny mají vysoké mezní sklony ke spotřebě.
2. Zadruhé, mezinárodní finanční deregulace umožnila zemím fungovat s většími deficity běžného účtu po delší časové období. V reakci na potenciálně stagnující poptávku se tedy objevily dva modely růstu: model založený na dluhu a model založený na exportu, které jsou neudržitelné.
3. Za třetí, (v modelech růstu založeného na dluhu) vyšší nerovnost vedla k vyššímu zadlužení domácností, protože rodiny pracující třídy se snažily držet krok s normami sociální spotřeby navzdory stagnaci nebo poklesu reálných mezd.
4. Za čtvrté, rostoucí nerovnost zvýšila tendenci spekulovat, protože bohatší domácnosti mají tendenci držet rizikovější finanční aktiva než jiné skupiny. Vzestup zajišťovacích fondů a zejména subprime derivátů byl spojen se vzestupem superbohatých.

V minském rámci můžeme zabránit finanční nestabilitě detekcí a prevencí Ponziho financí. Rámec rovněž navrhuje, že bychom měli omezit finanční konkurenci a inovace, které jsou často vyvíjeny za účelem překonání regulace a zmatení regulátorů.

• 1. bezpečný a spolehlivý platební systém;
• 2. krátkodobé půjčky domácnostem a firmám a případně státní a místní správě;
• 3. bezpečný a spolehlivý systém financování bydlení;
• 4. řada finančních služeb včetně pojišťovacích, zprostředkovatelských a důchodových spořících služeb;
• a 5. dlouhodobé financování pozic v drahých kapitálových aktivech.

Mikroekonomie

Realismus je důležitější než matematický formalismus. Tři nezbytné body pro pochopení PKM mikroekonomie:

• Firmy v kapitalistické ekonomice, nikoli jednotlivci. (To je podnikový zisk, který řídí ekonomiku).
• Trhy jsou nedokonalé (určitý stupeň tržní síly produktu, jsou výrobci cen, trhy jsou často oligopolistické.
• Základní nejistota (Přesná maximalizace strategií je nemožná, nemůžeme převést nejistotu do rizika, animal spirits. Následky jsou odmítavými rovnovážnými modely a modely teorie her.

Teorie spotřebitelské volby

Spotřebitelské preference jsou endogenní, ale jednotlivci „požívají jistého uvážení“ a marketing není zcela manipulován (King, str. 56). Přesněji řečeno, i když si spotřebitelé mohou svobodně vybrat mezi firmami a produkty – „požívají jistého uvážení“ – jejich vkus a preference závisí na rozhodování spotřebitelů jiných. Spotřebitelé mají navíc lexikografické preference, což znamená, že existuje hierarchie potřeb, přičemž základní potřeby jsou nejprve uspokojeny a účinky příjmu jsou silnější než substituční účinky (Platí totiž Maslowova pyramida potřeb). Volba spotřebitelů je založena na zvycích a pravidlech, a tedy „uspokojující“ namísto „optimalizace“.[9] [10][11]

1. The principle of procedural rationality;
2. The principle of satiable needs;
3. The principle of separability of needs;
4. The principle of subordination of needs;
5. The principle of the growth of needs;
6. The principle of non-independence.
7. The principle of heredity.

PKM a mikroekonomie

King vidí čtyři základní pohledy mezi PKM na mikroekonomii.[12]

1. explicitní příznivci mikroekonomie, kteří si myslí, že post keynesiánská mikroekonomie je lepší (obecnější) než neoklasické verze (např. Paul Davidson, Malcolm Sawyer, Erich Streissler):
   1. (a) Marshall-Keynes (Davidson)
   2. (b) Marx-Kalecki mikroekonomie (Lavoie, Sawyer)
   3. (c) Darwin-Veblen-Galbraith-Hodgson Institucionální mikroekonomie (Galbraith, Hodgson)
2. explicitní kritici mikroekonomie (Joan Robinson);
3. ti, kteří jsou zmatení, nejednotní nebo nejasní (např. Geoff Harcourt, Sidney Weintraub, John Cornwall, Victoria Chick a Jesper Jespersen);
4. ti, kteří celý problém ignorují. (King 2012: 149–150).

Teorie firmy

Níže uvedený graf ukazuje nákladové křivky typické firmy ve skutečném světě, jak je chápáno v post keynesiánské teorii firmy. Taková firma je rovněž společností při stanovení cen. Máme mezní náklady firmy (MC), průměrné variabilní náklady (AVC), celkové průměrné jednotkové náklady (UC), bod plné kapacity (FC) a bod teoretické plné kapacity (FCth).[13][ https://4.bp.blogspot.com/-sT0ikEJ6744/UpdYoWf9CaI/AAAAAAAAAME/vWboIv-HwDg/s1600/costcurve.jpg ]Předpokládá se, že průměrné variabilní náklady jsou přiměřenou náhradou mezních nákladů (předpoklad široce zastávaný, například v pravidlu predace Areeda-Turnera [Areeda a Turner 1975]). Dále se předpokládá, že mezní náklady jsou konstantní (což dokládá nález Blinder et al. 1998: 103, že 88% podniků uvedlo, že mezní náklady jsou konstantní nebo klesají). Mezi plnou kapacitou (FC) a teoretickou plnou kapacitou (FCth) se mezní náklady a průměrné variabilní náklady zvýší kvůli platbám za přesčasy, nákladům na zvýšenou údržbu strojů a možným zvýšeným nákladům na výměnu strojů, jejichž provozní životnost se sníží (Lavoie 1992: 120, 125–126).

Firmy však obecně neprodukují nad rámec plné kapacity, takže rostoucí křivky nákladů napravo od bodu FC jsou většinou pro skutečné firmy irelevantní (Lavoie 1992: 121). Empirické studie potvrdily, že křivky nákladů ve tvaru U neoklasické analýzy jsou pro mnohé firmy ze skutečného světa irelevantní, protože firmy upřednostňují výrobu před bodem FC. Realistické křivky celkových průměrných dlouhodobých nákladů pro tyto firmy jsou tedy ve tvaru L a průměrné variabilní (nebo přímé nebo prvotní) křivky nákladů jsou konstantní (Lavoie 1992: 122, citace dle Johnston 1960; Walters 1963; Lee 1986). Také se zjistilo, že mezní náklady jsou obecně konstantní až do plné kapacity (Lavoie 1992: 122). Rezervy kapacity jsou v mnoha firmách normou a skutečná míra využití kapacity bude nižší než FC a obvykle v rozmezí 80–90% (Lavoie 1992: 122). Důvodem je to, že firmy mají k dispozici nadbytečnou kapacitu, aby se vypořádaly s neočekávaným nárůstem poptávky, a samotná plná kapacita by se mohla zvýšit v souladu s poptávkou (Lavoie 1992: 124, citace Kaldor 1986). Nadměrná kapacita je tak pro firmy způsob, jak snížit nejistotu související s fluktuacemi poptávky, a v tomto smyslu je pevná poptávka po nadměrné kapacitě analogická preventivní poptávce po penězích a jiných vysoce likvidních finančních aktivech (Lavoie 1992: 124–125). Efektivní využití nadbytečné kapacity může také odrazit ostatní firmy od vstupu na trh, a může tedy fungovat jako překážka vstupu (Lavoie 1992: 124).

http://www.fuhlrott.eu/EcoModyn/PostKeynes/CanaleFigures1-4.gif[ https://www.concertedaction.com/wp-content/uploads/2012/01/Markup-Pricing.png ]
[ http://www.fuhlrott.eu/EcoModyn/PostKeynes/DalleryFigures1-4.gif ]

Veřejné politiky

Postkeynesiáni upřednostňují sociálně-demokratický kapitalistický systém. Postkeynesiánci hledají tolik svobody, kolik je slučitelné se sociálně žádoucím výsledkem, čímž ospravedlňují řadu státních intervencí. Postkeynesiánci v žádném případě nezpochybňují nadřazenost individuálních hodnot, princip soukromého vlastnictví nebo výhody trhu. Zdůrazňují důležitost správné kombinace výše uvedených prvků se společným statkem, majetkem státu a plánováním. Sociální stát je výrazem společného dobra, prostředkem k dosažení cílů společnosti, zejména menšin a znevýhodněných. Diskreční pravomoc vlády však může zlepšit výsledky ekonomického systému a stimulovat rozvoj civilizované společnosti. Postkeynesiánský model kombinuje ideologii vlastního zájmu se společným blahem v demokratickém politickém prostředí. Pro postkeynesiánce byl sociální stát, který byl výrazem společného dobra a výsledkem vládní diskreční moci, prostředkem k dosažení cíle spravedlnosti společnosti. Veřejné a sociální politiky jsou založené na právu na práci a na víře že, distriuce příjmu jsou tak dležité, že nemže být ponechána pouze na trhu.

• Zabránění privatizace sociálního státu.[14]
• Zajištění veřejného penzijního systému a odmítání privatizace penzijního systému.

V konečném důsledku otázka skutečné udržitelnosti sociálního zabezpečení, zdravotní péče atd. závisí z velké části na produktivitě práce a pracovních zdrojích dostupných v budoucnosti a ne na čistě demografických ukazatelích stárnutí populace - což dnes nikdo s jistou mírou pravděpodobnosti neví. Všichni modeláři „vědí“, že pokud budou trendy v nákladech v minulosti pokračovat (ergodicky) do budoucna, vzhledem k demografickým trendům a vzhledem k odhadům daní ze mzdy vybíraných na některém modelu ergodického ekonometrického předpovídání, budou odtoky hotovosti z „fondu sociálního zabezpečení“ převyšovat příliv hotovosti.[15] Neoklasičtí ekonomové tvrdí to, že za x let na jednoho zaměstnaného pracovníka bude mnohem více starších lidí, než je tomu v současnosti, takže si my (zaměstnaná populace) nemůžeme dovolit podporovat starší občany pohodlným způsobem pomocí sociálního zabezpečení (PAYG systém). Podle nich musíme okamžitě zvýšit věk odchodu do důchodu anebo privatizovat systém sociálního zabezpečení, abychom udrželi více členů populace pracujících a platících do fondu, a proto aby v budoucnu fondy (FUND systém) mohli přežívat. Bob Eisner měl v té době několik článků, které poukazovaly na klamný výkřik, že sociální zabezpečení bylo a je odsouzeno k bankrotu, pokud by se neučinilo něco, co by zabránilo budoucím deficitům v systému.

V postkeynesovské ekonomii existuje dnes už mnoho studií které dokazují ne-realističnost tržního fundamentalismu:

1. PAYG systém (první pilíř) není jako FUND systém (druhý a třetí pilíř). První pilíř je systém sociálního zabezpečení (mezigenerační solidarita; kolektivní systém; neexistuje zásluhovost). Naopak druhý a třetí je systém sociálního pojištění (individuální; zásluhový).
2. Privatizace systému a jeho de facto zničení nezajistí důchody pro budoucí generace. Neoliberální kapitalismus neusiluje o plnou zaměstnanost a mnozí lidé si nebudou schopni spořit. Dále soukromé fondy nejsou schopni kontrolovat inflaci, protože na rozdíl od státu nebudou valorizovat. V poslední řádě státy vždy budou muset garantovat soukromé podnikání správců fondů.
3. Zastánci privatizace argumentují ve prospěch fondových systému na základě logiky neoklasické metodologie (fondy zvýší úspory a tím zvýší růst a akumulaci; větší úspory povedou k větší návratnosti a hlavně vyřeší demografické šoky a stárnutí populace). Delší délka života a nižší plodnost povedou ke stárnutí populace. Tím se zvýší zatížení společnosti. Na první pohled bychom si mohli myslet, že pokud stárnutí dosáhne určité prahové hodnoty založené na definovaných přínosech, PAYG programy se stanou nespolehlivými a finančně nejisté. S tímto post-keynesovci nesouhlasí.

Fondové systémy jsou koncipovány v pre-keynesiánském světě, kde jsou všechny úspory automaticky převedeny na investice, tj. efektivní poptávka není problém. Nicméně kapitálové diskuse a teorie endogenních peněz ukázaly, že více úspor v současnosti může uvolnit deflační procesy a zvýšit nezaměstnanost. Kromě toho, pokud ekonomika funguje pod plnou zaměstnaností, obvykle nedochází ke kompromisu mezi důchody, investicemi a spotřebou pracovníků. Program PAYG zde může přispět k dosažení plné kapacity hospodářství, protože je součástí agregované poptávky. Vlády budou cítit menší politický tlak na zvyšování důchodů pro stárnoucí populaci, protože financované systémy přesouvají riziko na jednotlivce (zejména důchodce). Budoucí důchody budou záviset na kapacitě produkovat v tomto čase produkci, bez ohledu na důchodové systémy. Proto by se vlády měly zabývat zvyšováním míry účasti na práci, kvalitou lidského kapitálu a množstvím výrobních kapacit. Vytvoření svěřeneckých fondů vytváří recesivní a deflační podmínky. Navíc nezaručují výplatu důchodů v budoucnu, kdy se zvýší věková závislost. Měli bychom uvažovat o zvýšení míry zaměstnanosti.

Podle Dimitri B. Papadimitriou a L. Randall Wray bychom měli dělat tuto politiku sociálního zabezpečení (ne pojištění):

1. Měli bychom se postupně vracet do systému průběžného (PAYG) financování.
2. Svěřenecké fondy by měly být omezeny na více než 100 procent výdajů, což je částka obecně považovaná za dostatečnou pro zobrazení programů prostřednictvím recesí typu back-to-back.
3. Měla by se začít diskuse o správném základu daně, který by se použil ke generování příjmů. Vzhledem k demografickým změnám, které ve srovnání s příjemci sníží počet pracujících, je upřednostňována širší základna.
4. Obecná fiskální politika by měla být koncipovaná tak, aby povzbudila rychlejší a udržitelný růst, větší zaměstnanost a vyšší účast pracovních sil.
5. Správci fondů by se měli vzdát používání dlouhodobých odhadů pojistně-matematické rovnováhy.
6. Zásadní změny, jako je částečná nebo úplná privatizace, snížení dávek a prodloužení věku odchodu do důchodu, nemají v reformě místo.

• Zajištění zdravotní péče pro široké vrstvy obyvatelstva.

Základním principem jakéhokoli post keynesiánského přístupu ke zdraví by bylo, že přístup ke zdravotní péči, stejně jako přístup k zaměstnání, je základním právem, které podporuje potenciál lidí účinně přispívat ke společnosti “(s. 180). Zdravotní péče není jen další komodita. Je nezbytné umožnit jednotlivci, aby přispíval k hospodářskému růstu a sociálnímu rozvoji, a podporuje základ občanské společnosti. Zdraví pracovníci jsou produktivnější a je méně pravděpodobné, že z důvodu nemoci budou chybět dny v práci. Ekonomické náklady společnosti na zkrácený život a chronické postižení mohou být stovky miliard dolarů ročně. Post Keynesovci by jasně podpořil představu, že společnost by měla poskytovat a financovat alespoň základní balíček zdravotní péče pro všechny členy společnosti. Naproti tomu ekonomika hlavního proudu považuje zdravotní péči za další komoditu, jako jsou lízátka nebo whisky, a ponechává ji na soukromém trhu a jednotlivcům, kteří mají zájem, aby určili tuto částku zdravotní péče pro všechny obyvatele národa. Z dlouhodobého hlediska by mainstreamoví ekonomové tvrdili, že vládní financování zdravotní péče by vedlo k neoptimálním řešením, protože zdravotní a životní délka populace již byla předprogramována do ergodického prostředí předpokládaného ekonomy hlavního proudu ke kontrole našeho zdravotního osudu. Pro Post Keynesovce je budoucnost přenosná. To znamená, že rozhodnutí poskytnout všem občanům základní přístup ke zdravotní péči vytvoří silnější a životně důležitější komunitu, jejíž produkce může jen růst v průběhu času. Dunn poukazuje na studii epidemiologie, která se zabývá hodnocením rizik onemocnění a změnou chování a návyků zlepšováním zdraví.

Podle Davidsona by strach z deficitů neměl omezovat naši schopnost hledat řešení lékařských potřeb naší stárnoucí populace. Deficitní jestřábové tvrdí, že rostoucí náklady na zdravotní péči spojené se stárnutím populace slibují, že budou schodky státního rozpočtu v dlouhodobém horizontu pod takovým tlakem, aby z USA učinily další Řecko. naše stárnoucí populace je bezpochyby poctou úspěšnému pokroku v lékařské léčbě, kterého výzkum a vývoj vědců dosáhl za posledních sedm desetiletí (výzkum, který byl často financován ze státních dotací). Deficitní jestřábi trvají na tom, že se musíme držet vládních výdajů, zejména v programech jako jsou Medicare a Medicaid. U deficitních jestřábů (neoklasická ekonomie, tržní fundamentalismus) je okamžitou odpovědí na poskytování nejlepší zdravotní péče pro naši populaci podpora konkurence mezi zdravotnickými dodavateli, privatizace a nárůst soukromého financování (zdravotní poplatky). v zákulisí je nevyslovený faktor redukce poptávky, který sníží poptávku po lékařské péči. Senioři si nebudou moci z vlastních prostředků koupit potřebné lékařské služby, aby zajistili zdravou délku života v důchodu.

Post keynesiánská ekonomická teorie se naopak domnívá, že bychom měli podporovat produktivitu poskytovatelů zdravotnických služeb, aby mohli poskytovat stejnou kvalitu služeb v kratším čase. funkční rozdělení služeb tak, aby ty, které jsou snadno spravovatelné, byly poskytovány lékaři, zdravotními sestrami, sociálními pracovníky atd., spíše než vysoce kvalifikovanými, vysoce placenými lékaři. dále rozvíjet naši komunikační technologii, aby pacienti mohli používat internet nebo telefonickou aplikaci z domova ke sdělování krevního tlaku a dalších životně důležitých příznaků poskytovatelům lékařských služeb, kteří pak mohou předepsat kroky k nápravě jakýchkoli nepříznivých příznaků. zlepšit produktivitu a poskytování služeb. zajistit, aby existoval dostatečný počet poskytovatelů lékařských služeb, kteří snadno uspokojí potřebu. vláda dotuje náklady na lékařské fakulty, školy ošetřovatelství a školení dalších lékařů prostřednictvím našich mnoha vynikajících komunitních vysokých škol. Snížení nákladů na získání dovedností poskytovatelů zdravotní péče povzbudí mnoho našich mladých pracovníků, aby vstoupili na pole.

Poskytování dobré zdravotní péče je rozhodně stejně důležité jako ochrana soukromého majetku nebo ochrana života občanů před zahraničními teroristy.

• Zajištění vzdělání pro široké vrstvy obyvatelstva

Problémy vzdělávání v USA a jejich neoklasické řešení, které se opírá o rostoucí konkurenci a výběr pro spotřebitele je z post-keynesovského pohledu chybné. Postkeynesovci na zíkladé své mikroekonomické teorie docházejí k jinému pohledu. Tento přístup by se více zaměřil na poskytování dostatečného příjmu dětem z domácností s nízkými příjmy a na dodatečné výdaje na vzdělávání. Odmítá sledování studentů a podpořilo by standardy a financování na vyšších úrovních správy než na místní úrovni. Odmítá též privatizaci a rozšiřování elitizace školství na všech možných úrovních (voucher, třídní status, geografická diskriminace, školné a další tzv. tržní reformy).

• Automatizace, mizení střední třídy a vzrůstající nerovnost

Během posledních tří desetiletí čelily rozvinuté země poklesu podílu střední třídy na rozdělení příjmů. Současně jsou hlavní vlastníci kapitálu nahrazováni vrcholovými manažery, tzv. „pracujícími bohatými“, kteří jsou na vrcholu příjmové hierarchie. Pro tento trend existují různá vysvětlení, která zahrnují: technologický vývoj a automatizaci (Acemoglu 2001; Autor a Dorn 2013; Davidson 2013; Josifidis a Supic 2016); globalizace (Luongo et al. 2015; Milanovic 2016); vládní daňová a výdajová politika (Pressman 2010); rozšířená manažerská síla (Van Essen, Otten a Carberry 2015); a upadající odbory a změny sociálních norem (Krugman 2007). Koncentraci příjmu v horní části rozdělení příjmů lze kompenzovat zvýšením reálných příjmů uprostřed rozdělení příjmu. Ve skutečnosti však existuje celá řada složitých kanálů, kterými může zvyšování koncentrace příjmů poškodit reálný příjem střední třídy. Stefan Thewissen a kol. (2015) poukazují na deset takových kanálů, od podpory zadlužení domácností a realitních bublin, přes upevnění moci stávajících elit k ochraně jejich ekonomických zájmů, až po podkopání politických a právních institucí a sociální důvěry.

Je možné rozeznat Thorstein Veblenův ([1899] 2009) popis nápadného chování bohatých na moderní kapitalismus. Obzvláště relevantní jsou Veblenovy rozdíly mezi nehospodárným ziskem a efektivní produktivitou, stejně jako jeho uznání, že to, co je dobré pro „vlastní zájmy“ a „udržované třídy“ národa, nemusí být nutně dobré pro „obyčejného člověka“ (Veblen 1919 ).

Jak technologie postupuje, automatizace ovlivní rostoucí počet pracovních míst. Konvenční názor je, že vzdělání je klíčem k zamezení nezaměstnanosti, poklesu mezd a stagnace. Tento názor však podkopává neúspěch zvyšování zaměstnanosti s vysokými mzdami, i když v posledním desetiletí vzrostla míra dosaženého vzdělání. Pokud má mít evropská střední třída podíl na výhodách technologických změn, je místo toho zásadní přerozdělení bohatství a příjmů prostřednictvím daní, posílení práv na vyjednávání o práci a silnější sociální ochrana. Ve vyspělých zemích se mzdy v horní části distribuce prudce zrychlily od mediánu, takže většina pracovníků stagnovala nebo dokonce klesala. Nárůst zemí se středními příjmy zaznamenal vznik globální střední třídy i globální ultrabohaté elity: nejbohatší Číňané, Rusové a Brazilci nyní dostávají příjmy srovnatelné s těmi nejbohatšími Američany. Od osmdesátých let minulého století mzdy zaostávaly v produktivitě, a to nejen v povoláních se středními příjmy, ale i ve všech, s výjimkou nejlépe vydělávajících. Jak se zvyšuje výpočetní výkon, rozšíří se potenciál automatizace, který nahradí člověka, a ohrozí rostoucí počet pracovních míst. Ty se budou pohybovat od pracovních míst v sektoru služeb s relativně nízkou kvalifikací, jako je doprava, péče, prodej a administrativa, až po vysoce kvalifikovaná povolání v lékařství a právu.

Ke zvyšování mezd po technologicky poháněných zvýšení produktivity nedošlo automaticky, ale častěji byly výsledkem politické organizace a změn vyjednávací pozice různých sociálních tříd. V Británii byl v letech 1750 až 1850 navzdory rychlým technologickým změnám a zvýšení produktivity růst reálných mezd pomalý - a po většinu období zcela stagnoval. Teprve ve druhé polovině devatenáctého století, protože koncentrace pracovníků v továrnách vedla k jejich politické organizaci, se růst mezd zrychlil a pracovníci se začali podílet na výhodách technologického pokroku. Pravděpodobnějším výsledkem je, že i přes rostoucí úroveň vzdělání nerovnoměrné vlastnictví kapitálu soustředí zisky z automatizace do stále méně rukou. Jak technologický pokrok a nerovnost příjmů roste, rostoucí podíl příjmů bude uspořen, nikoli utrácen.

Tvůrci politik musí být odvážní tváří v tvář výzvě, kterou představují technologické změny. Pokud budou tyto pokroky spravovány dobře, mají potenciál zvýšit kvalitu života většiny. Pokud však bude špatně spravováno, jak tomu dosud bylo, výsledkem bude prohloubení současného trendu zvýšené koncentrace bohatství a příjmů v rukou několika málo, zatímco většina bude čelit nejistotě zaměstnání, nezaměstnanosti a stagnaci reálných příjmů. Zásadním prvním krokem v reformní politice je, aby vlády uznaly škodlivé účinky důrazu na flexibilitu trhu práce a místo toho se zaměřily na ochranu práv pracovníků. Tvůrci politik musí zároveň odmítnout dogma, že vlády nemohou „vybírat vítěze“. Vlády musí buď přímo, nebo nepřímo, prostřednictvím institucí, jako jsou banky ve veřejném vlastnictví, zajistit, aby dostatečné investiční výdaje směřovaly na společensky užitečné činnosti. Tímto způsobem budou vlády v současnosti vytvářet slušná pracovní místa a příslib lepšího života v budoucnu. Jak se automatizace šíří, alternativou je zhoršování nerovnosti, což vede ke stagnaci poptávky po zboží a rostoucí nezaměstnanosti. Bez politické intervence na zdanění a přerozdělení bohatství a příjmů bude výsledkem sekulární stagnace a vytvoření trvalé „technologické třídy“, bez politické moci.

Technologický pokrok ovlivňuje nejen dynamiku špičkových příjmů z práce, ale také mění povahu distribučního konfliktu. Vzhledem k dominantnímu podílu rutinně náročných pracovních míst na celkové zaměstnanosti lze technologický pokrok považovat za faktor, který zvyšuje produktivitu práce. Technologický pokrok zároveň přispívá ke zvyšování příjmové nerovnosti v tom smyslu, že se zvyšuje podíl meritokratických elit na hlavních příjmech, zatímco relativní příjem střední třídy klesá. Kreativní destrukce průmyslových odvětví a pracovních míst, spojená s technologickým pokrokem, činí stávající rozdělení příjmů méně jistým a dědičným, což vytváří iluzi větší mobility obyčejného člověka a přesouvá debatu o nerovnosti z funkčního na osobní rozdělení příjmů.

• Daňová politika

Pro post keynesiánce by měl být vývoj daňového systému založen nejen na úvahách o příjmech, ale také na sociálním a kulturním zázemí společnosti. Post keynesiánský rámec vyžaduje moderní daňový systém a rozšířený základ daně. Mezi dodržováním daňových předpisů a občanskými hodnotami existuje jednoznačná souvislost (Davidson a Davidson, 1996, str. 91, 92). V civilizované společnosti postkeynesovské formy existuje vědomé placení daní členy společnosti a nedodržování předpisů se nepovažuje za alternativu. Nedodržování je důsledkem snižující se role občanských hodnot ve společnosti. Za těchto okolností je rozhodnutí, zda zaplatit daň, či nikoli, podrobeno kontrole v důsledku „racionálního“ výpočtu spojeného s výhodami a náklady klamu. Donucovací mechanismy pro nedodržování předpisů budou navíc neúčinné, pokud bude existovat nerovnováha mezi vlastním zájmem a občanskými hodnotami. Jednoduchost daňového systému podporuje dodržování předpisů. Rozvoj civilizované společnosti podporuje normy placení daní v souladu s občanskými hodnotami, podle nichž by jednotlivci museli platit daně jako součást své morální povinnosti.

„V civilizované společnosti, kde vzkvétají občanské hodnoty a vlastní zájmy, musí být občané ochotni nejen zemřít za svou zemi, ale také za ni zaplatit“ (Davidson a Davidson, 1996, s. 217). Post keynesiánci navrhují vytvoření moderního daňového systému, rozšíření daňového základu, zvýšení daňových příjmů, přerozdělování příjmů, silné prosazování stávajících daňových zákonů, omezení nebo odstranění odpočtů, výjimky a mezery ve prospěch prosperity; zvýšení daňových sazeb; zdanění bohatství a velkých nebo vedlejších nemovitostí ve venkovských a městských oblastech; zdanění úrokových výnosů, kapitálových zisků, finančních transakcí a mezinárodních kapitálových toků.

Cílem výdajů je Moderní sociální stát a sociální programy: poskytování veřejného vzdělávání, školení, veřejné zdraví, bydlení, voda a hygiena, parky a veřejná vybavenost, ochrana životního prostředí, zabezpečení potravin a dostupné oblečení, obuv a veřejná doprava.

Od 80. let 20. století zažila většina bohatých zemí prudkou nerovnost. To lze měřit z hlediska rostoucí míry chudoby, klesajícího podílu domácností ze střední třídy nebo standardních měřítek nerovnosti, jako je Giniho koeficient a Theilův index (Pressman 2013). V několika příspěvcích se Thomas Piketty (2003, 2007; Atkinson, Piketty a Saez 2010, 2011) zaměřil na podíl celkového příjmu směřujícího k nejlépe vydělávajícím. On a jeho kolegové prokázali, že hlavním důvodem rostoucí nerovnosti ve většině rozvinutých zemí je to, že více příjmů jde těm, kteří jsou na samém vrcholu distribuce. V letech 1975 až 2007 byly země, kde se nerovnost příjmů nejvíce zvýšila, země, kde bohatí zachytili nepřiměřený podíl na růstu celkového příjmu (OECD 2014, 3), v některých případech mezi třetinou a polovinou veškerého růstu příjmů. Kromě vzbuzování obav o spravedlnost má nerovnost mnoho nežádoucích ekonomických a sociálních důsledků.

Keynes (1936) poukázal a mnoho postkeynesiánů si všimlo, že bohatí mají nižší sklon ke konzumaci a vyšší sklon k ukládání než kdokoli jiný; pokud tedy větší část celkového příjmu poputuje k bohatým nebo spíše ke kapitalistům než k dělníkům, celkové výdaje klesnou. V důsledku toho může nerovnost bránit růstu. Lidé se obecně snaží udržet své relativní sociální postavení a absolutní životní úroveň - a to i tváří v tvář klesajícím příjmům. To má za následek růst zadlužení domácností. Pracovníci, kteří mají pocit, že příliš vysoký příjem směřuje k vrcholným vedoucím pracovníkům, mohou vynaložit menší pracovní úsilí a firmy to nemusí být schopny zjistit. Distribuce mezd v rámci firmy tak může ovlivnit růst produktivity firmy. Tím se sníží životní úroveň v celé ekonomice, pokud k ní dojde u mnoha firem. A konečně, nerovnost může generovat politickou nestabilitu (OECD 2011) a umožnit bohatým ovládat stát (Stiglitz 2012; Hacker a Pierson 2010), což ztěžuje přijetí jakékoli fiskální politiky.

Pokud jde o daně, Laramie a Mair (2001) identifikují dva související rozdíly mezi mainstreamovými a postkeynesiánskými ekonomy. Zaprvé, zatímco mainstreamoví ekonomové považují zdanění za nástroj ovlivňování preferencí a chování, postkeynesovci považují chování za relativně pevné, pokud jde o agregovanou spotřebu. Zadruhé, ekonomové hlavního proudu se zaměřují hlavně na mikroekonomické důsledky vládních výdajů a daní, zatímco postkeynesovci se zaměřují hlavně na makroekonomické důsledky zdanění, zejména jeho dopad na rozdělení příjmů a efektivní poptávku. Joan Robinson (1972) tvrdila, že zatímco Keynes vyřešil problém nezaměstnanosti, v ekonomice se rýsovala druhá krize - problém nerovnosti, který vzniká, protože mnoho pracovních míst nevyplácí dostatečný příjem pracovníkům. Postkeynesiánci dávají přednost více makroekonomickému přístupu k distribuci, který se týká boje mezi dělníky a kapitalisty o relativní podíly ekonomického koláče (Lavoie 2002, 2003). Dopad tohoto boje vzniká na makroekonomické úrovni, kde zisky plynou z výdajů a pevných prodejů a kde vyjednávací síla určuje, jak se příjmy rozdělí na zisky a mzdy.

Teoreticky postkeynesovský přístup vychází z Kalecki, Passineti, Kaldora a dalších. Pokud ekonomický růst vyžaduje konstantní poměr kapitálu a výstupu, pak se ekonomický růst (g) bude rovnat I / K; a protože P / K je míra zisku nebo návratnosti (r) kapitálu, vyplývá z toho, že r = (1 / s) * g. Rovnice je docela blízká Pikettyho základní nerovnosti, r > g. Kdyby jen s = 1 (kapitalisté šetří celý svůj příjem), dělá r = g. Pokud kapitalisté utratí co i jen trochu ze svého příjmu, pak s <1 a r překročí g. Čím více kapitalistů utratí ze svého příjmu, nebo čím menší bude hodnota s, tím větší bude vzdálenost mezi r a g. To znamená, že čím více kapitalistů utratí a čím méně ušetří, tím více stagnuje růst a roste rychlejší nerovnost, protože r převyšuje g o stále větší částky.

Daňová politika může také pomoci snížit nerovnost a zvýšit zaměstnanost. Keynesovi bylo jasné, že progresivnější daň z příjmu zefektivní fiskální politiku při vytváření plné zaměstnanosti. Obecná teorie obsahuje silné přerozdělovací téma, které je často ignorováno. Keynes poznamenal, že daňovou politiku lze použít k vyrovnání příjmů, čímž se zvýší spotřeba. „Je-li fiskální politika používána jako záměrný nástroj pro rovnoměrnější rozdělení příjmů, je její účinek na zvýšení sklonu ke spotřebě samozřejmě o to větší“ (Keynes 1936, 95). Za tímto účelem prosazoval Keynes vysoké daňové sazby z nezaslouženého příjmu, kapitálových zisků a zděděného bohatství. Obhajoval zdanění zisků z podnikání a využití daňových příjmů z toho na podporu příjmů dělnických tříd. Zde Keynes prosazoval sociální pojištění, důchody a „užitečné výdaje státu na zdraví, rekreaci a vzdělání a zařízení na cestování“.

Postkeynesovci považují daňovou politiku za jeden z mnoha nástrojů, jak generovat další výdaje, větší ekonomický růst a více pracovních míst. Jako takový může ovlivnit ekonomický růst. Pokud jde o zdanění bohatství, mnoho postkeynesiánů se řídí předpisem Keynesa na konci Obecné teorie, která vidí konec rentiérů, vládních investic stabilizujících ekonomiku a zajišťujících dostatečnou úroveň poptávky. Postkeynesiánští ekonomové mají tendenci upřednostňovat poměrně nízkou úroveň nerovnosti, protože vyšší nerovnost snižuje sklon ke spotřebě, zpomaluje ekonomický růst a zvyšuje nezaměstnanost. Zvyšuje také ekonomickou sílu bohatých na úkor všech ostatních a umožňuje jim uprchnout s vyšším nájemným. Postkeynesiánci nicméně neobhajují dokonalou rovnost, protože podíl zisku - který je obecně nerovnoměrněji rozdělen - který je vyšší než nula, je nezbytný pro generování investic. Uznávají také, že jsou nutné minimální rozdíly v mzdě, které motivují lidi k delšímu studiu, odměňování zkušeností a orientaci práce tam, kde je to potřeba. Postkeynesiánci tento bod zmiňují jen zřídka; udržují si však jednu z nejvíce rovnostářských pozic v ekonomii.

Keynes obhajoval spoléhání se více na daně z příjmu právnických osob při financování progresivních sociálních programů. Za posledních několik desetiletí výnosy z daní z příjmů právnických osob prudce poklesly jako zlomek celkových příjmů vlády. Je to z velké části proto, že konglomerátové firmy používají převodové ceny k přesunu vykázaných zisků do zemí s nízkými sazbami daně z příjmu právnických osob (Clausing 2012, 2013, 2016). Tento závod na dno připravil národy o daňové příjmy. Tento závod až na dno snížil vládní výdaje a vedl k vyšším daním domácnostem s nízkými a středními příjmy, aby mohly platit vládní výdaje, a nakonec snížil spotřebu a růst.

Post-keynesiánští ekonomové mohli navrhnout řadu politických návrhů, které nedávno předložila OECD (2015, 48): "Rostoucí nejvyšší příjmy v posledních desetiletích znamenají, že nejvyšší příjmy mají nyní větší schopnost platit daně než dříve. Vládní [G] vlády by měly znovu přezkoumat širokou škálu daňových ustanovení, aby zajistily, že bohatší jednotlivci přispějí svým dílem na daňovém zatížení. Tohoto cíle lze dosáhnout několika různými způsoby - nejen zvýšením mezních sazeb daně z příjmu u bohatých, ale také zlepšením dodržování daňových předpisů, odstraněním nebo snížením odpočtů daní, které mají neúměrný prospěch pro osoby s vysokými příjmy, a přehodnocením role daní pro všechny formy majetku a bohatství, včetně převodu majetku".

Zatímco zvyšování nejvyšších mezních daňových sazeb by bylo důležitým krokem vpřed, existují doplňkové a / nebo mezilehlé pozice - například snížení daňových úniků nebo omezení daňových odpočtů a rozšíření základu daně. Existuje možnost globální daně z příjmu právnických osob, která by udržovala geografické substituční účinky velmi nízké, a s nízkými sazbami a malými odpočty by měla jen málo motivačních účinků na investice společností. Státy USA poskytují model tohoto politického řešení. Říká se tomu „kombinované hlášení“. Společnosti jsou zdaňovány nikoli na základě toho, kde si rezervují své zisky, ale na základě zlomku jejich prodejů v konkrétním státě. Podíl prodeje firmy ve státě určuje zlomek jejích zisků, které tam firma vydělala. Stát poté určí sazbu, kterou tyto zisky zdaňuje, aniž by se obával, že kapitál uprchne nebo si své zisky zaúčtuje v nějakém daňovém ráji (viz Pressman 2015, 124–6).

Proč národní vláda potřebuje daně? MMT má čtyři důvody: (1) jako nástroj fiskální politiky, který má pomoci stabilizovat kupní sílu měny; 2) vyjadřovat veřejnou politiku při rozdělování bohatství a příjmů, jako je tomu v případě progresivních daní z příjmu a nemovitostí; (3) vyjádřit veřejnou politiku při subvencování nebo penalizaci různých průmyslových odvětví a hospodářských skupin; a (4) izolovat a přímo vyhodnotit náklady na určité národní výhody, jako jsou dálnice a sociální zabezpečení. (tamtéž, str. 268)

První z nich souvisí s otázkou inflace, kterou jsme diskutovali výše. Druhým účelem je použít daně ke změně rozdělení příjmů a bohatství. Například progresivní daňový systém by snížil příjem a bohatství nahoře a zároveň by uvalil minimální daně na chudé. Třetím účelem je odradit od špatného chování: znečištění ovzduší a vody, užívání tabáku a alkoholu nebo zdražení dovozu prostřednictvím cel (v zásadě daň za zvýšení dovozních nákladů, a tím podporu nákupu domácí produkce). Často se jim říká „hříchové“ daně - jejichž účelem je zvýšit cenu „hříchů“ kouření, hazardních her, nákupu luxusního zboží atd. Čtvrtým je alokace nákladů na konkrétní veřejné programy příjemcům. Například je běžné zdanit benzín, aby ti, kteří používají dálnice v zemi, zaplatili za jejich použití (mýtné na dálnicích je dalším způsobem, jak toho dosáhnout).

Teorie efektivní poptávky, trh práce a zaměstnanost

• Existují dvě zjednodušené verze post-keynesiánského modelu trhu práce – marshallovská a kaleckiánská.

Charakteristiky trhu práce

Pro ekonomii hlavního proudu je práce komoditou, která se neliší od ostatních, a proto by trhy práce měly být vysvětleny prostřednictvím obvyklých zákonů nabídky a poptávky. Hlavním aspektem post keynesiánského pohledu na trhy práce je to, že tyto trhy skutečně neexistují a pracovníci nejsou komodity. Bruce Kaufman (2004) identifikuje sedm principů, které definují "trh práce":

• První princip je spojen s humanistickou ekonomií a říká, že cíle hospodářské činnosti musí jít nad rámec efektivity a zahrnovat spravedlnost a seberealizaci.
• Druhým principem je, že spokojenost přesahuje spotřebu zboží a musí zahrnovat podmínky a pracovní zkušenosti.
• Třetí princip spočívá v tom, že chování je vzájemně závislé a že rozhodování nebo spokojenost závisí na relativním srovnání.
• Čtvrtým principem je, že trh práce je protikladem dokonalého trhu, který je sužován asymetrickými informacemi, značnými náklady na mobilitu a velkými externalitami.
• Všechny tyto „nedokonalosti“ vytvářejí nerovnost vyjednávací síly (mocenské nerovnováhy), a to je pátý princip.
• Šestým principem je, že teorie mezní produktivity neplatí, protože pracovníci jsou obvykle nedostatečně placení.
• Sedmý princip spočívá v tom, že trhy práce se pravděpodobně nevyčistí, protože nižší mzdy nemohou snížit nezaměstnanost;

Post keynesiánský pohled na trhy práce jsou v rozporu s názorem neoklasické ekonomie. Post keynesiánská ekonomie tvrdí, že trhy práce se nemusí nutně chovat dobře, že mzdová sazba není obyčejná „cena“ a že snižování mezd může mít na hospodářskou aktivitu zvrácené účinky v rozporu s neoklasickou teorií (Lavoie 1992: 217). Obecně řečeno, mzdy nejsou stanoveny s ohledem na marginální produkt práce, ale stanovení mezd je ovlivněno pojmem spravedlnosti, spravedlnosti a sociálních norem a tyto faktory mohou ovlivnit všechny atributy práce od skutečné / nominální mzdy po produktivitu, pracovní týden, bezpečnost práce, bezpečnost atd. (Lavoie 1992: 218). Na agregované úrovni neexistuje žádný nezbytný a konzistentní vztah mezi skutečnou mzdou a poptávkou po práci (Lavoie 1992: 217). Dokonce i neoklasický názor, že práce nutně přináší disutilitu, je nepravdivý: práce sama o sobě může být prospěšná a přinášet uspokojení (Lavoie 1992: 218). Lavoie (1992: 218) poukazuje na duální hypotézu na trhu práce, která spočívá v tom, že nejvyspělejší ekonomiky mají dva trhy práce:[16]

1. „centrum“ trh práce: Zde jsou mzdy a produktivita vysoké, náklady na odbornou přípravu pracovníků jsou vysoké a existuje vyšší stupeň odborové organizace.
2. „periferie“ trh práce: Zde jsou mzdy obecně nízké, vyžaduje se jen málo školení a vysoký obrat (Lavoie 1992: 218–219).

[ https://neilmtokar.files.wordpress.com/2013/12/kaleckian-model-1.png?w=487 ]

Princip efektivní poptávky

Stručně řečeno, je to především agregátní poptávka, která řídí produkci a úroveň zaměstnanosti.

Efektivní poptávka

Davidson (2000, s. 11–13), Keynes (1936, kap. 3) rozlišuje mezi autonomními (D2) a indukovanými (D1) složkami efektivní poptávky, což mu umožňuje odmítnout Sayův zákon. Indukované výdaje (D1), máme na mysli složky současné agregátní poptávky, které jsou závislé na současné ekonomické aktivitě (respektive na výši příjmů). Autonomní výdaje (D2) jsou nezávislé na výstupu. jedinou zbývající složkou agregátní poptávky – HDP z výdajové strany – je spotřeba a investice. investice je v zásadě autonomní proměnnou, která závisí na dlouhodobých očekáváních podnikatelů a na úrokových sazbách. Spotřeba je však částečně indukována. Keynesův princip efektivity mám poptávku.

• ADP = souhrnná poptávková cena, ASP = souhrnná nabídková cena, pro různé úrovně zaměstnanosti, pro danou technologii, stav dlouhodobých očekávání a daný index mezd v penězích: firmy vydělávají běžné zisky podél souhrnné křivky nabídky (Z) a souhrnná křivka poptávky (D) odráží sklon ke spotřebě (<1).
• V bodě efektivní poptávky (ED) se mezní efektivita kapitálu přizpůsobuje úrokové míře, aby určila dlouhodobou rovnováhu.
• Rozšíření produkce nad tento bod není ziskové (stlačilo by agregátní poptávkové ceny pod souhrnné nabídkové ceny → ztráty)

Jelikož neexistuje tržní mechanismus pro vytvoření přirozené úrokové sazby slučitelné s plnou zaměstnaností, lze bod efektivní poptávky posunout pouze změnami nezávislých prvků: bankovní politika, preference likvidity. Sayův zákon selhává, protože neexistuje žádný tržní mechanismus k určení optimální jedinečné přirozené úrokové míry. Agregovaná poptávka bude záviset na proměnných rozdělení příjmů. To znamená, že bude záviset na rozdělení mezi mzdami a zisky, a tedy na hodnotě získané skutečnou mzdou.

http://www.fuhlrott.eu/EcoModyn/PostKeynes/KeynesUnemployment.gif

• Keynesiánská nedobrovolná nezaměstnanost: křivka iso-zisku p = A jako efektivní křivka poptávky po práci (na rozdíl od teoretické křivky poptávky po práci LD). Přetíná pomyslnou křivku poptávky po práci v K. Počínaje bodem K by zvýšení autonomní poptávky posunulo ekonomiku z iso-křivky zisku p = A na křivku pC, což by v bodě E umožnilo plnou zaměstnanost.
• Dvojí úloha mezd jako výrobních nákladů pro firmy a jako zdroje spotřební síly pro pracovníky.
• Politické závěry: pracovníci a firmy nejsou schopni obnovit plnou zaměstnanost snížením reálných mezd. Makroekonomická povinnost měnových a fiskálních orgánů řídit celkový růst poptávky.

Politiky vůči trhu práce

Expanzivní poptávková politika, vyšší regulace trhu práce a vyšší růst reálných mezd mohou mít příznivé účinky na produktivitu, růst a zaměstnanost. Tyto pozitivní účinky by proto měly být zohledněny s ohledem na hospodářskou politiku. Například přísnější regulace trhu práce v učebnicovém modelu NAIRU (zejména za předpokladu exogenního růstu produktivity) způsobuje vyšší NAIRU. Jak ukazují autoři, nemusí tomu tak nutně být, pokud tato silnější regulace trhu práce vyvolá růst produktivity, a tedy „sníží inflační tlaky, což umožní vyšší růst reálných mezd i růst zaměstnanosti“. Rozsáhlá poptávková politika, přísnější regulace trhu práce a vyšší růst reálných mezd proto nutně nezpůsobují inflační tlak, ale mohou se stát soběstačnými díky třem mechanismům:

1. Kaldor-Verdoornův efekt: Růst produkce způsobuje růst produktivity díky indukované akumulaci kapitálu a tím i ztělesněním nejnovějších výrobních technologií. Významnou roli v tomto pozitivním vztahu mezi růstem produkce a produktivity hrají také úspory z rozsahu a překonávání nedělitelnosti.
   • „Růst HDP pozitivně souvisí s růstem výrobního sektoru. To lze snad lépe říci, pokud jde o rychlejší růst HDP, tím vyšší je růst průmyslového růstu ve srovnání s růstem HDP: to znamená, že podíl průmyslu na HDP roste.
   • Produktivita výrobního sektoru pozitivně souvisí s růstem výrobního sektoru (také se nazývá Verdoornův zákon). Zde je argumentem, že ve výrobě dochází ke zvyšování návratnosti. Mohou to být statické - kde čím větší je velikost sektoru, tím nižší jsou průměrné náklady - nebo dynamické prostřednictvím indukovaného účinku, který má růst výstupu na akumulaci kapitálu a technický pokrok. Učení prostřednictvím efektů bude pravděpodobně také důležité.
   • Produktivita nevýrobního sektoru pozitivně souvisí s růstem výrobního sektoru. Tento poslední zákon je nejméně intuitivní a je založen na argumentu, že neprůmyslový sektor má klesající výnosy. S postupujícím přesunem zdrojů vzroste průměrná produktivita těch, kteří zůstanou.“ Zákon 3 lze také popsat následujícími výrazy: S růstem produkční výroby se pracovní toky z klesajících nebo konstantních návratů z sektorů jako je zemědělství do výrobního sektoru, což je proces, který také zvyšuje produktivitu v nevýrobních odvětvích, takže vývoj výrobního sektoru má tendenci zvýšit tempo růstu produktivity v celé ekonomice (Thirlwall 1983: 346).
2. Technologická změna vyvolaná cenou faktoru: Změny relativních faktorových cen způsobují změnu technologie použité ve výrobním procesu. Zejména rostoucí reálné mzdy (silnější než růst produktivity) mohou vyvolat technický pokrok šetřící pracovní sílu.
3. Třetí pracovní mechanismus souvisí s „sociálními vztahy výroby“. Motivace pracovníků, a tím i jejich produktivita, jejich ochota dále investovat do (specifického) lidského kapitálu nebo přijímání nových technologií, může záviset na celkovém systému regulace trhu práce (zejména na ochraně zaměstnanosti). Přísnější regulaci trhu práce autoři považují za přínosnou pro celkové klima a pohodu pracovníka. Silnější regulace trhu práce proto může mít pozitivní vliv na růst produktivity.

Minimální mzda

Tvrzení, že ekonomiky jsou řízeny poptávkou, je zásadním argumentem postkeynesovské ekonomiky. Efektivní poptávka je ve skutečnosti klíčovým faktorem teorie zaměstnanosti. Na rozdíl od neoklasické teorie, pokles reálných mezd nezvyšuje poptávku po pracovní síle. Opak je pravdou: zvýšení reálných mezd vede ke zvýšení spotřeby, což zase zvyšuje poptávku po pracovní síle a snižuje nezaměstnanost. Výsledkem bude, že zvýšení minimální mzdy a průměrné mzdy bude mít příznivé účinky na zaměstnanost a celkovou ekonomiku - závěr je v rozporu s tím, co předpokládají ti, kdo obhajují TINA.

Zaprvé, jedním z hlavních argumentů pro minimální mzdu je morální argument: lidé by neměli pracovat za mzdu pod hranicí chudoby. Minimální mzda je mzda, pod níž lidé začínají bojovat o život: musí čelit existenci pod hranicí chudoby. Minimální mzdy jsou stanoveny zhruba na hranici chudoby, ideálně však mírně nad ní. Mnoho státních reálných (očištěno o inflaci) minimálních mezd v USA kleslo pod hranici chudoby a to již dlouho (Pollin et al. 2008: 17). Za druhé, slušná společnost nenechá své nezaměstnané hladovět: poskytuje jim (v ideálním případě) slušnou dávku v nezaměstnanosti. Lidé mohou citovat empirické důkazy o tom, že minimální mzdy způsobily vyšší míru nezaměstnanosti mladých lidí v takovém a takovém regionu nebo státě v takovém čase, lze však citovat další empirické důkazy, které to zpochybňují. OECD (2006) zjistila, že:

• Neexistuje žádná významná korelace mezi legislativou v nezaměstnanosti a ochranou zaměstnání;
• Úroveň minimální mzdy nemá žádný významný přímý dopad na nezaměstnanost;
• Vysoce centralizované vyjednávání o mzdách výrazně snižuje nezaměstnanost.

https://4.bp.blogspot.com/-kcrNDfpxQ8g/UjXFwjUT_MI/AAAAAAAACHA/5ejksYEaxZg/s1600/tumblr_mt18ck6u5l1qa4968o1_1280.png.jpeg

Dopad zavedení minimální mzdy na celkovou zaměstnanost v postkeynesiánské perspektivě bude s největší pravděpodobností zanedbatelný nebo alespoň velmi malý, pokud nebude spuštěna kontrakční peněžní reakce. Tento výsledek je do značné míry v souladu s empirickými poznatky výše zmíněných meta-studií a zdá se, že odpovídá realitě mnohem lépe než neoklasický tradiční model trhu práce dokonalé konkurence. Struktura trhu práce navíc nemá žádný vlastní dopad na rozdělení funkčních příjmů a - kromě svého možného dopadu na strukturu mezd (tj. Rozdělení příjmů osob) - na úroveň zaměstnanosti. Podpora minimálních mezd je proto v zájmu státu.

Post keynesiánci nepopírají, že nadměrné zvyšování mezd se může promítnout do nákladové inflace - mzdy jsou velkým faktorem vstupních nákladů. Ale vzestup, řekněme, ze 7,25 USD na 9 USD, je poměrně malý. V reálném světě mají celé segmenty trhu korporace a podniky, které aktivně určují ceny a kontrolují je správou cen. Ponechávají ceny nezměněné po významnou dobu, i když nastanou mírné až střední změny poptávky, nebo i když mírné zvýšení cen ovlivní jejich náklady na vstup faktorů. Samozřejmě by se dalo říci v odpovědi, že většina podniků, které jsou ovlivněny minimální mzdou, jsou malé podniky . Přesto malé podnikání není ve skutečnosti zdrojem nákladové inflace: skutečnou příčinou je vážné zvýšení nákladů na vstup faktorů mezi středními a velkými společnostmi. Keynes již v kapitole 2 GT tvrdil, že křivka nabídky práce nedává smysl. On říká:

„tvrzení, že nezaměstnanost, která charakterizuje depresi, je způsobena odmítnutím práce akceptovat snížení peněžních mezd, není jasně podloženo fakty ... Pokles reálných mezd v důsledku růstu cen, s penězi nezměněné mzdy zpravidla nezpůsobí, že nabídka dostupné pracovní síly za současné mzdy klesne pod částku skutečně použitou před růstem cen. “

Spory o kapitál naznačují, že není důvod očekávat, že firmy nakupují více relativně levného „výrobního faktoru“, což naznačuje inverzní vztah mezi odměnou a intenzitou používání. Není důvod se domnívat, že firmy přijmou více pracovníků, když cena práce poklesne, přesně ze stejných důvodů, jaké platí pro kapitál. Princip substituce nemusí nutně fungovat a neexistuje žádný vztah mezi intenzitou využívání výrobního faktoru (práce) a jeho odměňováním (reálná mzda). Zjednodušeně řečeno, není důvod přijímat pracovníky, i když jejich mzdy jsou nižší, pokud není po vašich produktech poptávka.

Minimální mzda hrála důležitou roli při snižování nerovnosti ve vyspělých ekonomikách. Silná legislativa o minimální mzdě podstatně snižuje nerovnost v příjmech tím, že zvyšuje příjmy na spodním konci rozdělení. Nárůst nerovnosti v důsledku deregulace trhu práce má v krátkodobém horizontu nepříznivé účinky na ekonomiku a v dlouhodobém horizontu narušuje společnost.

https://2.bp.blogspot.com/-uUJQtQ-NRmo/VRlACu-xzwI/AAAAAAAADcU/bP-Y2U2AFv0/s1600/minwage-inequality.jpg

vztah nerovnosti a nejvyšší mezní daňové sazby. Pokles a poté stagnace skutečné minimální mzdy za posledních třicet let je jistě součástí příběhu o zvyšování nerovnosti v USA a zvrátit to by vyžadovalo posílení pracovní síly a vyšší minimální mzdu.

http://1.bp.blogspot.com/-WQ2I4eCDcbk/UE5BaSBPrZI/AAAAAAAAArM/YC37jCjiJF8/s320/tax-inequality.JPG

Graf ukazuje horní mezní sazbu od roku 1913 do roku 2010 v levé ose, s minimem 7% v roce 1913 a historickým maximem v roce 1953, kdy je zdaněno 92% mezního dolaru, a příjem první 1 % (ne-99%) na pravé straně. Nejnižší úroveň celkových příjmů horního 1% byla v roce 1973 7,7% a nejvyšší úrovně byly 19,6% v roce 1928 (těsně před havárií v roce 1929) a 18,3% v roce 2007 (před kolapsem Lehman 2008). Existuje jasná negativní korelace. A mimochodem, není náhoda, že po nárůstu nerovnosti došlo k finanční krizi.

Fiskální politika a plná zaměstnanost

Funkcionální fiskální politika

Jak tvrdí Arestis a Sawyer (2004), post keynesiánská fiskální politika je založena na jedné nebo druhé formě „funkčního financování“, kterou obhajuje Abba Lerner (1943). Zatímco funkční finance, na rozdíl od sound financování, získaly schválení jakýmkoli způsobem ze všech post Keynesiánů, funkční finance, jak je striktně popsán samotným Lernerem (1943), byly zvláště schváleny MMT školou (Nell and Forstater, 2003).

• přebytek nebo schodek státního rozpočtu sám o sobě není dobrý ani špatný.
• vláda není bezmocná a neschopná získávat finanční prostředky.
• i když se vláda zapojuje do funkčního financování a míra deficitu se zvyšuji kvůli dosažení plné zaměstnanosti, veřejný dluh se nebude navždy zvyšovat.

Udržitelnost funkčního financování

Udržitelnost veřejného dluhu definujeme jako to, zda poměr dluhu k HDP konverguje buď k nule, nebo ke konstantní hodnotě. Standardní argument týkající se udržitelnosti veřejného dluhu je, že reálná míra růstu produkce by měla být větší než reálná úroková míra na dluh (Domar, 1944). V rámci PKM můžeme rozlišit pravděpodobně tři přístupy k otázce deficitního financování:

1. MMT příběh suverénní měny. (Kelton, Wray)
   • Existují stupně suverenity: Pokud stát disponuje suverénní měnou (Dolar), tak není finančně omezen. Je omezen pouze z hlediska reálných zdrojů a inflací. Bez suverénní měny (česká koruna, Řecko, Itálie), nelze provádět MMT politiky.
     • domácí měna je účetní jednotkou;
     • daně a vládní výdaje jsou placeny v této domácí měně;
     • centrální banka není omezena a neexistují politicko-finanční překážky obecně (například: finanční soustava, Pakt stability a růstu, Washington Konsensus apod).
     • veřejný dluh je emitován v domácí měně;
     • existuje pohyblivý kurzový režim.
2. Kaldoriánský příběh centrální banky jako zachránce poslední instance. (Lavoie, Godley, Kaldor)
3. Autoři, kteří navazují na E. Domara a kteří věří, že dluh je udržitelný pokud je růst ekonomiky větší než reálná úroková míra dluhopisů. (Lance Taylor, Malcolm Sawyer)[17]

V prvních dvou případech nezáleží na vyšší dluhu, protože země je vždy schopná platit své závazky. Ale existují problematické body. Stručně řečeno, MMT příběh je vhodný pouze pro suverénní měny, což ale proponenti MMT nepopírají:[18]

1. USA, Rusko, Francie a Německo před eurem
2. země se silnými obchodními přebytky (řekněme Německo a Japonsko),
3. ty země, které se zdají být blízké trvalým deficitům běžného účtu, ale přitahují mnoho cizího kapitálu (řekněme Austrálie, Velká Británie) a
4. Dokonce i eurozóna, pokud by byla vhodně reformována fiskální politikou platnou pro celou unii, by byla schopna dosáhnout plné zaměstnanosti prostřednictvím politik ve stylu MMT.

Avšak pro ty národy, zejména rozvojové (globální Jih) a závislé (třeba Česká republika), které čelí skutečným omezením schodku jejich běžného účtu, by bylo obtížné udržet plnou zaměstnanost prostřednictvím MMT, pokud by v důsledku prudkého dovozu následovala krize platební bilance. To vše zdůrazňuje potřebu reformy mezinárodního platebního systému. Je na čase poskytnout rozvojovým zemím podporu MMF a Světové banky (vhodně reformované), že potřebují infrastrukturu a průmyslový rozvoj, aby dosáhly určité míry vyvážení vývozu a vnitřního bohatství, aby MMT fungovaly. Kaldoriánský přístup je vhodný i pro ne suverénní národy, ale vyžadují dobré centrální bankéře, kteří odmítnou monetární konsensus nové keynesovské ekonomie a monetarismus (současnou politiku většiny centrální bank).

Hospodářský růst, ekonomická politika a světový systém

Wage led Growth

Mzdový podíl v posledních zemích v několika zemích klesá. Došlo k polarizaci příjmů, a to i v rámci mezd a platů. Průměrné mzdy a průměrná kompenzace práce nedrží krok s růstem produktivity. Zdá se, že růstové procesy se staly více nevyváženými. Zdá se, že režimy růstu založené na exportu a růstu založené na financování nejsou udržitelné nebo stabilní. Je třeba rozlišovat mezi politikami, které se v zemi provádějí na podporu určitého druhu režimu růstu.

• Poptávkové režimy, Y = C + I + NX + G.
  • Nárůst mzdového podílu vede k WS (wage share) ↑.
  • Vliv na spotřebu (spotřeba příjemců mezd > spotřeba příjemců zisků) C ↑
  • Vliv na investice I (↑) ↓
  • Vliv na vývoz NX ↓
  • Celkový efekt Y ↓ ↑
• Režimy nabídky: Dopad na kapitál a produktivitu
  • Existuje mnoho empirických důkazů, které ukazují, že rychlejší celkový růst a rychlejší růst výroby vede k rychlejšímu růstu produktivity. Jedná se o takzvaný Kaldor-Verdoornův efekt. Účinky zvýšení mezd nebo mzdového podílu tedy kromě přímého vlivu na produktivitu budou mít vliv na agregátní poptávku, která bude mít další nepřímé účinky na produktivitu.

Několik zemí si přeje usilovat o omezování mezd na základě exportu, aby získala konkurenční výhodu (Německo, Asijští tygři, apod.). Ale na úrovni celého světa je planeta Země uzavřenou ekonomikou. Všechny země nemohou být čistými vývozci. I eurozóna je relativně uzavřená oblast. Proto se skutečně počítá s dopady zvýšení mzdového podílu na domácí agregátní poptávku. Empirické studie ukazují, že většina zemí je v režimu domácí poptávky na základě mezd. Neoliberalismus vedl k režimům růstu založeným na dluhu nebo exportu (Lavoie a Stockhammer 2012; Hein 2012). Oba spoléhají na potlačení mezd. Oba jsou ekonomicky nestabilní a sociálně nevyvážení. Strategie růstu vedeného mzdami tak vede k nejudržitelnějšímu procesu růstu.

Mezinárodní ekonomie

PKM věří v absolutní komparativní výhodu (Adam Smith). Mezinárodní obchod není žádný druh výměny mezi pouze dvěma národy. Joan Robinsonova věřila, že globální ekonomický systém je ve skutečnosti oblast mezinárodního konfliktu na omezených globálních trzích, kterou nazvala „nový merkantilismus“:

• země se často snaží vést obchodní přebytky, aby podpořily vlastní produkci a zaměstnanost.
• ne všechny země mohou provozovat přebytky současně, země, které je úspěšně získají, nutí ostatní země k deficitu
• Expanze vedená v některých zemích přichází na úkor dovozem vyvolaného poklesu v jiných zemích, nebo – v Robinsonově barevné adaptaci slavné poznámky Adama Smithe – růst vedený exportem je politikou „ožebračení mého souseda“.

Důsledek, že nevyvážený obchod nebude následovat komparativní výhody, zdůrazňují pouze Post Keynesovci. PKM, kteří následují kaleckovskou tradici, zdůrazňují zpětné účinky mezinárodní konkurence na domácí marže, a tedy i na rozdělení příjmů mezi zisky a mzdy. Na mikroekonomické úrovni Post Keynesians tvrdí, že obchod obecně sleduje spíše absolutní než relativní komparativní výhody.

• Pro obchod se standardizovanými výrobky, které lze vyrábět v podobných procesech se srovnatelnou kvalitou ve velkém počtu zemí, je vývoz založen na konkurenčních výhodách v jednotkových výrobních nákladech, zejména jednotkových nákladech na práci.
• V odvětvích náročných na pracovní sílu, kde je technologie standardizována a produktivita je poměrně jednotná, budou produkty vyvážet pouze země s nízkými mzdami, zejména pokud je kapitál mobilní a firmy mohou lokalizovat výrobu tam, kde jsou výrobní náklady nejnižší.
• Několik technologických vůdců má buď absolutně lepší (levnější) technologie, nebo jinak produkují absolutně vyšší kvality zboží, než jakékoli jiné země. V těchto odvětvích, která zahrnují důležitá odvětví, jako je letecký a kosmický průmysl, průmyslové stroje, počítačový software a lékařské vybavení, je obchod určen technologickými mezerami.
• Teorie technologické mezery obchodu s inovativními výrobky tak doplňuje teorii absolutních konkurenčních výhod pro standardizované zboží, což umožňuje poměrně úplné vysvětlení většiny mezinárodního obchodu, zejména u výrobců

malý klub inovujících zemí (vedený Spojenými státy v poválečném období a nedávno se k němu připojilo Japonsko a další) musí neustále vymýšlet novější inovativní zboží (například superpočítače nebo biotechnologie), aby zůstal před konkurencí křivka (protože takové země mají obvykle vysoké mzdy, a proto nemohou konkurovat standardizovaným výrobcům)

teorie „růstu s omezením platební bilance“ se zaměřuje na dlouhodobé důsledky, pokud obchodní nerovnováhu nelze udržet donekonečna a země jsou nakonec nuceny vyrovnat svůj obchod:

• Dlouhodobé přizpůsobení vyváženému obchodu se provádí hlavně prostřednictvím změn v množství produkce (úrovně příjmů nebo míry růstu), nikoli změnami relativních cen (reálné směnné kurzy).
• Důsledkem je, že země s pomalým růstem vývozu a vysokou příjmovou elasticitou dovozní poptávky jsou odsuzovány, aby rostly pomaleji než jejich obchodní partneři, pokud budou dlouhodobě nuceni vyvážit svůj obchod.

Fixed nebo Flexible Exchange Rates

Davidson (1994) a Wray (1999) argumentují ve prospěch režimu pevných směnných kurzů, založeného na jejich přesvědčení, že takový režim poskytuje větší stabilitu než pohyblivé sazby, a to proto, že dojde k méně spekulativní činnosti na měnových trzích, a protože poskytuje stabilita účetních jednotek, na nichž jsou uzavřeny smlouvy. Dalším argumentem proti pohyblivým směnným kurzům je to, že od ukončení dohody Bretton Woods došlo po celém světě k nekonečné řadě finančních krizí, ačkoli není jasné, zda byly způsobeny přítomností flexibilních směnných kurzů. nebo spíše přechodem k volnému pohybu kapitálu, finančnímu a finančnímu deregulaci. Konečně někteří autoři, jako je Moore (2004), tvrdí, že flexibilní režimy směnných kurzů zhoršují deflační předpojatost, kterou globální nerovnováhy propůjčují světové ekonomice, protože únik kapitálu je pravděpodobnější s pohyblivými směnnými kurzy, protože budoucí hodnoty jsou nejistější v takovém režimu. Někteří post Keynesiánové zastávají přesně opačný názor (flexibilní směnné kurzy), tento alternativní pohled zastával Smithin nejvíce důsledně (1994). Moore (1988) již dlouho tvrdí, že „skutečnou výhodou flexibilních směnných kurzů je to, že umožňují národním měnovým orgánům větší rozsah diskreční pravomoci při stanovování nominálních domácích úrokových sazeb, čímž zvyšují sílu a nezávislost domácí měnové politiky. '.

Výhody a nevýhody režimu směnného kurzu jsou tedy silně závislé na okolnostech.

• Pevné směnné kurzy se zdají být velmi omezující, ale země s pevným směnným kurzem, které hromadí devizové rezervy, mohou svobodně provádět měnovou a fiskální politiku podle svého výběru.
• Flexibilní směnné kurzy se zdají být nejméně omezující, ale země, které přijaly půjčky v cizí měně, protože všechny země, až na několik výjimek, které musí učinit, když si půjčují na mezinárodních finančních trzích, budou čelit většímu zadlužení kromě zvýšených inflačních tlaků, pokud budou sledovat makroekonomické politiky, které způsobují znehodnocení jejich měny.

Finanční struktura a dynamika směnných kurzů v Centru a Periferii

Směnný kurz není tržně ekvilibrující cena v reálném světě (Keynesova teorie preferencí likvidity (Peníze jsou bezpečným sídlem kupní síly, která přenáší bohatství ve světě nejistoty a umožňuje plnění smluvních závazků) vůči otevřené ekonomice (Peníze jako jmenovatel externích finančních závazků a likvidita jako schopnost tyto závazky splnit)). Pokud jsou očekávání a pozice aktérů na finančním trhu hlavní hnací silou směnných kurzů, je nutné pochopit, jak jsou formovány. Záleží na očekávání investorů a pozice na krátkodobých finančních trzích (kapitálové toky), které řídí směnné kurzy (kreativní Očekávání). Očekávání jsou formovaná na základě nejistoty a ukotvená v sociální konvenci. Neexistují trvalé základy (odmítnutí dlouhodobé rovnovážné hodnoty). Základní kontext jsou čas a konkrétní instituce. Podle Harvey (2009) Toky (mezinárodní obchod, fdi, portfolio) určují směnný kurz. Toky jsou určené základními faktory a ukazateli (Úrokové sazby, nezaměstnanost, obchodní bilance a inflace).

V měnové internacionalizaci (hierarchicky uspořádání měn) záleží kde se vyskytuje jednotlivá měna v pyramidě měn (B. Cohen) a zda-li je domácí měna také internacionální měnou (tzv. Měna mezinárodního financování). Podmínkou financování rezervní měny je moc velkých států. „Protože mezinárodní zadluženost bude nakonec denominována v měnách zemí s velkými zahraničními aktivy, musí také akceptovat, že jejich měna bude rezervní měnou jejich dlužníků, protože je vhodné držet likvidní aktiva v měně, ve které jsou vaše dluhy jsou denominovány “(Minsky 1993):

• Měnová politika (nízké úrokové sazby, stabilizace směnného kurzu kolem mírného oslabujícího trendu)
• Nařízení a regulace (požadovat financování v domácí měně, omezit stav měny investice)
• Oficiální poskytnutí půjček, např. (Colonial power, Marshall plan, Bilateral aid, Swap lines)
• Mezinárodní expanze tuzemských bank (Mezinárodní bankovní úvěry v domácí měně, Společná internacionalizace domácího kapitálu)

Směnný kurz určený (očekáváním) čistého výnosu měny ve vztahu k měně / penězům mezinárodního systému hegemonní měny (Libra šterlinků / USD). Každé dlouhodobé aktivum má míru své „vlastní míry výnosu. „Z hlediska peněz platí rovnice: (q - c) + a + l

• Výnos (q): výnosy z krátkodobých aktiv v domácí měně, Přepravní náklady (c), Ocenění (a): krátkodobý spekulativní moment (animal spirit, psychologie atd.), Likviditní prémie (l): strukturální prvek.

Existuje hierarchická povaha mezinárodního měnového systému a následná dynamika směnných kurzů v rozvíjecích se zemí. Peníze / měna jako „věřitelská“ měna je hlavní měna financování. Měny DEC jako „dlužnické“ měny.

Mezinárodní finanční architektura

• Globální ekonomika by měla mít globální měnu

• Keynesův plán a TARGET2 jako evropská verze Keynesova plánu

• Keynesův plán je systém zúčtování a vypořádání TARGET2, který by byl zaveden v eurozóně (Cesaratto, 2013).
• Davidsonova verze mezinárodní clearingové agentury nebo banky: ECB umožňuje národním centrálním bankám shromažďovat přebytky nebo přečerpání na svých účtech v ECB.
• Existuje tedy velká podobnost mezi Davidsonovým plánem a fungováním platebního systému v eurozóně, protože obě nastavení předpokládají mezinárodní clearingovou banku, která poskytuje zálohy deficitním zemím, a to bez časového harmonogramu pro proplacení. Keynesův plán a Davidsonův plán jsou tedy v oblasti možných.

Vzestup a pád Bretton Woods systému a přetrvávající Hegemonie dolaru

Konference v Bretton Woods v roce 1944 byla skutečně posledním výslovným pokusem definovat pravidla pro mezinárodní finanční architekturu. Jednání vedla ke konfrontaci dvou alternativních vizí mezinárodního měnového systému. Dva plány stanovené USA a Spojeným královstvím ztělesňují dva alternativní principy: první je zaměřen na produkci mezinárodní likvidity na základě rezervní měny (Whiteův plán pro Mezinárodní stabilizační fond); druhý si klade za cíl poskytnout čisté prostředky a opatření pro mnohostranné zúčtování běžných účtů ve formě měnové jednotky (Keynesův plán pro mezinárodní clearingovou unii). První nepochybně zvítězil. Princip, který je nakonec součástí systému Bretton Woods, a který přetrvává i po jeho zániku, má tendenci identifikovat peníze s rezervním aktivem, což umožňuje, a dokonce je nutné, hromadit globální nerovnováhu, navzdory původním záměrům je znovu absorbovat. Naopak, zásada, která inspirovala alternativní plán, měla zbavit peníze charakteru rezervního aktiva, což z něj učinilo pravidlo pro mezinárodní směny, spíše než předmět regulace mimo jiné.

Konvenční moudrost tvrdí, že dohody byly primárně výsledkem americko-britských jednání mezi lety 1942 a 1944, ve kterých byla věnována malá pozornost otázkám mezinárodního rozvoje a obavám chudších zemí. Vize Bretton Woods byla ve skutečnosti poprvé předložena v kontextu americko-latinskoamerických finančních vztahů v období 1938–42 a že tato zkušenost ovlivnila následná jednání v Bretton Woods. Helleiner zdůrazňuje, že architekti z Bretton Woods neignorovali rozvojové problémy, ale spíše se pokusili propagovat nový model hospodářských vztahů mezi severem a severem a jihem. Tento rys Bretton Woods byl v bezprostředních poválečných letech americkými tvůrci politiky rychle pohřben (Studená válka).

• Vlády Latinské Ameriky reagovaly příznivě na to, co považovaly za větší uznání jejich suverénní důstojnosti ze strany Spojených států. Motivy Spojených států nebyly čistě nezajímavé: chtěly udržet Latinskou Ameriku mimo nacistickou oběžnou dráhu. Úředníci USA se již od rané fáze usilovně snažili zapojit své latinskoamerické protějšky do svých mezinárodních plánů, Na oplátku latinskoamerické vlády obecně podporovaly plány USA, ačkoli navrhly a přijaly některé změny na podporu svých zájmů. V Bretton Woods prosadili, že se Světová banka zaměří stejně na rekonstrukci a rozvoj, na rozdíl od původního silnějšího zaměření na rekonstrukci. Pokud jde o dohodu o Mezinárodním měnovém fondu, latinskoamerické země získaly opatření, které by mělo být ve prospěch vývozců komodit, a instruovalo fond, aby zohlednil výjimečné požadavky půjčujících si zemí. Dohoda MMF také tolerovala více směnných kurzů, které v té době existovaly v řadě latinskoamerických zemí.
• Východní Asii v Bretton Woods zastupovala pouze Čína a Filipíny, které byly stále americkou kolonií, ale brzy se měly osamostatnit. Helleiner upozorňuje na knihu Sun Yat-Sena (zakladatele moderní Číny) International Development of China, průkopnické úsilí v tom, čemu se později začalo říkat rozvojová ekonomie. Mělo to silný vliv na následné čínské myšlení o ekonomickém rozvoji a určitý vliv v zahraničí. Před Bretton Woods předložila Čína svůj vlastní plán pro MMF spolu s britskými, americkými, kanadskými a francouzskými plány. V Bretton Woods dostala Čína do dohody Světové banky vloženou klauzuli umožňující, aby za zvláštních okolností mohla banka poskytovat půjčky, které nejsou vázány na konkrétní projekty, a tím podporovat celkové rozvojové cíle.
• Indická delegace v Bretton Woods, směsi Britů a Indů, účinně zastupovala konkrétní zájmy Indie, přestože Indie byla stále britskou kolonií. Celkový přístup britských úředníků k rozvojovým myšlenkám byl vlažný, což mělo za následek část křehkých válečných financí Británie a znalosti, které by Británie mohla ovládat prostřednictvím své říše, by se výrazně snížily, pokud by kolonie měly větší lokální kontrolu nad svými hospodářskými politikami. Keynes byl více vývojový než britský konsenzus. Například již v roce 1913 navrhl, že by Indie měla mít státní centrální banku s rozvojovým zaměřením, a kritizoval myšlenku, která byla nakonec přijata, zřídit v Barmě měnovou radu poté, co se monetárně oddělila od Indie po druhé světové válce. Delegáti z východní Evropy se přirozeně živě zajímali o úlohu IBRD při rekonstrukci, ale polská delegace ocenila argumenty pro rozvojové půjčky, protože na východní Evropu, kromě Československa, lze pohlížet jako na zaostalý region.
• Helleiner sleduje následný osud vývojových myšlenek v MMF a IBRD. Studená válka měla za následek, že to, čemu se začalo říkat Třetí svět, mělo, jak již název napovídal, nízké mezinárodní postavení. Dnes však s minulostí studené války a rozvíjejícími se trhy, které tvoří zhruba polovinu světové produkce, „začaly znovu zaznít ozvěny rozvojových diskusí v Bretton Woods“ (s. 276).

Existují ale také kritiky hlavních plánů. Prebischovy obavy sdílel John H. Williams a také Michal Kalecki. Prebisch analyzoval monetární plány Johna Maynarda Keynese a Harryho Dextera Whitea po druhé světové válce z hlediska jejich slučitelnosti s jeho národním autonomním návrhem měnové politiky. Myslel si, že oba plány mají významné nedostatky, které brání dosažení jejich zamýšleného cíle, mezinárodní rovnováhy v platební bilanci. Plány ignorovaly rozdíly v úrovních rozvoje mezi centrem a periferiemi. Tyto rozdíly naznačovaly, že na ekonomické a měnové jevy nelze pohlížet stejným způsobem a že na všechny země se v měnové politice nemohou vztahovat stejné normy.

Prebisch si uvědomil, že aby byla ekonomie užitečná, musí jako některé ze svých ústředních rysů zahrnovat ty aspekty, které tradiční teorie ignorovala, jako je historická / institucionální perspektiva. Dále si více uvědomoval vzájemný vztah a vzájemnou propojenost mezi různými zeměmi a regiony, zejména v asymetrickém vztahu mezi centrem a periferií a jeho odpovídající a odlišné roli v mezinárodní dělbě práce. Prebisch vysoce schválil proticyklický prvek v Keynesově clearingové unii. K plánu však přesto vyjádřil výhrady. Důvodem byla skutečnost, že podle Prebische měly být zůstatky členů Clearingové unie uloženy v jediné instituci, která měla povinnost utratit své zůstatky za obchodní transakce mezi sebou. Podle Prebische Keynesův plán trpěl stejnými nedostatky Zlatého standardu, zejména včetně jeho automatismu „který tak vážně poškodil univerzální Zlatý standard“. Výsledkem bylo, že nepodporoval vytvoření vyváženého a vyváženého obchodního systému, který by jakýmkoli způsobem prospěl zemím na periferii. Bez ohledu na jeho kritické posouzení Keynesova návrhu si Prebisch vyhradil nejtvrdší kritiku pro Whiteův plán. Prebisch tvrdil, že Whiteův plán byl pro periferii ještě méně příznivý než plán Keynes. Navzdory tomu, že poskytl dočasnou úlevu nerovnováze platební bilance, Whiteův plán nakonec obsahoval silnou kontrakční zaujatost. To by mohlo mít silný a negativní dopad na růst produkce a zaměstnanosti v periferních zemích. A v tomto byl Prebisch správný, protože to byl případný účinek Mezinárodního měnového fondu (MMF), který byl na chvíli zmírněn v důsledku studené války a v případě Evropy Marshallovým plánem (v Japonsku a další geopolitické hotspoty v Asii také pomoc zvrátila kontrakční zkreslení procesu úpravy platební bilance). Prebisch navrhl alternativní plán, plný plán zaměstnanosti v souladu s plánem Johna H. Williamse. Spočívalo to v tom, že vlády zemí patřících do centra (a zejména ve Spojených státech) kompenzují pokles ekonomické aktivity zvýšením veřejných výdajů, včetně veřejných prací k udržení vysoké úrovně zaměstnanosti a produkce. Tento plán také předpokládal směrování toku úvěrů, aby se zabránilo neudržitelné nerovnováze. I když si to Prebisch neuvědomoval, jeho plán byl v souladu s Keynesovými názory na potřebu udržovat, nikoli rušit expanze. Pro Prebische byly výhody plného plánu zaměstnanosti nezměnitelné, nebyl však příliš optimistický, že by rozvinutější ekonomiky (tj. Ekonomiky patřící do centra) někdy přijaly úplnou politiku zaměstnanosti.

V letech 1944 až 1973 se finanční architektura světové ekonomiky soustředila na keynesiánskou akumulační agendu vytvořenou v USA jako reakci na devastaci způsobenou velkou hospodářskou krizí. Kapitalistická institucionální struktura neboli sociální struktura akumulace (viz Kotz et al., 1994) spočívala na financování, které je podřízeno podpoře průmyslového podniku. Celkově byl světový systém podpořen Bretton Woodsským ujednáním, které požadovalo globálně fixní směnné kurzy vůči americkému dolaru vázané na cenu zlata a kontrolu kapitálu.

V šedesátých letech však američtí představitelé začali aktivně podporovat růst Euromarketu, tj. Zásoby neregulovaných amerických dolarových rezerv soustředěných v londýnské City (Helleiner, 1994). Vzhledem k tomu, že tradičně marginalizované segmenty populace ve vyspělých zemích, zejména ve Spojených státech a v západní Evropě, požadují sociální, politická a ekonomická práva, a národně osvobozenecká hnutí ve třetím světě, která svrhují USA podporované represivní vlády, požaduje rozšířené role státu při uspokojování potřeb občanů dramaticky vymezila globální akumulaci kapitálu v důsledku zvýšené spirály nominální mzdy a ceny. V důsledku toho poklesla globální kapitalistická míra zisku (Duménil a Levy, 2004, s. 24).

Spekulativní kapitálové toky však začaly podkopávat schopnost Spojených států zaručit směnitelnost amerických dolarů na zlato při pevné paritě (Triffin, 1960). Přestože americký dolar byl klíčovou mezinárodní měnou, byl fixován na zlato. Dluh jako takový byl nakonec umořitelný v aktivu, které nebylo přímo kontrolováno americkým měnovým úřadem. Výchozí možnost byla, i když vzdálená, protože manipulací s úrokovou sazbou a nátlakem a spoluprací s jinými centrálními bankami ve světové ekonomice bylo možné udržet stabilitu systému. S globalizací financí prostřednictvím Euromarketu se však rozmnožily spekulace proti paritě zlata a dolaru, což znesnadnilo správu funkčních financí na celosvětové úrovni.

V roce 1971 Nixon zavřel zlaté okno a uvolnil kapitálové kontroly. Američtí úředníci dospěli k závěru, že již není v jejich zájmu udržovat základní pilíř mezi zlatem a americkým dolarem, a ipso facto zrušilo podporu systému Bretton Woods, kterým byly fixovány směnné kurzy a do značné míry kontrolovány toky kapitálu (viz Helleiner, 1994; Vernengo, 2003; Ingham, 2008).

Globalizace financí se stala prostředkem pro mezinárodní finanční trhy, které umožnily průmyslovému podniku obnovit podmínky pro budoucí ziskovost. Od sedmdesátých let začala aktivita na finančních trzích stoupat ve srovnání s nefinanční ekonomickou aktivitou, což odráželo nikoli mezinárodní obchodované zboží a služby, ale spekulativní kapitálové toky. Devizové transakce ve světové ekonomice vzrostly z 15 miliard $ denně v roce 1973 na 80 miliard $ v roce 1980 a 1 260 miliard $ v roce 1995 (Kotz, 2008). V tomto smyslu se inherentní konflikt mezi finančním a nefinančním kapitálem stal relativně zastaralým.

Volkerův „šok“, jak se stalo známým, odráží úplný posun od financí podřízených k průmyslu k průmyslu podřízeným k financování s uložením fiskální a měnové kázně jako prostředku k omezení schopnosti národních vlád provádět expanzivní politiku ( které nakonec upřednostňují pracující třídu). Vysoké reálné úrokové sazby uvedly do pohybu rostoucí orientaci globálního kapitalismu pod vedením USA na finanční trh. Vzhledem k tomu, že úrokové platby jako faktor kapitalistických investic (s ohledem na očekávané budoucí výdělky) v letech 1980 až 1982 podstatně vzrostly, což vedlo k nejhorší recesi (v té době) od Velké hospodářské krize, byla zavedena nová organizace kapitalismu. Kapitál by již nezůstal na produkci, prodeji a růstu,

Pokud měnová autorita po dlouhou dobu zvýší a udrží vysoké úrokové sazby, pak za dané nominální mzdy a za dané nominální směnné kurzy dojde k poklesu reálné mzdy a zhodnocení v domácí měně. Přísná měnová politika bude udržitelná, pokud a pouze tehdy, bude-li přijato snížení reálných mezd, tj. Absence odporu reálných mezd, a pokud exportní odvětví ovlivněná apreciací měny nebudou mít sílu reagovat. USA v této funkci zvítězily díky úspěšným útokům na pracovní sílu a institucionalizaci takzvaného Washingtonského konsensu (srov. Meeropol, 1998; srov. Pollin, 2005). Deregulace finančních trhů vytvořila globální trh mobilního finančního kapitálu a americký dolar se etabloval jako globální standard fiat-money. Světová ekonomika přešla ze standardu pevného dolaru na standard flexibilní dolaru (Serrano, 2003).

Poprvé v historii je možné, aby hegemonní země, v tomto případě USA, byla globálním dlužníkem, protože národní státy jsou ve svých domácích ekonomikách, a poskytla aktivum bez rizika selhání, které by usnadnilo globální akumulace kapitálu. Riziko, že by Spojené státy nebyly schopny globálně rozšířit poptávku, protože jsou nuceny udržovat pevný směnný kurz mezi svou měnou a externím aktivem, tedy neexistuje. Je však pravda, že cizí země a agenti mohou projevovat neochotu držet aktiva v amerických dolarech, ale stejně jako v domácím případě může americký federální rezervní systém (Fed) vždy zpeněžit veřejný dluh. To by bylo inflační a vedlo by to k útoku na americký dolar, pouze pokud dojde k masové substituci měny, což by vyžadovalo důvěryhodnou alternativu k americkému dolaru (který zatím neexistuje). Spojené státy jako takové tedy mohou mít zahraniční dluh bez jakéhokoli rozumného omezení.

Globální nerovnováha, zejména velké deficity běžného účtu USA, které odrážejí jejich takzvané „přemrštěné privilegium“, jsou nástrojem pro fungování světové ekonomiky, o čemž svědčí dominance amerického dolaru v mezinárodním obchodu (Fields a Vernengo, 2013 ). Důležitá část je spojena se skutečností, že klíčové komodity, jako je ropa, jsou na mezinárodních trzích oceňovány v amerických dolarech. To nejen naznačuje, že nemůže existovat nedostatečné množství dolarů pro dovoz klíčových komodit do USA, ale také to, že oslabení amerického dolaru nutně nesnižuje dovoz z USA (Parboni, 1981).

Fed je ve skutečnosti centrální bankou světové ekonomiky, která funguje jako bezpečnostní ventil pro hromadné množství mezinárodní likvidity (Arrighi, 1999). Hegemonická pozice amerického dolaru strukturuje světovou ekonomiku takovým způsobem, že Spojené státy určují mezinárodní transmisní mechanismus pro globální ekonomickou aktivitu. Role amerického dolaru na mezinárodních trzích a výhody s ním spojené jsou tedy kořistí strukturální síly. Poskytnutí tohoto aktiva umožňuje Spojeným státům stát se zdrojem globální poptávky a izolovat se od fluktuací a rozporů nebezpečné kumulativní nerovnováhy, které mohou nastat ve světové ekonomice. Americký dolar umožňuje Spojeným státům stanovit globální sociální, politické a ekonomické podmínky,

Thirwallův zákon hospodářského růstu

Thirlwallův zákon (pojmenovaný po Anthony Thirlwall) uvádí, že pokud je požadavek na dlouhodobou rovnováhu platební bilance na běžném účtu a reálný směnný kurz zůstává relativně konstantní, pak lze dlouhodobý růst země aproximovat poměrem růstu exportu do příjmové elasticity poptávky po dovozech (Thirlwall, 1979). Pokud se reálný směnný kurz značně liší, ale cenová elasticita poptávky po dovozech a vývozech je nízká, pak bude dlouhodobý růst ekonomiky určován růstem světových příjmů a poměrem příjmové elasticity poptávky po vývozu a dovozy, které jsou určeny strukturálními charakteristikami zemí. Jedním z důležitých příkladů je to, že pokud rozvojové země vyrábějí hlavně primární výrobky a výrobky nízké hodnoty s nízkou elasticitou poptávky, zatímco vyspělé země se specializují na výrobky vyrobené s vysokou elasticitou příjmu, rozvojové země porostou relativně pomaleji (Davidson, 1991). Thirlwallův model platební bilance s omezeným růstem – nebo Thirlwallův zákon – se často nazývá dynamický Harrodův multiplikační výsledek multiplikátoru po Roy Harrodově (1933) statickém multiplikátoru zahraničního obchodu, který je Y = X / m, kde Y je národní příjem; X je vývoz a m je mezní sklon k dovozu, který je odvozen za stejných předpokladů jako Thirlwallův zákon (O'Hara, 1999). Předpoklad rovnováhy platební bilance na běžném účtu lze zmírnit, aby se umožnily kapitálové toky (viz Thirlwall a Nureldin Hussein, 1982), ale pro přiměřené hodnoty udržitelných toků (např. 3% HDP), kapitálové toky dělají malý empirický rozdíl předpovědi růstu základního modelu.

Thirlwall zpracovává svou vlastní dynamickou analýzu a předkládá „Thirlwallův zákon“. Zákon mimo jiné uvádí, že tempo růstu země v souladu s rovnovážnou platební bilancí je nepřímo spojeno s jeho chutí k dovozu, což zase závisí na struktuře domácí produkce a struktuře dovozu. V empirických testech model funguje pozoruhodně dobře. Vezmeme-li v úvahu příliv kapitálu, financování schodků běžného účtu, předpovědi založené na modelu příliš nezlepší. Thirlwall dochází k závěru: „Růst vývozu, nikoliv kapitálové toky, je zdaleka nejdůležitější proměnnou řídící výkonnost růstu“.

Hlavní poselství je:

• pokud si méně rozvinutá země přeje růst rychleji, musí nejprve zvýšit požadavek na platební bilanci.
• Protože ani devalvace měny ani dovozní kontroly nemohou tento úkol účinně splnit, zbývá ještě nějaký druh ochrany „začínajících průmyslových odvětví“, podpora vývozu a substituce dovozu – opatření, která obhajoval Friedrich List a později Nicholas Kaldor a země jako Japonsko, Jižní Korea a Čína se v nedávné minulosti úspěšně implementovala.
• Je zajímavé, že Thirlwall poznamenává, že jakmile se země staly bohatými pod ochranným pásem, měly tendenci měnit strany a rozhodly se pro volný obchod.

Dopady liberalizace obchodu po celém světě po druhé světové válce až do tzv. Washingtonského konsensu jako výrazu „ideologie volných trhů a volného obchodu“. Thirlwall silně zpochybňuje tradiční mantru, že volný obchod je všeobecně prospěšný. Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že liberalizace obchodu spustila všechny země na vyšší úroveň hospodářského růstu. Liberalizace obchodu výrazně nesnížila světovou chudobu. Na rozdíl od předpovědí ortodoxní teorie však zhoršilo rozdělení příjmů mezi bohaté a chudé země a mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými výdělečnými silami uvnitř zemí.

Thirlwall uzavírá: ‘Liberalizace obchodu celkově nesplnila očekávané sliby. Mezi rétorikou liberalizace obchodu a realitou existuje rozdíl (str. 125). Ortodoxní teorie je obětí zejména tří myšlenek, na nichž je založena:

• (i) předpoklad přirozené tendence ekonomického systému k plnému využití svých produkčních zdrojů;
• ii) myšlenku, že na struktuře výroby nezáleží a že vše, co lze říci, lze dosáhnout pomocí modelu s makroekonomickou produkční funkcí;
• a (iii) myšlenka, že platební bilance je samo-vyrovnávací. Liberalizace obchodu však měla nepříznivý dopad na obchodní bilanci a saldo běžného účtu mnoha méně rozvinutých zemí.

Protekcionismus

Klíčovým bodem je, že vytvoření odvětví, která dala rostoucí návratnost měřítku (obecně zpracovatelský průmysl) - spíše než konečný „snižující návratnost měřítka“ - to je to, co označuje úspěšný ekonomický rozvoj. Jakmile se nová výrobní odvětví stanou mezinárodně konkurenceschopnými, je možné snížit nebo odstranit sazby. Upozorňujeme také, že tato politika je dokonale slučitelná se skutečností, že jiné typy sazeb (ochrana neefektivních žadatelů o nájemné) nebo špatně zaměřené sazby mohou být škodlivé pro hospodářský rozvoj. K průmyslovému vzletu jsou samozřejmě zapotřebí další důležité faktory, jako například:

• (1) schopnost získat přístup a zavést západní technologii a výrobní metody ve výrobě, jakož i schopnost udržet technologický rozvoj a růst produktivity ve výrobě (bod týkající se Kaldorových zákonů o růstu a Verdoornova zákona);
• 2) dostatečně velký vnitřní trh s vyrobeným zbožím nebo, není-li to možné, spolehlivé vývozní trhy k dosažení růstu na základě vývozu;
• 3) schopnost překonat veškerá omezení platební bilance s vývojem hospodářství a případy, kdy dojde k obchodnímu schodku. To samozřejmě znamená, že musíte vzít v úvahu Thirlwallův zákon.

PKM tvrdí, že obecná teorie rovnováhy je bezcenná. Z toho vyplývá, že všechny modely všeobecné rovnováhy používané k podpoře teorie volného obchodu nelze brát vážně. Protekcionismus může fungovat a být prospěšný.

• Spojené státy americké a jejich hospodářský rozvoj v 19. století. [19]
• Britský protekcionismus proti indickým bavlněným textilům.[20]
• Friedrich List o anglickém volném obchodu a kolonizaci Německa. [21]
• britská průmyslová revoluce a protekcionismus v průmyslovém odvětví: Případ bavlněných textilií. [22]

Evropská unie, euro a dluhová krize

PKM patří k velkým kritikům uspořádání evropského hospodářství. V knize Eurozone Dystopia: Groupthink and Denial on Grand Scale, Bill Mitchell (jeden ze „zakladatelů“ moderní měnové teorie - MMT) uvádí historii eura a tvrdí, že jeho základním problémem je tzv. Groupthink. Duševní rigidita, která se vytvořila kolem eura, je podobná těm, které obklopovaly zlatý standard, a představuje největší riziko pro společnou měnu. Existuje velké množství analýz, které „odborníci“ vysvětlují, jak komplikovaná je situace v eurozóně. Tvůrci politik eurozóny téměř vždy sledují politiky, které nemají šanci splnit své domnělé cíle. Bill Mitchell argumentuje, že tato marnost pochází ze skupinových setkání mezi evropskými elitami, napříč politickým spektrem.[23]

Profesor Mitchell nastiňuje dva možné způsoby, jak může eurozóna správně fungovat. (Poznamenává také, že fiskální federalismus by tuto práci zvládl, ale je politicky neprůchodný):[24]

• Overt Monetary Financing. ECB financuje národní rozpočty, čímž eliminuje riziko selhání. To by pravděpodobně vyžadovalo změny smlouv.

• Exit by some or all nations. Problémy s výstupem jsou neuvěřitelně nadhodnoceni analytiky, kteří se příliš soustředí na detaily, nikoli na základní principy.

zjevné měnové financování je v rozporu se zásadami „monetaristické“ ideologie uspořádání evropské ekonomiky.

Nerovnováhy v EU

Ve finančních, neoliberálních ekonomikách (USA, Evropská unie) růst nebyl nikde poháněn podnikovými investicemi. Spíše se objevily dva různé modely růstu. Anglo-saské země vytvořily model růstu založeného na dluhu, který byl způsoben zvyšováním zadlužení domácností, silnou spotřební poptávkou a v některých případech i rozmachem investic do bydlení. Ostatní země, jmenovitě Německo, Čína a Japonsko, přijaly exportní model růstu, kde domácí poptávka je slabá a růst závisí na přebytcích vývozu. Německo sledovalo tuto strategii obzvláště agresivně, přičemž průměrné reálné mzdy stagnovaly v desetiletí před krizí a nejostřejším nárůstem mezd mezi vyspělými ekonomikami. Periferní evropské země se také řídily modelem růstu založeným na dluhu. To bylo do značné míry možné díky evropské finanční integraci. Cílem politiky ES (konkrétně Akčního plánu pro finanční služby) bylo vytvoření jednotného finančního trhu pro Evropu. Teoreticky to znamená jednotné úrokové sazby v celé Evropě a v praxi to znamenalo obrovské toky kapitálu z Německa, Francie a Velké Británie do periferních evropských zemí. Toto krátce podpořilo výrobní investice (v případě Španělska a Irska), ale brzy se změnilo v majetkový boom.[25] Rychle rostoucí ekonomiky jihoevropských ekonomik vedly schodky běžného účtu, které umožňovaly německé exportní přebytky. Tyto přebytky byly recyklovány jako toky soukromých úvěrů zpět do jihoevropských zemí, kde financovaly majetkové bubliny a zvyšující se dluh domácností. Ve skutečnosti se situace lišila podle zemí, ale masivní nárůst dluhu soukromých domácností (v zemích jižní Evropy) je charakteristickým znakem růstu. Veřejný dluh s výjimkou Řecka klesal.[26]

• Problém je špatná struktura Eurozóny
• Problémem jsou německé přebytky
• problém je pokrytectví silných států (především Německa)

Inflace: příčiny a řešení

V měnové devizové ekonomice je téměř všechno zboží a služby, které jsou vyměňovány na základě peněžních transakcí, výsledkem určité formy práce. Ano, investiční zboží se obvykle vyžaduje, ale toto investiční zboží bylo výsledkem pracovních vstupů. Pro ty z nás, kteří se obávají o spotřebu zdrojů, jsou důležité komoditní vstupy, ale tyto komodity se magicky neobjevují - k jejich extrakci je nutná lidská práce. Zboží a služby jsou výsledkem lidské činnosti. V kapitalistické společnosti je hlavní část produkce placená práce. Přestože existují osoby samostatně výdělečně činné a dělnické firmy, stále jsou menšinou. Definující charakteristikou pracovníků je to, že jim je vyplácena mzda, která je normálně stanovena nominálně (ačkoli zaměstnanci na vrcholu hierarchie snižují spoustu zisků prostřednictvím bonusových programů).

Znamená to, že neexistují žádné automatické síly, které by vedly k úrovni agregátní poptávky odpovídající stálé inflaci. Inflační tlaky vyplývají z konfliktu o podíly na výnosech a z nákladových prvků, přičemž cena surovin, zejména ropy, je nejdůležitější. Na inflační proces se projevují faktory na straně nabídky, které vyplývají z úrovně produkční kapacity (ve vztahu k agregované poptávce). Na omezení nabídky se nahlíží spíše jako na omezení kapacit, než na fungování trhu práce.

Post Keynesiánci odmítají kvantitativní přístup poptávkové inflace ve prospěch teorie, kde je inflace poháněna náklady (práce, energie, suroviny atd.). Analýza se zaměřuje na dynamiku nákladů práce, kterou lze vysvětlit různými konflikty distribuce:

• Může to být konflikt v rozdělování mezd mezi různými skupinami pracovníků, který spouští spirálu mezd a mezd tím, že se snaží udržet nebo zlepšit své postavení v socioekonomické hierarchii.
• Důraz je však kladen na spirálu mezi cenou a mzdou, která pramení z konfliktu mezi dělníky a podnikateli při rozdělování národního důchodu: první z nich se snaží zvýšit nominální mzdu, zvýšit skutečnou mzdu a přiblížit ji na úroveň, jakou si přejí (jejich cíl skutečné mzdy, ωw); posledně jmenované se snaží zvýšit ceny produktů, aby zvýšily svou maržy, nebo, což se rovná, aby snížily úroveň skutečné mzdy směrem k jejich vlastnímu cíli (ωf).
• Inflace je pak o to silnější, že mezera mezi příslušnými ambicemi pracovníků a podnikatelů (ωw - ωf) je vysoká a každý agent má významnou vyjednávací sílu (pracovníci na stanovení mezd). nominální, dodavatelé při stanovení cenové hladiny).

Podle post-keysovského přístupu jsou determinanty inflace do značné míry exogenní a jsou spojeny s historickými, institucionálními a kulturními charakteristikami. Cíl pracovníků (ωw) tedy do značné míry závisí na kritériích spravedlnosti, které hájí, a na informacích, které dostávají o příjmu vnímaném touto nebo touto sociálně-profesní kategorií. Objevují se další faktory, zejména v otevřené ekonomice, kde tlak, který pracovníci vyvíjejí na mzdy, může být posílen nárůstem dovozu po reálném oslabení místní měny (zvýšení reálného směnného kurzu). Z podnikového hlediska závisí cíl ωf na různých omezeních, zejména na potřebě dosáhnout kompromisu mezi cílem růstu manažerů a cílem zisku akcionářů. Tento konflikt mezi manažery a akcionáři se může navíc obrátit proti zaměstnancům, když bývalí padnou, aby reagovali na zvyšující se chuť těch druhých. Na druhé straně klesá klesající se stupněm koncentrace společností. Totéž platí, pokud reálný směnný kurz stoupá, když se podnikatelé snaží zachovat své marže i vzhledem k rostoucím nákladům na energii nebo surovinám dováženým ze zahraničí. Příčiny inflace můžeme charakterizovat do těchto bodů:

• nominální mzda roste rychleji než produktivita práce;
• stoupá přirážka;
• nebo podíl dovážených materiálů použitých jako vstupy v poměru k celkovým mzdovým nákladům. (cena surovin stoupá, domácí měna se znehodnocuje vůči měně výrobce surovin, stoupá množství suroviny, které je zapotřebí na jednotku produkce);
• inflace cen surovin, které jsou v zásadě určovány na světových trzích, pravděpodobně ohrožuje jakékoli distribuční uspořádání mezi zisky a mzdami nebo mezi podílem na zisku a skutečnou mzdou.

Pokud distribuční konflikt umožňuje vysvětlit inflaci, umožňuje také definovat rovnovážnou skutečnou mzdu endogenně ω * (s ωf <ω * <ωw).

• V uzavřené ekonomice tedy zhoršení distribučního konfliktu vede ke zvýšení reálné rovnovážné mzdy (ω *), což vede ke zvýšení aktivity a růstu, pokud je model veden mzdou, pokles, pokud je model ziskem vedený.
• Jedním z důležitých výsledků otevřené ekonomiky v mzdově vedeném systému je to, že nárůst ω * generuje pokles domácí poptávky, který může být vyrovnán nárůstem čisté zahraniční poptávky, pokud je citlivý na růst reálného směnného kurzu.

Hospodářská situace může samozřejmě zpětně působit na míru inflace. Podle obvyklého čtení Keynesiánů z Phillipsovy křivky je však tento účinek pouze nepřímý: zhoršení hospodářské situace a vzestup nezaměstnanosti mohou podnítit dělníky ke snížení jejich cíle skutečné mzdy (ww endogenní), což vede k nižší inflaci. Zde jsou zvýrazněny dva body. Na jedné straně je Phillipsova křivka částečně horizontální, pokud se domníváme, že si pracovníci zachovávají stejný cíl, dokud zůstává míra nezaměstnanosti v určitém rozmezí. Křivka neobnoví své obvyklé tempo, dokud nebude mimo toto rozmezí: míra nezaměstnanosti musí dosáhnout nízké úrovně, aby se cíl zvýšil; naopak míra nezaměstnanosti musí dosáhnout vysoké úrovně, aby klesl cíl w. V druhém případě se může dokonce stát, že ωw bude nižší než ωf, což generuje deflaci.

„Základní“ principy inflačního procesu zakotvené v historicky specifickém institucionálním rámci, který ovlivňuje proces agregovaného stanovování mezd a cen. V současném kontextu lze naše základy omezit na následující tvrzení:

• (a) Konflikt ohledně rozdělení příjmů je pro proces inflace zásadní. Na rozdíl od názoru, že inflace je výhradně produktem nadměrné agregované poptávky, považujeme inflaci za výsledek neslučitelných požadavků různých sociálních skupin na skutečnou produkci, přičemž inflace je výsledkem toho, když jsou tyto protichůdné pohledávky vyjádřeny nominálně, jako v peníze pomocí ekonomiky.
• (b) Jak pravomoc pracovníků vůči „mzdovému vyjednávání“, tak i moc firem vůči trhu se zbožím jsou neúplné. Jinými slovy, ani dělníci, ani firmy nemohou plně indexovat svá očekávání nebo aspirace do mezd a cen.
• (c) Pracovníci a firmy vyjednávají o stanovení nominální mzdy, na jejímž základě firmy stanoví ceny (a tedy hodnotu skutečné mzdy). To je v souladu s prvními principy ekonomie využívající peníze, jak uvádí Keynes (1936: kap. 2), a vylučuje myšlenku, že pracovníci a firmy vstupují do přímých jednání o výši skutečné mzdy (jako v barteru) Systém).
• (d) Philipsova křivka je nesprávný model vysvětlení inflace. Post-keynesovci věří, že křivka je horizontální (případně rostoucí) a ne-vertikální.

Formalizace inflace v kapitalistické společnosti

Uzavřená ekonomie:

$p=K*(w/y)$

kde:

• κ je průměrná přirážka (marže);
• w je nominální mzdová sazba;
• y je výstup na pracovníka.

Například, pokud je κ 1,1, pak je výstup z prodejní ceny o 10 % vyšší než mzdové náklady na jeho výrobu.

Otevřená ekonomie:

${\displaystyle p=(1+l)*(w/y)*(1+j)}$

• (1+l) = k
• (w/y) = reálná mzda
• (1+j) = poměr materiálních nákladů na pracovníka.

Řešení inflace

• Příjmové politiky (de facto pomocí daní, kdy se pracovníci a podnikatelé, kteří překročí hranici, tak budou více nuceni platit vyšší daně a stabilizovat ekonomiku jako celek)
• buffer stocky (strategické rezervy komodit - ropa, zemědělské produkty, byty)
• Job guarantee program (MMT)

Hyperinflace:

Definice hyperinflace v postkeynesiánské perspektivě se zaměřuje na její kvalitativní charakteristiky, nikoli pouze na kvantitativní kritéria navržená ortodoxní školou. Práce na hyperinflaci v postkeynesiánské tradici uzavřené ekonomiky provedl Kalecki (1962, s. 275), kde definoval hyperinflaci jako „velmi rychlý růst cen a obecnou tendenci převádět peníze na zboží“. V tomto rámci hraje role inflačních očekávání klíčovou roli, protože hromadění zboží a únik z peněz je vysvětlen očekáváním nepřetržitého a rychlého zvyšování cen. Rychlost peněz zase závisí na očekávané míře inflace, která je založena na mírách inflace v minulosti. Jak tedy agenti očekávají zrychlení inflace, pokusí se se svými penězi nakládat, což zrychluje rychlost oběhu peněz a spouští hyper-inflaci. Charles a Marie (2016, s. 1) poskytují následující definici hyperinflace v otevřené ekonomice: „velmi rychlý růst cen a obecná tendence převádět jednotky domácí měny na cizí měnu“. Klíčovým kritériem použitým k určení, zda dochází k hyperinflaci, je postupné odmítání národní měny a dolarizace ekonomiky, kde se měna jiné země používá výměnou za národní měnu nebo vedle ní. Odmítnutí používání domácí měny je klíčovou součástí postkeynesovského teoretického přístupu k hyperinflaci (Marie, 2014).

Inflační procesy v historické perspektivě

https://www.researchgate.net/profile/Matias-Vernengo/publication/23696728/figure/tbl1/AS:650400503955456@1532078972098/Classification-of-Theories-of-Inflation.png

Mezi ekonomy je obvyklá moudrost, že dominantní interpretací těchto dlouhodobých procesů jsou monetaristické názory. To je zejména případ cenové revoluce 16. století, která je spojena s prvními jasnými expozicemi kvantitativní teorie peněz (Arestis and Howells, 2001-2). Není tomu tak a historici obecně zdůrazňují skutečné příčiny inflace založené na neo-malthusiánských modelech, které zdůrazňují demografické síly, v nichž jsou peníze endogenní.

Cenové revoluce začínají v období prosperity a končí v obdobích krizí. Klasický demografický nebo reálný model je v zásadě založen na malthusiánském vhledu a byl vyvinut Michaelem M. Postanem (1973) a byl použit k vysvětlení chování pozdější středověké západní evropské ekonomiky, zejména pro chování cenových pohybů. Postan tvrdil, že populační růst a relativně statická agrární technologie nevyhnutelně vedly ke snižování výnosů. Klesající výnosy zase během dlouhého třináctého století (1180–1350) vyhnaly ceny obilí, což podle odhadů Postana činilo přibližně 0,5 procenta ročně. Symetricky pokles populace během čtrnáctého a patnáctého století způsobený hroznými hladomory, epidemiemi a válkami vedl k poklesu cen obilí. Někteří historici nesouhlasí s postanským neo-malthusiánským modelem. Day (1978) tvrdí, že ekonomiky pozdního středověku zůstaly ekonomikami s tvrdými penězi - navzdory neuvěřitelnému vývoji úvěrových nástrojů - a že peněžní kontrakce by měla být považována za základní příčinu deflace ve čtrnáctém a patnáctém století. Pokles nabídky peněz byl způsoben jednak omezenými evropskými peněžními zásobami, jednak trvalým odlivem drahých kovů vyplývajícím z trvalých deficitů platební bilance s Východem (Day, 1978, s. 79). Hackett Fisher (1996, s. 19) však naznačuje, že i když roli hrají jak peníze, tak populační změny, „populace se zdá být hybnou silou“. V tomto smyslu by zlom v roce 1380 měl více společného s neúrodami a morem než s nedostatkem peněz. Hackett Fisher (1996, s. 72) následně tvrdí, že hybnou silou v následující cenové revoluci bylo „oživení populačního růstu, které vyvinulo silný tlak na materiální zdroje“. Monetarističtí inklinující autoři zdůrazňují rozmach těžby stříbra a mědi ve střední Evropě v 60. letech 14. století - před objevením a přílivem amerických prutů - jako hlavní faktor ukončující hladomor evropských prutů (např. Munro, 2003). Pro vysvětlení inflace v šestnáctém století by tedy byly ústřední měnové faktory.

Cenová revoluce šestnáctého století je mezi ekonomy dobře známá Earl Hamiltonova (1934) klasická interpretace, která klade důraz na na příliv amerického zlata a stříbra. Když se cenová revoluce projevila, bylo vyvinuto několik vysvětlení. Wrigley a Schofield (1981) vyvíjejí neo-malthusiánský model podle Postanových linií. Hlavním problémem konvenčního monetaristického pohledu je, že ceny začaly značně stoupat, než americké slitky dorazily do Evropy. Historická kauzalita naznačuje, že nejprve vzrostly ceny a poté následovala nabídka peněz. Ve skutečnosti Hackett Fisher (1996, s. 84) naznačuje, že velká inflace vytvořila takovou poptávku po peněžním médiu, že dokonce „staré doly byly znovu otevřeny s velkými náklady“. Arestis a Howells (2001-2) zdůrazňují úlohu endogenních peněz v realistické neo-malthusiánské tradici. Z neo-malthusiánského pohledu vedly špatné úrody, hladomor, nemoci a války - zejména třicetiletá válka (1618-48) - k návratu demografických trendů a ke konci druhé cenové revoluce.

Cenová revoluce v osmnáctém století je však nakonec proslulá debatami, které vyvolaly v Anglii na konci osmnáctého a na počátku devatenáctého století, známé jako diskuse bullionistů. Cenová revoluce osmnáctého století začala ve 30. letech 20. století. Tok nedávno objeveného brazilského zlata v Minas Gerais do Londýna přes Lisabon považují bullionisté za počáteční příčinu rostoucích cenových trendů (Vilar, 1960). Methuenská smlouva stanovila, že Portugalsko bude vyvážet víno a dovážet zpracované zboží - zásadně textilní výrobky - z Anglie za velmi nízké sazby. Smlouva znamenala, že Portugalsko se stalo závislým na britském zboží, které bylo nakonec dovezeno s přílivem brazilského zlata. Objev zlata znamenal pro Portugalsko úplné podřízení se britské nadvládě. Na druhé straně byly populační trendy - pokles věku při sňatku a následné zvyšování poměru plodnosti.

David Ricardo je obvykle popisován jako hlavní autor bullionistů a zastánce názoru, že inflace byla způsobena nadměrným vydáváním bankovek Bank of England během let 1797-1821, v které bankovky nešlo převést na zlato. Proud anti-kvantitativní teorie z tohoto pohledu začíná Thorntonem a bankovní školou (např. Tooke) a vrcholí keynesiánskou ekonomií. Hlavním odpůrcem bullionistického pohledu na inflaci v osmnáctém století byl ekonom a cenový historik Thomas Tooke - vůdce bankovní školy. Bankovní škola je někdy považována za předchůdce postkeynesiánské analýzy endogenních peněz (Wray, 1990). Endogenita peněz je implicitně obsažena v tzv. zákoně Refluxu - verze zákona o peněžním oběhu v bankovní škole. Reflux znamená, že komerční banky nemohou vytvářet úvěry nad úroveň požadovanou ekonomickými agenty, protože nadbytečný úvěr by tyto ekonomičtí agenty využily k splacení nevyřízených dluhů, čímž by se zrušil nárůst platebních prostředků. Podle Tooke (1844, s. 123) „ceny komodit nezávisí na množství peněz označeném množstvím bankovek, ani na množství celého cirkulujícího média; ale ... naopak, množství cirkulujícího média je důsledkem cen. “ Ceny se podle Tooke stále zvyšovaly v důsledku špatné úrody, znehodnocení vnější hodnoty měny, které zvýšilo cenu dováženého zboží, a vyšších úrokových sazeb, což vedlo k vyšším finančním nákladům. Zvrácení těchto trendů v období po napoleonské válce tedy vysvětluje deflační síly v akci a konec cenové revoluce.

Poslední cenová revoluce začíná koncem Velké hospodářské krize (1873-1896). Konvenční názory zdůrazňují roli objevu nových zdrojů drahých kovů v Jižní Africe, alternativní názory zdůrazňují význam distribučních konfliktů v inflačním procesu. Dodržování zlatého standardu a takzvaný zločin z roku 1873 - demonetizace stříbra (Goodwin, 1978, s. 16-7) - znamenaly, že peněz bylo málo, a vedly k deflačním silám, které zase poškodily dlužníky (střední -západní a jižní zemědělci) a ve prospěch východních průmyslníků a bankéřů (lupičští baroni). Agrární revolta a vzestup populistických a progresivních hnutí - které vedly k regulaci monopolů, přijetí daně z příjmu, vytvoření centrální banky a řadě dalších reforem - zvrátily příliv a vytvořily inflační tlaky.

Hackett Fisher (1996, s. 186) tvrdí, že cenová revoluce dvacátého století má strukturální příčiny související se zvyšováním životní úrovně, revolucí v oblasti veřejného zdraví, která vedla k růstu populace, a institucionálními změnami, které vedly k tomu, co Heilbronner označoval jako „podlahy bez stropů“. Vzestup korporací a rozvoj více regulované ekonomiky se zvyšující se účastí vlád vedly k cenové tendenci. Joan Robinson (1971) tedy skvěle tvrdil, že „obecná cenová hladina se stala politickým problémem“.

Distribuční konflikt a politické narušení byly zvláště důležité v diskusi o inflaci v 60. letech. Konvenční moudrost předpokládá, že inflační tlaky byly způsobeny expanzivní fiskální politikou v USA a propagací těchto inflačních tlaků prostřednictvím mezinárodního systému (Laidler a Parkin, 1975). Stále expanzivnější fiskální politika šedesátých let - vyplývající jak z vietnamské války, tak z experimentu Velké společnosti Kennedyho-Johnsona - vedla k rostoucímu deficitu platební bilance. Americké deficity byly původně považovány za pomocné pro fungování mezinárodního měnového systému, který zoufale potřeboval dolary, aby získal základní dovoz kapitálového zboží potřebného k rekonstrukci. Nicméně, koncem šedesátých let začala akumulace nečinných dolarových zůstatků vyvíjet tlak na peněžní zásobu zbytku světa, což vedlo k inflaci. To znamená, že podle monetaristické logiky byla inflace způsobena americkou fiskální a měnovou politikou a přenášena do světa v důsledku systému pevných parit.

Je však možné alternativní vysvětlení inflačních tlaků 60. let. Toto alternativní vysvětlení, slučitelné s postkeynesovským pohledem, by minimalizovalo dopady expanzivní fiskální politiky USA a režimu fixního směnného kurzu. Režim akumulace zlatého věku znamenal závazek plné zaměstnanosti a vytvoření záchranné sítě pro nezaměstnané pracovníky. Zavedení kontroly kapitálu a politiky levných peněz - což vedlo k nízkým reálným úrokovým sazbám - navíc znamenalo příznivé prostředí pro pracovníky. V několika západních zemích byly u moci strany se silnými vazbami na dělnické hnutí, což bylo do značné míry tolerováno, protože to bylo považováno za formu snižování nebezpečí sovětské hrozby.

V tomto prostředí byly obvykle vyrovnány tlaky pracovníků na vyšší nominální mzdy. Pro danou skutečnou úrokovou sazbu a pevný nominální směnný kurz by jediným účinkem růstu mezd byly vyšší ceny. Stručně řečeno, inflace byla výsledkem mzdových tlaků - nákladových - spíše než expanzivní fiskální a měnové politiky - poptávkového - (Coutts, Tarling a Wilkinson, 1976). Upozorňujeme však, že po značnou část zlatého věku rostly mzdy stejným tempem, jaké měla produktivita, a tudíž měly zanedbatelný inflační dopad. Zdá se tedy, že inflační proces 60. a 70. let souvisí se zvýšením daní (přenesených do cen), konkurenčních odpisů (výrazněji po roce 1973) a šoků na straně nabídky, zejména dvou ropných šoků 70. let.

Výmarská hyperinflace po první světové válce

Kvantitativisté a škola Balance of Payments jsou dvě hlavní skupiny s protichůdnými názory na německou hyperinflaci. Cagan vyvinul typický monetaristický pohled na základě kvantitativistické nebo monetaristické analýzy. Na druhou stranu škola Balance of Payments tvrdí, že příčinou hyperinflace jsou reparace a amortizace. Joan Robinson zavádí pojem mzdových / devizových spirál a distribučního konfliktu. Její příspěvek lze pojmenovat postkeynesiánský. Varianty těchto tří pohledů zůstávají kanonickou interpretací hyperinflačních procesů.

(1) standardní vysvětlení „kvantitativní teorie peněz“, které se někdy říkalo „anglické“ nebo „spojenecké“ zobrazení. Vlivným prohlášením tohoto pohledu byl Bresciani-Turroni (1937) a předpokládá, že peněžní zásoba je exogenní;

→ exogenní nabídka peněz → cenová inflace → znehodnocení směnného kurzu.

Německý rozpočtový schodek financováno vytvořením peněz Reichsbank, které bylo hlavní příčinou hyperinflace. Tuto teorii nabídl ve 30. letech italský ekonom Constantino Bresciani-Turroni (1931), který vinil špatnou měnovou a fiskální politiku a tvrdil, že inflace má převážně negativní důsledky.Z tohoto pohledu bylo břemeno uvalené vnitřním válečným dluhem, výplatami důchodů válečným veteránům, vdovám a sirotkům, rekonstrukcí několika zdevastovaných oblastí a procesem demobilizace války příliš těžké pro mladou republiku a levici. Neschopnost zvyšovat fiskální příjmy navíc znamenala, že rostoucí fiskální výdaje musela financovat Reichsbank.

Podle Brescianiho empirické důkazy pro jeho názory poskytuje měnová reforma z listopadu 1923, která pro něj představuje okamžik, kdy německá vláda našla energii potřebnou k zastavení měnových problémů (tamtéž, s. 399). Jednou z rozhodujících charakteristik monetaristické interpretace inflace je to, že růst nabídky peněz předchází růstu cenové hladiny. Vzhledem k dominanci parity kupní síly jakožto vysvětlení stanovení směnného kurzu v daném období předchází růst domácí cenové hladiny a způsobuje znehodnocení německé marky. Existuje řetězec kauzality, který vede od exogenní nabídky peněz k cenové úrovni a poté k směnnému kurzu.

Pro Bresciani-Turroni bylo řešením inflačního problému jednoduše snížení fiskálního deficitu. Jakmile budou znovu zavedeny zásady zdravého financování, cenová hladina bude stabilizována. Tehdy za to mohla německá vláda. Přesto, jak poznamenal Merkin (1982, s. 25), mezi obhájci kvantitativní teorie peněz existovala určitá míra přijetí, že ve skutečnosti nárůst cenové hladiny předcházel nárůstu množství peněz, a tudíž , hrály roli očekávání budoucího zvýšení nabídky peněz.

Wicksellovy příspěvky a také Schumpeter a Bortkiewicz patří do své vlastní kategorie (Merkin, 1982). Všichni vidí rychlost oběhu jako důležitý prvek hyperinflace a všichni zavádějí endogenní peníze. Stále však také věří, že hyperinflace je výsledkem nadměrné poptávky. Schumpeter a Wicksell zejména připisovali nadbytečnou poptávku nízké tržní úrokové míře, zatímco Bortkiewicz zdůrazňoval zrychlení spotřeby způsobené očekáváním další měnové expanze.

(2) „teorie platební bilance“ nebo tzv. „Německý“ pohled. a (3) post keynesiánská teorie „platební bilance“, ale s důrazem na endogenní peníze a mzdové a cenové versus spirální směny.

Němečtí úředníci, kteří se museli vypořádat s každodenními problémy fungování ekonomiky v hyperinflačních podmínkách, viděli tento problém nepřekvapivě z jiné perspektivy. Nejznámějším obhájcem takzvané teorie platební bilance byl Karl Helfferich. Tento pohled pojmenoval Bresciani-Turroni německým pohledem (1931, s. 47).

Post keynesiánci nepopírají, že trvalé všeobecné zvyšování cen nebo hyperinflace vyžaduje k udržení rostoucí peněžní zásoby. Přestože je však nezbytnou podmínkou expanze peněžní zásoby. Je sporné, zda byla primární příčinnou složkou tvorba exogenních peněz . Alternativní pohled je, že na tvorbu peněz lze pohlížet převážně jako na endogenní. „Teorie platební bilance“ tvrdí, že zásadní příčinný faktor hyperinflace byl výrazný pokles hodnoty německé marky, který byl zase způsoben břemenem reparací uložených Německu. Podle postkeynesiánského pohledu na „platební bilanci“ tedy řetězec kauzality probíhá takto:

→ devalvace kurzu → cenová a mzdová inflace → inflace peněžní zásoby.

Fakta podporují „pohled na platební bilanci“: silné inflaci, která zasáhla Německo v druhé polovině roku 1921, předcházelo výrazné oslabení směnné hodnoty marky od května 1921 do listopadu 1921, kdy německá vláda začala vyplácet platby velkých hotovostních reparací (Robinson 1938: 507–508). Další empirické důkazy na jeho podporu, a Robinson na to poukazuje:

"Pokud impuls vychází ze strany burzy, měli bychom očekávat, že pokles směnného kurzu předběhne růst cen a ceny obchodovaného zboží budou předbíhat ceny domů." Přesně k tomu došlo, velikost a rychlost změn v tomto pořadí: směna, dovozní ceny, vývozní ceny, ceny domů, životní náklady, mzdy. Geografická difúze cen navíc podporuje argument, pohyb šířící se z velkých přístavů a ​​obchodních center do vnitrozemí země. “ (Robinson 1938: 508).

Skutečný schodek německého vládního rozpočtu klesal v letech 1921 a 1922: v roce 1920 činil schodek 6 miliard zlatých marek, v roce 1921 to bylo 3,7 miliardy zlatých marek a v roce 1922 2,4 miliardy (Robinson 1938: 509). Přestože Robinson připouští, že měl určitou roli. Důležitý článek v příčině hyperinflace:

"Chybějící položka není daleko k hledání." Je to růst peněžních mezd. Odpisy směnných kurzů ani rozpočtový deficit nemohou samy o sobě odpovídat za inflaci. Pokud se však do příběhu přivede růst peněžních mezd, lze jasně vidět část, kterou každý hraje. Se zhroucením marky v roce 1921 dovozní ceny prudce vzrostly a táhly ceny domů za nimi. Náhlý nárůst životních nákladů vedl k naléhavým požadavkům na vyšší mzdy. Nezaměstnanost byla nízká…, zisky rostly s cenami a němečtí dělníci čelili hladovění. Bylo nutné přiznat zvýšení mezd. Zvyšování mezd, zvyšování jak nákladů na bydlení, tak příjmů z peněz na bydlení, působilo proti účinkům devizového oslabení při stimulaci vývozu a omezování dovozu. Každé zvýšení mezd proto vyvolalo další pokles směnného kurzu a každý pokles směnného kurzu vyvolal další růst mezd. Tento proces se stal automatickým, když se mzdy začaly vyplácet na základě životních nákladů …. Tedy… tvrzení [Bresciani-Turroni], že kolaps marky nemohl způsobit inflaci, protože směnný kurz vždy najde rovnovážnou úroveň, je zbaveno veškeré síly, jakmile je růstu peněžních mezí přidělena příslušná role. …. Bez růstu peněžních mezd nemůže dojít k inflaci a cokoli začne násilný růst peněžních mezd, spustí inflaci. “ (Robinson 1938: 510).

Reichsbank uspokojila poptávku po penězích a půjčkách ze soukromého sektoru, jak rostly mzdy a ceny, a během hyperinflace improvizovaly i oficiální i neoficiální „doplňkové měny“, aby uspokojily poptávku po penězích (Robinson 1938: 511), potom byl výbuch peněžní zásoby do značné míry endogenní. Robinson také připustila, že velmi velký německý rozpočtový deficit z roku 1923 měl také roli v hyperinflaci (Robinson 1938: 510). hyperinflace byla doprovázena katastrofálním propadem daňových příjmů, zejména v roce 1923, kdy se schodek značně prohloubil. Vládní výdaje ve skutečnosti poklesly v roce 1922 a v roce 1923 vzrostly jen mírně. Hlavní příčinou obrovského rozpočtového deficitu v roce 1923 byl tedy kolaps daňových příjmů, nikoli masivní zvýšení vládních výdajů. Pokud byly takové velké rozpočtové deficity hlavní příčinou hyperinflace, tak proč to nezačalo dříve v roce 1919 nebo 1920? Vymklo se to kontrole až po oslabení měny! Pozorování však nesnižují roli (1) znehodnocení směnného kurzu jako základní a primární kauzální hybné síly hyperinflace a (2) významné úlohy, kterou endogenní tvorba peněz hrála při výbuchu peněžní zásoby.

Rentemark byla představena 15. listopadu 1923 a jeho parita byla stanovena na 4,2 milionu marek za dolar. Až do měnové reformy v říjnu 1924 kolovala rentmarka spolu se starou papírovou markou. Myšlenka udržovat obě měny v oběhu současně byla odhalena Helfferichem. Viz Holtfrerich (1986) a Burdeking a Burkett (1996).

Přerušení války vedlo německou vládu k regulaci deviz „přímou kontrolou všech zahraničních plateb a úvěrů“, (Helfferich, 1927, s. 259). Avšak „jak ukazuje kolaps německého národa, síla okolností se ukázala být silnější než jakákoli politika devizové kontroly“ (tamtéž, s. 262). To znamená, že obchodní deficity vedly ke znehodnocení navzdory kontrole německých orgánů. Jak správně poznamenal Howard Ellis (1934, s. 224), „teorie rovnováhy bere jako výchozí bod pokles německého vývozu“. Helfferich tvrdil, že trvalá nepříznivá obchodní bilance způsobená válkou a uvalením Versailles vedla k oslabení. To byl kořen německých problémů. Na rozdíl od široce rozšířené koncepce to byly odpisy marky začátkem řetězce příčin a následků. Inflace není příčinou zvýšení cen a znehodnocení marky, ale znehodnocení marky je příčinou zvýšení cen a emisí papírových marek (Bresciani-Turroni, 1931, s. 45).

Jinými slovy, příčinná souvislost probíhá od směnného kurzu k cenové hladině. To znamená, že růst cenové hladiny nemůže souviset se zvýšením peněžní zásoby. Graham (1930) hájil Helfferichovu pozici v tom, co se mělo stát, až do vydání Brescianiho knihy v angličtině, nejvlivnějším pohledem na německou hyperinflaci. Graham (1930, s. 172) tvrdí, že „bezprostřední ... řetěz příčinných souvislostí, přinejmenším do srpna 1920, a možná i jindy, probíhala od směnných kurzů k cenám spíše k objemu cirkulujícího média než opačným směrem“. Podle pohledu platební bilance není možné stabilizovat ekonomiku bez stabilizace směnného kurzu. To bylo možné, pouze pokud byly k dispozici devizové rezervy.

Je zřejmé, že v práci obhájců teorie platební bilance existuje určitý pojem pasivních nebo endogenních peněz. Joan Robinson (1938, s. 74) přesto poznamenala, že neexistuje vysvětlení role mezd v inflačním procesu. Podle jejích slov „ani devizové odpisy, ani rozpočtový deficit nemohou samy o sobě odpovídat za inflaci. Pokud se však do příběhu přivede růst peněžních mezd, lze jasně vidět část, kterou každý hraje.“ Jak správně zdůraznila Joan Robinson, existuje reálný vztah mezi skutečnou mzdou a směnným kurzem, takže odpisy vedou k poklesu reálné mzdy. Pokud pracovníci odolají poklesu reálné mzdy, protože obchodovatelné předměty jsou například důležitou složkou mzdového koše, pak se zvýší domácí náklady, stejně jako ceny. To znamená, že distribuční konflikt je podstatnou součástí příběhu o hyperinflaci. Reformulace německého pohledu Joana Robinsona poskytla pevný základ pro alternativní vysvětlení hyperinflace.

Hyperinflace ve Venezuele

PKM přístup zdůrazňuje roli distribučního konfliktu, indexačního mechanismu, omezení platební bilance, očekávání devalvace a postupného odmítání národní měny ve prospěch cizí měny. Post-Keynesovci tvrdí, že hlavní příčinou nejisté ekonomické situace ve Venezuele je dlouhodobé neprovedení strukturálních změn, nezajištění průmyslové diverzifikace a nesnížení závislosti na vývozu ropy. Příznaky holandské choroby jsou pozorovány v dlouhodobém nadhodnocení měny během období vysokých výnosů z ropy. Tváří v tvář rostoucímu vnějšímu omezení zavedou úřady přísné přidělování cizí měny. To zase podněcuje inflaci v důsledku vnějších úzkých míst, protože mnoho odvětví čelí omezením nabídky, protože závisí na dovozu výrobních vstupů. To vede k regresivní distribuci důchodu, což přispívá k rostoucímu distribučnímu konfliktu a dále podporuje inflaci, protože pracovníci jsou proti snižování reálných mezd. Měnové přidělování navíc vyvíjí tlak na černý trh měn, jak se zvyšují očekávání devalvace, což vede k paralelní spirále devalvace a inflace trhu, která hrozí proměnou v hyperinflaci.

Přesto tvrdí, že hyperinflace se podle navrhovaného postkeynesiánského rámce (únik do cizí měny) nenaplní navzdory raketovým cenám kvůli konkrétnímu institucionálnímu nastavení - devizové kontroly, které existují od roku 2003, a které brání úplné substituci měny.

Ekonomika ve Venezuele se zhroutila (HDP za poslední dva roky poklesl přibližně o 14%), inflace se zrychlila (na třímístné úrovně; podle MMF přibližně na 450%), existuje nedostatek základního zboží, opakující se výpadky energie a to vše se prohlubovalo neustálým násilím. Tyto události nejsou nové nebo specifické pro levici středových vlád. K podobným událostem došlo na konci 80. let, v nechvalně proslulém Caracazu, kdy pokles cen ropy způsobil vnější krizi, inflaci a nedostatek potravin, což se nakonec po oznámení neoliberálního ekonomického balíčku, který zahrnoval zvýšení nákladů na dopravu , vedlo k veřejným protestům a vládním represím.

https://2.bp.blogspot.com/-voD_eH-valY/V0dVmjpecDI/AAAAAAAAEOo/kkbVA2v2sPMhoeivIx0U67ZrCmK2FFHuACLcB/s400/Venezuela%2BCA.png

V obou případech byl během Caracaza i nyní deficit všech běžných účtů středem všech problémů (viz obrázek výše). Ačkoliv lze levici centrálních vlád Cháveze a Madura obviňovat z toho, že nedokázali prolomit strukturální závislost na ropě, je nepravděpodobné, že by se jednalo o problém právě levice středních vlád. Ve skutečnosti, i přes tento hrozný kolaps ekonomiky, za celé období počínaje rokem 1999 (nebo 2003, poté, co Chávezova vláda přežila puč sponzorovaný USA a převzala ropnou společnost), ekonomika značně vzrostla (viz obrázek níže).

https://4.bp.blogspot.com/-RegaHWN7TqQ/V0dO_cETjsI/AAAAAAAAEOY/g60VEWHp2JoyRIK-6XLwnFnxP1yUG7JKACLcB/s400/Venezuela%2BGDP.png

Růst byl tedy vázán na směnné relace a cenu ropy. Když se cena ropy zhroutí, zhroutí se nejen ekonomika, ale devalvace směnného kurzu na černém trhu nyní vede k vysoké inflaci, která je často spojena s nedostatkem. Nemá to nic společného s fiskální politikou ani s tiskem peněz centrální bankou. Fiskální situace se zhoršila v důsledku nedostatečného růstu a vnějších problémů (viz obrázek níže).

https://4.bp.blogspot.com/-PpTooRGPpJo/V0dWkaAhQbI/AAAAAAAAEO0/6w-BRbOsdP4iVTJD3Yn76DxzQidh03u2QCLcB/s400/Venezuela%2Bfiscal.png

To jsou problémy ekonomiky, která je nadměrně závislá na vývozu ropy a která není schopna diverzifikovat svou ekonomickou činnost. Někdy je to považováno za důsledek holandské nemoci (nebo kletby zdrojů), deindustrializace spojené se změnami relativních cen souvisejících s příznivými směnnými relacemi, které vedou k přílivu dovozu průmyslového zboží a deindustrializaci.

https://3.bp.blogspot.com/-SgxIJzoWEm8/XEsxHPD7oTI/AAAAAAAAFWY/YP4vPitq7N8SsuMrxF3AOGd-puJpAVIMgCLcBGAs/s400/exports%2Bvenezuela.jpg

Vysokou úroveň inflace ve Venezuele od 70. let lze vysvětlit kombinací vnějších úzkých míst a distribučních konfliktů, které obvykle vyvolávají devalvace měny. Strukturální závislost na příjmech z ropy, jakožto zdroje cizí měny nezbytného pro dovoz meziproduktů a kapitálových statků pro výrobu (stejně jako spotřebních statků), znamenala, že Venezuela zažívá zrychlení cen pokaždé, když byla těžba omezena nedostatkem měna a omezení BOP bylo zasaženo. To zase vyvolalo tlaky na devalvaci a vedlo ke zvýšení cen (kvůli vyšším nákladům), což dále podporovalo inflaci, protože dělníci se stavěli proti poklesu kupní síly a požadovali vyšší nominální mzdy, což vyvolalo inflační spirálu devalvace. I když tato dynamika existuje již od 70. let, poslední inflační epizodou, která vyvolala poslední inflační epizodu, byl dramatický nárůst paralelního směnného kurzu na konci roku 2012, tažený devalvačními očekáváními, která nakonec určovala devalvace oficiálního směnného kurzu. Kromě toho vnější šok způsobený masivním poklesem cen ropy na konci roku 2014 zhoršil vnější pozici a podpořil další devalvační očekávání, což vedlo k rychlému zvýšení hodnoty sazby na černém trhu pro dolar. To se zase promítlo do zrychlení míry inflace, protože úřady omezily poskytování cizí měny.

Zatímco důvěra v bolivar od poloviny roku 2015 výrazně klesá, měnové orgány regulací brání substituci měny. Přestože jsou úspory drženy v dolarech a pro určité zboží a zboží na černém trhu se jako účetní jednotka používá dolar, platby se stále provádějí v místní měně. I když tedy můžeme říci, že do určité míry dochází k útěku do cizí měny, což je určující znak hyperinflace, je zřejmé, že domácí měna nebyla zcela odmítnuta. Zvláštnost venezuelské směnné politiky znamená, že klasifikace současného období rychle se zrychlujících inflačních sazeb z postkeynesovského pohledu jako hyperinflace zůstává nejednoznačná, protože směnné kontroly zabraňují plné substituci bolivaru americkým dolarem. Pokud se vláda rozhodne zrušit měnovou kontrolu nebo nechat oficiální směnný kurz plavat, mohli bychom očekávat útěk do cizí měny a plnou náhradu domácí měny dolarem.

Stagflace:

Skutečný světový kapitalismus vyvinul řadu trhů, kde ceny nejsou stanoveny nebo vysvětlitelné křivkami poptávky a nabídky. Místo toho mohou ceny (1) spravovat obchodní instituce nebo (2) spolupráce mezi podniky, které vyrábějí komodity (známé pojmy monopol, oligopol a kartely). Ale moderní korporace jsou často institucemi, které také spravují ceny, a ceny mohou být stabilní nebo nezměněné po významnou dobu. Rovněž nereagují okamžitě na výkyvy poptávky nebo prodeje:

„Ve studiích určování cen obchodní podniky uvedly, že odchylky jejich cen v praktických mezích, vzhledem k cenám jejich konkurentů, neprodukovaly prakticky žádnou změnu jejich prodejů a že odchylky v tržní ceně, zejména směrem dolů, způsobovaly jen malé nebo vůbec žádné změny v tržním prodeji v krátkodobém horizontu. Když je navíc změna ceny dostatečně významná na to, aby vyústila ve významnou změnu prodeje, dopad na zisky byl natolik negativní, aby přesvědčil podniky, aby experiment již nezkoušely. V důsledku toho se regulované ceny v průběhu času udržují u různých výstupů ... Správci cen obchodních společností udržují cenová období od tří měsíců do roku, kdy jejich regulované ceny zůstaly nezměněny; a poté se na konci období rozhodnou, zda je pozmění. “ (Lee 2003: 288).

Cena komodit vyrobených v ekonomice závisí na nákladech na výrobní faktory, zejména na mzdovém účtu, a poté přirážce nad náklady na vstupy faktorů (Musella a Pressman 1999: 1100). Výrobní faktory jsou

(1) primární komodity nebo přírodní zdroje, včetně půdy, surovin, vody a energie;

(2) práce a

(3) investiční statky.

Inflační tlaky tak mohou být výsledkem

(1) prudký nárůst cen primárních komodit nebo energie, zejména jsou-li ceny těchto vstupů faktorů stanoveny na světových trzích nebo jsou-li ovlivněny nabídkovými šoky;

(2) pracovníci tlačící na zvyšování mezd a

(3) obchodní firmy zvyšující své cenové přirážky.

Začarovaný kruh může vzniknout, když (a) pracovníci požadují růst mezd a poté (b) firmy zvyšují své přirážky, což způsobuje kruh (a), (b) atd. Je také třeba rozlišovat mezi (1) poptávkou - tahová inflace a (2) nákladová inflace, pokud má tato inflace příčinu na straně nabídky. Jak již dávno poznamenal Nicholas Kaldor, během zlatého věku „po dlouhou dobu zůstala míra inflace (měřená spotřebitelskými cenami) mírná a až do závěrečných let šedesátých let nevykazovala jasnou tendenci k akceleraci“ (Kaldor 1976: 214). Důvod inflační krize 70. let byl čtyřnásobný:

(1) V letech 1968–1971 byly v mnoha průmyslových zemích počátky inflačních tlaků, a to jak mzdových, tak i cenových. Zásadní příčinou bylo, že v letech 1968–1969 v Japonsku, Francii, Belgii a Nizozemsku a v letech 1969–1970 v Německu, Itálii, Švýcarsku a Velké Británii došlo ke zvýšení mezd, což Kaldor připisuje silné akci odborů (Kaldor 1976: 224 ). Mezi kapitalisty a prací je neustálý boj o rozdělení příjmů, a právě se stalo, že v letech 1968 až 1970 zvítězila práce v mnoha zemích, což způsobilo záchvat nákladové inflace (prostřednictvím zvýšení mezd). To by se však nestalo vážným problémem, kdyby nebylo faktorů (2), (3) a (4).

(2) demontáž politiky komoditních vyrovnávacích zásob, která dříve zajišťovala cenovou stabilitu. Předehra stagflace byla poznamenána výrazným výbuchem cen komodit, ke kterému došlo ve druhé polovině roku 1972. Součástí problému bylo selhání sklizně v Sovětském svazu v letech 1972–1973 a nečekaně velké nákupy na světových trzích (sovětský stát). Tomu by se dalo odvrátit, kdyby Spojené státy v 60. letech nerozložily svoji politiku komoditních zásob. (3) Konec Bretton Woods (poválečný mezinárodní měnový systém) byl významný: výsledkem byla inflační očekávání a nestabilita na finančních a komoditních trzích, stejně jako nárůst komoditních spekulací jako zajištění proti inflaci. To přispělo k nákladové inflaci, která byla pociťována v mnoha zemích po roce 1971.

(4) Posledním faktorem, který způsobil silnou inflaci v 70. letech, byl první ropný šok z října 1973, kdy různí producenti ropy na Středním východě zavedli embargo, které trvalo do března 1974 (Kaldor 1976: 226). Ve většině zemí byla dvouciferná inflace sedmdesátých let způsobena ropnými šoky (první i druhou).

Nešťastné zřetězení těchto historicky bezprecedentních šoků - tedy faktorů (1), (2), (3) a (4) - toto vše bylo příčinou stagflace sedmdesátých let. Kaldor zdůrazňuje důležitost faktoru (2). Během většiny zlatého věku kapitalismu (1945–1973) vytvářely rezervní zásoby primárních komodit stabilní ceny. Tato politika však byla změněna v 60. letech, kdy USA upravily svoji politiku rezervních zásob:

„… Trvání a stabilita poválečného ekonomického boomu značně vděčily politice Spojených států a dalších vlád při absorpci a přepravě zásob obilí a dalších základních komodit, a to jak ke stabilizaci cen, tak ke strategickým účelům. Mnoho lidí je také přesvědčeno, že pokud by Spojené státy prokázaly větší připravenost přepravovat zásoby obilí (místo aby se v 60. letech všemožně snažily eliminovat své obrovské přebytky rozdáváním pšenice podle ustanovení PL 480 a snížením produkce prostřednictvím omezení výměry) prudkému růstu cen potravin v návaznosti na velké nákupy obilí SSSR [v letech 1972–1973], které více než cokoli jiného narušilo stabilitu světové cenové hladiny, bylo možné zabránit. “ (Kaldor 1976: 228).

To byl hlavní faktor způsobující stagflaci spolu se spirálami mzdové ceny. První ropný šok byl posledním faktorem, který vše zhoršil.

Pojetí státu a společnosti v PKM

Svoboda. Všichni lidé mají základní lidská práva a svobody. Každý má práva na své vlastní tělo, což vylučuje násilí, mučení a trest smrti. Výkon svobody a volby vyžaduje uspokojení základních tělesných, kognitivních a relačních potřeb, včetně jídla, přístřeší, vzdělání a sociální interakce. Máme práva na svobodu projevu, shromažďování a uctívání a práva na vlastnictví majetku.

Rovnost. Zákon by neměl diskriminovat: každý by měl být podle zákona rovný. Přístup k právu musí být univerzální a vyžaduje poskytování právní pomoci chudým. Rozdělení příjmů a bohatství by nemělo být tak extrémní, aby podkopávalo sociální soudržnost a solidaritu. Extrémní nerovnosti v příjmech nebo bohatství musí být zmírněny pečlivými a vhodnými daněmi a granty. Musí se měřit, aby snížili nerovnost a zároveň podporovali vytváření bohatství a vlastnictví majetku.

Demokracie. Konečnou legitimitou vlády není ani náboženství, tradice ani privilegium, ale vůle lidu, vyjádřená prostřednictvím systému zastupitelské demokracie. Některá demokracie je také důležitá v jiných oblastech života, včetně místní správy a občanské společnosti. Demokracie je také klíčovým mechanismem sociálního začleňování a občanského vzdělávání.

Solidarita. Máme povinnosti solidarity vůči naší rodině, naší komunitě, našemu národu, všem lidem světa a budoucím generacím. Žádný jednotlivec si nezachoval své bohatství sám a samostatně. Měl prospěch z ostatních, na všech úrovních společnosti a z práce minulých generací. V souladu s tím máme vzájemné závazky vůči ostatním, včetně placení daní. To jsou uznání dluhů, které dlužíme naší komunitě a našemu národu. Máme také povinnost vůči budoucím generacím, stejně jako jsme už dříve profitovali z generací: proto se musíme starat o přírodní prostředí a minimalizovat degradaci našich planetárních ekosystémů a zdrojů.

http://www2.euromemorandum.eu/uploads/wg2_marangos_after_the_washington_consensus.pdf

https://www.geoffreymhodgson.uk/wrong-turnings

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu postkeynesiánství na Wikimedia Commons
• A structured post-Keynesian reading list (anglicky)

Portály: Ekonomie