Druhý chrám

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Model Druhého chrámu v Izraelském muzeu v Jeruzalémě

Druhý chrám (hebrejsky: בית המקדש v překladu „svatý dům“) je označení pro jeruzalémský chrám, který stál na Chrámové hoře od roku asi 516 př. n. l. do roku 70 n. l. Po návratu z babylonského zajetí byl centrem židovského náboženství a místem přinášení obětí, které skončilo jeho zničením. Zachovala se jen část vnější opěrné zdi z doby jeho pozdějšího rozšíření, která se nazývá Zeď nářků.

Označení chrámu odkazuje na Babyloňany zničený První neboli Šalomounův chrám. Zničení Druhého chrámu Římany znamenal počátek židovské diaspory.

Historie a popis[editovat | editovat zdroj]

Šalomounův chrám, taktéž známý jako První chrám, byl zničen roku 587/586 př. n. l., načež byli Židé v babylonském zajetí. Návrat Židů umožnil edikt nového pána Babylonie, perského krále Kýra II., jímž byla vyhlášena náboženská svoboda. Druhý chrám byl zbudován navrátilci z babylonského zajetí, vedenými Zerubábelem z Davidova rodu, zhruba 70 let po zničení prvního chrámu. Prvním veleknězem se stal Jéšua, syn Jósadakův. O obnově chrámu se píše v biblické knize Ezdráš, která klade jeho dokončení do 6. roku vlády krále Dareia.[1]

V druhém chrámu již chyběla Archa úmluvy (ve svatyni tak zůstal jen kámen, na kterém schrána stála), nádoba s manou (která byla uchovávána z putování Izraele do Kanaánu) a Áronova hůl. Z prvního chrámu tak zůstala zachována jen menora. Během tohoto období byl centrem židovských bohoslužeb, které zahrnovaly i oběti známé jako korbanot‎‎.

Za makabejského povstání v 2. století př. n. l. byl chrám znesvěcen vojsky seleukovského krále Antiocha IV. K znovuvysvěcení se váže příběh o oleji nalezeném v poničeném chrámě, který zázračně vydržel svítit po sedm dní. Tento příběh je připomínán při židovském Svátku světel (Chanuka), při kterém se zapalují světla na speciálním svícnu.

Herodova přestavba[editovat | editovat zdroj]

Herodes Veliký (74 př. n. l.–4 n. l.) chrám roku 19 př. n. l. nechal přestavět a proměnil jej v honosnou stavbu (čímž si do jisté míry získal přízeň židovského lidu). Herodův chrám byl zbudován ze zelenkavého a bílého mramoru. Vylepšování a rozšiřování chrámu pokračovalo i po Herodově smrti – téměř až do zániku chrámu.

Zničení[editovat | editovat zdroj]

Druhý chrám stál do 10. srpna 70, kdy byl vypálen římským vojskem vedeným Titem. Zde je ale třeba poznamenat, že oproti tomuto běžně uváděnému datu uvádějí židovské zdroje[2] jako datum zničení Chrámu rok 3828 od stvoření světa, což odpovídá roku 68 n.l.[3] Chrám pak již nikdy nebyl obnoven a židé si tuto tragédii připomínají v den, který nazývají Tiš'a be-av. Centrální svatyni po zničení chrámu a rozptýlení židů do diaspory nahradily jednotlivé místní svatyně, synagogy. Dodnes se z chrámu zachovala část jeho vnějšího opevnění nazývaná Západní zeď či Zeď nářků[4] a v místech chrámu zvaném Chrámová hora byly na konci 7. století po islámské expanzi postaveny mešita al-Aksá a Skalní dóm.

V Novém zákoně[editovat | editovat zdroj]

Druhý jeruzalémský chrám se vyskytuje v životě Ježíše Krista popisovaném Novým zákonem. Ježíšova matka Marie s ním do chrámu přináší oběť za prvorozeného syna[5], v chrámu se odehrává diskuse dvanáctiletého Ježíše s učenci[6] (jediná popisovaná příhoda z jeho pozdějšího dětství) a vztahuje se k němu i vyčištění chrámu, vyhnání kupců a směnárníků z chrámového nádvoří, po kterém prohlásí: „Zbořte tento chrám a já jej ve třech dnech znovu postavím.“ [7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ez 6, 15 (Kral, ČEP)
  2. GANS, David. Ratolest Davidova. Praha: Academia, 2016. ISBN 978-80-200-2535-7. S. 138. 
  3. BLAHA, Josef. Proroctví o vykoupení Jeruzaléma - čteme knihu proroka Zachariáše s rabínskými autoritami a s kabalisty. Praha: [s.n.], 2012. ISBN 978-80-260-3179-6. S. 69. 
  4. https://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Judaism/Western_Wall.html
  5. Lk 2, 22–38 (Kral, ČEP)
  6. Lk 2, 46–50 (Kral, ČEP)
  7. Jan 2, 13–25 (Kral, ČEP)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny židů. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8.
  • SCHÄFER, Peter. Dějiny židů v antice od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-633-6.
  • ČEJKA, Marek. Judaismus, politika a Stát Izrael. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-3007-0.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]