Postkeynesiánství

Postkeynesiánství je politicko-ekonomická škola vycházející z myšlenek Johna Maynarda Keynese, Michała Kaleckiho, Joan Robinsonové, Pierro Sraffy, Nicholase Kaldora, Paula Davidsona, Hymana Minskeho a mnoha dalších. Postkeynesiánství patří k hlavním tradicím v rámci heterodoxní (politické) ekonomie společně se „starým“ institucionalismem (Thorsten Veblen, John Kenneth Galbraith, Kenneth Boulding, Geoffrey Hodgson) a netotalitním marxismem (Baran, Sweezy, apod). Podle lorda Roberta Skidelskiho, biografa J. M. Keynese, patří v současné ekonomické teorii postkeynesovci ke skutečným a nejvíce autentickým následovníkům Keynese (na rozdíl od „pseudokeynesovců“, jako jsou Paul Samuelson anebo Gregory Mankiw). Podle Sheily Dowové je pro každou ekonomickou doktrínu vždy typická specifická metodologie a filosofie vědy (ontologické, epistemologické a normativní předpoklady s politickými následky na rozdělení moci ve společnosti). Pro postkeynesiánství je typický důraz na realistické pozorování a odpor k matematickému formalismu a pozitivismu tržních fundamentalistů. Vyjdeme li ze závěrů Anthonyho Thirwalla, můžeme PKM charakterizovat těmito body:

• Za prvé, zaměstnanost a nezaměstnanost jsou určovány na trhu produktů, nikoli na trhu práce.
• Za druhé, nedobrovolná nezaměstnanost existuje a je způsobena nedostatečnou efektivní poptávkou.
  • Není to důsledek nedokonalostí trhu práce.
  • Odstranění „nedokonalostí“ nepovede k vyšší zaměstnanosti.
• Za třetí, vztah mezi agregovanými investicemi a agregovanými úsporami je zásadní pro makroekonomickou teorii a kauzalita vede od investic k úsporám, a ne naopak.
• Za čtvrté, peněžní ekonomika je zcela odlišná od barterové (mainstreamové, tržně fundamentalistické) ekonomiky.
  • Peníze nejsou neutrální i v dlouhodobém hledisku, realita je ne-ergodická (transmutabilní) a nepredikovatelná, protože není a priori určená a důchodový efekt je důležitější než substituční efekt.
  • Finance jsou důležité.
  • Na dluhu záleží, protože proto peníze vůbec vznikly.
• Za páté, kvantitativní teorie peněz je vážně zavádějící, a to ze tří důvodů.
  • Peníze jsou endogenní.
  • Příčinná rovnice směny (M * V = P * T) probíhá zprava doleva.
  • Změny v preferenci likvidity znamenají, že V není konstantní.
    • Nákladové síly často vytvářejí inflaci dlouho předtím, než je dosaženo plné zaměstnanosti.
• Za šesté, kapitalistické ekonomiky jsou poháněny „animal spirits“ investorů, které určují investice.

Metodologie

V podstatě existují tři, částečně se překrývající metodologické přístupy

1. Kritický realismus;
2. Babylonský přístup Sheily Dowové (1990; 1996)
3. Obecná axiomatická metodika Paula Davidsona (1996).

Přístupy můžeme charakterizovat dle tabulky Jiřího Šteklače, Marca Lavoie a Milana Sojky:[1]

Disciplína	Post Keynesiánští ekonomové	Neoklasičtí ekonomové
Mód myšlení	Babylónský	eukleidovský
Chápání omezenosti systému	Otevřené	Uzavřené
Jádro metodologie	Kritický realimus, Otevřené systémy, Ne-ergodicita	Pozitivismus, Matematický formalismus
Náhled na sociální interakci	Holistický (kolektivistický)	Individualistický
Pojetí složek systému	Organismatické	Atomistické
Chápání času	Historické	Logické
Ergodicita systému	Nepřevoditelnost na pravděpodobnost	Převoditelnost na pravděpodobnost
Metodologická diverzita a Ergodicita	Neergodický (Transmutabilní) a Pluralismus	Ergodický (Immutabilní) a Singularismus
Konstrukce makroekonomie	Klam složení	Mikroekonomická fundace
Primární metoda makroekonomie	Retrodukce (Abdukce)	Dedukce
Primární cíl ekonomické vědy	Vysvětlování ekonomické reality	Predikce budoucího vývoje
Faktická ambice	Doporučení pro hospodářskou politiku	Hledání abstraktní rovnováhy
Ekonomické jádro	Produkce a růst	směna a vzácnost
Politické jádro	Státní intervence, "Kapitalismus s lidskou tváří", ne-elitářský Sociální Liberalismus, obecná slušnost, Liberální socialismus (Josef Macek), Konzervativní socialismus (Michea, Drulák), Sociální demokracie (týká se zájmů dělnické třídy a malých podniků, nezaměstnanosti, nerovnoměrného rozdělení příjmů a moci, ekonomické nestability.)	"Volný trh", deregulace, Neoliberalismus, Nadvláda velkého kapitálu, Rentiérismus
Politická orientace	střed, Levý střed (rovnostářské hodnoty a sociální spravedlnost), Reformistické postavení a nehmotné kulturní hodnoty => důraz na stabilizační roli státu ve smíšené ekonomice na makroekonomické a mikroekonomické úrovni.	Střed, Pravý Střed, Krajní Pravice ("Neoliberální Fašismus")
Možnost neutrální analýzy	Ne	Ano
Peníze	endogenní; Peněžní teorie výroby (monetary theory of production)	exogenní, Kvantitativní teorie peněz
Kapitalismus	Kapitalismus je součástí evolučního procesu (Darwin, Hodgson), který se vyznačuje motivem finanční akumulace (vnitřní nestabilita kapitalistické tržní ekonomiky; tendence k nerovnoměrnému rozdělení příjmů, bohatství a moci). Kapitalismus není univerzální sociální systém, je to fáze historického vývoje.	Harmonie zájmů, Rovnováha, "Vrchol dějin", Spravedlnost zajištěna trhem

Závěry

• Celkově vzato, tři axiomy (neutralita peněz, ergodicita a dominance substituce nad příjmem), které tvoří základ neoklasické ekonomie, nelze brát vážně.
• Kvantitativní predikování (Ekonometrie) je nesmysl; pouze kvalitativní predikování má smysl (kvantitativní pouze jako pomocný nástroj).

Koncem třicátých let John Maynard Keynes a další ekonomové namítali proti tomuto nedávnému „matematizujícímu“ přístupu. Keynes jako redaktor  ekonomického časopisu napsal negativní recenzi k Tinbergenově knize Metoda a její aplikace na investiční činnost z roku 1939. Tato kniha představila statistické testování teorií hospodářského cyklu založené na aplikaci metody vícenásobné regrese a matematického rámce ve formě specifikovaného modelu. Klíčem Keynesova zájmu byla otázka metodiky. Keynes pochyboval o použití induktivních metod zobecnění a statistických závěrů k vytváření ekonomických teorií kvůli zvláštnosti ekonomických systémů charakterizovaných: nízký stupeň homogenity, vysoký stupeň složitosti, nedostatek stability v čase. Keynesovi bylo zřejmé, že ekonometrie je použitelná, když je již známý teoretický model. V tomto ohledu na problém výběru regresorů upozornil také Keynes v recenzi Tinbergenovy knihy. Protože ekonometrie zahrnuje regresní techniky, vědci již museli poskytnout kompletní seznam relevantních faktorů - má-li mít regrese smysl (tento bod je označen společným odkazem na „vynechanou proměnnou zkreslení“). Keynesova obava je však drtivou většinou praktikujících ekonometrů stále ignorována.[2] Stručně řečeno, Keynes jménem zvláštností ekonomických systémů zdůraznil, že ekonometrie - jako metoda - může být použitelná pouze tehdy, když je ekonom schopen předem poskytnout správnou a nepochybně úplnou analýzu významných faktorů.

dodává, že ekonometrie:

... Mám pravdu, když si myslím, že metoda vícenásobné korelační analýzy v zásadě závisí na tom, jaký ekonom ji poskytl, ne pouze na seznamu významných příčin, který je do té míry správný, ale na úplném seznamu? Předpokládejme například, že jsou brány v úvahu tři faktory, nestačí, že by tyto faktory měly být ve skutečnosti veræ causæ; nesmí existovat žádný další významný faktor. Pokud existuje další faktor, který se nebere v úvahu, pak metoda není schopna zjistit relativní kvantitativní význam prvních tří. Pokud ano, znamená to, že metoda je použitelná pouze tam, kde je ekonom schopen předem poskytnout správnou a nepochybně úplnou analýzu významných faktorů. Metoda není metodou objevu ani kritiky. Je to prostředek, jak dát kvantitativní přesnost tomu, co z kvalitativního hlediska víme již jako výsledek kompletní teoretické analýzy. (Keynes 1939: 560).

Post-Keynesovci odmítají využívání ekonometrie pro předvídání budoucnosti. Nejlepší kritiku používání ekonometrie poskytl Paul Davidson (ne-ergodicita) a Tony Lawson. Post-keynesiánští ekonomové jsou vůči ekonometrii nepřátelštější. Tuto nepřátelství lze vysledovat až ke Keynesově kritice Tinbergenova použití ekonometrických metod. Z tohoto pohledu je Keynesova kritika ekonometrie důsledkem jeho dřívějších souvisejících argumentů proti obecné použitelnosti (zejména v sociální oblasti) jak konceptu dobře definovaného rozdělení pravděpodobnosti, tak atomistického předpokladu o povaze světa. Mezi moderní rozšíření těchto argumentů patří Davidson (1991) o neergodické povaze ekonomických procesů a Lawson (1989, 1997, 2003) o inherentně instrumentalistické povaze ekonometrie. Ale ne všichni post keynesiánci popřeli použití ekonometrických metod. Například Downward (1995) tvrdí, že ekonometrické metody jsou kompatibilní s kritickým realistickým pohledem a aplikuje analýzu VAR na vyšetřování post keynesiánských teorií cen s využitím údajů pro britský výrobní sektor.

Lawson (1989, 1994, 1994, 1994) tvrdí, že metodologické přesvědčení ekonomů hlavního proudu je založeno na humeanském pozitivismu. Lawson zejména považuje ekonomy hlavního proudu za empirické realisty, kteří se zabývají zákonitostmi událostí. To implikuje pohled na uzavřený systém, ve kterém se empirická práce v ekonomii pokouší napodobit metodu experimentálního řízení používanou v přírodních vědách. Ekonomové hlavního proudu využívají deduktivistické a platonistické přesvědčení, že axiomatické základy ekonomické teorie ztělesňují základní aspekty ekonomického mechanismu. Postkeynesiánský svět se považuje za neodmyslitelně složitý, alternativní interpretace lze považovat za doplňkové součásti organického celku, což znamená spíše potřebu pluralitního (nebo babylonského) přístupu než redukčního (neboli karteziánského / euklidovského) přístupu.

Transcendentální realismus (Kritický realismus) poskytuje vhodnou metodickou alternativu k ekonomii hlavního proudu. Transcendentální realismus (známý jako kritický realismus při aplikaci do sociální sféry) zachází s realitou skládající se ze tří oblastí: empirická oblast zkušenosti, skutečná oblast událostí a „hluboká“ oblast struktur a generativních mechanismů. Tyto domény jsou odlišné a jsou navzájem mimo vědomí. Struktury a generativní mechanismy jsou nepřechodnými rysy reality, jejichž cílem je vědu identifikovat a vysvětlit. Struktury a mechanismy jsou ale neempirické entity, které se přinejlepším empiricky projevují jako dílčí zákonitosti událostí. Vhodným způsobem odvození je retrodukce. Analýza začíná identifikací stylizovaných faktů - dílčích empirických pravidelností, které jsou považovány za dostatečně významné, aby vyžadovaly vysvětlení - a pokračuje od zjevných jevů k hlubokým strukturám. Cílem výzkumu je spojit stylizovaná fakta se základními strukturálními tendencemi.

Ekonometrie s přístupem LSE (David Hendry DGP) je pouze jediným přístupem k ekonometrii, který je v souladu s metodologickými principy post keynesiánské ekonomie a v důsledku toho může být používán pro empirický výzkum. Epistemologický základ přístupu LSE uvádí Hendry (1995: kap. 1) ve smyslu čtyř úrovní znalostí:

1. Úroveň A je situace, ve které jsou známy struktura a parametry DGP. Toto je oblast teorie pravděpodobnosti.
2. Úroveň B je situace, ve které je známá struktura DGP, ale hodnoty parametrů nejsou známy. V tomto případě jde o problém teorie odhadu: jak získat nejlepší statistické odhady neznámých hodnot parametrů.
3. Úroveň C zahrnuje další stupeň nejistoty: jak struktura, tak hodnoty parametrů DGP nejsou známy. Jedná se o úroveň teorie modelování, na které je třeba zjistit adekvátní specifikaci struktury DGP a odhadnout hodnoty parametrů.
4. Úroveň D představuje nejvyšší míru nejistoty, při které nejsou výsledky dat známy. V tomto případě je problém s předpovědí; teorie prognózování se stává relevantní.

Úrovně C a D jsou empiricky relevantní situace. Ekonometr se pokouší odhadnout empirický model DGP s neznámou strukturou a neznámými hodnotami parametrů a může se zabývat predikcí budoucích výsledků dat. Úrovně A a B jsou teoretické abstrakce, které podporují úrovně C a D, ale samy o sobě nejsou empiricky relevantní. Z pohledu těchto čtyř úrovní znalostí zahrnuje obecný-specifický přístup k ekonometrickému modelování iterativní cyklus mezi úrovněmi A, B a C. Počáteční předpoklady o specifikaci jsou vytvořeny o struktuře DGP a povaze stochastického procesu . Empirický model je odhadnut a diagnostické testování je použito k vyhodnocení platnosti nebo jinak předpokladů specifikace. Pokud jsou diagnostické vlastnosti odhadovaného modelu špatné, model je znovu specifikován a znovu odhadnut. Přístup LSE tedy nahlíží na proces modelování jako na problém specifikace.

Přístup LSE uznává omylnost lidských znalostí, a to jak v koncepci kongruence, tak v nadřazenosti spojené se specifikací (tj. Úrovní C) aspektů problémů modelování. Přístup LSE nepředpokládá, že existují pravdivé, dobře specifikované modely, které ekonometrik zná. To by omezilo problém modelování na čistě problém odhadu úrovně B. Přístup LSE dále přijímá realistickou epistemologii. Realismus přístupu LSE je ztělesněn v pojmu DGP, který představuje neznámou základní ekonomickou strukturu, která má být zkoumána. Předpokládá se, že tato základní ekonomická struktura je neměnná. Proto se značný význam přikládá testování, zda jsou odhadované modely strukturálně stabilní, například pomocí rekurzivních nejmenších čtverců. Strukturální nestabilita je důkazem, že odhadovaný model dostatečně nezachytil základní invariantní strukturu DGP. Tento důraz na strukturální nestabilitu lze interpretovat jako hlavní předpis pro ekonometry, který lze odvodit z kritického realismu (Smith, 1994). Říci, že přístup LSE je realistický, neznamená, že postrádá instrumentalistické předpoklady. Instrumentalistické předpoklady (tj. Pohodlné fikce) v té či oné formě hrají ve všech metodách analýzy nezbytnou ospravedlňující roli. Jako podmínka vnějšího uzavření jsou vyžadovány předpoklady dočasné nezávislosti, aby se ospravedlnilo zaměření analýzy na jednu část reality. V přístupu LSE plní tuto roli koncept SGM. Je třeba uznat tyto dočasné předpoklady nezávislosti a posoudit jejich vhodnost. Rozsáhlé použití diagnostických testů v přístupu LSE představuje pokus o vyhodnocení empirické platnosti předpokladů SGM.

Existují dvě hlavní kritéria hodnocení odhadovaných modelů: shoda a zahrnutí. Kongruence naznačuje, že odhadovaný model představuje přijatelné zastoupení DGP, a to jak ekonomicky, tak statisticky. To vyžaduje, aby znaménko a velikost odhadovaných parametrů byly v souladu s ekonomickou teorií, odhadované parametry byly jednotlivě a společně statisticky významné a diagnostické vlastnosti byly dobré. Zahrnuje požadavek, aby odhadovaný model byl schopen vysvětlit vysvětlující sílu konkurenčních modelů. Zahrnutí zajišťuje, že v procesu ekonometrického modelování dochází k kumulativnímu pokroku. Kromě toho je značný důraz kladen na potřebu identifikovat strukturálně stabilní empirické modely, tj. Empirické modely, u nichž hodnoty odhadovaných parametrů nezávisí na délce výběrového období. Techniky rekurzivního odhadu se používají k vyhodnocení toho, jak se odhady parametrů mění s pokračováním vzorkovacího období. Testy Chow, jednokrokové rezidua, inovace a kumulativní míry shody poskytují řadu prostředků pro popis a testování strukturálních změn. Dalším důležitým aspektem procesu hodnocení modelu je určit, zda má odhadovaný model dobrou schopnost předpovídat mimo vzorek. To funguje jako ochrana proti dolování a přetěžování dat. Společně zahrnující strukturální stabilitu a mimo předpovídání předpovědí poskytuje soubor kritérií v souladu s konečným cílem ekonometrického modelování v přístupu LSE, konkrétně objev empirických modelů, které jsou obecně platné v čase i prostoru.

Na rozdíl od konzervativnějších přístupů (VAR, AER, Bayesova ekonometrie) přístup LSE nepředpokládá ani to, že ekonomická struktura je známá a priori, ani to, že ekonomická struktura je neidentifikovatelná. Ekonomická teorie se používá k poskytnutí počátečních hypotéz o obecné formě DGP a jejích dlouhodobých vlastnostech. Vyhledávání specifikací je prováděno na základě ekonomické teorie a ukázkových informací. Cílem je vytvořit shodná zjednodušení, která jsou ekonomicky smysluplná a progresivní. Důraz na omylnost znalostí, o čemž svědčí zejména uznání kongruence spíše než „pravdy“ jako výzkumného cíle, staví přístup LSE do post pozitivistického / postmoderního filozofického výhledu. Proto je přístup LSE v souladu s metodologickými principy post keynesiánské ekonomiky.[3]

• hodnotově neutrální analýza je nesmysl (každá teorie má metafyzické předpoklady) a proto je každá teorie zároveň ideologií.

Jesper Jespersen (2009) používá Popperovu tří světovou ontologii ve své kritické realistické metodologii pro PKM, která je ovlivňována Tony Lawsonem a která je také více či méně adoptována jinými post keynesiánci, jako jsou Philip Arestis, Victoria Chick a Sheila Dow (Jespersen 2009: 57). Rozdíl mezi rizikem a nejistotou je v post keynesiánské ekonomice zásadní, jako tomu bylo v ekonomickém myšlení Johna Maynarda Keynese. Zatímco riziko lze kvantifikovat, nejistotu jednoduše nelze kvantifikovat. Riziko je něco, kde lze měřitelnou pravděpodobnost dát výsledkům, např. Pravděpodobnost, že hodí 3, když hodí kostkou, je 1 ku 6. Naproti tomu čelíme základní nejistotě ohledně mnoha dalších událostí a nelze přiřadit žádné měřitelné pravděpodobnosti (např. Jaká bude úroková sazba za 10 let).

Podle Pasinettiho jsou jádrem „keynesovské revoluce“ tyto principy: [4]

• Realita (a ne jednoduše abstraktní racionalita) jako výchozí bod ekonomické teorie.
• Ekonomická logika s vnitřní konzistentností (a nejen formální přesností).
• Malthus a klasici (ne Walras a marginalisté) jako hlavní inspirativní zdroj v historii ekonomického myšlení. [5]
• Neergodické (místo stacionárních, nadčasových) ekonomické systémy.
• Kauzalita versus vzájemná závislost.
• Makroekonomie před mikroekonomií.
• Disequilibrium a nestabilita (ne rovnováha) jako normální stav průmyslových ekonomik.
• Nutnost nalezení vhodného analytického rámce pro řešení technických změn a hospodářského růstu.
• Silný, hluboce pociťovaný sociální zájem.

Z těchto principů lze odvozovat hospodářskou, sociální a veřejnou politiku, jejíž závěry vycházejí z těchto premis:

• Sayův zákon trhů je zavádějící a hloupý.
• Státní intervencionismus je zásadní pro ekonomickou výkonnost a stabilitu.
• Fiskální politika není neefektivní a ricardiánská ekvivalence je nesmysl.
• Pro kontrolu inflace potřebujeme cenovou a příjmovou politiku. (Centrální banka není schopná inflaci kontrolovat).
• Princip efektivní poptávky (Keynes, Kalecki).
• Koncept absolutní komparativní výhody (Smith) má přednost před relativní komparativní výhodou (Ricardo). Proto volný trh není vždy vhodný pro bohatství mezi národy.
• Koncept sociálního státu je nezbytný pro zajištění prosperity národa i v době Globalizace.
• Keynesovský Globalismus (cca 1945–1972) je nejlepší alternativou k (neo)liberální globalizaci (1872–1914,1979–dodnes).
• Reforma mezinárodního systému například dle Keynesova a Davidsonova Bancorova plánu, který bude řešit deficity zemí.
• Aktivní rozvojová politika, kde primární odpovědnost ponesou "bohaté" země Severu dle Thirwallova zákona.

Peníze v PKM

Peníze jsou středem všech moderních kapitalistických ekonomik. Porozumění jeho povaze a původu je proto velmi důležité. Srdcem post keynesiánské měnové teorie je myšlenka endogenních peněz. To je v rozporu s tradiční teorií exogenní peněžní zásoby: s myšlenkou, že centrální banka má přímou kontrolu nad peněžní zásobou a jejím růstem. Druhá teorie je nesprávná a níže uvádíme hlavní body endogenních peněz.[6]

Historie a vývoj peněz

Existují dobré důvody pro odmítnutí myšlenek Carla Mengera jako univerzální teorie původu peněz. Stručně řečeno, Menger si představuje předměnový svět, kde si lidé vyměňují zboží za zboží v spotových transakcích (barter). Slavný problém tzv. "dvojité shody přání" je překonáno, protože určité zboží s vysokou mírou prodejnosti (to znamená, že je mnohem pravděpodobnější, že se prodá než jiné zboží), je potřeba překonat dvojí shodu přání a nakonec se nejprodávanější zboží (nebo zboží) stane prostředkem výměny (Menger 1892: 249). Nicméně peníze může zavést moderní vláda. Potíž s Mengerovou teorií spočívá v tom, že i když je pravděpodobně pravda, že peníze mohou za určitých historických okolností vzejít z barteru (zejména v obchodě na dálku), peníze mohou vznikat i jinak, a Mengerova teorie je proto chybná a nelze ji považovat za univerzální teorii. Stejně tak víru v to,že peníze zavedli soukromý obchodníci. Mezi zastánce soukromého řešení patří tyto autoři (Seltman (1955: 17–18), Breglia (1964: 42), Holloway (1978a: 10–13), Holloway (1978b), Price (1983: 6–7), Furtwängler (1986: 164–165), Redish (1987: 377) ), Selgin (1988: 18), Glasner (1989: 30), White (1989: 221), Schaps (2004: 100), Furtwängler (2011), Graeber (2011: 224–225), van Alfen (2012: 26–27), van Alfen (2014). zde je seznam moderních vědců, kteří podporují názor, že lýdští králové vynalezli ražení mincí, nebo alespoň byli hybnou silou za nimi, i když někteří učenci připouštějí, že králové mohli k výrobě mincí použít soukromé zlatníky nebo mincovny , s novými doplňky a tučným písmem (Cook (1958), Bolin (1958), Kraay (1964), Thompson (1966: 2–4), Jenkins (1972), Grierson (1975: 10), Kraay (1976: 28, 317–324), Grierson (1977: 2–3), Picard (1978), Wallace (1987: 386), Kraay (1988), Jenkins (1990: 28), Howgego (1995: 3): Howgego konstatuje, že ve starověku neexistují důkazy o tom, že mince vyrábějí soukromé osoby, Osborne (1996: 256), Goodhart (1998: 415), Kurke (1999: 6–10, zejména s. 10. č. 19): Kurke přijímá Cooka (1958) upraveného Priceem (1983), ale odmítá názor, že soukromé osoby razili mince a přijímá starověké státy jako vynálezce peněz., Wray (2000: 46), Stingl (2000–2001: 48), Whitley (2001: 193), Le Rider (2001: 85–86, 94–100, 116), Wallace (2001), Kim (2001: 10), von Reden (2002: 152–153), Wray ( 2003: 44), Freeman (2004: 185), Sacks et al. (2005: 87), Bresson (2006: 13–14, 5): „Tyto první mince na elektrum byly udeřeny na stejném standardu lýdskými králi, ale určitě také řadou řeckých měst na pobřeží, mezi nimi Miletus a Teos , a také Phokaia, ale na jiném místním standardu.“, Wallace (2006), Peacock (2006), Rhodes (2007: 38), Kroll (2008: 17–18), Hoover (2010: 238), Semenova (2011a), Kroll (2012: 44), Rutter (2012: 342), Peacock (2013), de Callataӱ (2013: 13–14), Hornblower et al. (2014: 182), Semenova and Wray (2015: 12–13), Bresson (2016: 264): Bresson uvádí, že ražené peníze byly vynalezeny v letech 650–625 před naším letopočtem a poměrem kovů manipulovaných „měnovými orgány městských států“ a Lydinskou monarchií.“). [7]

Historicky vzato, peníze mohou vznikat různými způsoby, a to následovně:

(1) Peníze mohou pocházet z takzvaných „obřadních peněz“, které byly původně ceněny jako prestižní statek nebo pro magickou moc (a nikoli jako nejprodávanější statek) a nejprve byly použity hlavně ze sociálních důvodů, ale poté byly použity u "wergild" (odškodnění za vraždu) a další sankční systémy, kde se pokuty počítají na základě společné zúčtovací jednotky; (2) peníze mohou vzniknout jako abstraktní zúčtovací jednotka uložená shora starovládními chrámovými institucemi pomocí váhových jednotek kovu z jejich systémů ekonomického plánování.

Za prvé, v předměnových společnostech zjistíme, že barterové spotové obchodování v této komunitě je mnohem méně rozšířené, než si lze představit v rakouské a neoklasické ekonomii. Někdy se peníze - v pravém moderním smyslu - vůbec nevyvíjejí. Primitivní společnosti mohou překonat dvojitou shodu problému přání systémem výměny darů a směny dluhu a úvěru a mnoho takových společností bez peněz může fungovat docela dobře a omezit významný barterový obchod na obchod mezi geograficky vzdálenými regiony a lidmi.V některých takových předmonetárních společnostech, které studují moderní antropologové, se objevuje to, co antropologové nazývají „nekomerční peníze“ nebo „ceremoniální peníze“, což je nekomerční v tom smyslu, že se nepoužívá pro každodenní nákup zboží a služeb, nebo jen zřídka pro takové běžné zboží: je tedy nekomerční v tom smyslu, že není univerzálním prostředkem směny. Mezi takové „primitivní obřadní peníze“ patří peníze z mušlí v Americe nebo na Papui-Nové Guineji, peníze na dobytek v Africe, peníze z korálků, peníze z peří atd. Ty byly zřídka používány k nákupu předmětů každodenní potřeby ve společnostech, které je používaly. Místo toho jsou zaměstnáni v sociálních vztazích, jako jsou manželství a urovnávání sporů (Graeber 2011: 60). Takové „nekomerční peníze“ (nebo „ceremoniální peníze“) se nejčastěji používají v sociálních interakcích, často ve formálních společenských událostech, jako jsou manželství, platby za wergild a bloodwealth (tj. Odškodnění za vraždu), politické vztahy (např. moka) a pokuty a další kompenzace (kompenzace za cizoložství nebo za ztracené věci) a mohou být použity jen zřídka, pokud vůbec, pro každodenní nákupy nebo obchodní transakce (Grierson 1977: 15–16). Některé společnosti časem přecházejí do další fáze, kdy se předepsaný a tradiční systém plateb odškodnění počítá ve smyslu „slavnostních peněz“ jako společné zúčtovací jednotky, aby se zjednodušil výpočet plateb, který se později v ekonomických transakcích rozšířil do širší komunity jako moderní forma peněz (Grierson 1977: 29). Je tedy možné, že v některých společnostech peníze vycházejí z její předchozí role v systémech zákonného odškodnění.

Zadruhé, máme důkazy ze starověké Babylonie a starověkého Egypta, že peníze tam vznikly z abstraktních účtů v chrámových a palácových institucích. Například ve starověké Mezopotámii se zdá, že v chrámových a palácových institucích byly vyvinuty abstraktní peníze z účtu. Tyto chrámy a paláce byly institucemi s velkými vnitřními centrálně plánovanými ekonomikami, se složitými váhami a měřeními pro interní účtování vyráběných, přijímaných a distribuovaných produktů a dlužného nájemného a úroků. Mnoho cen bylo nastaveno a spravováno v penězích účtu, které se vyvinuly z váhových jednotek. Dvěma zúčtovacími jednotkami byly (1) šekel stříbra (což se rovnalo měsíční dávce obilí) a (2) ječmenu (Hudson 2004). Stříbrné peníze z účtu se rozšířily do soukromé ekonomiky většinou jako prostředek započtení dluhů chrámům a palácům (Hudson 2004: 115). Ale mnoho obyčejných lidí mohlo platit komoditami a spravovaný cenový systém, pokud jde o stříbro / obilí, který byl vyvinut v chrámech, měl pomáhat při výpočtu naturálních plateb. A je pravděpodobné, že drahé kovy byly ve starověkých společnostech používány jako nekomerční peníze nebo ceremoniální peníze, než se staly abstraktními zúčtovacími jednotkami. Vzhledem k jejich nedostatku je nepravděpodobné, že by stříbro vzniklo jako účetní jednotka a prostředek směny, řekněme, v Mezopotámii z vnitřního barterového obchodu jako nejprodávanější zboží právě proto, že ho nebylo dost. A konečně, první kovové ražení mincí ve starověké Lydii a Řecku bylo vynálezem státu a první lýdské ražení mincí bylo zasaženo elektrickým proudem (nikoli zlatem nebo stříbrem) a platilo vojákům a žoldákům. Pravděpodobně to byl objekt vysoké prestiže a možná i nekomerční peníze. Byl to nanejvýš jednoduše jeden z mnoha statků používaných v konvenčních barterových obchodech: neexistují žádné přesvědčivé důkazy o tom, že to bylo vládnoucí směnné médium (peníze), které se již ukázalo jako nejprodávanější zboží v spotových barterových obchodech, než bylo přijato lydským státem.

Endogenní teorie peněz

Endogenní teorie peněz lze vysledovat až do bankovní školy 19. století (Wray 1998: 32–33) a ke Knutovi Wicksellovi a Schumpeterovi (Howells 2006: 53). Myšlenky endogenních peněz podpořili také teoretici kontinentálního evropského měnového okruhu. Keynes v obecné teorii zaměstnanosti, úroků a peněz (1936) považoval peněžní zásobu za exogenní, ale v pojednání o penězích (1930) a v článku „Alternativní teorie úrokové míry“ (Keynes 1937) měl tento koncept uznat (Arestis 1992: 180). Ve druhé práci Keynes zdůraznil finanční motiv jako základ endogenních peněz (Keynes 1937, Davidson 2011). King (2002: 161) tvrdí, že Richard Kahn a Joan Robinson jako první vyvinuli post keynesiánskou teorii endogenních peněz, i když poněkud omezeným a neúplným způsobem. Nicholas Kaldor pokračoval ve vývoji teorie ve svých polemikách proti monetarismu (King 2002: 166–167), a zejména v jeho nyní klasické knize The Scourge of Monetarism (Oxford and New York, 1982). Tvrdá debata s monetaristy ve skutečnosti inspirovala PKM k objasnění a formulaci přísnější endogenní teorie peněz (King 2002: 172). Výsledkem byla lepší teorie, ale také debata mezi tzv. „Horizontalisty“ a „vertikalisty“.

Ekonomové jsou rozděleni do dvou skupin na roli peněz v ekonomickém životě takto:

1. neoklasici, kteří si myslí, že peníze jsou jen „neutrální závoj“ před skutečnými směnami a činností v ekonomice. Peníze jsou v tomto pohledu dlouhodobě neutrální (monetarismus) nebo neutrální v krátkodobém i dlouhodobém horizontu (nová klasická ekonomika, novo-keynesovci) a ovlivňují pouze nominální hodnoty (např. Inflaci), nikoli skutečné proměnné (produkci); a
2. tito heterodoxní ekonomové, jako jsou post keynesiánové, teoretici měnového okruhu, sraffiáni, staroameričtí institucionisté, kteří si myslí, že peníze nejsou nikdy neutrální, ať už z krátkodobého nebo dlouhodobého hlediska, a že měnová analýza zachycuje základní pravdy o kapitalistické ekonomice a společnosti.

Kvantitativní teorie peněz předpokládá následující axiomy:

1) velikost nabídky peněz je stanovena exogenně centrální bankou a existuje nezávislá funkce nabídky peněz;

2) předpoklad dlouhodobé neutrality peněz;

(3) směr příčinné souvislosti, jak se předpokládá v rovnici kvantitativní teorie, je zleva doprava (tj. Od nabídky peněz po cenovou hladinu). To znamená, že exogenně určená nabídka peněz je základní příčinou nebo hybnou silou změn cenové hladiny.

Ale tyto předpoklady jsou chybné.

• Zaprvé, cenová inflace je složitý jev a cenové inflace neexistují jednoduchým monokauzačním vysvětlením, protože jedním z hlavních faktorů je vysoká míra relativní cenové rigidity, ke které dochází v moderních ekonomikách. Nárůst peněžní zásoby dělá ne nutně příčinou odpovídající zvýšení celkové cenové hladiny, a to buď v krátkodobém horizontu, nebo dlouhodobém horizontu, kdy tolik cen nemají automaticky reagovat na zvýšenou poptávku. Předpoklad (2) výše je tedy prostě falešný!

• Zadruhé, kvantitativní teorie peněz vytváří mylný předpoklad exogenní, nezávislé nabídky peněz pod přímou kontrolou centrální banky. Ve skutečnosti je ale moderní nabídka peněz endogenní .To znamená, že tvorba peněz je obvykle řízena úvěry. To znamená, že většinu peněz vytvářejí soukromé banky ve formě vkladů na požádání (denominovaných ve fiat měně jejich národa) a jejich množství je určováno soukromou poptávkou po úvěrech nebo vkladech na požádání. To je podstata endogenních peněz: v endogenním peněžním systému je i „peněžní základna“ obvykle také endogenní, protože centrální banka musí vyhovět poptávce bank po silných penězích, aby se vyhnula finanční krizi a bankovní panice. Samozřejmě, že centrální banka nemá kontrolovat schopnost vytvářet nekryté peníze a je monopolním emitentem své národní měny, ale hodně peněžní zásoby v jakémkoliv národě jsou vlastně úvěrové peníze ve formě vkladů, které vznikjí na požádání soukromách bank, a které jsou denominovány v národní nekryté měně. Skutečně nezávislá funkce nabídky peněz ve světě endogenních peněz ve skutečnosti neexistuje, protože úvěrové peníze soukromé banky vytvářejí, protože byly požadovány (Rogers 1989: 244–245). Nabídka peněz tedy není nezávislá na poptávce po penězích, ale může být vedena poptávkou (Ingham 2004: 53). Předpoklad (1) výše je tedy nepravdivý.

• Za třetí, předpoklad (3) je také nepravdivý. V endogenním peněžním systému je příčinná souvislost obvykle od poptávky po úvěru (prostřednictvím podnikatelských půjček k financování práce a dalších vstupů faktorů) po zvýšení nabídky peněz.

Směr příčinné souvislosti tedy zpravidla probíhá:

(1) obchodní poptávka po úvěru (platba za vstupy zboží a faktoru práce, jejichž ceny se mohly oproti předchozím výrobním obdobím zvýšit ) + poptávka po vkladech na požádání

→ (2) nárůst nabídky peněz (tažený změnami úrovně poptávky po vkladech) → (3) poptávka bank po větších rezervách (vysoce výkonné peníze), když potřebují zúčtovat závazky.

→ (4) centrální banka vytváří potřebné rezervy.

Změny v obecné cenové hladině jsou vysoce komplexním výsledkem mnoha faktorů, a nikoli nějakou jednoduchou funkcí nabídky peněz. Podniky zvýší své ceny z nejrůznějších důvodů nezávisle na expanzi nabídky peněz. Tento zásadní bod o směru příčinné souvislosti ve vztahu mezi peněžní zásobou a produkcí / cenami pojednává Joan Robinson:

"Korelace [sc. ve vztahu mezi peněžní zásobou a skutečným výstupem] by se dalo vyjádřit z hlediska kvantitativní teorie, kdyby se rovnice četla z prava. Mohli bychom tedy navrhnout, že výraznému nárůstu úrovně aktivity bude pravděpodobně předcházet zvýšení nabídky peněz (pokud je M široce definována) nebo rychlosti oběhu (pokud je M úzce definována), protože vzestup mzdové náklady a výpůjčky na provozní kapitál pravděpodobně předcházejí zvýšení hodnoty produkce uvedené ve statistikách. Nebo že pokles aktivity, který je dostatečně ostrý, aby způsobil ztráty, zbavuje banky dlužníků hodných úvěru a přináší pokles jejich pozice. Tradice Chicaga však spočívá ve čtení rovnice zleva doprava. Potom jsou pozorované vztahy interpretovány bez jakékoli hypotézy, kromě post hoc ergo propter hoc. “ (Robinson 1970: 510–511).

Můžeme tedy říci, že - na rozdíl od kvantitativní teorie - jsou změny peněžní zásoby často důsledkem změn v úvěrové poptávce, produkci a ekonomické aktivitě, a nikoli příčinou těchto jevů. Obecná cenová inflace je často fenoménem nákladů , ve kterém

(1) pracovníci nebo odbory požadují vyšší mzdy a podniky s tímto zvyšováním souhlasí a / nebo (2) ceny ostatních vstupů faktorů rostou, a pak budou podniky muset získat vyšší úroveň úvěrů od bank.

Zatímco dlouhodobá, trvalá cenová inflace potřebuje k udržení rostoucí peněžní zásobu, peněžní zásoba často není příčinným faktorem takových cenových inflací, ale prostředníkem. Inflace cen často ovlivňuje obchodní a podnikové použití cenových přirážek založených na nákladech a jejich cenových rozhodnutí na základě potřeby většího zisku nebo změn jednotkových nákladů. Blíže tyto empirická fakta. [8]

Inflaci tedy může táhnout poptávka po vyšších mzdách nebo faktory na straně nabídky. Proto ve světě endogenních peněz roste tempo růstu nabídky peněz, které obecně uspokojuje poptávku po úvěrech, ale tento růst předchází dalšímu zvyšování cen, protože podniky obecně zvýší přirážkové ceny, aby si později udržely ziskové marže, jelikož se většina firem angažuje v časově závislých recenzích a změnách jejich cen v pravidelných intervalech. V extrémních situacích může propuknout spirála mzdové ceny: jedná se o stejný proces jako výše, ale v začarovaném kruhu.

Zásadní závěry empirického zkoumání kapitalistických cenových systémů v reálném světě jsou následující:

(1) regulované ceny tvoří někde mezi 50–70% cen v moderních tržních ekonomikách (přímé důkazy o těchto procentech například v eurozóně viz Fabiani et al. 2006: 18, tabulka 4).

(2) na těchto rozšířených spravovaných trzích s fixní cenou nejsou ceny primárně mechanismem ekonomické koordinace v neoklasicistním smyslu, ale metodou, kterou podnik získává a stabilizuje své příjmy a zisky, aby podpořil přežití podniku (Lee 2013: 467–468). Spravované či administrativní ceny nejsou zúčtovacími cenami na trhu ani nejsou nastaveny tak, aby srovnávaly mezní náklady s mezními výnosy. Spravované ceny jsou stanoveny před prodejem nebo výměnou a někdy i před výrobou (Lee 2013: 470). Nejsou produktem konkurenčního nabízení na trhu podobném Walrasianské aukci ani smlouváním známým z bazarů (Lee 2013: 474).Spíše se podniky intenzivní cenové konkurenci často vyhýbají, protože konkurence prostřednictvím flexibilních cen a cenových válek přivede mnoho podniků k bankrotu. Regulované ceny tedy poskytují způsob, kterým soukromé podniky kontrolují a vyhýbají se nejistotě spojené s intenzivní a destruktivní cenovou konkurencí (Lee 2013: 476). (3) podniky s regulovanými cenami se nezabývají maximalizací zisků v neoklasicistním smyslu. Spíše si přejí vytvářet stálý tok příjmů a stabilní zisk, aby udrželi a rozšířili své podnikání, zvýšili podíl na trhu, zapojili se do nových investic a / nebo vyráběli nové produkty, a tak lze hledání zisku pojímat jako „přechodný cíl“ “(Lee 2013: 468). Pokud je to možné, zisky se obecně zvyšují zvýšením značení zisku a snížením nákladů, spíše než úpravou cen v reakci na změny poptávky. (4) spravovaná cena se počítá z průměrných celkových nákladů (ATC) při daném využití kapacity nebo výkonu plus zisková přirážka. Průměrné celkové náklady (ATC) se člení na průměrné přímé náklady produktu (ADC) a průměrné režijní náklady (AOHC) (Lee 2013: 469). V odvětví, kde existuje konkurence, je obvykle výsledkem to, že „cenový vůdce“ - největší a nejúspěšnější výrobce nebo producenti - stanoví přirážku k zisku a cenu produktu, která silně ovlivňuje ostatní podniky (Lee 2013: 473). (5) v závislosti na trhu jsou regulované ceny přezkoumávány a případně měněny z 3měsíčních období na rok (Lee 2013: 474), a i poté budou změny cen obecně ovlivňovány náklady na vstupy faktorů.

(6) nejnovější empirické důkazy naznačují, že mnoho moderních podniků s regulovanými cenami často nesnižuje své ceny, když ceny vstupních faktorů klesají, pokud se jim mohou vyhnout. Místo toho podnik zvýší své značení zisku a udrží ceny - faktor, který má tendenci znovu prosazovat rigiditu cen směrem dolů v moderních tržních ekonomikách (Lee 2013: 475; Álvarez et al. 2006).

Příčina růstu úvěrových peněz může souviset s různými motivy držení peněz, pokud jsou tyto peníze získány z bankovního úvěru:

1. motiv transakce – peníze jsou vytvářeny z úvěrové poptávky po penězích na nákupy investičního zboží nebo spotřebního zboží nebo na splacení dluhu a jiných závazků (např. daně);
2. preventivní motiv – peníze mohou být vytvořeny k uspokojení poptávky po penězích, které mají sloužit jako zajištění proti budoucí nejistotě;
3. spekulativní motiv – peníze jsou vytvářeny k uspokojení poptávky po penězích, aby spekulovaly o cenách aktiv; a
4. finanční motiv – peníze jsou vytvářeny z poptávky po faktorových vstupech pro investice, ať už investiční zboží nebo mzdové účty za práci.

Protože selhání dlužníků i negativní dopady spekulací jsou dva hlavní prvky destabilizující tržní ekonomiky, vyplývá z toho, že regulace kvality úvěrů a omezení toku úvěrů spekulantům jsou dva hlavní cíle každé úspěšné finanční regulace.

Horizontalisté versus strukturalisté

Basil Moore kniha Horizontalists and Verticalists: The Macroeconomics of Credit Money (Cambridge and New York, 1988) byl důležitým výrokem „horizontalistického“ pohledu, který tvrdí, že banky pasivně dodávají množství požadovaného úvěru a centrální banka vyhovuje bankám “ poptávka po penězích s vysokým výkonem. Oponenti tohoto názoru byli nazváni „strukturalisté“ a tvrdili, že centrální banky nejsou tak pasivní, jak tvrdí „horizontalisté“, a že je třeba klást větší důraz na finanční inovace a preferenci likvidity. Výsledná debata, která se objevila, se zaměřila na otázku, zda je křivka peněžní zásoby vodorovná nebo stoupající (Keen 2011: 359). Shrňme způsoby, jak lze peníze vytvořit:

1. vytváření úvěrových peněz bankovními a finančními institucemi;
2. vytváření dalších úvěrových peněz prostřednictvím obchodovatelných dluhových nástrojů zástupci soukromého sektoru;
3. vytváření vysoce poháněných peněz centrální bankou prostřednictvím operací na volném trhu nebo půjček se slevovými okny a příležitostně nekonvenčními prostředky, jako je zpeněžování rozpočtového schodku.

Rozhodujícím bodem je však to, že základním podnětem, hnací silou a příčinou tvorby většiny peněz je poptávka soukromého sektoru. Široká peněžní zásoba jakéhokoli kapitalistického státu je zásadně dána poptávkou klientů bank po úvěrech nebo vkladech na požádání. Někteří by řekli, že i peněžní základna je do značné míry také endogenní, vzhledem k tomu, že centrální banka musí vyhovět poptávce bank po penězích s vysokým výkonem, aby se zabránilo finanční krizi a bankovní panice. Vlády však mohou a mají vliv na měnové a úvěrové systémy ekonomiky. Centrální banky kontrolují úrokovou sazbu, což je především cena úvěrových peněz. Od 30. let do 80. let mělo mnoho zemí politiku finanční regulace, která zahrnovala mnoho z následujících:

1. stropy úrokových sazeb;
2. požadavky na poměr likvidity;
3. vyšší požadavky na bankovní rezervy;
4. kontroly kapitálu (tj. Omezení transakcí na kapitálovém účtu);
5. Omezení vstupu na finanční trh;
6. Úvěrové limity nebo omezení týkající se pokynů pro přidělování úvěrů;
7. Oddělení komerčních od investičních („spekulativních“) bank;
8. Musíme si vybrat mezi vládním vlastnictvím či minimálně regulací nebo dominancí velkých bank. (Ito 2009: 431–433).

Post keynesiánská politika úrokových sazeb.

Existují v moderní post keynesiánské ekonomice dvě tradice týkající se role a účinku úrokových sazeb:

(1) aktivističtí PKM (Basil Moore [1988], Giuseppe Fontana, Thomas Palley), který namísto inflačního cíle obhajuje aktivistickou měnovou politiku jako užitečný nástroj pro cílení výstupu, investic nebo využití kapacity;

(2) druhou skupinu Rochon nazývá „parkovací“ PKM, který tvrdí, že fiskální politika je hlavním nástrojem k cílování produkce, zaměstnanosti a investic, zatímco měnová politika přichází s rušivými vedlejšími účinky na skutečné proměnné. Vztah mezi úrokovými sazbami a produkcí je složitý a nelineární: mechanismus peněžního přenosu mezi úrokovými sazbami a reálnými ekonomickými proměnnými je nespolehlivý a komplikovaný. Úroková sazba by měla být zaparkována na dané úrovni a měla by být použita fiskální politika. V rámci „parkování“ jsou tři další členění:

1. Smithinovo pravidlo: skutečná úroková míra by měla být velmi nízká, blízká nule (John Smithin);
2. pravidlo Kansas city (MMT): nominální úroková míra by měla být nula, případně záporné reálné úrokové sazby (Wray, Matthew Forstater, Pavlina Tcherneva).
3. pravidlo Pasinetti / pravidlo spravedlivé sazby: skutečná úroková míra by se měla rovnat míře růstu produktivity práce (Pasinetti).

Mikroekonomie

Realismus je důležitější než matematický formalismus. Tři nezbytné body pro pochopení PKM mikroekonomie:

• Firmy v kapitalistické ekonomice, nikoli jednotlivci. (To je podnikový zisk, který řídí ekonomiku).
• Trhy jsou nedokonalé (určitý stupeň tržní síly produktu, jsou výrobci cen, trhy jsou často oligopolistické.
• Základní nejistota (Přesná maximalizace strategií je nemožná, nemůžeme převést nejistotu do rizika, animal spirits. Následky jsou odmítavými rovnovážnými modely a modely teorie her.

Teorie spotřebitelské volby

Spotřebitelské preference jsou endogenní, ale jednotlivci „požívají jistého uvážení“ a marketing není zcela manipulován (King, str. 56). Přesněji řečeno, i když si spotřebitelé mohou svobodně vybrat mezi firmami a produkty – „požívají jistého uvážení“ – jejich vkus a preference závisí na rozhodování spotřebitelů jiných. Spotřebitelé mají navíc lexikografické preference, což znamená, že existuje hierarchie potřeb, přičemž základní potřeby jsou nejprve uspokojeny a účinky příjmu jsou silnější než substituční účinky (Platí totiž Maslowova pyramida potřeb). Volba spotřebitelů je založena na zvycích a pravidlech, a tedy „uspokojující“ namísto „optimalizace“.[9] [10][11]

1. The principle of procedural rationality;
2. The principle of satiable needs;
3. The principle of separability of needs;
4. The principle of subordination of needs;
5. The principle of the growth of needs;
6. The principle of non-independence.
7. The principle of heredity.

PKM a mikroekonomie

King vidí čtyři základní pohledy mezi PKM na mikroekonomii.[12]

1. explicitní příznivci mikroekonomie, kteří si myslí, že post keynesiánská mikroekonomie je lepší (obecnější) než neoklasické verze (např. Paul Davidson, Malcolm Sawyer, Erich Streissler):
   1. (a) Marshall-Keynes (Davidson)
   2. (b) Marx-Kalecki mikroekonomie (Lavoie, Sawyer)
   3. (c) Darwin-Veblen-Galbraith-Hodgson Institucionální mikroekonomie (Galbraith, Hodgson)
2. explicitní kritici mikroekonomie (Joan Robinson);
3. ti, kteří jsou zmatení, nejednotní nebo nejasní (např. Geoff Harcourt, Sidney Weintraub, John Cornwall, Victoria Chick a Jesper Jespersen);
4. ti, kteří celý problém ignorují. (King 2012: 149–150).

Teorie firmy

Níže uvedený graf ukazuje nákladové křivky typické firmy ve skutečném světě, jak je chápáno v post keynesiánské teorii firmy. Taková firma je rovněž společností při stanovení cen. Máme mezní náklady firmy (MC), průměrné variabilní náklady (AVC), celkové průměrné jednotkové náklady (UC), bod plné kapacity (FC) a bod teoretické plné kapacity (FCth).[13][ https://4.bp.blogspot.com/-sT0ikEJ6744/UpdYoWf9CaI/AAAAAAAAAME/vWboIv-HwDg/s1600/costcurve.jpg ]Předpokládá se, že průměrné variabilní náklady jsou přiměřenou náhradou mezních nákladů (předpoklad široce zastávaný, například v pravidlu predace Areeda-Turnera [Areeda a Turner 1975]). Dále se předpokládá, že mezní náklady jsou konstantní (což dokládá nález Blinder et al. 1998: 103, že 88% podniků uvedlo, že mezní náklady jsou konstantní nebo klesají). Mezi plnou kapacitou (FC) a teoretickou plnou kapacitou (FCth) se mezní náklady a průměrné variabilní náklady zvýší kvůli platbám za přesčasy, nákladům na zvýšenou údržbu strojů a možným zvýšeným nákladům na výměnu strojů, jejichž provozní životnost se sníží (Lavoie 1992: 120, 125–126).

Firmy však obecně neprodukují nad rámec plné kapacity, takže rostoucí křivky nákladů napravo od bodu FC jsou většinou pro skutečné firmy irelevantní (Lavoie 1992: 121). Empirické studie potvrdily, že křivky nákladů ve tvaru U neoklasické analýzy jsou pro mnohé firmy ze skutečného světa irelevantní, protože firmy upřednostňují výrobu před bodem FC. Realistické křivky celkových průměrných dlouhodobých nákladů pro tyto firmy jsou tedy ve tvaru L a průměrné variabilní (nebo přímé nebo prvotní) křivky nákladů jsou konstantní (Lavoie 1992: 122, citace dle Johnston 1960; Walters 1963; Lee 1986). Také se zjistilo, že mezní náklady jsou obecně konstantní až do plné kapacity (Lavoie 1992: 122). Rezervy kapacity jsou v mnoha firmách normou a skutečná míra využití kapacity bude nižší než FC a obvykle v rozmezí 80–90% (Lavoie 1992: 122). Důvodem je to, že firmy mají k dispozici nadbytečnou kapacitu, aby se vypořádaly s neočekávaným nárůstem poptávky, a samotná plná kapacita by se mohla zvýšit v souladu s poptávkou (Lavoie 1992: 124, citace Kaldor 1986). Nadměrná kapacita je tak pro firmy způsob, jak snížit nejistotu související s fluktuacemi poptávky, a v tomto smyslu je pevná poptávka po nadměrné kapacitě analogická preventivní poptávce po penězích a jiných vysoce likvidních finančních aktivech (Lavoie 1992: 124–125). Efektivní využití nadbytečné kapacity může také odrazit ostatní firmy od vstupu na trh, a může tedy fungovat jako překážka vstupu (Lavoie 1992: 124).

http://www.fuhlrott.eu/EcoModyn/PostKeynes/CanaleFigures1-4.gif[ https://www.concertedaction.com/wp-content/uploads/2012/01/Markup-Pricing.png ]
[ http://www.fuhlrott.eu/EcoModyn/PostKeynes/DalleryFigures1-4.gif ]

Veřejné politiky

Postkeynesiáni upřednostňují sociálně-demokratický kapitalistický systém. Postkeynesiánci hledají tolik svobody, kolik je slučitelné se sociálně žádoucím výsledkem, čímž ospravedlňují řadu státních intervencí. Postkeynesiánci v žádném případě nezpochybňují nadřazenost individuálních hodnot, princip soukromého vlastnictví nebo výhody trhu. Zdůrazňují důležitost správné kombinace výše uvedených prvků se společným statkem, majetkem státu a plánováním. Sociální stát je výrazem společného dobra, prostředkem k dosažení cílů společnosti, zejména menšin a znevýhodněných. Diskreční pravomoc vlády však může zlepšit výsledky ekonomického systému a stimulovat rozvoj civilizované společnosti. Postkeynesiánský model kombinuje ideologii vlastního zájmu se společným blahem v demokratickém politickém prostředí. Pro postkeynesiánce byl sociální stát, který byl výrazem společného dobra a výsledkem vládní diskreční moci, prostředkem k dosažení cíle spravedlnosti společnosti. Veřejné a sociální politiky jsou založené na právu na práci a na víře že, distriuce příjmu jsou tak dležité, že nemže být ponechána pouze na trhu.

• Zabránění privatizace sociálního státu.[14]
• Zajištění veřejného penzijního systému a odmítání privatizace penzijního systému.

V konečném důsledku otázka skutečné udržitelnosti sociálního zabezpečení, zdravotní péče atd. závisí z velké části na produktivitě práce a pracovních zdrojích dostupných v budoucnosti a ne na čistě demografických ukazatelích stárnutí populace - což dnes nikdo s jistou mírou pravděpodobnosti neví. Všichni modeláři „vědí“, že pokud budou trendy v nákladech v minulosti pokračovat (ergodicky) do budoucna, vzhledem k demografickým trendům a vzhledem k odhadům daní ze mzdy vybíraných na některém modelu ergodického ekonometrického předpovídání, budou odtoky hotovosti z „fondu sociálního zabezpečení“ převyšovat příliv hotovosti.[15] Neoklasičtí ekonomové tvrdí to, že za x let na jednoho zaměstnaného pracovníka bude mnohem více starších lidí, než je tomu v současnosti, takže si my (zaměstnaná populace) nemůžeme dovolit podporovat starší občany pohodlným způsobem pomocí sociálního zabezpečení (PAYG systém). Podle nich musíme okamžitě zvýšit věk odchodu do důchodu anebo privatizovat systém sociálního zabezpečení, abychom udrželi více členů populace pracujících a platících do fondu, a proto aby v budoucnu fondy (FUND systém) mohli přežívat. Bob Eisner měl v té době několik článků, které poukazovaly na klamný výkřik, že sociální zabezpečení bylo a je odsouzeno k bankrotu, pokud by se neučinilo něco, co by zabránilo budoucím deficitům v systému.

V postkeynesovské ekonomii existuje dnes už mnoho studií které dokazují ne-realističnost tržního fundamentalismu:

1. PAYG systém (první pilíř) není jako FUND systém (druhý a třetí pilíř). První pilíř je systém sociálního zabezpečení (mezigenerační solidarita; kolektivní systém; neexistuje zásluhovost). Naopak druhý a třetí je systém sociálního pojištění (individuální; zásluhový).
2. Privatizace systému a jeho de facto zničení nezajistí důchody pro budoucí generace. Neoliberální kapitalismus neusiluje o plnou zaměstnanost a mnozí lidé si nebudou schopni spořit. Dále soukromé fondy nejsou schopni kontrolovat inflaci, protože na rozdíl od státu nebudou valorizovat. V poslední řádě státy vždy budou muset garantovat soukromé podnikání správců fondů.
3. Zastánci privatizace argumentují ve prospěch fondových systému na základě logiky neoklasické metodologie (fondy zvýší úspory a tím zvýší růst a akumulaci; větší úspory povedou k větší návratnosti a hlavně vyřeší demografické šoky a stárnutí populace). Delší délka života a nižší plodnost povedou ke stárnutí populace. Tím se zvýší zatížení společnosti. Na první pohled bychom si mohli myslet, že pokud stárnutí dosáhne určité prahové hodnoty založené na definovaných přínosech, PAYG programy se stanou nespolehlivými a finančně nejisté. S tímto post-keynesovci nesouhlasí.

Fondové systémy jsou koncipovány v pre-keynesiánském světě, kde jsou všechny úspory automaticky převedeny na investice, tj. efektivní poptávka není problém. Nicméně kapitálové diskuse a teorie endogenních peněz ukázaly, že více úspor v současnosti může uvolnit deflační procesy a zvýšit nezaměstnanost. Kromě toho, pokud ekonomika funguje pod plnou zaměstnaností, obvykle nedochází ke kompromisu mezi důchody, investicemi a spotřebou pracovníků. Program PAYG zde může přispět k dosažení plné kapacity hospodářství, protože je součástí agregované poptávky. Vlády budou cítit menší politický tlak na zvyšování důchodů pro stárnoucí populaci, protože financované systémy přesouvají riziko na jednotlivce (zejména důchodce). Budoucí důchody budou záviset na kapacitě produkovat v tomto čase produkci, bez ohledu na důchodové systémy. Proto by se vlády měly zabývat zvyšováním míry účasti na práci, kvalitou lidského kapitálu a množstvím výrobních kapacit. Vytvoření svěřeneckých fondů vytváří recesivní a deflační podmínky. Navíc nezaručují výplatu důchodů v budoucnu, kdy se zvýší věková závislost. Měli bychom uvažovat o zvýšení míry zaměstnanosti.

Podle Dimitri B. Papadimitriou a L. Randall Wray bychom měli dělat tuto politiku sociálního zabezpečení (ne pojištění):

1. Měli bychom se postupně vracet do systému průběžného (PAYG) financování.
2. Svěřenecké fondy by měly být omezeny na více než 100 procent výdajů, což je částka obecně považovaná za dostatečnou pro zobrazení programů prostřednictvím recesí typu back-to-back.
3. Měla by se začít diskuse o správném základu daně, který by se použil ke generování příjmů. Vzhledem k demografickým změnám, které ve srovnání s příjemci sníží počet pracujících, je upřednostňována širší základna.
4. Obecná fiskální politika by měla být koncipovaná tak, aby povzbudila rychlejší a udržitelný růst, větší zaměstnanost a vyšší účast pracovních sil.
5. Správci fondů by se měli vzdát používání dlouhodobých odhadů pojistně-matematické rovnováhy.
6. Zásadní změny, jako je částečná nebo úplná privatizace, snížení dávek a prodloužení věku odchodu do důchodu, nemají v reformě místo.

• Zajištění zdravotní péče pro široké vrstvy obyvatelstva.

Základním principem jakéhokoli post keynesiánského přístupu ke zdraví by bylo, že přístup ke zdravotní péči, stejně jako přístup k zaměstnání, je základním právem, které podporuje potenciál lidí účinně přispívat ke společnosti “(s. 180). Zdravotní péče není jen další komodita. Je nezbytné umožnit jednotlivci, aby přispíval k hospodářskému růstu a sociálnímu rozvoji, a podporuje základ občanské společnosti. Zdraví pracovníci jsou produktivnější a je méně pravděpodobné, že z důvodu nemoci budou chybět dny v práci. Ekonomické náklady společnosti na zkrácený život a chronické postižení mohou být stovky miliard dolarů ročně. Post Keynesovci by jasně podpořil představu, že společnost by měla poskytovat a financovat alespoň základní balíček zdravotní péče pro všechny členy společnosti. Naproti tomu ekonomika hlavního proudu považuje zdravotní péči za další komoditu, jako jsou lízátka nebo whisky, a ponechává ji na soukromém trhu a jednotlivcům, kteří mají zájem, aby určili tuto částku zdravotní péče pro všechny obyvatele národa. Z dlouhodobého hlediska by mainstreamoví ekonomové tvrdili, že vládní financování zdravotní péče by vedlo k neoptimálním řešením, protože zdravotní a životní délka populace již byla předprogramována do ergodického prostředí předpokládaného ekonomy hlavního proudu ke kontrole našeho zdravotního osudu. Pro Post Keynesovce je budoucnost přenosná. To znamená, že rozhodnutí poskytnout všem občanům základní přístup ke zdravotní péči vytvoří silnější a životně důležitější komunitu, jejíž produkce může jen růst v průběhu času. Dunn poukazuje na studii epidemiologie, která se zabývá hodnocením rizik onemocnění a změnou chování a návyků zlepšováním zdraví.

Podle Davidsona by strach z deficitů neměl omezovat naši schopnost hledat řešení lékařských potřeb naší stárnoucí populace. Deficitní jestřábové tvrdí, že rostoucí náklady na zdravotní péči spojené se stárnutím populace slibují, že budou schodky státního rozpočtu v dlouhodobém horizontu pod takovým tlakem, aby z USA učinily další Řecko. naše stárnoucí populace je bezpochyby poctou úspěšnému pokroku v lékařské léčbě, kterého výzkum a vývoj vědců dosáhl za posledních sedm desetiletí (výzkum, který byl často financován ze státních dotací). Deficitní jestřábi trvají na tom, že se musíme držet vládních výdajů, zejména v programech jako jsou Medicare a Medicaid. U deficitních jestřábů (neoklasická ekonomie, tržní fundamentalismus) je okamžitou odpovědí na poskytování nejlepší zdravotní péče pro naši populaci podpora konkurence mezi zdravotnickými dodavateli, privatizace a nárůst soukromého financování (zdravotní poplatky). v zákulisí je nevyslovený faktor redukce poptávky, který sníží poptávku po lékařské péči. Senioři si nebudou moci z vlastních prostředků koupit potřebné lékařské služby, aby zajistili zdravou délku života v důchodu.

Post keynesiánská ekonomická teorie se naopak domnívá, že bychom měli podporovat produktivitu poskytovatelů zdravotnických služeb, aby mohli poskytovat stejnou kvalitu služeb v kratším čase. funkční rozdělení služeb tak, aby ty, které jsou snadno spravovatelné, byly poskytovány lékaři, zdravotními sestrami, sociálními pracovníky atd., spíše než vysoce kvalifikovanými, vysoce placenými lékaři. dále rozvíjet naši komunikační technologii, aby pacienti mohli používat internet nebo telefonickou aplikaci z domova ke sdělování krevního tlaku a dalších životně důležitých příznaků poskytovatelům lékařských služeb, kteří pak mohou předepsat kroky k nápravě jakýchkoli nepříznivých příznaků. zlepšit produktivitu a poskytování služeb. zajistit, aby existoval dostatečný počet poskytovatelů lékařských služeb, kteří snadno uspokojí potřebu. vláda dotuje náklady na lékařské fakulty, školy ošetřovatelství a školení dalších lékařů prostřednictvím našich mnoha vynikajících komunitních vysokých škol. Snížení nákladů na získání dovedností poskytovatelů zdravotní péče povzbudí mnoho našich mladých pracovníků, aby vstoupili na pole.

Poskytování dobré zdravotní péče je rozhodně stejně důležité jako ochrana soukromého majetku nebo ochrana života občanů před zahraničními teroristy.

• Zajištění vzdělání pro široké vrstvy obyvatelstva
• Automatizace, mizení střední třídy a vzrůstající nerovnost

Během posledních tří desetiletí čelily rozvinuté země poklesu podílu střední třídy na rozdělení příjmů. Současně jsou hlavní vlastníci kapitálu nahrazováni vrcholovými manažery, tzv. „pracujícími bohatými“, kteří jsou na vrcholu příjmové hierarchie. Pro tento trend existují různá vysvětlení, která zahrnují: technologický vývoj a automatizaci (Acemoglu 2001; Autor a Dorn 2013; Davidson 2013; Josifidis a Supic 2016); globalizace (Luongo et al. 2015; Milanovic 2016); vládní daňová a výdajová politika (Pressman 2010); rozšířená manažerská síla (Van Essen, Otten a Carberry 2015); a upadající odbory a změny sociálních norem (Krugman 2007). Koncentraci příjmu v horní části rozdělení příjmů lze kompenzovat zvýšením reálných příjmů uprostřed rozdělení příjmu. Ve skutečnosti však existuje celá řada složitých kanálů, kterými může zvyšování koncentrace příjmů poškodit reálný příjem střední třídy. Stefan Thewissen a kol. (2015) poukazují na deset takových kanálů, od podpory zadlužení domácností a realitních bublin, přes upevnění moci stávajících elit k ochraně jejich ekonomických zájmů, až po podkopání politických a právních institucí a sociální důvěry.

Je možné rozeznat Thorstein Veblenův ([1899] 2009) popis nápadného chování bohatých na moderní kapitalismus. Obzvláště relevantní jsou Veblenovy rozdíly mezi nehospodárným ziskem a efektivní produktivitou, stejně jako jeho uznání, že to, co je dobré pro „vlastní zájmy“ a „udržované třídy“ národa, nemusí být nutně dobré pro „obyčejného člověka“ (Veblen 1919 ).

Jak technologie postupuje, automatizace ovlivní rostoucí počet pracovních míst. Konvenční názor je, že vzdělání je klíčem k zamezení nezaměstnanosti, poklesu mezd a stagnace. Tento názor však podkopává neúspěch zvyšování zaměstnanosti s vysokými mzdami, i když v posledním desetiletí vzrostla míra dosaženého vzdělání. Pokud má mít evropská střední třída podíl na výhodách technologických změn, je místo toho zásadní přerozdělení bohatství a příjmů prostřednictvím daní, posílení práv na vyjednávání o práci a silnější sociální ochrana. Ve vyspělých zemích se mzdy v horní části distribuce prudce zrychlily od mediánu, takže většina pracovníků stagnovala nebo dokonce klesala. Nárůst zemí se středními příjmy zaznamenal vznik globální střední třídy i globální ultrabohaté elity: nejbohatší Číňané, Rusové a Brazilci nyní dostávají příjmy srovnatelné s těmi nejbohatšími Američany. Od osmdesátých let minulého století mzdy zaostávaly v produktivitě, a to nejen v povoláních se středními příjmy, ale i ve všech, s výjimkou nejlépe vydělávajících. Jak se zvyšuje výpočetní výkon, rozšíří se potenciál automatizace, který nahradí člověka, a ohrozí rostoucí počet pracovních míst. Ty se budou pohybovat od pracovních míst v sektoru služeb s relativně nízkou kvalifikací, jako je doprava, péče, prodej a administrativa, až po vysoce kvalifikovaná povolání v lékařství a právu.

Ke zvyšování mezd po technologicky poháněných zvýšení produktivity nedošlo automaticky, ale častěji byly výsledkem politické organizace a změn vyjednávací pozice různých sociálních tříd. V Británii byl v letech 1750 až 1850 navzdory rychlým technologickým změnám a zvýšení produktivity růst reálných mezd pomalý - a po většinu období zcela stagnoval. Teprve ve druhé polovině devatenáctého století, protože koncentrace pracovníků v továrnách vedla k jejich politické organizaci, se růst mezd zrychlil a pracovníci se začali podílet na výhodách technologického pokroku. Pravděpodobnějším výsledkem je, že i přes rostoucí úroveň vzdělání nerovnoměrné vlastnictví kapitálu soustředí zisky z automatizace do stále méně rukou. Jak technologický pokrok a nerovnost příjmů roste, rostoucí podíl příjmů bude uspořen, nikoli utrácen.

Tvůrci politik musí být odvážní tváří v tvář výzvě, kterou představují technologické změny. Pokud budou tyto pokroky spravovány dobře, mají potenciál zvýšit kvalitu života většiny. Pokud však bude špatně spravováno, jak tomu dosud bylo, výsledkem bude prohloubení současného trendu zvýšené koncentrace bohatství a příjmů v rukou několika málo, zatímco většina bude čelit nejistotě zaměstnání, nezaměstnanosti a stagnaci reálných příjmů. Zásadním prvním krokem v reformní politice je, aby vlády uznaly škodlivé účinky důrazu na flexibilitu trhu práce a místo toho se zaměřily na ochranu práv pracovníků. Tvůrci politik musí zároveň odmítnout dogma, že vlády nemohou „vybírat vítěze“. Vlády musí buď přímo, nebo nepřímo, prostřednictvím institucí, jako jsou banky ve veřejném vlastnictví, zajistit, aby dostatečné investiční výdaje směřovaly na společensky užitečné činnosti. Tímto způsobem budou vlády v současnosti vytvářet slušná pracovní místa a příslib lepšího života v budoucnu. Jak se automatizace šíří, alternativou je zhoršování nerovnosti, což vede ke stagnaci poptávky po zboží a rostoucí nezaměstnanosti. Bez politické intervence na zdanění a přerozdělení bohatství a příjmů bude výsledkem sekulární stagnace a vytvoření trvalé „technologické třídy“, bez politické moci.

Technologický pokrok ovlivňuje nejen dynamiku špičkových příjmů z práce, ale také mění povahu distribučního konfliktu. Vzhledem k dominantnímu podílu rutinně náročných pracovních míst na celkové zaměstnanosti lze technologický pokrok považovat za faktor, který zvyšuje produktivitu práce. Technologický pokrok zároveň přispívá ke zvyšování příjmové nerovnosti v tom smyslu, že se zvyšuje podíl meritokratických elit na hlavních příjmech, zatímco relativní příjem střední třídy klesá. Kreativní destrukce průmyslových odvětví a pracovních míst, spojená s technologickým pokrokem, činí stávající rozdělení příjmů méně jistým a dědičným, což vytváří iluzi větší mobility obyčejného člověka a přesouvá debatu o nerovnosti z funkčního na osobní rozdělení příjmů.

• Daňová politika

Pro post keynesiánce by měl být vývoj daňového systému založen nejen na úvahách o příjmech, ale také na sociálním a kulturním zázemí společnosti. Post keynesiánský rámec vyžaduje moderní daňový systém a rozšířený základ daně. Mezi dodržováním daňových předpisů a občanskými hodnotami existuje jednoznačná souvislost (Davidson a Davidson, 1996, str. 91, 92). V civilizované společnosti postkeynesovské formy existuje vědomé placení daní členy společnosti a nedodržování předpisů se nepovažuje za alternativu. Nedodržování je důsledkem snižující se role občanských hodnot ve společnosti. Za těchto okolností je rozhodnutí, zda zaplatit daň, či nikoli, podrobeno kontrole v důsledku „racionálního“ výpočtu spojeného s výhodami a náklady klamu. Donucovací mechanismy pro nedodržování předpisů budou navíc neúčinné, pokud bude existovat nerovnováha mezi vlastním zájmem a občanskými hodnotami. Jednoduchost daňového systému podporuje dodržování předpisů. Rozvoj civilizované společnosti podporuje normy placení daní v souladu s občanskými hodnotami, podle nichž by jednotlivci museli platit daně jako součást své morální povinnosti.

„V civilizované společnosti, kde vzkvétají občanské hodnoty a vlastní zájmy, musí být občané ochotni nejen zemřít za svou zemi, ale také za ni zaplatit“ (Davidson a Davidson, 1996, s. 217). Post keynesiánci navrhují vytvoření moderního daňového systému, rozšíření daňového základu, zvýšení daňových příjmů, přerozdělování příjmů, silné prosazování stávajících daňových zákonů, omezení nebo odstranění odpočtů, výjimky a mezery ve prospěch prosperity; zvýšení daňových sazeb; zdanění bohatství a velkých nebo vedlejších nemovitostí ve venkovských a městských oblastech; zdanění úrokových výnosů, kapitálových zisků, finančních transakcí a mezinárodních kapitálových toků.

Cílem výdajů je Moderní sociální stát a sociální programy: poskytování veřejného vzdělávání, školení, veřejné zdraví, bydlení, voda a hygiena, parky a veřejná vybavenost, ochrana životního prostředí, zabezpečení potravin a dostupné oblečení, obuv a veřejná doprava.

Od 80. let 20. století zažila většina bohatých zemí prudkou nerovnost. To lze měřit z hlediska rostoucí míry chudoby, klesajícího podílu domácností ze střední třídy nebo standardních měřítek nerovnosti, jako je Giniho koeficient a Theilův index (Pressman 2013). V několika příspěvcích se Thomas Piketty (2003, 2007; Atkinson, Piketty a Saez 2010, 2011) zaměřil na podíl celkového příjmu směřujícího k nejlépe vydělávajícím. On a jeho kolegové prokázali, že hlavním důvodem rostoucí nerovnosti ve většině rozvinutých zemí je to, že více příjmů jde těm, kteří jsou na samém vrcholu distribuce. V letech 1975 až 2007 byly země, kde se nerovnost příjmů nejvíce zvýšila, země, kde bohatí zachytili nepřiměřený podíl na růstu celkového příjmu (OECD 2014, 3), v některých případech mezi třetinou a polovinou veškerého růstu příjmů. Kromě vzbuzování obav o spravedlnost má nerovnost mnoho nežádoucích ekonomických a sociálních důsledků.

Keynes (1936) poukázal a mnoho postkeynesiánů si všimlo, že bohatí mají nižší sklon ke konzumaci a vyšší sklon k ukládání než kdokoli jiný; pokud tedy větší část celkového příjmu poputuje k bohatým nebo spíše ke kapitalistům než k dělníkům, celkové výdaje klesnou. V důsledku toho může nerovnost bránit růstu. Lidé se obecně snaží udržet své relativní sociální postavení a absolutní životní úroveň - a to i tváří v tvář klesajícím příjmům. To má za následek růst zadlužení domácností. Pracovníci, kteří mají pocit, že příliš vysoký příjem směřuje k vrcholným vedoucím pracovníkům, mohou vynaložit menší pracovní úsilí a firmy to nemusí být schopny zjistit. Distribuce mezd v rámci firmy tak může ovlivnit růst produktivity firmy. Tím se sníží životní úroveň v celé ekonomice, pokud k ní dojde u mnoha firem. A konečně, nerovnost může generovat politickou nestabilitu (OECD 2011) a umožnit bohatým ovládat stát (Stiglitz 2012; Hacker a Pierson 2010), což ztěžuje přijetí jakékoli fiskální politiky.

Pokud jde o daně, Laramie a Mair (2001) identifikují dva související rozdíly mezi mainstreamovými a postkeynesiánskými ekonomy. Zaprvé, zatímco mainstreamoví ekonomové považují zdanění za nástroj ovlivňování preferencí a chování, postkeynesovci považují chování za relativně pevné, pokud jde o agregovanou spotřebu. Zadruhé, ekonomové hlavního proudu se zaměřují hlavně na mikroekonomické důsledky vládních výdajů a daní, zatímco postkeynesovci se zaměřují hlavně na makroekonomické důsledky zdanění, zejména jeho dopad na rozdělení příjmů a efektivní poptávku. Joan Robinson (1972) tvrdila, že zatímco Keynes vyřešil problém nezaměstnanosti, v ekonomice se rýsovala druhá krize - problém nerovnosti, který vzniká, protože mnoho pracovních míst nevyplácí dostatečný příjem pracovníkům. Postkeynesiánci dávají přednost více makroekonomickému přístupu k distribuci, který se týká boje mezi dělníky a kapitalisty o relativní podíly ekonomického koláče (Lavoie 2002, 2003). Dopad tohoto boje vzniká na makroekonomické úrovni, kde zisky plynou z výdajů a pevných prodejů a kde vyjednávací síla určuje, jak se příjmy rozdělí na zisky a mzdy.

Teoreticky postkeynesovský přístup vychází z Kalecki, Passineti, Kaldora a dalších. Pokud ekonomický růst vyžaduje konstantní poměr kapitálu a výstupu, pak se ekonomický růst (g) bude rovnat I / K; a protože P / K je míra zisku nebo návratnosti (r) kapitálu, vyplývá z toho, že r = (1 / s) * g. Rovnice je docela blízká Pikettyho základní nerovnosti, r > g. Kdyby jen s = 1 (kapitalisté šetří celý svůj příjem), dělá r = g. Pokud kapitalisté utratí co i jen trochu ze svého příjmu, pak s <1 a r překročí g. Čím více kapitalistů utratí ze svého příjmu, nebo čím menší bude hodnota s, tím větší bude vzdálenost mezi r a g. To znamená, že čím více kapitalistů utratí a čím méně ušetří, tím více stagnuje růst a roste rychlejší nerovnost, protože r převyšuje g o stále větší částky.

Daňová politika může také pomoci snížit nerovnost a zvýšit zaměstnanost. Keynesovi bylo jasné, že progresivnější daň z příjmu zefektivní fiskální politiku při vytváření plné zaměstnanosti. Obecná teorie obsahuje silné přerozdělovací téma, které je často ignorováno. Keynes poznamenal, že daňovou politiku lze použít k vyrovnání příjmů, čímž se zvýší spotřeba. „Je-li fiskální politika používána jako záměrný nástroj pro rovnoměrnější rozdělení příjmů, je její účinek na zvýšení sklonu ke spotřebě samozřejmě o to větší“ (Keynes 1936, 95). Za tímto účelem prosazoval Keynes vysoké daňové sazby z nezaslouženého příjmu, kapitálových zisků a zděděného bohatství. Obhajoval zdanění zisků z podnikání a využití daňových příjmů z toho na podporu příjmů dělnických tříd. Zde Keynes prosazoval sociální pojištění, důchody a „užitečné výdaje státu na zdraví, rekreaci a vzdělání a zařízení na cestování“.

Postkeynesovci považují daňovou politiku za jeden z mnoha nástrojů, jak generovat další výdaje, větší ekonomický růst a více pracovních míst. Jako takový může ovlivnit ekonomický růst. Pokud jde o zdanění bohatství, mnoho postkeynesiánů se řídí předpisem Keynesa na konci Obecné teorie, která vidí konec rentiérů, vládních investic stabilizujících ekonomiku a zajišťujících dostatečnou úroveň poptávky. Postkeynesiánští ekonomové mají tendenci upřednostňovat poměrně nízkou úroveň nerovnosti, protože vyšší nerovnost snižuje sklon ke spotřebě, zpomaluje ekonomický růst a zvyšuje nezaměstnanost. Zvyšuje také ekonomickou sílu bohatých na úkor všech ostatních a umožňuje jim uprchnout s vyšším nájemným. Postkeynesiánci nicméně neobhajují dokonalou rovnost, protože podíl zisku - který je obecně nerovnoměrněji rozdělen - který je vyšší než nula, je nezbytný pro generování investic. Uznávají také, že jsou nutné minimální rozdíly v mzdě, které motivují lidi k delšímu studiu, odměňování zkušeností a orientaci práce tam, kde je to potřeba. Postkeynesiánci tento bod zmiňují jen zřídka; udržují si však jednu z nejvíce rovnostářských pozic v ekonomii.

Keynes obhajoval spoléhání se více na daně z příjmu právnických osob při financování progresivních sociálních programů. Za posledních několik desetiletí výnosy z daní z příjmů právnických osob prudce poklesly jako zlomek celkových příjmů vlády. Je to z velké části proto, že konglomerátové firmy používají převodové ceny k přesunu vykázaných zisků do zemí s nízkými sazbami daně z příjmu právnických osob (Clausing 2012, 2013, 2016). Tento závod na dno připravil národy o daňové příjmy. Tento závod až na dno snížil vládní výdaje a vedl k vyšším daním domácnostem s nízkými a středními příjmy, aby mohly platit vládní výdaje, a nakonec snížil spotřebu a růst.

Post-keynesiánští ekonomové mohli navrhnout řadu politických návrhů, které nedávno předložila OECD (2015, 48): "Rostoucí nejvyšší příjmy v posledních desetiletích znamenají, že nejvyšší příjmy mají nyní větší schopnost platit daně než dříve. Vládní [G] vlády by měly znovu přezkoumat širokou škálu daňových ustanovení, aby zajistily, že bohatší jednotlivci přispějí svým dílem na daňovém zatížení. Tohoto cíle lze dosáhnout několika různými způsoby - nejen zvýšením mezních sazeb daně z příjmu u bohatých, ale také zlepšením dodržování daňových předpisů, odstraněním nebo snížením odpočtů daní, které mají neúměrný prospěch pro osoby s vysokými příjmy, a přehodnocením role daní pro všechny formy majetku a bohatství, včetně převodu majetku".

Zatímco zvyšování nejvyšších mezních daňových sazeb by bylo důležitým krokem vpřed, existují doplňkové a / nebo mezilehlé pozice - například snížení daňových úniků nebo omezení daňových odpočtů a rozšíření základu daně. Existuje možnost globální daně z příjmu právnických osob, která by udržovala geografické substituční účinky velmi nízké, a s nízkými sazbami a malými odpočty by měla jen málo motivačních účinků na investice společností. Státy USA poskytují model tohoto politického řešení. Říká se tomu „kombinované hlášení“. Společnosti jsou zdaňovány nikoli na základě toho, kde si rezervují své zisky, ale na základě zlomku jejich prodejů v konkrétním státě. Podíl prodeje firmy ve státě určuje zlomek jejích zisků, které tam firma vydělala. Stát poté určí sazbu, kterou tyto zisky zdaňuje, aniž by se obával, že kapitál uprchne nebo si své zisky zaúčtuje v nějakém daňovém ráji (viz Pressman 2015, 124–6).

Proč národní vláda potřebuje daně? MMT má čtyři důvody: (1) jako nástroj fiskální politiky, který má pomoci stabilizovat kupní sílu měny; 2) vyjadřovat veřejnou politiku při rozdělování bohatství a příjmů, jako je tomu v případě progresivních daní z příjmu a nemovitostí; (3) vyjádřit veřejnou politiku při subvencování nebo penalizaci různých průmyslových odvětví a hospodářských skupin; a (4) izolovat a přímo vyhodnotit náklady na určité národní výhody, jako jsou dálnice a sociální zabezpečení. (tamtéž, str. 268)

První z nich souvisí s otázkou inflace, kterou jsme diskutovali výše. Druhým účelem je použít daně ke změně rozdělení příjmů a bohatství. Například progresivní daňový systém by snížil příjem a bohatství nahoře a zároveň by uvalil minimální daně na chudé. Třetím účelem je odradit od špatného chování: znečištění ovzduší a vody, užívání tabáku a alkoholu nebo zdražení dovozu prostřednictvím cel (v zásadě daň za zvýšení dovozních nákladů, a tím podporu nákupu domácí produkce). Často se jim říká „hříchové“ daně - jejichž účelem je zvýšit cenu „hříchů“ kouření, hazardních her, nákupu luxusního zboží atd. Čtvrtým je alokace nákladů na konkrétní veřejné programy příjemcům. Například je běžné zdanit benzín, aby ti, kteří používají dálnice v zemi, zaplatili za jejich použití (mýtné na dálnicích je dalším způsobem, jak toho dosáhnout).

Teorie efektivní poptávky, trh práce a zaměstnanost

• Existují dvě zjednodušené verze post-keynesiánského modelu trhu práce – marshallovská a kaleckiánská.

Charakteristiky trhu práce

Pro ekonomii hlavního proudu je práce komoditou, která se neliší od ostatních, a proto by trhy práce měly být vysvětleny prostřednictvím obvyklých zákonů nabídky a poptávky. Hlavním aspektem post keynesiánského pohledu na trhy práce je to, že tyto trhy skutečně neexistují a pracovníci nejsou komodity. Bruce Kaufman (2004) identifikuje sedm principů, které definují "trh práce":

• První princip je spojen s humanistickou ekonomií a říká, že cíle hospodářské činnosti musí jít nad rámec efektivity a zahrnovat spravedlnost a seberealizaci.
• Druhým principem je, že spokojenost přesahuje spotřebu zboží a musí zahrnovat podmínky a pracovní zkušenosti.
• Třetí princip spočívá v tom, že chování je vzájemně závislé a že rozhodování nebo spokojenost závisí na relativním srovnání.
• Čtvrtým principem je, že trh práce je protikladem dokonalého trhu, který je sužován asymetrickými informacemi, značnými náklady na mobilitu a velkými externalitami.
• Všechny tyto „nedokonalosti“ vytvářejí nerovnost vyjednávací síly (mocenské nerovnováhy), a to je pátý princip.
• Šestým principem je, že teorie mezní produktivity neplatí, protože pracovníci jsou obvykle nedostatečně placení.
• Sedmý princip spočívá v tom, že trhy práce se pravděpodobně nevyčistí, protože nižší mzdy nemohou snížit nezaměstnanost;

Post keynesiánský pohled na trhy práce jsou v rozporu s názorem neoklasické ekonomie. Post keynesiánská ekonomie tvrdí, že trhy práce se nemusí nutně chovat dobře, že mzdová sazba není obyčejná „cena“ a že snižování mezd může mít na hospodářskou aktivitu zvrácené účinky v rozporu s neoklasickou teorií (Lavoie 1992: 217). Obecně řečeno, mzdy nejsou stanoveny s ohledem na marginální produkt práce, ale stanovení mezd je ovlivněno pojmem spravedlnosti, spravedlnosti a sociálních norem a tyto faktory mohou ovlivnit všechny atributy práce od skutečné / nominální mzdy po produktivitu, pracovní týden, bezpečnost práce, bezpečnost atd. (Lavoie 1992: 218). Na agregované úrovni neexistuje žádný nezbytný a konzistentní vztah mezi skutečnou mzdou a poptávkou po práci (Lavoie 1992: 217). Dokonce i neoklasický názor, že práce nutně přináší disutilitu, je nepravdivý: práce sama o sobě může být prospěšná a přinášet uspokojení (Lavoie 1992: 218). Lavoie (1992: 218) poukazuje na duální hypotézu na trhu práce, která spočívá v tom, že nejvyspělejší ekonomiky mají dva trhy práce:[16]

1. „centrum“ trh práce: Zde jsou mzdy a produktivita vysoké, náklady na odbornou přípravu pracovníků jsou vysoké a existuje vyšší stupeň odborové organizace.
2. „periferie“ trh práce: Zde jsou mzdy obecně nízké, vyžaduje se jen málo školení a vysoký obrat (Lavoie 1992: 218–219).

[ https://neilmtokar.files.wordpress.com/2013/12/kaleckian-model-1.png?w=487 ]

Princip efektivní poptávky

Stručně řečeno, je to především agregátní poptávka, která řídí produkci a úroveň zaměstnanosti.

Efektivní poptávka

Davidson (2000, s. 11–13), Keynes (1936, kap. 3) rozlišuje mezi autonomními (D2) a indukovanými (D1) složkami efektivní poptávky, což mu umožňuje odmítnout Sayův zákon. Indukované výdaje (D1), máme na mysli složky současné agregátní poptávky, které jsou závislé na současné ekonomické aktivitě (respektive na výši příjmů). Autonomní výdaje (D2) jsou nezávislé na výstupu. jedinou zbývající složkou agregátní poptávky – HDP z výdajové strany – je spotřeba a investice. investice je v zásadě autonomní proměnnou, která závisí na dlouhodobých očekáváních podnikatelů a na úrokových sazbách. Spotřeba je však částečně indukována. Keynesův princip efektivity mám poptávku.

• ADP = souhrnná poptávková cena, ASP = souhrnná nabídková cena, pro různé úrovně zaměstnanosti, pro danou technologii, stav dlouhodobých očekávání a daný index mezd v penězích: firmy vydělávají běžné zisky podél souhrnné křivky nabídky (Z) a souhrnná křivka poptávky (D) odráží sklon ke spotřebě (<1).
• V bodě efektivní poptávky (ED) se mezní efektivita kapitálu přizpůsobuje úrokové míře, aby určila dlouhodobou rovnováhu.
• Rozšíření produkce nad tento bod není ziskové (stlačilo by agregátní poptávkové ceny pod souhrnné nabídkové ceny → ztráty)

Jelikož neexistuje tržní mechanismus pro vytvoření přirozené úrokové sazby slučitelné s plnou zaměstnaností, lze bod efektivní poptávky posunout pouze změnami nezávislých prvků: bankovní politika, preference likvidity. Sayův zákon selhává, protože neexistuje žádný tržní mechanismus k určení optimální jedinečné přirozené úrokové míry. Agregovaná poptávka bude záviset na proměnných rozdělení příjmů. To znamená, že bude záviset na rozdělení mezi mzdami a zisky, a tedy na hodnotě získané skutečnou mzdou.

http://www.fuhlrott.eu/EcoModyn/PostKeynes/KeynesUnemployment.gif

• Keynesiánská nedobrovolná nezaměstnanost: křivka iso-zisku p = A jako efektivní křivka poptávky po práci (na rozdíl od teoretické křivky poptávky po práci LD). Přetíná pomyslnou křivku poptávky po práci v K. Počínaje bodem K by zvýšení autonomní poptávky posunulo ekonomiku z iso-křivky zisku p = A na křivku pC, což by v bodě E umožnilo plnou zaměstnanost.
• Dvojí úloha mezd jako výrobních nákladů pro firmy a jako zdroje spotřební síly pro pracovníky.
• Politické závěry: pracovníci a firmy nejsou schopni obnovit plnou zaměstnanost snížením reálných mezd. Makroekonomická povinnost měnových a fiskálních orgánů řídit celkový růst poptávky.

Politiky vůči trhu práce

Expanzivní poptávková politika, vyšší regulace trhu práce a vyšší růst reálných mezd mohou mít příznivé účinky na produktivitu, růst a zaměstnanost. Tyto pozitivní účinky by proto měly být zohledněny s ohledem na hospodářskou politiku. Například přísnější regulace trhu práce v učebnicovém modelu NAIRU (zejména za předpokladu exogenního růstu produktivity) způsobuje vyšší NAIRU. Jak ukazují autoři, nemusí tomu tak nutně být, pokud tato silnější regulace trhu práce vyvolá růst produktivity, a tedy „sníží inflační tlaky, což umožní vyšší růst reálných mezd i růst zaměstnanosti“. Rozsáhlá poptávková politika, přísnější regulace trhu práce a vyšší růst reálných mezd proto nutně nezpůsobují inflační tlak, ale mohou se stát soběstačnými díky třem mechanismům:

1. Kaldor-Verdoornův efekt: Růst produkce způsobuje růst produktivity díky indukované akumulaci kapitálu a tím i ztělesněním nejnovějších výrobních technologií. Významnou roli v tomto pozitivním vztahu mezi růstem produkce a produktivity hrají také úspory z rozsahu a překonávání nedělitelnosti.
   • „Růst HDP pozitivně souvisí s růstem výrobního sektoru. To lze snad lépe říci, pokud jde o rychlejší růst HDP, tím vyšší je růst průmyslového růstu ve srovnání s růstem HDP: to znamená, že podíl průmyslu na HDP roste.
   • Produktivita výrobního sektoru pozitivně souvisí s růstem výrobního sektoru (také se nazývá Verdoornův zákon). Zde je argumentem, že ve výrobě dochází ke zvyšování návratnosti. Mohou to být statické - kde čím větší je velikost sektoru, tím nižší jsou průměrné náklady - nebo dynamické prostřednictvím indukovaného účinku, který má růst výstupu na akumulaci kapitálu a technický pokrok. Učení prostřednictvím efektů bude pravděpodobně také důležité.
   • Produktivita nevýrobního sektoru pozitivně souvisí s růstem výrobního sektoru. Tento poslední zákon je nejméně intuitivní a je založen na argumentu, že neprůmyslový sektor má klesající výnosy. S postupujícím přesunem zdrojů vzroste průměrná produktivita těch, kteří zůstanou.“ Zákon 3 lze také popsat následujícími výrazy: S růstem produkční výroby se pracovní toky z klesajících nebo konstantních návratů z sektorů jako je zemědělství do výrobního sektoru, což je proces, který také zvyšuje produktivitu v nevýrobních odvětvích, takže vývoj výrobního sektoru má tendenci zvýšit tempo růstu produktivity v celé ekonomice (Thirlwall 1983: 346).
2. Technologická změna vyvolaná cenou faktoru: Změny relativních faktorových cen způsobují změnu technologie použité ve výrobním procesu. Zejména rostoucí reálné mzdy (silnější než růst produktivity) mohou vyvolat technický pokrok šetřící pracovní sílu.
3. Třetí pracovní mechanismus souvisí s „sociálními vztahy výroby“. Motivace pracovníků, a tím i jejich produktivita, jejich ochota dále investovat do (specifického) lidského kapitálu nebo přijímání nových technologií, může záviset na celkovém systému regulace trhu práce (zejména na ochraně zaměstnanosti). Přísnější regulaci trhu práce autoři považují za přínosnou pro celkové klima a pohodu pracovníka. Silnější regulace trhu práce proto může mít pozitivní vliv na růst produktivity.

Fiskální politika a plná zaměstnanost

Funkcionální fiskální politika

Jak tvrdí Arestis a Sawyer (2004), post keynesiánská fiskální politika je založena na jedné nebo druhé formě „funkčního financování“, kterou obhajuje Abba Lerner (1943). Zatímco funkční finance, na rozdíl od sound financování, získaly schválení jakýmkoli způsobem ze všech post Keynesiánů, funkční finance, jak je striktně popsán samotným Lernerem (1943), byly zvláště schváleny MMT školou (Nell and Forstater, 2003).

• přebytek nebo schodek státního rozpočtu sám o sobě není dobrý ani špatný.
• vláda není bezmocná a neschopná získávat finanční prostředky.
• i když se vláda zapojuje do funkčního financování a míra deficitu se zvyšuji kvůli dosažení plné zaměstnanosti, veřejný dluh se nebude navždy zvyšovat.

Udržitelnost funkčního financování

Udržitelnost veřejného dluhu definujeme jako to, zda poměr dluhu k HDP konverguje buď k nule, nebo ke konstantní hodnotě. Standardní argument týkající se udržitelnosti veřejného dluhu je, že reálná míra růstu produkce by měla být větší než reálná úroková míra na dluh (Domar, 1944). V rámci PKM můžeme rozlišit pravděpodobně tři přístupy k otázce deficitního financování:

1. MMT příběh suverénní měny. (Kelton, Wray)
   • Existují stupně suverenity: Pokud stát disponuje suverénní měnou (Dolar), tak není finančně omezen. Je omezen pouze z hlediska reálných zdrojů a inflací. Bez suverénní měny (česká koruna, Řecko, Itálie), nelze provádět MMT politiky.
     • domácí měna je účetní jednotkou;
     • daně a vládní výdaje jsou placeny v této domácí měně;
     • centrální banka není omezena a neexistují politicko-finanční překážky obecně (například: finanční soustava, Pakt stability a růstu, Washington Konsensus apod).
     • veřejný dluh je emitován v domácí měně;
     • existuje pohyblivý kurzový režim.
2. Kaldoriánský příběh centrální banky jako zachránce poslední instance. (Lavoie, Godley, Kaldor)
3. Autoři, kteří navazují na E. Domara a kteří věří, že dluh je udržitelný pokud je růst ekonomiky větší než reálná úroková míra dluhopisů. (Lance Taylor, Malcolm Sawyer)[17]

V prvních dvou případech nezáleží na vyšší dluhu, protože země je vždy schopná platit své závazky. Ale existují problematické body. Stručně řečeno, MMT příběh je vhodný pouze pro suverénní měny, což ale proponenti MMT nepopírají:[18]

1. USA, Rusko, Francie a Německo před eurem
2. země se silnými obchodními přebytky (řekněme Německo a Japonsko),
3. ty země, které se zdají být blízké trvalým deficitům běžného účtu, ale přitahují mnoho cizího kapitálu (řekněme Austrálie, Velká Británie) a
4. Dokonce i eurozóna, pokud by byla vhodně reformována fiskální politikou platnou pro celou unii, by byla schopna dosáhnout plné zaměstnanosti prostřednictvím politik ve stylu MMT.

Avšak pro ty národy, zejména rozvojové (globální Jih) a závislé (třeba Česká republika), které čelí skutečným omezením schodku jejich běžného účtu, by bylo obtížné udržet plnou zaměstnanost prostřednictvím MMT, pokud by v důsledku prudkého dovozu následovala krize platební bilance. To vše zdůrazňuje potřebu reformy mezinárodního platebního systému. Je na čase poskytnout rozvojovým zemím podporu MMF a Světové banky (vhodně reformované), že potřebují infrastrukturu a průmyslový rozvoj, aby dosáhly určité míry vyvážení vývozu a vnitřního bohatství, aby MMT fungovaly. Kaldoriánský přístup je vhodný i pro ne suverénní národy, ale vyžadují dobré centrální bankéře, kteří odmítnou monetární konsensus nové keynesovské ekonomie a monetarismus (současnou politiku většiny centrální bank).

Hospodářský růst, ekonomická politika a světový systém

Mezinárodní ekonomie

PKM věří v absolutní komparativní výhodu (Adam Smith). Mezinárodní obchod není žádný druh výměny mezi pouze dvěma národy. Joan Robinsonova věřila, že globální ekonomický systém je ve skutečnosti oblast mezinárodního konfliktu na omezených globálních trzích, kterou nazvala „nový merkantilismus“:

• země se často snaží vést obchodní přebytky, aby podpořily vlastní produkci a zaměstnanost.
• ne všechny země mohou provozovat přebytky současně, země, které je úspěšně získají, nutí ostatní země k deficitu
• Expanze vedená v některých zemích přichází na úkor dovozem vyvolaného poklesu v jiných zemích, nebo – v Robinsonově barevné adaptaci slavné poznámky Adama Smithe – růst vedený exportem je politikou „ožebračení mého souseda“.

Důsledek, že nevyvážený obchod nebude následovat komparativní výhody, zdůrazňují pouze Post Keynesovci. PKM, kteří následují kaleckovskou tradici, zdůrazňují zpětné účinky mezinárodní konkurence na domácí marže, a tedy i na rozdělení příjmů mezi zisky a mzdy. Na mikroekonomické úrovni Post Keynesians tvrdí, že obchod obecně sleduje spíše absolutní než relativní komparativní výhody.

• Pro obchod se standardizovanými výrobky, které lze vyrábět v podobných procesech se srovnatelnou kvalitou ve velkém počtu zemí, je vývoz založen na konkurenčních výhodách v jednotkových výrobních nákladech, zejména jednotkových nákladech na práci.
• V odvětvích náročných na pracovní sílu, kde je technologie standardizována a produktivita je poměrně jednotná, budou produkty vyvážet pouze země s nízkými mzdami, zejména pokud je kapitál mobilní a firmy mohou lokalizovat výrobu tam, kde jsou výrobní náklady nejnižší.
• Několik technologických vůdců má buď absolutně lepší (levnější) technologie, nebo jinak produkují absolutně vyšší kvality zboží, než jakékoli jiné země. V těchto odvětvích, která zahrnují důležitá odvětví, jako je letecký a kosmický průmysl, průmyslové stroje, počítačový software a lékařské vybavení, je obchod určen technologickými mezerami.
• Teorie technologické mezery obchodu s inovativními výrobky tak doplňuje teorii absolutních konkurenčních výhod pro standardizované zboží, což umožňuje poměrně úplné vysvětlení většiny mezinárodního obchodu, zejména u výrobců

malý klub inovujících zemí (vedený Spojenými státy v poválečném období a nedávno se k němu připojilo Japonsko a další) musí neustále vymýšlet novější inovativní zboží (například superpočítače nebo biotechnologie), aby zůstal před konkurencí křivka (protože takové země mají obvykle vysoké mzdy, a proto nemohou konkurovat standardizovaným výrobcům)

teorie „růstu s omezením platební bilance“ se zaměřuje na dlouhodobé důsledky, pokud obchodní nerovnováhu nelze udržet donekonečna a země jsou nakonec nuceny vyrovnat svůj obchod:

• Dlouhodobé přizpůsobení vyváženému obchodu se provádí hlavně prostřednictvím změn v množství produkce (úrovně příjmů nebo míry růstu), nikoli změnami relativních cen (reálné směnné kurzy).
• Důsledkem je, že země s pomalým růstem vývozu a vysokou příjmovou elasticitou dovozní poptávky jsou odsuzovány, aby rostly pomaleji než jejich obchodní partneři, pokud budou dlouhodobě nuceni vyvážit svůj obchod.

Fixed nebo Flexible Exchange Rates

Davidson (1994) a Wray (1999) argumentují ve prospěch režimu pevných směnných kurzů, založeného na jejich přesvědčení, že takový režim poskytuje větší stabilitu než pohyblivé sazby, a to proto, že dojde k méně spekulativní činnosti na měnových trzích, a protože poskytuje stabilita účetních jednotek, na nichž jsou uzavřeny smlouvy. Dalším argumentem proti pohyblivým směnným kurzům je to, že od ukončení dohody Bretton Woods došlo po celém světě k nekonečné řadě finančních krizí, ačkoli není jasné, zda byly způsobeny přítomností flexibilních směnných kurzů. nebo spíše přechodem k volnému pohybu kapitálu, finančnímu a finančnímu deregulaci. Konečně někteří autoři, jako je Moore (2004), tvrdí, že flexibilní režimy směnných kurzů zhoršují deflační předpojatost, kterou globální nerovnováhy propůjčují světové ekonomice, protože únik kapitálu je pravděpodobnější s pohyblivými směnnými kurzy, protože budoucí hodnoty jsou nejistější v takovém režimu. Někteří post Keynesiánové zastávají přesně opačný názor (flexibilní směnné kurzy), tento alternativní pohled zastával Smithin nejvíce důsledně (1994). Moore (1988) již dlouho tvrdí, že „skutečnou výhodou flexibilních směnných kurzů je to, že umožňují národním měnovým orgánům větší rozsah diskreční pravomoci při stanovování nominálních domácích úrokových sazeb, čímž zvyšují sílu a nezávislost domácí měnové politiky. '.

Výhody a nevýhody režimu směnného kurzu jsou tedy silně závislé na okolnostech.

• Pevné směnné kurzy se zdají být velmi omezující, ale země s pevným směnným kurzem, které hromadí devizové rezervy, mohou svobodně provádět měnovou a fiskální politiku podle svého výběru.
• Flexibilní směnné kurzy se zdají být nejméně omezující, ale země, které přijaly půjčky v cizí měně, protože všechny země, až na několik výjimek, které musí učinit, když si půjčují na mezinárodních finančních trzích, budou čelit většímu zadlužení kromě zvýšených inflačních tlaků, pokud budou sledovat makroekonomické politiky, které způsobují znehodnocení jejich měny.

Mezinárodní finanční architektura

• Globální ekonomika by měla mít globální měnu

• Keynesův plán a TARGET2 jako evropská verze Keynesova plánu

• Keynesův plán je systém zúčtování a vypořádání TARGET2, který by byl zaveden v eurozóně (Cesaratto, 2013).
• Davidsonova verze mezinárodní clearingové agentury nebo banky: ECB umožňuje národním centrálním bankám shromažďovat přebytky nebo přečerpání na svých účtech v ECB.
• Existuje tedy velká podobnost mezi Davidsonovým plánem a fungováním platebního systému v eurozóně, protože obě nastavení předpokládají mezinárodní clearingovou banku, která poskytuje zálohy deficitním zemím, a to bez časového harmonogramu pro proplacení. Keynesův plán a Davidsonův plán jsou tedy v oblasti možných.

Thirwallův zákon hospodářského růstu

Thirlwallův zákon (pojmenovaný po Anthony Thirlwall) uvádí, že pokud je požadavek na dlouhodobou rovnováhu platební bilance na běžném účtu a reálný směnný kurz zůstává relativně konstantní, pak lze dlouhodobý růst země aproximovat poměrem růstu exportu do příjmové elasticity poptávky po dovozech (Thirlwall, 1979). Pokud se reálný směnný kurz značně liší, ale cenová elasticita poptávky po dovozech a vývozech je nízká, pak bude dlouhodobý růst ekonomiky určován růstem světových příjmů a poměrem příjmové elasticity poptávky po vývozu a dovozy, které jsou určeny strukturálními charakteristikami zemí. Jedním z důležitých příkladů je to, že pokud rozvojové země vyrábějí hlavně primární výrobky a výrobky nízké hodnoty s nízkou elasticitou poptávky, zatímco vyspělé země se specializují na výrobky vyrobené s vysokou elasticitou příjmu, rozvojové země porostou relativně pomaleji (Davidson, 1991). Thirlwallův model platební bilance s omezeným růstem – nebo Thirlwallův zákon – se často nazývá dynamický Harrodův multiplikační výsledek multiplikátoru po Roy Harrodově (1933) statickém multiplikátoru zahraničního obchodu, který je Y = X / m, kde Y je národní příjem; X je vývoz a m je mezní sklon k dovozu, který je odvozen za stejných předpokladů jako Thirlwallův zákon (O'Hara, 1999). Předpoklad rovnováhy platební bilance na běžném účtu lze zmírnit, aby se umožnily kapitálové toky (viz Thirlwall a Nureldin Hussein, 1982), ale pro přiměřené hodnoty udržitelných toků (např. 3% HDP), kapitálové toky dělají malý empirický rozdíl předpovědi růstu základního modelu.

Thirlwall zpracovává svou vlastní dynamickou analýzu a předkládá „Thirlwallův zákon“. Zákon mimo jiné uvádí, že tempo růstu země v souladu s rovnovážnou platební bilancí je nepřímo spojeno s jeho chutí k dovozu, což zase závisí na struktuře domácí produkce a struktuře dovozu. V empirických testech model funguje pozoruhodně dobře. Vezmeme-li v úvahu příliv kapitálu, financování schodků běžného účtu, předpovědi založené na modelu příliš nezlepší. Thirlwall dochází k závěru: „Růst vývozu, nikoliv kapitálové toky, je zdaleka nejdůležitější proměnnou řídící výkonnost růstu“.

Hlavní poselství je:

• pokud si méně rozvinutá země přeje růst rychleji, musí nejprve zvýšit požadavek na platební bilanci.
• Protože ani devalvace měny ani dovozní kontroly nemohou tento úkol účinně splnit, zbývá ještě nějaký druh ochrany „začínajících průmyslových odvětví“, podpora vývozu a substituce dovozu – opatření, která obhajoval Friedrich List a později Nicholas Kaldor a země jako Japonsko, Jižní Korea a Čína se v nedávné minulosti úspěšně implementovala.
• Je zajímavé, že Thirlwall poznamenává, že jakmile se země staly bohatými pod ochranným pásem, měly tendenci měnit strany a rozhodly se pro volný obchod.

Dopady liberalizace obchodu po celém světě po druhé světové válce až do tzv. Washingtonského konsensu jako výrazu „ideologie volných trhů a volného obchodu“. Thirlwall silně zpochybňuje tradiční mantru, že volný obchod je všeobecně prospěšný. Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že liberalizace obchodu spustila všechny země na vyšší úroveň hospodářského růstu. Liberalizace obchodu výrazně nesnížila světovou chudobu. Na rozdíl od předpovědí ortodoxní teorie však zhoršilo rozdělení příjmů mezi bohaté a chudé země a mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými výdělečnými silami uvnitř zemí.

Thirlwall uzavírá: ‘Liberalizace obchodu celkově nesplnila očekávané sliby. Mezi rétorikou liberalizace obchodu a realitou existuje rozdíl (str. 125). Ortodoxní teorie je obětí zejména tří myšlenek, na nichž je založena:

• (i) předpoklad přirozené tendence ekonomického systému k plnému využití svých produkčních zdrojů;
• ii) myšlenku, že na struktuře výroby nezáleží a že vše, co lze říci, lze dosáhnout pomocí modelu s makroekonomickou produkční funkcí;
• a (iii) myšlenka, že platební bilance je samo-vyrovnávací. Liberalizace obchodu však měla nepříznivý dopad na obchodní bilanci a saldo běžného účtu mnoha méně rozvinutých zemí.

Protekcionismus

Klíčovým bodem je, že vytvoření odvětví, která dala rostoucí návratnost měřítku (obecně zpracovatelský průmysl) - spíše než konečný „snižující návratnost měřítka“ - to je to, co označuje úspěšný ekonomický rozvoj. Jakmile se nová výrobní odvětví stanou mezinárodně konkurenceschopnými, je možné snížit nebo odstranit sazby. Upozorňujeme také, že tato politika je dokonale slučitelná se skutečností, že jiné typy sazeb (ochrana neefektivních žadatelů o nájemné) nebo špatně zaměřené sazby mohou být škodlivé pro hospodářský rozvoj. K průmyslovému vzletu jsou samozřejmě zapotřebí další důležité faktory, jako například:

• (1) schopnost získat přístup a zavést západní technologii a výrobní metody ve výrobě, jakož i schopnost udržet technologický rozvoj a růst produktivity ve výrobě (bod týkající se Kaldorových zákonů o růstu a Verdoornova zákona);
• 2) dostatečně velký vnitřní trh s vyrobeným zbožím nebo, není-li to možné, spolehlivé vývozní trhy k dosažení růstu na základě vývozu;
• 3) schopnost překonat veškerá omezení platební bilance s vývojem hospodářství a případy, kdy dojde k obchodnímu schodku. To samozřejmě znamená, že musíte vzít v úvahu Thirlwallův zákon.

PKM tvrdí, že obecná teorie rovnováhy je bezcenná. Z toho vyplývá, že všechny modely všeobecné rovnováhy používané k podpoře teorie volného obchodu nelze brát vážně. Protekcionismus může fungovat a být prospěšný.

• Spojené státy americké a jejich hospodářský rozvoj v 19. století. [19]
• Britský protekcionismus proti indickým bavlněným textilům.[20]
• Friedrich List o anglickém volném obchodu a kolonizaci Německa. [21]
• britská průmyslová revoluce a protekcionismus v průmyslovém odvětví: Případ bavlněných textilií. [22]

Evropská unie, euro a dluhová krize

PKM patří k velkým kritikům uspořádání evropského hospodářství. V knize Eurozone Dystopia: Groupthink and Denial on Grand Scale, Bill Mitchell (jeden ze „zakladatelů“ moderní měnové teorie - MMT) uvádí historii eura a tvrdí, že jeho základním problémem je tzv. Groupthink. Duševní rigidita, která se vytvořila kolem eura, je podobná těm, které obklopovaly zlatý standard, a představuje největší riziko pro společnou měnu. Existuje velké množství analýz, které „odborníci“ vysvětlují, jak komplikovaná je situace v eurozóně. Tvůrci politik eurozóny téměř vždy sledují politiky, které nemají šanci splnit své domnělé cíle. Bill Mitchell argumentuje, že tato marnost pochází ze skupinových setkání mezi evropskými elitami, napříč politickým spektrem.[23]

Profesor Mitchell nastiňuje dva možné způsoby, jak může eurozóna správně fungovat. (Poznamenává také, že fiskální federalismus by tuto práci zvládl, ale je politicky neprůchodný):[24]

• Overt Monetary Financing. ECB financuje národní rozpočty, čímž eliminuje riziko selhání. To by pravděpodobně vyžadovalo změny smlouv.

• Exit by some or all nations. Problémy s výstupem jsou neuvěřitelně nadhodnoceni analytiky, kteří se příliš soustředí na detaily, nikoli na základní principy.

zjevné měnové financování je v rozporu se zásadami „monetaristické“ ideologie uspořádání evropské ekonomiky.

Nerovnováhy v EU

Ve finančních, neoliberálních ekonomikách (USA, Evropská unie) růst nebyl nikde poháněn podnikovými investicemi. Spíše se objevily dva různé modely růstu. Anglo-saské země vytvořily model růstu založeného na dluhu, který byl způsoben zvyšováním zadlužení domácností, silnou spotřební poptávkou a v některých případech i rozmachem investic do bydlení. Ostatní země, jmenovitě Německo, Čína a Japonsko, přijaly exportní model růstu, kde domácí poptávka je slabá a růst závisí na přebytcích vývozu. Německo sledovalo tuto strategii obzvláště agresivně, přičemž průměrné reálné mzdy stagnovaly v desetiletí před krizí a nejostřejším nárůstem mezd mezi vyspělými ekonomikami. Periferní evropské země se také řídily modelem růstu založeným na dluhu. To bylo do značné míry možné díky evropské finanční integraci. Cílem politiky ES (konkrétně Akčního plánu pro finanční služby) bylo vytvoření jednotného finančního trhu pro Evropu. Teoreticky to znamená jednotné úrokové sazby v celé Evropě a v praxi to znamenalo obrovské toky kapitálu z Německa, Francie a Velké Británie do periferních evropských zemí. Toto krátce podpořilo výrobní investice (v případě Španělska a Irska), ale brzy se změnilo v majetkový boom.[25] Rychle rostoucí ekonomiky jihoevropských ekonomik vedly schodky běžného účtu, které umožňovaly německé exportní přebytky. Tyto přebytky byly recyklovány jako toky soukromých úvěrů zpět do jihoevropských zemí, kde financovaly majetkové bubliny a zvyšující se dluh domácností. Ve skutečnosti se situace lišila podle zemí, ale masivní nárůst dluhu soukromých domácností (v zemích jižní Evropy) je charakteristickým znakem růstu. Veřejný dluh s výjimkou Řecka klesal.[26]

• Problém je špatná struktura Eurozóny
• Problémem jsou německé přebytky
• problém je pokrytectví silných států (především Německa)

Inflace: příčiny a řešení

V měnové devizové ekonomice je téměř všechno zboží a služby, které jsou vyměňovány na základě peněžních transakcí, výsledkem určité formy práce. Ano, investiční zboží se obvykle vyžaduje, ale toto investiční zboží bylo výsledkem pracovních vstupů. Pro ty z nás, kteří se obávají o spotřebu zdrojů, jsou důležité komoditní vstupy, ale tyto komodity se magicky neobjevují - k jejich extrakci je nutná lidská práce. Zboží a služby jsou výsledkem lidské činnosti. V kapitalistické společnosti je hlavní část produkce placená práce. Přestože existují osoby samostatně výdělečně činné a dělnické firmy, stále jsou menšinou. Definující charakteristikou pracovníků je to, že jim je vyplácena mzda, která je normálně stanovena nominálně (ačkoli zaměstnanci na vrcholu hierarchie snižují spoustu zisků prostřednictvím bonusových programů).

Znamená to, že neexistují žádné automatické síly, které by vedly k úrovni agregátní poptávky odpovídající stálé inflaci. Inflační tlaky vyplývají z konfliktu o podíly na výnosech a z nákladových prvků, přičemž cena surovin, zejména ropy, je nejdůležitější. Na inflační proces se projevují faktory na straně nabídky, které vyplývají z úrovně produkční kapacity (ve vztahu k agregované poptávce). Na omezení nabídky se nahlíží spíše jako na omezení kapacit, než na fungování trhu práce.

Post Keynesiánci odmítají kvantitativní přístup poptávkové inflace ve prospěch teorie, kde je inflace poháněna náklady (práce, energie, suroviny atd.). Analýza se zaměřuje na dynamiku nákladů práce, kterou lze vysvětlit různými konflikty distribuce:

• Může to být konflikt v rozdělování mezd mezi různými skupinami pracovníků, který spouští spirálu mezd a mezd tím, že se snaží udržet nebo zlepšit své postavení v socioekonomické hierarchii.
• Důraz je však kladen na spirálu mezi cenou a mzdou, která pramení z konfliktu mezi dělníky a podnikateli při rozdělování národního důchodu: první z nich se snaží zvýšit nominální mzdu, zvýšit skutečnou mzdu a přiblížit ji na úroveň, jakou si přejí (jejich cíl skutečné mzdy, ωw); posledně jmenované se snaží zvýšit ceny produktů, aby zvýšily svou maržy, nebo, což se rovná, aby snížily úroveň skutečné mzdy směrem k jejich vlastnímu cíli (ωf).
• Inflace je pak o to silnější, že mezera mezi příslušnými ambicemi pracovníků a podnikatelů (ωw - ωf) je vysoká a každý agent má významnou vyjednávací sílu (pracovníci na stanovení mezd). nominální, dodavatelé při stanovení cenové hladiny).

Podle post-keysovského přístupu jsou determinanty inflace do značné míry exogenní a jsou spojeny s historickými, institucionálními a kulturními charakteristikami. Cíl pracovníků (ωw) tedy do značné míry závisí na kritériích spravedlnosti, které hájí, a na informacích, které dostávají o příjmu vnímaném touto nebo touto sociálně-profesní kategorií. Objevují se další faktory, zejména v otevřené ekonomice, kde tlak, který pracovníci vyvíjejí na mzdy, může být posílen nárůstem dovozu po reálném oslabení místní měny (zvýšení reálného směnného kurzu). Z podnikového hlediska závisí cíl ωf na různých omezeních, zejména na potřebě dosáhnout kompromisu mezi cílem růstu manažerů a cílem zisku akcionářů. Tento konflikt mezi manažery a akcionáři se může navíc obrátit proti zaměstnancům, když bývalí padnou, aby reagovali na zvyšující se chuť těch druhých. Na druhé straně klesá klesající se stupněm koncentrace společností. Totéž platí, pokud reálný směnný kurz stoupá, když se podnikatelé snaží zachovat své marže i vzhledem k rostoucím nákladům na energii nebo surovinám dováženým ze zahraničí. Příčiny inflace můžeme charakterizovat do těchto bodů:

• nominální mzda roste rychleji než produktivita práce;
• stoupá přirážka;
• nebo podíl dovážených materiálů použitých jako vstupy v poměru k celkovým mzdovým nákladům. (cena surovin stoupá, domácí měna se znehodnocuje vůči měně výrobce surovin, stoupá množství suroviny, které je zapotřebí na jednotku produkce);
• inflace cen surovin, které jsou v zásadě určovány na světových trzích, pravděpodobně ohrožuje jakékoli distribuční uspořádání mezi zisky a mzdami nebo mezi podílem na zisku a skutečnou mzdou.

Pokud distribuční konflikt umožňuje vysvětlit inflaci, umožňuje také definovat rovnovážnou skutečnou mzdu endogenně ω * (s ωf <ω * <ωw).

• V uzavřené ekonomice tedy zhoršení distribučního konfliktu vede ke zvýšení reálné rovnovážné mzdy (ω *), což vede ke zvýšení aktivity a růstu, pokud je model veden mzdou, pokles, pokud je model ziskem vedený.
• Jedním z důležitých výsledků otevřené ekonomiky v mzdově vedeném systému je to, že nárůst ω * generuje pokles domácí poptávky, který může být vyrovnán nárůstem čisté zahraniční poptávky, pokud je citlivý na růst reálného směnného kurzu.

Hospodářská situace může samozřejmě zpětně působit na míru inflace. Podle obvyklého čtení Keynesiánů z Phillipsovy křivky je však tento účinek pouze nepřímý: zhoršení hospodářské situace a vzestup nezaměstnanosti mohou podnítit dělníky ke snížení jejich cíle skutečné mzdy (ww endogenní), což vede k nižší inflaci. Zde jsou zvýrazněny dva body. Na jedné straně je Phillipsova křivka částečně horizontální, pokud se domníváme, že si pracovníci zachovávají stejný cíl, dokud zůstává míra nezaměstnanosti v určitém rozmezí. Křivka neobnoví své obvyklé tempo, dokud nebude mimo toto rozmezí: míra nezaměstnanosti musí dosáhnout nízké úrovně, aby se cíl zvýšil; naopak míra nezaměstnanosti musí dosáhnout vysoké úrovně, aby klesl cíl w. V druhém případě se může dokonce stát, že ωw bude nižší než ωf, což generuje deflaci.

„Základní“ principy inflačního procesu zakotvené v historicky specifickém institucionálním rámci, který ovlivňuje proces agregovaného stanovování mezd a cen. V současném kontextu lze naše základy omezit na následující tvrzení:

• (a) Konflikt ohledně rozdělení příjmů je pro proces inflace zásadní. Na rozdíl od názoru, že inflace je výhradně produktem nadměrné agregované poptávky, považujeme inflaci za výsledek neslučitelných požadavků různých sociálních skupin na skutečnou produkci, přičemž inflace je výsledkem toho, když jsou tyto protichůdné pohledávky vyjádřeny nominálně, jako v peníze pomocí ekonomiky.
• (b) Jak pravomoc pracovníků vůči „mzdovému vyjednávání“, tak i moc firem vůči trhu se zbožím jsou neúplné. Jinými slovy, ani dělníci, ani firmy nemohou plně indexovat svá očekávání nebo aspirace do mezd a cen.
• (c) Pracovníci a firmy vyjednávají o stanovení nominální mzdy, na jejímž základě firmy stanoví ceny (a tedy hodnotu skutečné mzdy). To je v souladu s prvními principy ekonomie využívající peníze, jak uvádí Keynes (1936: kap. 2), a vylučuje myšlenku, že pracovníci a firmy vstupují do přímých jednání o výši skutečné mzdy (jako v barteru) Systém).
• (d) Philipsova křivka je nesprávný model vysvětlení inflace. Post-keynesovci věří, že křivka je horizontální (případně rostoucí) a ne-vertikální.

Formalizace inflace v kapitalistické společnosti

Uzavřená ekonomie:

$p=K*(w/y)$

kde:

• κ je průměrná přirážka (marže);
• w je nominální mzdová sazba;
• y je výstup na pracovníka.

Například, pokud je κ 1,1, pak je výstup z prodejní ceny o 10 % vyšší než mzdové náklady na jeho výrobu.

Otevřená ekonomie:

${\displaystyle p=(1+l)*(w/y)*(1+j)}$

• (1+l) = k
• (w/y) = reálná mzda
• (1+j) = poměr materiálních nákladů na pracovníka.

Řešení inflace

• Příjmové politiky (de facto pomocí daní, kdy se pracovníci a podnikatelé, kteří překročí hranici, tak budou více nuceni platit vyšší daně a stabilizovat ekonomiku jako celek)
• buffer stocky (strategické rezervy komodit - ropa, zemědělské produkty, byty)
• Job guarantee program (MMT)

Hyperinflace:

V podstatě existují tři hlavní vysvětlení Weimarovy hyperinflace:

(1) standardní vysvětlení „kvantitativní teorie peněz“, které se někdy říkalo „anglické“ nebo „spojenecké“ zobrazení. Vlivným prohlášením tohoto pohledu byl Bresciani-Turroni (1937) a předpokládá, že peněžní zásoba je exogenní;

→ exogenní nabídka peněz → cenová inflace → znehodnocení směnného kurzu. Německý rozpočtový schodek financováno vytvořením peněz Reichsbank, které bylo hlavní příčinou hyperinflace. (2) „teorie platební bilance“ nebo tzv. „Německý“ pohled.

(3) post keynesiánská teorie „platební bilance“, ale s důrazem na endogenní peníze a mzdové a cenové versus spirální směny.

Post keynesiánci nepopírají, že trvalé všeobecné zvyšování cen nebo hyperinflace vyžaduje k udržení rostoucí peněžní zásoby. Přestože je však nezbytnou podmínkou expanze peněžní zásoby, je sporné, zda byla primární příčinnou složkou tvorba exogenních peněz . Alternativní pohled je, že na tvorbu peněz lze pohlížet převážně jako na endogenní. „Teorie platební bilance“ tvrdí, že zásadní příčinný faktor hyperinflace byl výrazný pokles hodnoty německé marky, který byl zase způsoben břemenem reparací uložených Německu. Podle postkeynesiánského pohledu na „platební bilanci“ tedy řetězec kauzality probíhá takto:

→ devalvace kurzu → cenová a mzdová inflace → inflace peněžní zásoby.

Fakta podporují „pohled na platební bilanci“: silné inflaci, která zasáhla Německo v druhé polovině roku 1921, předcházelo výrazné oslabení směnné hodnoty marky od května 1921 do listopadu 1921, kdy německá vláda začala vyplácet platby velkých hotovostních reparací (Robinson 1938: 507–508). Další empirické důkazy na jeho podporu, a Robinson na to poukazuje:

"Pokud impuls vychází ze strany burzy, měli bychom očekávat, že pokles směnného kurzu předběhne růst cen a ceny obchodovaného zboží budou předbíhat ceny domů." Přesně k tomu došlo, velikost a rychlost změn v tomto pořadí: směna, dovozní ceny, vývozní ceny, ceny domů, životní náklady, mzdy. Geografická difúze cen navíc podporuje argument, pohyb šířící se z velkých přístavů a ​​obchodních center do vnitrozemí země. “ (Robinson 1938: 508).

Skutečný schodek německého vládního rozpočtu klesal v letech 1921 a 1922: v roce 1920 činil schodek 6 miliard zlatých marek, v roce 1921 to bylo 3,7 miliardy zlatých marek a v roce 1922 2,4 miliardy (Robinson 1938: 509). Přestože Robinson připouští, že měl určitou roli. Důležitý článek v příčině hyperinflace:

"Chybějící položka není daleko k hledání." Je to růst peněžních mezd. Odpisy směnných kurzů ani rozpočtový deficit nemohou samy o sobě odpovídat za inflaci. Pokud se však do příběhu přivede růst peněžních mezd, lze jasně vidět část, kterou každý hraje. Se zhroucením marky v roce 1921 dovozní ceny prudce vzrostly a táhly ceny domů za nimi. Náhlý nárůst životních nákladů vedl k naléhavým požadavkům na vyšší mzdy. Nezaměstnanost byla nízká…, zisky rostly s cenami a němečtí dělníci čelili hladovění. Bylo nutné přiznat zvýšení mezd. Zvyšování mezd, zvyšování jak nákladů na bydlení, tak příjmů z peněz na bydlení, působilo proti účinkům devizového oslabení při stimulaci vývozu a omezování dovozu. Každé zvýšení mezd proto vyvolalo další pokles směnného kurzu a každý pokles směnného kurzu vyvolal další růst mezd. Tento proces se stal automatickým, když se mzdy začaly vyplácet na základě životních nákladů …. Tedy… tvrzení [Bresciani-Turroni], že kolaps marky nemohl způsobit inflaci, protože směnný kurz vždy najde rovnovážnou úroveň, je zbaveno veškeré síly, jakmile je růstu peněžních mezí přidělena příslušná role. …. Bez růstu peněžních mezd nemůže dojít k inflaci a cokoli začne násilný růst peněžních mezd, spustí inflaci. “ (Robinson 1938: 510).

Reichsbank uspokojila poptávku po penězích a půjčkách ze soukromého sektoru, jak rostly mzdy a ceny, a během hyperinflace improvizovaly i oficiální i neoficiální „doplňkové měny“, aby uspokojily poptávku po penězích (Robinson 1938: 511), potom byl výbuch peněžní zásoby do značné míry endogenní. Robinson také připustila, že velmi velký německý rozpočtový deficit z roku 1923 měl také roli v hyperinflaci (Robinson 1938: 510). hyperinflace byla doprovázena katastrofálním propadem daňových příjmů, zejména v roce 1923, kdy se schodek značně prohloubil. Vládní výdaje ve skutečnosti poklesly v roce 1922 a v roce 1923 vzrostly jen mírně. Hlavní příčinou obrovského rozpočtového deficitu v roce 1923 byl tedy kolaps daňových příjmů, nikoli masivní zvýšení vládních výdajů. Pokud byly takové velké rozpočtové deficity hlavní příčinou hyperinflace, tak proč to nezačalo dříve v roce 1919 nebo 1920? Vymklo se to kontrole až po oslabení měny! Pozorování však nesnižují roli (1) znehodnocení směnného kurzu jako základní a primární kauzální hybné síly hyperinflace a (2) významné úlohy, kterou endogenní tvorba peněz hrála při výbuchu peněžní zásoby.

Stagflace:

Skutečný světový kapitalismus vyvinul řadu trhů, kde ceny nejsou stanoveny nebo vysvětlitelné křivkami poptávky a nabídky. Místo toho mohou ceny (1) spravovat obchodní instituce nebo (2) spolupráce mezi podniky, které vyrábějí komodity (známé pojmy monopol, oligopol a kartely). Ale moderní korporace jsou často institucemi, které také spravují ceny, a ceny mohou být stabilní nebo nezměněné po významnou dobu. Rovněž nereagují okamžitě na výkyvy poptávky nebo prodeje:

„Ve studiích určování cen obchodní podniky uvedly, že odchylky jejich cen v praktických mezích, vzhledem k cenám jejich konkurentů, neprodukovaly prakticky žádnou změnu jejich prodejů a že odchylky v tržní ceně, zejména směrem dolů, způsobovaly jen malé nebo vůbec žádné změny v tržním prodeji v krátkodobém horizontu. Když je navíc změna ceny dostatečně významná na to, aby vyústila ve významnou změnu prodeje, dopad na zisky byl natolik negativní, aby přesvědčil podniky, aby experiment již nezkoušely. V důsledku toho se regulované ceny v průběhu času udržují u různých výstupů ... Správci cen obchodních společností udržují cenová období od tří měsíců do roku, kdy jejich regulované ceny zůstaly nezměněny; a poté se na konci období rozhodnou, zda je pozmění. “ (Lee 2003: 288).

Cena komodit vyrobených v ekonomice závisí na nákladech na výrobní faktory, zejména na mzdovém účtu, a poté přirážce nad náklady na vstupy faktorů (Musella a Pressman 1999: 1100). Výrobní faktory jsou

(1) primární komodity nebo přírodní zdroje, včetně půdy, surovin, vody a energie;

(2) práce a

(3) investiční statky.

Inflační tlaky tak mohou být výsledkem

(1) prudký nárůst cen primárních komodit nebo energie, zejména jsou-li ceny těchto vstupů faktorů stanoveny na světových trzích nebo jsou-li ovlivněny nabídkovými šoky;

(2) pracovníci tlačící na zvyšování mezd a

(3) obchodní firmy zvyšující své cenové přirážky.

Začarovaný kruh může vzniknout, když (a) pracovníci požadují růst mezd a poté (b) firmy zvyšují své přirážky, což způsobuje kruh (a), (b) atd. Je také třeba rozlišovat mezi (1) poptávkou - tahová inflace a (2) nákladová inflace, pokud má tato inflace příčinu na straně nabídky. Jak již dávno poznamenal Nicholas Kaldor, během zlatého věku „po dlouhou dobu zůstala míra inflace (měřená spotřebitelskými cenami) mírná a až do závěrečných let šedesátých let nevykazovala jasnou tendenci k akceleraci“ (Kaldor 1976: 214). Důvod inflační krize 70. let byl čtyřnásobný:

(1) V letech 1968–1971 byly v mnoha průmyslových zemích počátky inflačních tlaků, a to jak mzdových, tak i cenových. Zásadní příčinou bylo, že v letech 1968–1969 v Japonsku, Francii, Belgii a Nizozemsku a v letech 1969–1970 v Německu, Itálii, Švýcarsku a Velké Británii došlo ke zvýšení mezd, což Kaldor připisuje silné akci odborů (Kaldor 1976: 224 ). Mezi kapitalisty a prací je neustálý boj o rozdělení příjmů, a právě se stalo, že v letech 1968 až 1970 zvítězila práce v mnoha zemích, což způsobilo záchvat nákladové inflace (prostřednictvím zvýšení mezd). To by se však nestalo vážným problémem, kdyby nebylo faktorů (2), (3) a (4).

(2) demontáž politiky komoditních vyrovnávacích zásob, která dříve zajišťovala cenovou stabilitu. Předehra stagflace byla poznamenána výrazným výbuchem cen komodit, ke kterému došlo ve druhé polovině roku 1972. Součástí problému bylo selhání sklizně v Sovětském svazu v letech 1972–1973 a nečekaně velké nákupy na světových trzích (sovětský stát). Tomu by se dalo odvrátit, kdyby Spojené státy v 60. letech nerozložily svoji politiku komoditních zásob. (3) Konec Bretton Woods (poválečný mezinárodní měnový systém) byl významný: výsledkem byla inflační očekávání a nestabilita na finančních a komoditních trzích, stejně jako nárůst komoditních spekulací jako zajištění proti inflaci. To přispělo k nákladové inflaci, která byla pociťována v mnoha zemích po roce 1971.

(4) Posledním faktorem, který způsobil silnou inflaci v 70. letech, byl první ropný šok z října 1973, kdy různí producenti ropy na Středním východě zavedli embargo, které trvalo do března 1974 (Kaldor 1976: 226). Ve většině zemí byla dvouciferná inflace sedmdesátých let způsobena ropnými šoky (první i druhou).

Nešťastné zřetězení těchto historicky bezprecedentních šoků - tedy faktorů (1), (2), (3) a (4) - toto vše bylo příčinou stagflace sedmdesátých let. Kaldor zdůrazňuje důležitost faktoru (2). Během většiny zlatého věku kapitalismu (1945–1973) vytvářely rezervní zásoby primárních komodit stabilní ceny. Tato politika však byla změněna v 60. letech, kdy USA upravily svoji politiku rezervních zásob:

„… Trvání a stabilita poválečného ekonomického boomu značně vděčily politice Spojených států a dalších vlád při absorpci a přepravě zásob obilí a dalších základních komodit, a to jak ke stabilizaci cen, tak ke strategickým účelům. Mnoho lidí je také přesvědčeno, že pokud by Spojené státy prokázaly větší připravenost přepravovat zásoby obilí (místo aby se v 60. letech všemožně snažily eliminovat své obrovské přebytky rozdáváním pšenice podle ustanovení PL 480 a snížením produkce prostřednictvím omezení výměry) prudkému růstu cen potravin v návaznosti na velké nákupy obilí SSSR [v letech 1972–1973], které více než cokoli jiného narušilo stabilitu světové cenové hladiny, bylo možné zabránit. “ (Kaldor 1976: 228).

To byl hlavní faktor způsobující stagflaci spolu se spirálami mzdové ceny. První ropný šok byl posledním faktorem, který vše zhoršil.

Pojetí státu a společnosti v PKM

Svoboda. Všichni lidé mají základní lidská práva a svobody. Každý má práva na své vlastní tělo, což vylučuje násilí, mučení a trest smrti. Výkon svobody a volby vyžaduje uspokojení základních tělesných, kognitivních a relačních potřeb, včetně jídla, přístřeší, vzdělání a sociální interakce. Máme práva na svobodu projevu, shromažďování a uctívání a práva na vlastnictví majetku.

Rovnost. Zákon by neměl diskriminovat: každý by měl být podle zákona rovný. Přístup k právu musí být univerzální a vyžaduje poskytování právní pomoci chudým. Rozdělení příjmů a bohatství by nemělo být tak extrémní, aby podkopávalo sociální soudržnost a solidaritu. Extrémní nerovnosti v příjmech nebo bohatství musí být zmírněny pečlivými a vhodnými daněmi a granty. Musí se měřit, aby snížili nerovnost a zároveň podporovali vytváření bohatství a vlastnictví majetku.

Demokracie. Konečnou legitimitou vlády není ani náboženství, tradice ani privilegium, ale vůle lidu, vyjádřená prostřednictvím systému zastupitelské demokracie. Některá demokracie je také důležitá v jiných oblastech života, včetně místní správy a občanské společnosti. Demokracie je také klíčovým mechanismem sociálního začleňování a občanského vzdělávání.

Solidarita. Máme povinnosti solidarity vůči naší rodině, naší komunitě, našemu národu, všem lidem světa a budoucím generacím. Žádný jednotlivec si nezachoval své bohatství sám a samostatně. Měl prospěch z ostatních, na všech úrovních společnosti a z práce minulých generací. V souladu s tím máme vzájemné závazky vůči ostatním, včetně placení daní. To jsou uznání dluhů, které dlužíme naší komunitě a našemu národu. Máme také povinnost vůči budoucím generacím, stejně jako jsme už dříve profitovali z generací: proto se musíme starat o přírodní prostředí a minimalizovat degradaci našich planetárních ekosystémů a zdrojů.

http://www2.euromemorandum.eu/uploads/wg2_marangos_after_the_washington_consensus.pdf

https://www.geoffreymhodgson.uk/wrong-turnings

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu postkeynesiánství na Wikimedia Commons
• A structured post-Keynesian reading list (anglicky)

Portály: Ekonomie