Zdeněk Jičínský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
prof. JUDr. Zdeněk Jičínský, DrSc.
Zdeněk Jičínský
Zdeněk Jičínský
Poslanec Poslanecké sněmovny PČR
Ve funkci:
1. června 1996 – 20. června 2002
Ve funkci:
26. července 2003 – 3. června 2010
Poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
1969 – 1969
Ve funkci:
30. ledna 1990 – 31. prosince 1992
Poslanec České národní rady
1968 - 1969
Ve funkci:
1969 – 1969
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ (1948-1969)
OF (1989-1991)
ČSSD (1992–2020)
Narození26. února 1929
Ostřešany
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí9. dubna 2020 (ve věku 91 let)
SídloPraha
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Profesepolitik, pedagog, právník, publicista, politolog a vysokoškolský učitel
Oceněnímedaile Za zásluhy mzz 1. stupeň (2014)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zdeněk Jičínský (26. února 1929 Ostřešany – 9. dubna 2020[1]) byl český právník, politik a publicista, autor řady odborných knih, statí a učebnic, do nástupu normalizace člen KSČ, po federalizaci Československa krátce poslanec Federálního shromáždění a České národní rady, pak disident a signatář Charty 77, po sametové revoluci člen Občanského fóra, Občanského hnutí a pak ČSSD, poslanec Federálního shromáždění a Poslanecké sněmovny.

Vzdělání a pedagogická činnost[editovat | editovat zdroj]

Po studiu Právnické fakulty UK v Praze působil v letech 1954 až 1964 jako docent na Vysoké škole politické. V letech 1964 až 1970 přednášel na Právnické fakultě UK v Praze, kde roku 1969 získal profesuru. Jako právník se zaměřoval na teorii státu a práva, ústavní právo a politologii. Býval označován za stoupence právního pozitivismu. V roce 1965 označoval, tehdy jako pravověrný komunista, prvorepublikové sociální demokraty jako reformisty s mozky ztuhlými parlamentním kreténismem.[2]

Veřejná činnost[editovat | editovat zdroj]

Politická aktivita v KSČ[editovat | editovat zdroj]

V šedesátých letech byl Zdeněk Jičínský členem několika významných odborných komisí: komise pro přípravu tzv. socialistické ústavy 1960, takzvané barnabitské komise, přezkoumávající okolnosti soudních procesů s buržoazními nacionalisty (G. Husák, L. Novomeský), a krátce též Právní komise ÚV KSČ v roce 1964. V roce 1968 pracoval ve vládní komisi pro přípravu federalizace republiky. Během pražského jara se profiloval jako odborník na státoprávní problematiku a česko-slovenské vztahy. Účastnil se konference ve Smolenicích v březnu 1968 svolané na toto téma. Na jaře 1968 pak on a Jiří Grospič byli na české straně autory jednoho ze dvou návrhů znění ústavního zákona o československé federaci. Předpokládal těsnější vazbu obou národních republik, zatímco konkurenční návrh, jehož autorem byl Jiří Boguszak, plánoval volnější česko-slovenské soustátí. Při následné diskuzi o návrhu ústavy Grospič s Jičínským argumentovali zejména proti širokému uplatnění zákazu majorizace tak, jak ho prosazovala slovenská strana. Podle nich by tak slovenská menšina populace získala trvalé veto nad názory většiny obyvatel Československa. Odmítal i navrhovanou paritu českých a slovenských zástupců ve federální vládě. Grospičův a Jičínského projekt užší federace ovšem odmítla slovenská strana.[3]

V roce 1968 se stal členem prozatímní a posléze i řádné České národní rady, kde zastával funkci předsedy ústavněprávní komise, respektive výboru a místopředsedy komory. Počátkem srpna 1968 ještě na zasedání nově ustavené České národní rady opakoval argumenty ohledně federativního uspořádání a upozornil, že rovnost dvou různě velkých konstitutivních částí federace znamená porušení principu majority. I po srpnové okupaci patřil v ČNR k hlavním řečníkům v debatách o finální podobě ústavního zákona o vzniku federace.[4]

Po provedení federalizace Československa získal od ledna 1969 mandát i ve Sněmovně národů Federálního shromáždění. Po potlačení obrodného procesu byl nucen roku 1969 složit poslanecké mandáty[5] a vyloučen z KSČ a též musel opustit právnickou fakultu. V letech 1971 až 1977 byl podnikovým právníkem. Roku 1977 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77 a byl propuštěn ze zaměstnání. Dva roky byl nezaměstnaný, od ledna 1979 do prosince 1989 pracoval jako podnikový právník v Mototechně. Publikoval v samizdatu.

Politická aktivita po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

V prosinci 1989 byl kooptován do Federálního shromáždění (do Sněmovny národů) za Občanské fórum (OF) a stal se jeho místopředsedou. Spolu s dalšími právníky v OF připravil druhou vlnu kooptací. Příslušný ústavní zákon č. 14/1990 Sb., schválený ve Federálním shromáždění po dohodovacím řízení, v zásadě po formální stránce v tomto směru kopíroval normalizační ústavní zákon č. 117/1969 Sb. Proti skupině okolo Václava Havla prosazoval Zdeněk Jičínský poměrný volební systém a navrhoval též zkrácení funkčního období Federálního shromáždění, které mělo vzejít z mimořádných voleb v červnu 1990, na dva roky. V roce 1992 vstoupil do Československé strany sociálně demokratické. Ostře kritizoval proces dělení federace především z ústavního hlediska a prosazoval referendum. Podílel se na alternativním návrhu české ústavy, počítajícím mj. jen s jednokomorovým parlamentem, který však při jednáních nebyl v ČNR brán v potaz.

Po rozpadu Československa, kdy mu zanikl poslanecký mandát, působil jako komentátor deníku Právo. Od roku 1996 do roku 2010 byl s výjimkou roční přestávky v letech 2002–2003 poslancem Poslanecké sněmovny PČR. Ve funkčním období 2002–2006 získal mandát až 26. července 2003 jako náhradník v kraji Vysočina, poté co tento mandát složil poslanec Jaroslav Tvrdík. Byl místopředsedou sněmovního ústavněprávního výboru a předsedou Stálé komise pro otázky Ústavy ČR. Ač byl nejstarším poslancem, patřil k těm nejaktivnějším. Věnoval se zejména ústavněprávním problémům, byl znám mj. kritikou Senátu, příležitostně některých rozhodnutí Ústavního soudu, zákonů usilujících o vyrovnání s minulostí (lustrační zákony, zákon o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů apod.) a prosazováním prvků přímé demokracie. Ve volbách roku 2010 již ze zdravotních důvodů nekandidoval.

Dne 28. října 2014 mu český prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy I. stupně.[6] Zemřel 9. dubna 2020 na selhání ledvin ve věku 91 let.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b rsk; Právo. Zemřel Zdeněk Jičínský. Novinky.cz [online]. Borgis, 2020-04-09 [cit. 2020-04-09]. Dostupné online. 
  2. ↑ KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století Archivováno 12. 6. 2011 na Wayback Machine., heslo JIČÍNSKÝ Zdeněk
  3. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 472, 487–490. 
  4. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 497, 513. 
  5. ↑ 5. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-12-10]. Dostupné online. 
  6. ↑ Zeman vyznamenal padlé vojáky z Afghánistánu, ale i Bílou a Renče. Novinky.cz [online]. Borgis, 2014-10-28 [cit. 2020-04-09]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Pocta Zdeňku Jičínskému k 80. narozeninám (Ed. Vladimír Mikule, Radovan Suchánek). Praha : ASPI - Wolters Kluwer, 2009

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zdeněk_Jičínský&oldid=23292774“