Wikipedista:Shlomo/sandbox

Modlící se židé u jeruzalémské Zdi nářků, 2010.

Ranní modlitba, 2005.

Židovská modlitba (hebrejsky תְּפִלָּה‎, tefila, v jidiš také דאַוונען‎ davnen, modlit se) je židovský rituál spočívající především v recitaci modliteb. Představuje důležitou část židovského náboženského života. Texty těchto modliteb, zpravidla doplněné o instrukce a komentář, lze nalézt v tradičních židovských modlitebních knihách označovaných jako sidury nebo machzory.

Každodenně se recitují tři modlitby:

1. šacharit (שַחֲרִת‎), z hebrejského šachar (שַחָר‎, ranní červánky),
2. mincha (מִנְחָה‎), odpolední modlitba pojmenovaná podle moučné oběti, která se připojovala ke zvířecím obětem v jeruzalémském Chrámu,
3. arvit (עַרְבִית‎) nebo ma'ariv (מַעֲרִיב‎), doslova „soumrak“.

Dodatečné modlitby:

• Musaf (מוּסָף‎, přidaný) se recituje v ortodoxních a konzervativních obcích o šabatu, svátcích (vč. chol ha-mo'ed), a roš chodeš.
• Ne'ila (נְעִילָה‎, „uzavírající“), je recitována jako pátá modlitba pouze na Jom kipur.

Talmud uvádí dva důvody, proč jsou povinné tři modlitby denně:

• na připomínku denních obětí v Chrámu (ranní tamid, večerní tamid a noční spalování obětovaných zvířat),
• protože každý ze tří biblických praotců ustanovil jednu z modliteb:
  1. Abrahám ranní modlitbu,
  2. Izák odpolední modlitbu,
  3. Jákob večerní modlitbu.

Rozlišuje se mezi modlitbou jednotlivce a společnou modlitbou obce, ke které je zapotřebí kvórum označované jako minjan. Společná modlitba je upřednostňovanou formou, v individuální modlitbě je třeba některé části vynechat.

Část židovské modlitby bývá zpívána na tradiční melodie či nápěvy. Synagogy často mají určeného profesionálního nebo dobrovolného chazana, který vede společné modlitby, zejména o šabatech a svátcích.

Původ a historie židovské modlitby

Biblický původ

Miniatura z Lipského machzoru z r. 1320 představující modlitbu v synagoze

Podle Talmudu , je modlitba příkazem z Tóry: „A budeš sloužit Hospodinu svému Bohu celým svým srdcem. Jaká služba je vykonávána srdcem? To je modlitba.“ Modlitba je proto označována jako avoda še-ba-lev („služba, která je v srdci“). Stejně tak Maimonides označil modlitbu jako biblické přikázání, nikoli však jejich počet a určené časy.

Další biblické zmínky uvádějí, že král David a prorok Daniel se modlili třikrát denně. V Žalmech David píše: „Večer, ráno a odpoledne se modlím a volám, a On uslyší můj hlas“. V knize Daniel: „[…] okna ve svém pokoji otevřená směrem k Jeruzalému, poklekal na kolena třikrát denně a modlil se a vzdával díky Bohu, tak jak to dělal dříve.“

Podle ortodoxního židovství ukládá halacha (náboženské právo) židovským mužům, aby se modlili třikrát denně ve všední den, čtyřikrát o šabatu a většině svátků a pětkrát na Jom kipur. Ortodoxní židovské ženy se mají modlit alespoň jednou denně, přičemž nemají určený přesný čas; systém více denních modliteb je vnímán jako dobrovolný. Rovněž konzervativní judaismus považuje halachický systém několika denních modliteb za závazný. Reformní a rekonstrukcionistické kongregace nepovažují halachu za závaznou a z toho důvodu ponechávají vhodné časy modliteb spíše na osobním rozhodnutí než by je předepisovali jako náboženský požadavek.

Text a jazyk

Podle halachy mohou být všechny individuální modlitby a téměř všechny společné modlitby obce recitovány v jakémkoli jazyce, kterému modlící se rozumí. Mišna výslovně zmiňuje, že Šema Jisra'el nemusí být recitováno hebrejsky Výčet modliteb, které musí být recitovány hebrejsky, je uveden v Mišně; z těchto modliteb je dnes používáno pouze požehnání kohenů, ostatní souvisí s liturgií v Chrámu.

Přesto je ve většině ortodoxních synagog tradice používat pro naprostou většinu modliteb hebrejštinu. Výjimkou je kadiš, který je vždy v aramejštině, a dále kázání a pokyny k modlitbě, kde se používá místní jazyk. V ostatních proudech judaismu je větší různorodost: některé sefardské komunity užívají pro řadu modliteb Ladino nebo portugalštinu^[zdroj?]; konzervativní synagogy inklinují k používání místního jazyka v různé míře; některé reformní synagogy konají téměř celou liturgii v místním jazyce.

Maimonides uvádí, že do doby babylonského exilu (586 př. o. l.) si každý žid formuloval své vlastní modlitby; později však učenci Velkého shromáždění shledali, že duchovní úroveň věřících není dostatečná pro další pokračování této praxe a sepsali stěžejní texty siduru, jako je amida.

Základy židovské modlitby v její současné podobě byly vytvořeny v období tana'im. „Z jejich ústního podání, později zapsaného, se dozvídáme, že strukturu a základní obsahové rysy dalo modlitbě pokolení učenců působící v době zničení druhého Chrámu (70 obč. l.)“ Tato liturgie zahrnovala čtení Šema dvakrát denně, amidu sestávající z 18 požehnání recitovanou několikrát denně a veřejné čtení z Tóry po jednotlivých částech.

Nejstarší židovské modlitební knihy se objevují od raného středověku, od období ga'onů v Babylonii (6.–11. stol. o. l.). „Některé z nich napsali uznávaní rabínští učenci na pomoc odlehlým komunitám, které se dožadovaly autoritativních textů modliteb potřebných pro každodenní liturgii, pro šabat a svátky.“

Jazyk modliteb je charakteristický pro období druhého Chrámu, často však používá biblické idiomy. Podle některých autorit^[zdroj?] by však neměl obsahovat idiomy z rabínské literatury nebo z Mišny; výjimkou jsou místa, pojednávající o konkrétní mišně.

Moderní věda a textová analýza ovlivněná objevem svitků od Mrtvého moře ve 20. stol. přišla s tezí, že od tohoto období dále existovaly „liturgické formulace obecní povahy určené pro konkrétní příležitosti a používané v centru zcela nezávislém na Jeruzalémě a Chrámu, které používaly terminologii a teologické koncepty později převažující v židovské, a v některých případech i křesťanské modlitbě.“

Během posledních dvou tisíciletí vznikly odlišnosti mezi tradičními liturgickými zvyklostmi různých židovských komunit (Aškenázů, Sfaradů, Jemenitů, chasidů aj.) a každá komunita si vytvořila lehce odlišný nusach (liturgickou tradici). Tyto rozdíly jsou ovšem nepatrné ve srovnání s tím, co mají modlitby společné.

Sidur

Podrobnější informace naleznete na stránce Sidur.

Nejstarší části židovské liturgie jsou Šema Jisra'el („Slyš, Izraeli“) a Kněžské požehnání, které pocházejí z Tóry. Sekvence osmnácti (dnes devatenácti) požehnání nazývaná Šmone esreh nebo také Amida (hebrejsky stání) je tradičně připisována Velkému shromáždění v době Ezdráše na konci biblického období.

Název Šmone esre (hebrejsky osmnáct) je historický anachronismus, poněvadž tato modlitba dnes obsahuje devatenáct požehnání. Osmnáct požehnání každodenní amidy se ustálilo teprve na konci období druhého Chrámu. Ani v této době však nebylo ještě stanoveno přesné znění a pořadí; to se měnilo od místa k místu. Řada současných učenců^[kdo?] se domnívá, že části amidy pocházejí z hebrejské apokryfní knihy Sírachovcovy.

According to the Talmud, soon after the destruction of the Temple in Jerusalem a formal version of the Amidah was adopted at a rabbinical council in Yavne, under the leadership of Rabban Gamaliel II and his colleagues. However, the precise wording was still left open. The order, general ideas, opening and closing lines were fixed. Most of the wording was left to the individual reader. It was not until several centuries later that the prayers began to be formally fixed. By the Middle Ages the texts of the prayers were nearly fixed, and in the form in which they are still used today.

The siddur was printed by Soncino in Italy as early as 1486, though a siddur was first mass-distributed only in 1865. The siddur began appearing in the vernacular as early as 1538. The first English translation, by Gamaliel ben Pedahzur (a pseudonym), appeared in London in 1738; a different translation was released in the United States in 1837.

Readings from the Torah (five books of Moses) and the Nevi'im ("Prophets") form part of the prayer services. To this framework various Jewish sages added, from time to time, various prayers, and, for festivals especially, numerous hymns.

The earliest existing codification of the prayerbook was drawn up by Rav Amram Gaon of Sura, Babylon, about 850 CE. Half a century later Rav Saadia Gaon, also of Sura, composed a siddur, in which the rubrical matter is in Arabic. These were the basis of Simcha ben Samuel's Machzor Vitry (11th century France), which was based on the ideas of his teacher, Rashi. Another formulation of the prayers was that appended by Maimonides to the laws of prayer in his Mishneh Torah: this forms the basis of the Yemenite liturgy, and has had some influence on other rites. From this point forward all Jewish prayerbooks had the same basic order and contents.

Denominational variations

Conservative services generally use the same basic format for services as in Orthodox Judaism with some doctrinal leniencies and some prayers in English. In practice there is wide variation among Conservative congregations. In traditionalist congregations the liturgy can be almost identical to that of Orthodox Judaism, almost entirely in Hebrew (and Aramaic), with a few minor exceptions, including excision of a study session on Temple sacrifices, and modifications of prayers for the restoration of the sacrificial system. In more liberal Conservative synagogues there are greater changes to the service, with up to a third of the service in English; abbreviation or omission of many of the preparatory prayers; and replacement of some traditional prayers with more contemporary forms. There are some changes for doctrinal reasons, including egalitarian language, fewer references to restoring sacrifices in the Temple in Jerusalem, and an option to eliminate special roles for Kohanim and Levites.

The liturgies of Reform and Reconstructionist are based on traditional elements, but contains language more reflective of liberal belief than the traditional liturgy. Doctrinal revisions generally include revising or omitting references to traditional doctrines such as bodily resurrection, a personal Jewish Messiah, and other elements of traditional Jewish eschatology, Divine revelation of the Torah at Mount Sinai, angels, conceptions of reward and punishment, and other personal miraculous and supernatural elements. Services are often from 40% to 90% in the vernacular.

Reform Judaism has made greater alterations to the traditional service in accord with its more liberal theology including dropping references to traditional elements of Jewish eschatology such as a personal Messiah, a bodily resurrection of the dead, and others. The Hebrew portion of the service is substantially abbreviated and modernized and modern prayers substituted for traditional ones. In addition, in keeping with their view that the laws of Shabbat (including a traditional prohibition on playing instruments) are inapplicable to modern circumstances, Reform services often play instrumental or recorded music with prayers on the Jewish Sabbath. All Reform synagogues are Egalitarian with respect to gender roles.

Filosofie modlitby

Izraelský voják pokládá před modlitbou tfilin u Zdi nářků.

V židovské filosofii a v rabínské literatuře se zdůrazňuje, že hebrejské sloveso modlit se — hitpalel התפלל‎ — je zvratná forma od kořene palal פלל, soudit. „Modlit se“ tedy vyjadřuje představu toho, kdo činí soudu nad sebou samým: hlavním cílem modlitby je přeměnit sám sebe.

Tato etymologie je v souladu s židovskou koncepcí Boží jedinosti. Modlitba nezpůsobuje změnu v Bohu, člověk nemůže ovlivnit Boha tak, jako obhájce ovlivňuje lidského soudce, podléhajícího emocím a změnitelného. Je to sám člověk, kdo se skrze modlitbu mění. Je konsistentní i s Maimonidovými názory na Boží prozřetelnost. Modlitba, tefila, je nástroj, který Bůh dal člověku a jehož prostřednictvím se člověk může změnit a tím si vytvořit nový vztah s Bohem a tedy i nový osud pro vlastní život..

Racionalistický přístup

Podle tohoto názoru je hlavním účelem modlitby naučit člověka soustředit se na boží podstatu skrze filosofii a inetelektuální rozjímání. Tento přístup zastává Maimonides a další středověcí racionalisté.

Výchovný přístup

Podle tohoto názoru modlitba není rozhovor. Spíše než ovlivňovat si skrze ni má modlící se vštěpovat určité postoje. Tento přístup zastává rabenu Bachja, Jehuda Halevy, Josef Albo, Samson Rafael Hirsch, and Josef Dov Solovejčik. Zmiňuje ho také rabi Nosson Scherman v přehledu ke svému vydání siduru v edici Artscroll (str. XIII); Scherman však v dalším textu potvrzuje i kabalistický pohled.

Kabalistický pohled

Kabala (esoterická židovská mystika) používá soustavu kavanot, směrů nebo intencí, aby určila způsob, jakým modlitba bude vystupovat v dialogu s Bohem; tím se snaží zvýšit její naději na příznivé přijetí. Kabalisté připisují větší význam účelu modlitby; tím není nic menšího, než ovlivňování samotné struktury naší skutečnosti, úpravy a opravy existujícího světa v reálné podobě. Z tohoto pohledu má každé slovo každé modlitby, a dokonce každé písmeno každého slova svůj přesný význam a přesný důsledek. Modlitby doslova ovlivňují mystické síly univerza a napravují strukturu stvoření.

Tento přístup prosazovali „chasidej Aškenaz“ (středověcí němečtí pietisté), Zohar, luriánská kabalistická tradice, the Moše Chajim Luzzatto, většina chasidských hnutí, Ga'on z Vilna a Jacob Emden.

Metodologie a terminologie

Používané termíny

Daven je sloveso původně používané výhradně ve východoevropské variantě jidiš ve významu „modlit se“; je hojně užíváno mezi aškenázskými ortodoxními židy. Původ tohoto slova je nejasný: podle některých názorů pochází ze středofrancouzského divin (zkrácená forma z office divin, B-ží služba). Jiní dovozují slovanský původ ze slov jako „dávat“, „rusky“, apod. Další názor dovozuje původ z aramejského slova „de-avuhon“ nebo „de-avinan“, které znamená „jejich/našich otců“, neboť tři denní modlitby byly podle tradice ustanoveny Abrahámem, Izákem and Jákobem. V západní variantě jidiš se pro „modlit se“ používá termín oren, který má jasné kořeny v románských jazycích — srv. španělské a portugalské orar a latinské orare. Kevin A. Brook cituje Zeidenovu tezi, že slovo 'daven' pochází z tureckého kořene 'tabun-' ve významu 'modlit se', a že v kypčacké turečtině dochází ke hláskové změně počátečního t na d.

Minjan

Members of the Israel Defense Forces' Givati Brigade pray the Evening Service (Ma'ariv) at the Western Wall, October 2010.

Podrobnější informace naleznete na stránce Minjan.

Ačkoli je přípustné modlit se samostatně, společná modlitba alespoň desíti dospělých mužů - tzv. minjanu - je výrazně upřednostňována a pro některé modlitby je tato forma nezbytná. Jako dospělý se v tomto kontextu chápe každý muž starší 13 let.

Pravidlo, že do minjanu se započítávají pouze muži, vychází z principu, že není započítáván ten, kdo není povinen se účastnit. Rabíni stanovili, že ženy jsou osvobozeny od téměř všech pozitivních micvot vymezených časem. Toto pravidlo je dosud dodržováno v ortodoxním prostředí.

konzervativní obce se převážně připojili k egalitariánskému přístupu a ženy do minjanu započítávají. Několik konzervativních obcí dokonce podporuje ženy ve funkcích rabína a chazana. Naopak jen velmi málo kongregací odolalo těmto trendům a nadále nezapočítává ženy do minjanu.

Reformní a rekonstrukcionistické kongregace, pokud vůbec považují minjan za nezbytnou podmínku obecní modlitby, počítají do něj muže i ženy.

I v ortodoxním židovství podle některých autorit^[kdo?] je možné započítat ženy do minjanu pro určité konkrétní situace, jako například požehnání gomel, u něhož mají jak muži tak i ženy povinnost pronést je veřejně.

Různé zdroje^[kdo?] doporučují modlit se na stálém místě v synagoze (hebrejsky מקום קבוע‎, makom kavua).

Oděv

• Pokrývka hlavy. Ve většině synagog je považováno za výraz respektu, že muži vstupují s pokrytou hlavou. Pokrývkou může být i běžná čepice či klobouk charakteristická je tzv. kipa, známá také pod jidiš označením jarmulka. Tento zvyk běžně dodržují nejen židé, ale i nežidé pokud navštěvují synagogu V některých konzervativních synagogách je tolerováno či podporováno, aby i ženy nosily pokrývku hlavy; většinou to však není vyžadováno. V reformních a progresivních modlitebnách se pokrývka hlavy nevyžaduje a její použití je ponecháno na rozhodnutí jednotlivým účastníkům. Mnozí ortodoxní a někteří konzervativní židé (muži i ženy) nosí pokrývku hlavy po celý den, nejen během bohoslužeb
• Talit („modlitební šála“) se tradičně nosí během ranní modlitby, při vyvolání ke čtení z Tóry a také na modlitbu Kol nidre v předvečer Jom kipuru. Během odpolední modlitby obléká talit pouze chazan. V ortodoxních synagogách jej nosí pouze židovští muži, v konzervativních synagogách židovští muži a ženy. V mnohých aškenázských komunitách je zvykem, že velký talit nosí muži až po svatbě.

IDF soldier put on tefillin and prays.

• Tefilin (fylakteria) je souprava dvou malých kožených krabiček v černé barvě, které obsahují svitky pergamenu, na nichž jsou napsány verše z Tóry. Připevňují se na hlavu a na ruku pomocí kožených řemínků v nabarvených rovněž na černo a židé je nosí („pokládají“) během ranní modlitby ve všedních dnech. V ortodoxních synagogách je nosí pouze muži, v konzervativních je pokládají i některé ženy.
• Cni'ut (cudnost) je požadována od mužů i od žen. Při návštěvě ortodoxní synagogy se u žen očekává oděv s dlouhými rukávy (zakrývající lokty) a malým výstřihem (maximálně po kliční kost) a dlouhá sukně (zakrývající kolena). Vdané ženy by měly mít hlavu zahalenou šátkem, kloboukem nebo parukou (je možná i kombinace těchto možností). U mužů jsou pravidla sice o něco volnější, krátké kalhoty nebo triko či košile bez rukávů jsou však i u nich vnímány jako krajně nevhodné. Konzervativní a reformní synagogy mívají obecně požadavky na způsob odívání volnější, nicméně stále takové, aby vyjadřoval respekt.

Daily prayers

Shacharit (morning prayers)

Hlavní článek: Shacharit

The Shacharit (from shachar, morning light) prayer is recited in the morning. Halacha limits parts of its recitation to the first three (Shema) or four (Amidah) hours of the day, where "hours" are 1/12 of daylight time, making these times dependent on the season.

Various prayers are said upon arising; the tallit katan (a garment with tzitzit) is donned at this time. The tallit (large prayer shawl) is donned before or during the actual prayer service, as are the tefillin (phylacteries); both are accompanied by blessings.

The service starts with the "morning blessings" (birkot ha-shachar), including blessings for the Torah (considered the most important ones). In Orthodox services this is followed by a series of readings from Biblical and rabbinic writings recalling the offerings made in the Temple in Jerusalem. The section concludes with the "Rabbis' Kaddish" (kaddish de-rabbanan).

The next section of morning prayers is called Pesukei D'Zimrah ("verses of praise"), containing several psalms (100 and 145–150), and prayers (such as yehi chevod) made from a tapestry of Biblical verses, followed by the Song at the Sea (Exodus, chapters {{bibleverse-nb|}} and {{bibleverse-nb|}}).

Barechu, the formal public call to prayer, introduces a series of expanded blessings embracing the recitation of the Shema. This is followed by the core of the prayer service, the Amidah or Shemoneh Esreh, a series of 19 blessings. The next part of the service, is Tachanun, supplications, which is omitted on days with a festive character (and by Reform services usually entirely).

On Mondays and Thursdays a Torah reading service is inserted, and a longer version of Tachanun takes place.

Concluding prayers (see Uva letzion) and Aleinu then follow, with the Kaddish of the mourners generally after Aleinu.

Mincha (afternoon prayers)

Hlavní článek: Mincha

Mincha or Minha (derived from the flour offering that accompanied each sacrifice) may be recited from half an hour after halachic noontime. This earliest time is referred to as mincha gedola (the "large mincha"). There is, however, another time to daven mincha, which is then known as mincha ketana (2.5 halachic hours before nightfall). Ideally, one should complete the prayers before sunset, although many authorities permit reciting Mincha until nightfall. Mincha is allowed to be recited during any of the hours between mincha gedola and mincha ketana also.

Sephardim and Italian Jews start the Mincha prayers with Psalm 84 and Korbanot ({{bibleverse|}}), and usually continue with the Pittum hakketoret. The opening section is concluded with {{bibleverse|}}. Western Ashkenazim recite the Korbanot only.

Ashrei, containing verses from Psalms {{bibleverse-nb|}}, {{bibleverse-nb|}} and the entire {{bibleverse|}}, is recited, immediately followed by Chatzi Kaddish (half-Kaddish) and the Shemoneh Esreh (or Amidah). This is followed by Tachanun, supplications, and then the full Kaddish. Sephardim insert Psalm {{bibleverse-nb|}} or {{bibleverse-nb|}}, followed by the Mourner's Kaddish. After this follows, in most modern rites, the Aleinu. Ashkenazim then conclude with the Mourner's Kaddish. Service leaders often wear a tallit even on normal days, and must wear one during the fast days.

Minyan Ma'ariv prayer in a Jaffa Tel Aviv flea-market shop

Ma'ariv/Arvit (evening prayers)

Hlavní článek: Maariv (prayer)

In many congregations, the afternoon and evening prayers are recited back-to-back on a working day, to save people having to attend synagogue twice. The Vilna Gaon discouraged this practice, and followers of his set of customs commonly wait until after nightfall to recite Ma'ariv (the name derives from the word "nightfall").

This service begins with the Barechu, the formal public call to prayer, and Shema Yisrael embraced by two benedictions before and two after. Ashkenazim outside of Israel (except Chabad-Lubavitch and followers of the Vilna Gaon) then add another blessing (Baruch Adonai le-Olam), which is made from a tapestry of biblical verses. (This prayer is also said by Baladi Temanim in and out of Israel.) This is followed by the Half-Kaddish, and the Shemoneh Esreh (Amidah), bracketed with the full Kaddish. Sephardim then say Psalm 121, say the Mourner's Kaddish, and repeat Barechu before concluding with the Aleinu. Ashkenazim, in the diaspora, do neither say Psalm 121 nor repeat Barechu, but conclude with Aleinu followed by the Mourner's Kaddish (in Israel, Ashkenazim do repeat Barcheu after mourner's Kaddish).

Prayer on Shabbat (Sabbath)

On the Sabbath, prayers are similar in structure to those on weekdays, although almost every part is lengthened. One exception in the Amidah, the main prayer, which is abridged. The first three and last three blessings are recited as usual, but the middle thirteen are replaced with a single blessing known as "sanctity of the day," describing the Sabbath. Atypically, this middle blessing is different for each of the prayers.

Friday night

Shabbat services begin on Friday evening with the weekday Mincha (see above), followed in some communities by the Song of Songs, and then in most communities by the Kabbalat Shabbat, the mystical prelude to Shabbat services composed by 16th century Kabbalists. This Hebrew term literally means "Receiving the Sabbath". In many communities, the piyut Yedid Nefesh introduces the Kabbalat Shabbat prayers.

Kabbalat Shabbat is, except for amongst many Italian and Spanish and Portuguese Jews, composed of six psalms, {{bibleverse-nb|}} to {{bibleverse-nb|}}, and {{bibleverse-nb|}}, representing the six week-days. Next comes the poem Lekha Dodi. Composed by Rabbi Shlomo Halevi Alkabetz in the mid-16th century, it is based on the words of the Talmudic sage Hanina: "Come, let us go out to meet the Queen Sabbath" (Talmud Shabbat 119a). Kabbalat Shabbat is concluded by {{bibleverse|}} (the recital of which constitutes men's acceptance of the current Shabbat with all its obligations) and {{bibleverse|}}. Many add a study section here, including Bameh Madlikin and Amar rabbi El'azar and the concluding Kaddish deRabbanan and is then followed by the Maariv service; other communities delay the study session until after Maariv. Still other customs add here a passage from the Zohar.

The Shema section of the Friday night service varies in some details from the weekday services—mainly in the different ending of the Hashkivenu prayer and the omission of Baruch Adonai le-Olam prayer in those traditions where this section is otherwise recited. In the Italian rite, there are also different versions of the Ma'ariv 'aravim prayer (beginning asher killah on Friday nights) and the Ahavat 'olam prayer.

Most commemorate the Shabbat at this point with VeShameru ({{bibleverse|}}). The custom to recite the biblical passage at this point has its origins in the Lurianic Kabbalah, and does not appear before the 16th century. It is therefore absent in traditions and prayer books less influenced by the Kabbalah (such as the Yemenite Baladi tradition), or those that opposed adding additional readings to the siddur based upon the Kabbalah (such as the Vilna Gaon).

The middle blessing of the Amidah (see above) discusses the conclusion of the Creation, quoting the relevant verses from Genesis. This is then followed by the hazzan's mini-repetition of the Amidah, Magen Avot, a digest of the seven benedictions. In some Ashkenazi Orthodox synagogues the second chapter of Mishnah tractate Shabbat, Bameh Madlikin, is read at this point, instead of earlier. Kiddush is recited in the synagogue in Ashkenazi and a few Sephardi communities. The service then follows with Aleinu. Most Sephardi and many Ashkenazi synagogues end with the singing of Yigdal, a poetic adaptation of Maimonides' 13 principles of Jewish faith. Other Ashkenazi synagogues end with Adon `olam instead.

Shacharit

Shabbat morning prayers commence as on week-days. Of the hymns, Psalm 100 (Mizmor LeTodah, the psalm for the Thanksgiving offering), is omitted because the todah or Thanksgiving offering could not be offered on Shabbat in the days of the Temple in Jerusalem. Its place is taken in the Ashkenazi tradition by Psalms {{bibleverse-nb|}}, {{bibleverse-nb|}}, {{bibleverse-nb|}}, {{bibleverse-nb|}}, {{bibleverse-nb|}}, {{bibleverse-nb|}}, {{bibleverse-nb|}}, {{bibleverse-nb|}}, {{bibleverse-nb|}}. Sephardic Jews maintain a different order, add several psalms and two religious poems. The Nishmat prayer is recited at the end of the Pesukei D'Zimrah. The blessings before Shema are expanded, and include the hymn El Adon, which is often sung communally.

The intermediary benediction of the Shacharit Amidah begins with Yismach Moshe and discusses Moses' receiving of the Torah (which according to tradition took place on the morning of the Sabbath]]. Kedushah, which is always recited during the Hazzan's repetition of the third blessing, is significantly expanded. After the repetition is concluded, the Torah scroll is taken out of the Ark in a ritual much longer than the ritual during the week, and the weekly portion is read, followed by the haftarah.

After the Torah reading, three prayers for the community are recited. Two prayers starting with Yekum Purkan, composed in Babylon in Aramaic, are similar to the subsequent Mi sheberakh, a blessing for the leaders and patrons of the synagogue. The Sephardim omit much of the Yekum Purkan. Prayers are then recited (in some communities) for the government of the country, for peace, and for the State of Israel.

After these prayers, Ashrei is repeated and the Torah scroll is returned to the Ark in a procession through the Synagogue. Many congregations allow children to come to the front in order to kiss the scroll as it passes. In many Orthodox communities, the Rabbi (or a learned member of the congregation) delivers a sermon at this point, usually on the topic of the Torah reading.

Mussaf

Hlavní článek: Mussaf

The Musaf service starts with the silent recitation of the Amidah. The middle blessing includes the Tikanta Shabbat reading on the holiness of Shabbat, and then by a reading from the biblical Book of Numbers about the sacrifices that used to be performed in the Temple in Jerusalem. Next comes Yismechu, "They shall rejoice in Your sovereignty", and Eloheynu, "Our God and God of our Ancestors, may you be pleased with our rest" (which is recited during all Amidahs of the Sabbath. Kedushah is greatly expanded.

After the Amidah comes the full Kaddish, followed by Ein keloheinu. In Orthodox Judaism this is followed by a reading from the Talmud on the incense offering called Pittum Haketoreth and daily psalms that used to be recited in the Temple in Jerusalem. These readings are usually omitted by Conservative Jews, and are always omitted by Reform Jews.

The Musaf service culminates with the Rabbi's Kaddish, the Aleinu, and then the Mourner's Kaddish. Some synagogues conclude with the reading of An'im Zemirot, "The Hymn of Glory", Mourner's Kaddish, The psalm of the Day and either Adon Olam or Yigdal.

Mincha

Mincha commences with Ashrei (see above) and the prayer Uva letzion, after which the first section of the next weekly portion is read from the Torah scroll. The Amidah follows the same pattern as the other Shabbat Amidah prayers, with the middle blessing starting Attah Echad.

Ma'ariv

The week-day Ma'ariv is recited on the evening immediately following Shabbat, concluding with Vihi No'am, Ve-Yitten lekha, and Havdalah.

Liturgie při zvláštních příležitostech

Roš ha-šana a Jom kipur

Modlitba v období Slichot je charakteristická intenzivním zpytováním svědomí a pokáním

The services for the Days of Awe—Rosh Hashana and Yom Kippur—take on a solemn tone as befits these days. Traditional solemn tunes are used in the prayers.

The musaf service on Rosh Hashana has nine blessings; the three middle blessings include biblical verses attesting to sovereignty, remembrance and the shofar, which is sounded 100 times during the service.

Yom Kippur is the only day in the year when there are five prayer services. The evening service, containing the Ma'ariv prayer, is widely known as "Kol Nidrei", the opening declaration made preceding the prayer. During the daytime, shacharit, musaf (which is recited on Shabbat and all festivals) and mincha are followed, as the sun begins to set, by Ne'ila, which is recited just this once a year.

Pesach, Šavuot a Sukot

The services for the three festivals of Pesach ("Passover"), Shavuot ("Feast of Weeks" or "Pentecost"), and Sukkot ("Feast of Tabernacles") are alike, except for interpolated references and readings for each individual festival. The preliminaries and conclusions of the prayers are the same as on Shabbat. The Amidah on these festivals only contains seven benedictions, with Attah Bechartanu as the main one. Hallel (communal recitation of Psalms {{bibleverse-nb|}}-{{bibleverse-nb|}}) follows.

The Musaf service includes Umi-Penei Hata'enu, with reference to the special festival and Temple sacrifices on the occasion. A blessing on the pulpit ("dukhen") is pronounced by the "kohanim" (Jewish priests) during the Amidah (this occurs daily in Israel and most Sephardic congregations, but only on Pesach, Shavuot, Sukkot, Rosh Hashanah, and Yom Kippur in Ashkenazic congregations of the diaspora). On week-days and Sabbath the priestly blessing is recited by the hazzan after the Modim ("Thanksgiving") prayer. (American Reform Jews omit the Musaf service.)

Zmeškaná modlitba

Kdo neúmyslně zmeškal jednu z povinných denních modliteb, říká při následující pravidelné modlitbě amidu dvakrát. Tento postup se označuje jako tfilat tašlumin.

Související obyčeje

Mnoho židů při modlitbě kývá tělem dopředu a dozadu. Tento postup, označovaný v jidiš jako šoklen není povinný, a dokonce autority jako Izák Luria uvádějí, že by se neměl vůbec používat. Naproti tomu německý středověký učenec Maharil (rabi Ja'akov Moelin) spojují tuto praxi s talmudickým výrokem, že tana'itský učenec rabi Akiva kýval tělem tak silně, že když se domodlil, skončil na druhé straně místnosti.

Je rozšířeným zvykem dávat příspěvek na dobročinnost před modlitbou (obvykle během recitace Va-jevarech David) nebo po ní. Dárce se tak snaží posílit naději, že jeho modlitba bude příznivě vyslyšena.

Úloha žen

Muži mají povinnost zúčastnit se veřejné modlitby třikrát denně a přídavné modlitby o svátcích. Všechny modlitby musí být vykonány v příslušném časovém rámci předepsaném halachou, který vychází z časového rozmezí, v němž bylo možné v Chrámu přinést odpovídající oběť.

Podle mišny jsou ženy obecně osvobozeny od konání micvot, které jsou spojeny s určeným časem. Ortodoxní judaismus vysvětluje, že ženy obecně disponují vyšší duchovní úrovní a nemají proto zapotřebí modlit se v určených časech, neboť mají stálé spojení s Bohem.^[zdroj?] Vsouladu s tímto obecným pravidlem většina ortodoxních autorit osvobozuje ženy od povinnosti večerní modlitby, většina se ale domnívá, že ženy by se měly alespoň snažit modlit se ranní a odpolední modlitbu.

Židovské ženy se modlí u Zdi nářků, fotografie z počátku XX. stol.

Modlící se ženy v tunelech u Západní zdi, v nejbližším dostupném místě k velesvatyni Chrámu

Ortodoxní autority zdůrazňují, že ačkoli jsou ženy osvobozeny od povinnosti modliteb ve stanovených časech, nejsou osvobozeny od povinnosti modlitby jako takové. Jechi'el Michel Epstein, posek z 19. stol., autor díla Aruch ha-šulchan, píše:

„

I když rabíni ustanovili modlitby v určených časech a v určeném znění, nebylo jejich záměrem ustanovit zmírnění a osvobodit ženy od tohoto rituálu.

“

Názory na minimální rozsah ženské modlitby se rozcházejí. Mnoho židů se spoléhá na rozhodnutí aškenázského rabína Avrahama Gombinera v jeho komentáři Magen Avraham a na novější rozhodnutí sefardského rabína Ovadji Josefa, že ženy mají povinnost modlit se pouze jednou denně v libovolné formě, která jim vyhovuje, pod podmínkou že jejich modlitba zahrnuje Boží chvály (brachot), prosby (bakašot) a díkuvzdání (hoda'ot). Ne všechny ortodoxní autority také souhlasí s názorem, že ženy jsou zcela osvobozeny od povinnosti modlitby v určeném čase. Mišna brura, dílo rabi Jisra'ela Me'ira Kagana, které je významným korpusem aškenázské praktické halachy, tvrdí, že muži Velkého shromáždění ustanovili povinnost každodenní ranní a odpolední modlitby pro ženy „tak jako pro muže“. Mišna brura z toho dovozuje, že ačkoli jsou ženy osvobozeny od povinnosti recitovat Šema Jisra'el, stejně by ho měly říkat. Nicméně ani nejliberálnější z ortodoxních autorit nepřipouštějí započítávání žen do minjanu pro účely veřejné modlitby.

Mechica – přepážka oddělující mužskou a ženskou sekci u Zdi nářků

V celém ortodoxním židovství, včetně jeho nejliberálnějších forem, je požadováno, aby muži a ženy při modlitbě seděli v samostatných částech modlitebny oddělených přepážkou zvanou mechica. Konzervativní judaismus připouští sezení pohromadě; tento způsob se prakticky prosadil v komunitách USA, není však jednomyslně přijímán ve všech zemích. Reformní a rekonstrukcionistické kongregace nemají oddělené sekce pro muže a ženy.

Charedi komunity a stejně tak větší část moderní ortodoxie nepřipouštějí, aby žena vedla veřejné modlitby. Konzervativní judaismus ve svém rámci vytvořil všeobecné odůvodnění pro povolení vedení prakticky všech veřejných modliteb ženami: Vzhledem k tomu, že modlitbu mohou vést pouze ti, kteří mají povinnost modlitby a ženy tradičně tuto povinnost nemají, konzervativní židovky na sebe tento závazek v moderní době dobrovolně přijaly. Reformní a rekonstrukcionistické kongregace dovolují ženám zastávat všechny funkce, neboť halachická omezení nepovažují za závazná.

V rámci moderního ortodoxního judaismu existuje skupina rabínů (zejména rabíni blízcí Židovské ortodoxní feministické alianci – JOFA), která začala přehodnocovat roli žen při modlitbě na základě individuálního posouzení jednotlivých modliteb a liturgií v jejich historickém kontextu, přičemž používají klasickou halachickou metodu interpretace. Přebírají základní princip, že pouze tam, kde je povinnost, může pouze nositel této povinnosti vést a splnit jako zástupce povinnost za jiné. Doplňují ale tři obecné argumenty pro rozšíření ženské role v určitých oblastech modlitby:

1. Ženy měly povinnost přinášet určité druhy obětí v Chrámu; měly by tedy mít povinnost modlit se modlitby, které nahrazují tyto specifické oběti, a měly by tedy i být započítány do minjanu pro účely těchto modliteb. Do této kategorie patří například požehnání Birkat ha-gomel.
2. Vzhledem k tomu, že některé části liturgie byly doplněny až poté, co Talmud vymezil povinné části, jsou tyto pozdější modlitby stejně dobrovolné pro všechny a proto je mohou vést i ženy (minjan se v tomto případě nevyžaduje). Do této kategorie spadají psukej de-zimra a Kabalat šabat.
3. V případech, kdy Talmud naznačuje, že ženy obecně mohou vést určité části liturgie, ale nečiní tak „kvůli důstojnosti obce“, současná kongregace se může „vzdát“ této důstojnosti, pokud je to všeobecným přáním. Do této kategorie patří čtení z Tóry o šabatu. Argument pro účast žen na obřadu vynášení a navracení Tóry do aron ha-kodeš pak vyplývá z jejich možnosti účastnit se čtení.

Některé kongregace hlásící se k moderní ortodoxii uznávají a přijímají některé z uvedených argument, ale pouze velmi málo je přijímá všechny nebo alespoň většinu. Jako protiargument se uvádí princip kol iša, tradice, podle níž má muž zakázáno slyšet zpívat hlas ženy jiné než jeho manželky. JOFA označuje kongregace, které v zásadě uvedené argumenty akceptují, jako „partnerské minjany“. V takových kongregacích ženy zpravidla o šabatu mohou vést Kablat šabat, ráno pak Psukej de-zimra, obřad vynášení a navracení Tóry a samotné čtení z Tóry. Mohou také přednést dvar Tora (kázání).

Úloha nezletilých

Ve většině židovských denominací nemohou chlapci před dosažením věku bar micva zastávat roli chazana v liturgii zahrnující „slova, která jsou ve svatostí“ (devarim še-bi-kduša). Do této kategorie spadá kadiš, Barchu, amida a další. Stejně tak nemůže být vyvolán ke čtení z Tóry ani při něm sloužit jako předčítající (ba'al kore).

S ohledem na to, že páteční podvečerní liturgie Kablat šabat je složená pouze ze žalmů a neobsahuje „slova ve svatosti“, je možné, aby chlapec, který ještě nedosáhl věku bar micva, vedl liturgii až po Barchu, kterým začíná večerní modlitba. Některé východní komunity nechávají chlapce, který nedosáhl věku bar micva, předčítat z Tóry a vyvolávají ho i ke čtení.

Literatura

• DI SANTE, Carmine. Židovská modlitba: K počátkům křesťanské liturgie. Překlad Daniel Korte. Praha: Oikúmené, 1995. 242 s. ISBN 80-86005-00-3. 
• DONIN, Chajim ha-Levi. To Pray As a Jew. [s.l.]: Basic Books ISBN 0-465-08633-0. 
• SICHER, Gustav. Modlitba v židovství [online]. [cit. 2012-12-24]. Dostupné online. 
• Entering Jewish Prayer, Reuven Hammer (ISBN 0-8052-1022-9)
• Kavvana: Directing the Heart in Jewish Prayer, Seth Kadish, Jason Aronson Inc. 1997. ISBN 0-7657-5952-7.
• Or Hadash: A Commentary on Siddur Sim Shalom for Shabbat and Festivals, Reuven Hammer, The Rabbinical Assembly and the United Synagogue of Conservative Judaism
• S. Baer. Siddur Avodath Yisrael (newly researched text with commentary Yachin Lashon), 19th century.
• A Guide to Jewish Prayer, Rabbi Adin Steinsaltz, Shocken Books (ISBN 0-8052-4174-4)
• Hilchot Tefilla: A Comprehensive Guide to the Laws of Daily Prayer, David Brofsky, KTAV Publishing House/OU Press/Yeshivat Har Etzion. 2010. (ISBN 978-1-60280-164-6)
• God's Favorite Prayers, Tzvee Zahavy, Talmudic Books. 2011. (ISBN 978-0-615-50949-5)

Související články

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Shlomo/sandbox na Wikimedia Commons
• Seznam židovských modliteb a požehnání
• Sidur

Externí odkazy

• Židovská liturgie – článek na Jewish Virtual Library.org
• GoDaven.com – celosvětová databáze minjanů
• Sidur v PDF

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jewish prayer na anglické Wikipedii.