Wikipedista:RPekař/Pískoviště3

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Řecká opera jako samostatná národní škola vzniká poté, co roku 1829 Řecko získalo nezávislost na Osmanské říši. Prvním centrem opery v Řecku byly Jónské ostrovy, na kterých je provozování italské opery doloženo od roku 1733. Po celé 19. století dominovala operní tvorbě tzv. Jónská hudební škola, jejímž zakladatelem byl Nikolaos Mantzaros. Ten napsal i první dochovanou řeckou operu Don Crepusculo. Mezi jeho žáky byli nejúspěšnějšími Spyridon Xyndas a Pavlo Carrer, v další generaci pak Spyridon Samaras (Flora mirabilis, Rhea) a Dionysios Lavrangas (Dva bratři). Jejich tvorba vychází ze soudobých italských vzorů a je psána většinou na italská libreta; první operou na řecké libreto je Xyndasův Parlamentní kandidát (1867). První polovina 20. století je ve znamení tzv. Řecké národní hudby, jež hledala proti italskému vlivu vzory jednak v lidové hudbě, jednak ve středo- a východoevropské nebo francouzské (impresionistické) opeře. Hlavním představitelem této školy byl Manolis Kalomiris (Stavitel, Matčin prsten), vedle něj například Dimitri Mitropoulos, Mario Varvoglis a Petros Petridis. Avantgardní generace skladatelů po druhé světové válce tvořila často v cizině a věnovala se spíše netradičním hudebně-divadelním žánrům než opeře (Iannis Xenakis, Geoges Asperghis, Anestis Logothetis…); až v 80. a 90. letech 20. století vytvořil sérii posluchačsky přístupnějších oper Mikis Theodorakis (Dionýsova proměna, Médeia, Élektra, Antigoné, Lysistraté).

Do roku 1939 hrály operu v Řecku jen hostující nebo amatérské společnosti; pak byla při athénském státním divadle zřízena a roku 1944 se osamostatnila Řecká národní opera v Athénách, která je jediným soustavně působícím působícím řeckým operním divadlem. Jejím původním sídlem bylo divadlo Olympia, od roku 2016 sídlí v Kulturním středisku Nadace Stavrose Niarchose, v létě využívá též Odeon Heroda Attika a hostuje na jiných místech v Řecku i mimo ně. Při Řecké národní opeře působí od roku 2016 též Alternativní scéna. V letech 1997–2011 existovala též Opera Thessaloniki v Soluni. Od roku 1955 se v létě pořádá Athénsko-epidaurský festival, na jehož programu bývají i operní představení.

Prvním světově uznávaným řeckým operním pěvcem byl v 19. století tenorista Yannis (Giovanni) Apostolou. Nejslavnější řeckou operní pěvkyní zůstává Maria Callasová; vedle ní se proslavili basisté Nicola Zaccaria a Nicola Moscona, barytonisté Titos Xirellis a Kostas Paskalis, sopranistky Jeannette Pilouová a Elena Souliotisová nebo mezzosopranistka Agnes Baltsaová. Významným operními dirigenty byli Dimitri Mitropoulos a Odysseas Dimitriadis, v novější době pak Teodor Currentzis a George Petrou.

18. a 19. století[editovat | editovat zdroj]

Opera na Jónských ostrovech[editovat | editovat zdroj]

Kerkyrská altistka Elena d'Angri, rytina Charlese Baugnieta

Většina řeckého území byla v době od přelomu 16. a 17. století – tj. od doby vzniku opery jako žánru – až do vyhlášení nezávislosti Řecka roku 1829 součástí Osmanské říše. Pro kulturní a náboženské rozdíly do ní západoevropská hudba pronikala jen velmi omezeně, ve větší míře až v průběhu 19. století. Pouze Jónské ostrovy patřily do roku 1797 Benátkám, a i když se v nadvládě nad nimi posléze vystřídaly jiné mocnosti (1797–1799 Francie, 1799-1807 Rusko, 1807–1809/14 opět Francie, 1809/14–1864 Velká Británie), italský kulturní vliv zůstal neztenčen a přetrvával ještě dlouho po přivtělení Jónských ostrovů k Řecku roku 1864. Oblíbenou zábavou jónských vyšších vrstev, ve kterých se mísil italský a řecký etnický element, se stalo italské divadlo a italská opera. První divadlo vzniklo v Korfu (Kerkyře): bylo vystavěno roku 1693 jako šlechtický klub (loggia) a v roce 1720 přeměněno na „Šlechtické divadlo u sv. Jakuba“ (Nobile teatro di San Giacomo).[1][2] Bylo to první moderní divadlo na řecké půdě a až do sklonku 19. století i nejvýznamnějším operní divadlo v Řecku, než bylo roku 1892 přestavěno na městskou radnici.[1][2] Místo něj byla v letech 1893–1902 postavena rozměrná a akusticky vynikající budova Městského divadla Kerkyry (Δημοτικό Θέατρο της Κέρκυρας, Dimotiko Theatro tis Kerkyras) italského architekta Conrada Pergolesiho, inspirovaná divadlem La Scala v Miláně. Provoz byl zahájen inscenací Lohengrina od Richarda Wagnera.[1] Od roku 1895 navíc v Korfu fungovalo divadlo Fénix se zimní i letní scénou, zeména pro operetu.[1]

První doložené operní představení v Teatro San Giacomo sehrála roku 1733 společnost impresária Carla Grassiho. Byla to opera Gerone, tiranno di Siracusa (Hieronymos, tyran syrakuský) na libreto Aurelia Aureliho; jedná se zřejmě o verzi s hudbou Johanna Adolfa Hasseho.[1][2] Od roku 1771 až do roku 1923 jsou doloženy prakticky nepřerušené sezóny italských společností v Korfu, do jejichž představení byli případně zapojeni i místní hudebníci. Stefano Pojago (1768–1826), místní rodák a syn hudebníka z Milána, působil jako varhaník v katedrále sv. Jakuba a cembalista v divadelním orchestru. Pro divadlo příležitostně i komponoval, poprvé doloženě roku 1791 komickou operu Gli amanti confusi ossia Il bruto fortunato (Zmatení milenci aneb Šťastný neotesanec) na libreto Marcella Bernardiniho.[3][4][5] Pojagovo další konkrétně zmiňované dílo L’arrivo d’Ulisse alla isola de’Feaci (Příjezd Odyssea na ostrov Fajáků) provedené roku 1819 byla baletní scéna (ballo eroico).[6][5]

Roku 1813 je doloženo první operní představení na Zakynthosu (Zante), kde pak roku 1875 bylo vystavěno Teatro Foscolo. Zde působil i jinak neznýmý italský skladatel Ludovico Platoni, jenž zde roku 1816 uvedl v premiéře svou operu Tieste (Thyestés) podle tragédie Uga Foscola na téma z antického Řecka.[7] Na Kefalonii (Cefalonia) se první opera hrála roku 1838 a roku 1858 bylo postaveno Teatro Cefalos. I když na těchto ostrovech vznikla i jiná menší divadla, tato dvě se stala hostiteli pravidelných zastávek operních společností.[1] Z let 1832 a 1833 jsou i doklady o představeních opery na Lefkadě při slavnostních příležitostech.[6]

Z Jónských ostrovů pocházeli prakticky všichni řečtí operní skladatelé 19. století: z Korfu Mantzaros, Xyndas, bratři Liberalisové, rodina Lampeletů, Padovanis, Grek, Samaras a Kamilieris; ze Zakynthosu Platoni, Domeneginis, Kapnisis, Mastrekinis a Karrer; z Kefalonie Tzanis-Metaxas, Lavrangas a pocházel odsud, byť se narodil v Nafpliu, i Spyridon Spathis; na Kythéře (nebo Ithace) se narodil Rodotheatos.

Nikolaos Mantzaros[editovat | editovat zdroj]

Nikolaos Chalikiopoulos Mantzaros

Zakladatelem tzv. Jónské hudební školy, a tím i vlastní řecké operní tradice, byl skladatel, hudební teoretik a hudební pedagog Nikolaos Chalikiopoulos Mantzaros (Νικόλαος Χαλικιόπουλος Μάντζαρος, Niccolò Manzaro, 1795–1872). Pocházel ze šlechtické rodiny a zastával vysoké státní úřady ve Spojených státech Jónských ostrovů, veškerou svou hudební činnost vykonával nevýdělečně. Hudbu studoval již v raném mládí u zmíněného Stefana Pojaga a jeho bratra Girolama Pojaga (1779–1842), jakož i u dalších národnostně italských učitelů spojených s kerkyrským divadlem. Zejména v letech 1819 až 1826 cestoval po Itálii, kde navázal přátelství se skladatelem Niccolem Antoniem Zingarellim a poznal výukové metody neapolské konzervatoře S. Pietro a Majella, již Zingarelli řídil. Po návratu na Korfu začal vyučovat hudbě a v roce 1840 se stal členem – a o rok později doživotním uměleckým ředitelem – Kerkyrské filharmonické společnosti (Φιλαρμονική Εταιρεία Κερκύρας), která byla mj. nejvýznamnější hudební vzdělávací institucí na Jónských ostrovech až do založení konzervatoře roku 1894.[8]

Mezi Mantzarosovy žáky patřila většina významných řeckých skladatelů následující generace (Spyridon Xyndas, Domenikos Padovanis, bratři Liberalisové, Edouardos Lampelet, Pavlos Karrer, Dionysios Rodotheatos). Měl však též italské studenty, mezi něž patřili například dirigent Giulio Cesare Ferrarini (1807–1891), operní skladatel Giuseppe Persiani (1799–1869) a zejména dirigent a skladatel Raffaele Parisini (Ραφαήλ Παριζίνης, 1820–1875), který se stal významným organizátorem hudebního života v Athénách a napsal mimo jiné rozsáhlou orchestrální kantátu Arcadi (Arkadion. 1867) na téma právě probíhajícího krétského protiosmanského povstání.[8][6][5]

Mantzaros sám se věnoval hudebnímu divadlu v letech 1815–1827; především skládal pro Teatro San Giacomo árie nebo instrumentální kusy vložené do cizích děl nebo pro použití při benefičních koncertech. O karnevalu roku 1815 pro ně napsal „azione comica“ s názvem Don Crepusculo na text vycházející z libreta Marcella Bernardiniho Le donne bisbetiche. Je to rozsáhlá scéna pro jednoho pěvce (bas) ve stylu Cimarosova operního intermezza Il maestro di cappella, jejímž námětem je satira na dobovou amatérskou archeologickou mánii; hudba vychází z předrossiniovské italské opery buffy, jak ji mohl mladý Mantzaros slyšet v kerkyrském divadle.[9]

Z jeho dalších drobnějších divadelních skladeb (jež se většinou nedochovaly) má největší význam „Aria Greca“, napsaná pro recitál místní primadony Elisabetty Pinottiové roku 1827. Je to první koncertní árie v řeckém jazyce, na prostý text Vincenza Nannucciho s poděkováním publiku; text je na pomoc řečtiny neznalé pěvkyni napsán v latinské transkripci.[10] V následující tvorbě se Mantzaros obrátil k tvorbě na řecké texty a jeho zhudebnění Chvalozpěvu svobodě Dionysiose Solomose se od roku 1865 stalo řeckou národní hymnou.[8] Nikoli však ve tvorbě pro divadlo: experiment s „řeckou árií“ ukázal na problém, s nímž se potýkali řečtí skladatelé až do samého konce 19. století, totiž nedostatek školených pěvců a především pěvkyň, pramenící z nedostatku řeckých hudebních škol a z obecného odporu pravoslavné církve proti vystupování žen v divadle.[11] Až do konce 19. století neexistoval žádný stálý řecký hudebnědivadelní soubor, a proto – a ovšem také s ohledem na možnost mezinárodní uplatnění – řečtí skladatelé často volili pro svá operní díla italštinu.

Mantzarosovi žáci[editovat | editovat zdroj]

Jónská hudební škola, jak se Mantzarosovým žákům i jejich pozdějším následovníkům v hudební historiografii říká, má od počátku velkou návaznost na italskou hudbu. Představitelé této školy často v Itálii studovali, zejména na konzervatořích v Neapoli a Miláně, sledoval ve svých dílech vývoj od belcantistů přes Verdiho po verismus, a někdy se na italských scénách i uplatnili. Řecké publikum se s jejich díly seznamovalo v podání italských kočujících společností. Postupně zapracovávali do svých děl stále více prvků domácí řecké hudby, lidové i církevní, avšak základ stále tvořila melodická linie a homofonní sazba typické pro operu italskou.

Frankiskos Domeneginis

Svou řeckou orientaci tak mnozí skladatelé jónské hudební školy vyjadřovalo volbou vlasteneckých témat. Několik z nich se pokusilo zpracovat život hrdiny řecké osvobozenecké války Markose Botsarise. Jako první Frankiskos-Lambrinos Domeneginis (Φραγκίσκος-Λαμπρινός Δομενεγίνης, Francesco Domeneghini, 1809–1874), ale jeho opera Markos Botsaris (Μάρκος Μπότσαρης) na řecké libreto podle románu Zakynťana Georgiose Lagouidarase zůstala nedokončena – v červnu 1849 byly na Zakynthosu předvedeny úryvky z ní, a to zřejmě v podání italských pěvců.[12] O rok později vznikla na podobný námět jeho opera Despo, eroine di Suli (Despo, hrdinka ze Suli) na italské libreto Zakynťana Juliose Typaldose, zřejmě neprovedená.[13][14]

Iosif Liberalis (Ιωσήφ Λιμπεράλης, Giuseppe Liberali, 1820–1899), syn italského otce a řecké matky, se počátkem 50. let 19. století – kdy byl krátce impresáriem Teatro san Giacomo v Kerkyře – pokusil, vedle opery na římsko-antický námět Arbace a Pompei (Arbax v Pompejích), rovněž o vlastenecké náměty ve svých dvou životopisných operách na italská libreta Rigas Feraios (na námět ze života básníka Rigase Feraiose, libreto Gerasimos Markoras) a Marco Bozzari (Markos Botsaris). Z Arbace a Pompei a Rigase Feraiose však byly v divadlech v Zakynthosu a Kerkyře uvedeny pouze úryvky, z Marka Botsarise pak roku 1857 v Teatro San Giacomo jen první dějství.[15][13] Osobu Markose Botsarise oslavil i svou jedinou operou kefalonský skladatel Nikolaos Tzanis-Metaxas (Νικόλαος Τζανής-Μεταξάς, 1825–1907). Jeho stejnojmenná opera na libreto Georgiose Lagouidarase získala Mantzarosovu pochvalu, byly z ní však v divadlech na Korfu a Zakynthosu provedeny jen jednotlivé scény roku 1873 (patrně se značným odstupem po kompozici).[16][13]

Ne všichni jónští skladatelé se však věnovali vlasteneckým látkám, někteří praktickou nutnost psaní v italštině doprovodili i výběrem méně aktuálních témat. Tak například Edouardos Lampelet (Εδουάρδος Λαμπελέτ, Édouard/Edoardo Lambelet, 1820–1903), člen významné hudební rodiny a syn původem švýcarského hudebníka Félice Lambeleta, napsal tři opery na italská libreta a na mimořecké náměty, z nichž první (L'orfana, Sirotek) provedena nebyla, ale dvě následující uvedlo Teatro San Giacomo v Kerkyře: totiž opery Olema la schiava (Otrokyně Olema, libreto L. Chierici, premiéra 1857) a Il castello maledetto (Prokletý zámek, libreto Gerasimos Markoras, premiéra 1862).[1][17]

Domenikos Padovanis (Δομένικος Παδοβάνης, Domenico Padovani, 1817–1892), syn italského otce a řecké matky, po studiích u Mantzarose pobýval v Římě, kde roku 1838 představil samostatnou scénu „La delevitta“ na libreto helenofického italského básníka Severiana Fogacciho. Po návratu na Korfu mu Teatro San Giacomo uvedlo o karnevalu 1840 jednoaktovou komickou operu („scherzo melodramatico“) Il ciarlatano preso per principe (Šarlatán považovaný za knížete), taktéž na Fogacciho libreto. Padovaniho jediné další dílo pro divadlo je velká tříaktová tragická opera Dirce, figlia di Aristodemo (Dirké, dcera Aristodémova) na Fogacciho libreto podle tragédie Aristodemo Vincenza Montiho. Ta měla premiéru v Teatro San Giacomo 12. února 1857. Mezi díly řecké opery 19. století je Dirce ojedinělá jak krvavým námětem, tak použitím látky z antického Řecka.[18][19]

Iosif Mastrekinis (Ιωσήφ Μαστρακίνης, Giuseppe Mastrecchini, 1842–1903) napsal roku 1898 operu Eleazaro (Ελεάζαρ) na biblické téma ve styli raného Verdiho.[20][6][21] Ta byla poprvé provedena koncertně až roku 1991.[22]

Dionysios Rodotheatos (Διονύσιος Ροδοθεάτος, 1849–1892) studoval na neapolské konzervatoři a po návratu zkomponoval počátkem 70. let 19. století italskou operu Roberta di Cherandini. Nebyla provedena, ale v lednu 1876 měla v Teatro Comunale di Corfu premiéru jeho opera Oitona, jednoaktová „azione melodramatica“ na námět podle básně Oithona z Ossianových zpěvů v překladu Stylianise Chrysomallise.[23] Později Rodotheatos tuto operu rozpracoval na čtyři dějství, avšak uvedena byla v sezoně 1880/81 jen první dvě. Mezi vesměs italsky zaměřenými řeckými skladateli té doby byl Rodotheatos, díky svému německému školení, považován za wagneriána, ale jeho Oitona zřejmě nevybočovala z tradice italské číslové opery.[24][20]

Spyridon Xyndas[editovat | editovat zdroj]

Spyridon Xyndas

V úsilí o řeckojazyčnou operu zaujímá klíčové místo jeden z prvních Mantzarosových žáků Spyridon Xyndas (Σπυρίδων Ξύνδας, 1814–1896). I jeho dílo obsahuje jazykově i stylově plně italské opery: o karnevalu roku 1855 měla premiéru Anna Winter (Anna Winterová), čtyřaktová opera na libreto Spyridona Kallose podle Dumasových Tří mušketýrů. Jde vůbec o první z četných hudebně-divadelních zpracování tohoto románu.[25] O rok později pak byla uvedena tříaktová vážná opera Il conte Giuliano (Hrabě Giuliano, libreto Gerasimos Markoras).[25] Již od 30. let 19. století však Xyndas skládal též řecké písně a ve 40. letech rovněž několik řeckých árií, které zařadili do svých programů italští zpěváci vystupující v kerkyrském operním divadle.[26]

V roce 1857 zde byly zahrány rovněž dvě komické scény v řečtině, totiž O ypopsifios (Ο υποψήφιος, Kandidát) a O odyrmos tou Kerkyraiou chorikou (Ο οδυρμός του Κερκυραίου χωρικού, Trápení kerkyrských sedláků). To byly klíčové scény, kolem nichž vykrystalizovala Spyrosova tříaktová komická opera na libreto Ioannise Rinopoulose O ypopsifios (vouleftis) (Ο υποψήφιος [βουλευτής], Sněmovní kandidát). V září roku 1867 byl Kandidát poprvé proveden na jevišti Teatro di San Giacomo v podání amatérského souboru. Nedostatek řeckých zpěváků podtrhuje i skutečnost, že při premiéře dvě z pěti mužských rolí zpívali sami skladatel a libretista; v jediné ženské úloze se s řečtinou poprala zpěvačka Emilia Vianelliová.[27] Kandidát je první skutečnou operou v řeckém jazyce a jako první dosáhl i významného úspěchu u domácího obyvatelstva. Nikoli však ihned: přestože jednotlivé melodie z této opery se rozšířily, jeho celé představení zůstalo na dlouho jen experimentem a trvalo více než dvacet let, než jej roku 1888 programově uchopila první řecká operní společnost v Athénách. Pak se ovšem stal nehranějším řecký operním titulem nejméně do první světové války.[28] Kandidát je komická opera typu italské opery buffy, v zásadě psaná melodickým belcantovým stylem, avšak s prvky jihoitalského, jónského i řeckého pevninského folklóru, což odpovídá dobovým snahám o národní prvek v hudbě. Děj Kandidáta je realistický, ve svém politickém rozměru až cynický: hlavním prvkem je rozpor mezi zkorumpovaným politikem a zchudlým venkovským obyvatelstvem.[25][29]

Málo je známo o Xyndasových pozdějších dílech, například komické opeře O neogampros (Ο νεόγαμπρος, Novomanžel, 1877) a buffo opeře I due pretendenti (Dva nápadnící), z níž byly roku 1877 provedeny úryvky v Miláně. Drobnými pozdními pracemi byly vaudevilly (komidyllion) O proikothiras (Ο προικοθήρας, Lovec věna, 1890) a To filima nebo To filaki (Το φίλημα nebo Το φιλάκι, Polibek, 1893), obě provedené v menších athénských divadlech.[25]

Pavlos Karrer[editovat | editovat zdroj]

Busta Pavlose Karrera na Zakynthosu

Nejvýznamnějším představitelem jónské hudební školy druhé poloviny 19. století je Pavlos Karrer(is) (Παύλος Καρρέρ(ης), Paolo Carrer, 1829–1896). Podobně jako Mantzaros šlechtického původu, pocházející ze Zakynthosu, napsal první skladby pro místní Teatro Apollo koncem 40. let 19. století, zejména příznivě přijatou operní scénu pro jednoho zpěváka Il pellegrino di Castiglia (Poutník z Kastílie).[30] Roku 1850 odešel do Milána a tam se mu ještě v prosinci téhož roku podařilo uvést první dílo, balet Bianca di Belmonte, v Teatro della Canobbiana.[30]

24. srpna 1852 pak měla v Teatro Carcano premiéru jeho první opera Dante e Bice („melodramma storico-fantastico“ na libreto Serafina Torelliho), ztvárňující milostný vztah Danteho Alighieriho a jeho Beatrice Portinariové.[30] Své místo ve vývoji italské opery 19. století však získal především následujícím dílem, tříaktovou operou Isabella d'Aspeno. Libreto k tomuto „melodramma tragico“ napsal anonymní autor R.G.S. (někdy ztotožňovaný s Giuseppem Sapiem) zkombinováním postav a dějiště z tragédie Waltera Scotta The House of Aspen s dějovými motivy libreta Eugèna Scriba Gustave III pro D.-F.-E. Aubera. Toto dílo je někdy považováno za jeden z prototypů Verdiho Maškarního plesu. Premiéru mělo 7. února 1854 v Teatro San Giacomo na Korfu a od 9. dubna 1854 se hrálo v milánském Teatro Carcano.[31][30] Zmiňovaný Giuseppe Sapio napsal libreto ke Karrerově následující tragické opeře („tragedia lirica“) La rediviva (Oživená), jež měla úspěšnou premiéru v Teatro Carcano 19. ledna 1856 a hrála se v řadě dalších divadel, včetně San Giacomo na Korfu následujícího roku.[30]

Smrt Markose Botsarise, obraz Filippa Marsiglia

Ihned po návratu na Zakynthos roku 1857 začal Karrer komponovat vlastní operní zpracovní života Markose Botsarise na libreto Giovanniho Caccialupiho. Úryvky z nové opery Marco Bozzari byly předvedeny v Athénách před králem Otou I. již 26. dubna 1858, ale prohelénský revoluční obsah zřejmě zabránil jejímu uvedení na Jónských ostrovech (až do roku 1864 pod britskou nadvládou). Premiéru celé opery uvedla 30. dubna 1861 jedna z italských společností v prozatímním dřevěném divadle v Patrasu.[30][32][33] V témž divadle měla o rok dříve, 23. května 1860, premiéru i Karrerova Isabella d'Aspeno jako první opera řeckého skladatele hraná v pevninském Řecku.[33]

Dalšim projektem byla čtyřaktová opera Frossini (Η Κυρά Φροσύνη, Kyra Frosini) na libreto Elizavetiose Martinenkose podle stejnojmenné básně Aristotelise Valaoritise. Jedná se o milostnou tragédii idealizovaně popisující osud Evfrosyni Vasileiou (1773–1800), popravené Alim Pašou Janinským; celé dílo má až předimpresionistickou orientální atmosféru. Premiéra se konala 16. listopadu 1868 v Teatro Apollo na Zakynthosu.[30] I první představení Frossini na pevnině se odehrálo v Patrasu, tentokrát v nově postaveném divadle Theatro Apollon, v sezóně 1872/73.[32] Roku 1875 uvedla Marca Bozzara i Kyra Frosini ve směsi italštiny a řečtiny v Athénách společnost Antoniose Manousose a Karrer dal pro tuto příležtost pořídit řecké verze libreta.[34] V roce 1888 zařadila obě opery na program i první řecká operní společnost a zejména Markos Botsaris v nové podobě se stal jednou z nejoblíbenějších oper hraných v Řecku koncem 19. a počátkem 20. století.[30]

Mezitím však Karrer komponoval i díla na italská libreta s univerzálním apelem. V lednu 1868 měla v Teatro San Giacomo na Korfu premiéru vážná opera Fior di Maria, ovvero I misteri di Parigi (Fleur-de-Marie aneb Tajnosti pařížské) na libreto Giovaniho Caccialupiho podle románu Tajnosti pařížské Eugèna Sua a 28. ledna 1884 v Teatro Foscolo na Zakynthosu historicko-tragická opera Maria Antoinetta, vzniklá již roku 1873, k níž napsal libreto Giorgio Roma. V nich jsou oproti jeho dřívějším operám posíleny realistické momenty a – zvláště v Marii Antoinettě – efekty směřující až k verismu.[30]

Jediná Karrerova opera napsaná přímo na řecké libreto je Despo, i irois tou Souliou (Δέσπω, η ηρωίς του Σουλίου, libreto napsal Antonios Manousos), jednoaktová hrdinská opera na stejný vlastenecký námět jako opera Frankiskose Domeneginise. Vznikla roku 1875 a Karrer ji nabízel k provedení nedávno vzniklé Athénské konzervatoři, při níž měl v úmyslu zřídit řecký operní soubor. Konzervatoř však tuto snahu odmítla a i tuto operu nakonec provedla až jedna z kočovných italských společností 25. prosince 1882 v Theatro Apollon v Patrasu, ovšem v italském překladu.[35]

Karrarovým posledním operním dílem byla rozsáhlá opera na námět historických událostí z řecké antiky Marathon-Salamis (Μαραθών- Σαλαμίς, opět původně italské libreto napsal Memnon Martzokis). Vznikla v letech 1886–1888 mimo jiné s nadějí, že by ji mohlo uvést Národní divadlo, otevřené právě roku 1888. To však zahájilo sezónu Thomasovou Mignon. Marathon-Salamis se ukázala i nad síly první řecké operní společnosti, založené v témže roce a brzy zaniklé, a neuskutečnil se ani plán na její uvedení v rámci prvních novodobých olympijských her. Její premiéru tak provedla až 9. února 2003 Řecká národní opera v athénském divadle Olympia.[36]

Karrerova hudba nezapře italský původ, zejména raného Verdiho, objevují se v ní však i řecké lidové prvky, například zpopulárnělá píseň „O iero Dimos“ z opera Markos Botsaris.[30]

Spyridon Samaras[editovat | editovat zdroj]

Spyridon Samaras, kresba z roku 1887

Ještě většího mezinárodního ohlasu než Karrer dosáhl kerkyrský skladatel Spyridon Filiskos Samaras (Σπυρίδων Φιλίσκος Σαμάρας, 1861–1917). Po studiích u Spyridona Xyndase – podlě některých názorů svého biologického otce – a na Athénské konzervatoři pokračoval na pařížské konzervatoři u Delibese a Masseneta, od roku 1885 do roku 1908 však působil pod jménem Spiro Samara v Itálii, kde se zařadil do italského kulturního proudu zvaného „scapigliatura“ a následně verismu. Jeho hudba vstřebávala vedle italských i francouzské vlivy. S výjimkou posledních oper (Rhea a nedokončená Tigra) nevyužíval řecké náměty, ale s Řeckem udržoval úzké spojení a jeho opery tam byly často italskými i řeckými společnostmi hrány. Proslavil se též jako autor olympijské hymny z roku 1896.[37]

Obálka klavírního výtahu Flory mirabilis Spyridona Samarase

Průrazného úspěchu dosáhl hned prvním dílem, psychologicko-symbolickou operou s výrazným podílem baletu Flora mirabilis na libreto Fernanda Fontany. Ta měla premiéru 16. května 1886 v milánském Teatro Carcano a počátkem následujícího roku i v Teatro alla Scala, kde se o její úspěch nemálo zasloužila pěvkyně Emma Calvé. Flora mirabilis se hrála i v dalších divadlech v Itálii i mimo ni (Kolín nad Rýnem 1887, Korfu 1889, Vídeň 1893…).[38] Rovněž k úspěchu Medgé (libreto Pierre Elzéar, premiéra 11. prosince 1888 v římském Teatro Costanzi) pomohla Emma Calvé v titulní úloze, jakož i bohatá výprava. V té době navázal Samaras úzkou spolupráci s hudebním nakladatelem Edoardem Sonzognem.[37] Fiasko Lionelly na libreto Fernando Fontana při premiéře 4. dubna 1891 v Teatro alla Scala proto například muzikolog George Leotsakos přičítá kampani konkurenčního vydavatele Ricordiho.[37]

Reprezentantem vrcholného verismu je „jevištní román“ La martire (Mučednice), jehož libreto napsal Luigi Illica (mj. autor řady libret pro Pucciniho, Mascagniho, Giordana, Franchettiho, Catalaniho). Realistický, až naturalistický příběh manželem týrané ženy z Oděsy, která po smrti dítěte spáchá sebevraždu, měl premiéru 23. května 1894 v neapolském Teatro Mercadante a 22. září téhož roku jím bylo otevřeno Sonzognovo nové milánské divadlo zvané Teatro Lirico Internazionale.[37] Na Sonzognovu zájezdu do Berlína roku 1895 nebyla Mučednice přijata příznivě, avšak v Itálii a ve francouzské podobě (Den Haag 1896, Antverpy 1897, Paříž, Théâtre des Variétés 1898, Londýn) byla krátkodobě velmi populární.[39][40]

Méně zapůsobila komická opera La furia domata (Zkrocení zlé ženy) na libreto Enrica Annibala Buttiho a Gustava Macchiho podle stejnojmenné Shakespearovy komedie, jež měla premiéru 19. listopadu 1895 rovněž v Teatro Lirico Internazionale.[37]

Poslední tři Samarasovy opery vznikly na libreta francouzského spisovatele Paula Millieta, i když uváděny byly především v italských překladech. První z nich, komická opera Storia d'amore (nebo Histoire d'amour, Milostný příběh), v revidované verzi La biondinetta (Plavovláska), se poprvé hrála na soukromém koncertě v Palais Bourbon v Paříži dne 27. června 1902, veřejná premiéra se pak konala 17. listopadu 1903 opět v Teatro Lirico Internazionale. Tato opera se poměrně často hrála v Německu. Mademoiselle de Belle-Isle, na námět stejnojmenného dramatu Alexandra Dumase staršího, měla premiéru 9. listopadu 1905 v janovském Politeama Genovese a vzápětí se hrála v Monte Carlu, Miláně, Konstantinopoli, Berlíně aj.[37][41][42]

Na námět z řecké historie je Samarasova poslední dokončená opera Rhea, jeho nejambicióznější dílo. Jedná se o milostný příběh odehrávající se na ostrově Chios ve 14. století a pokrokovou harmonií a tónomalbou připomíná díla Richarda Strausse. Premiéra se konala 11. dubna 1908 ve florentském Teatro Verdi, následovala mj. představení ve Scale a v Káhiře.[37][43]

Samarasovy opery se vyznačují instinktem pro jevištní časování, psychologickou charakterizací, melodickou nápaditostí a rafinovanou, dramaticky funkční instrumentací. Využívá soudobé prostředky italské opery období verismu, ale podle potřeby také prvky spojované se středoevropskou operou, jako neoklasické postupy a příznačné motivy.[37] Kvůli bombardování nakladatelství Sonzogno za druhé světové války i necitlivému nakládání se Samarasovou inscenací se některé jeho opery nedochovaly vůbec nebo jen torzovitě.[37] Uvádí je Řecká národní opera (Rhea 1944, 2017, La martire 1962, Flora mirabilis 1979, Mademoiselle de Belle-Isle 2014)[44], zahraniční divadla jen výjimečně (koncertní provedení La martire ve Wuppertalu roku 2010).

Začátky opery v pevninském Řecku[editovat | editovat zdroj]

Theatron Apollon v Patrasu, dílo architekta Ernsta Zillera z roku 1872
Bukarasovo divadlo v Athénách, kresba

V době získání samostatnosti Řecku chyběla nejen vlastní tradice klasické hudby, která neodpovídala osmanské ani řecké pravoslavné kulturní tradici, ale i větší městská centra s možnou poptávkou po hudebním divadle. Athény byly v té době vesnicí, zatímco městská řecká kultura kvetla mimo tehdejší řecké hranice a jejími centry byly například Konstantinopol, Brăila, Galați, Oděsa, Soluň, Smyrna, Káhira, Terst a BenátkyAlexandrie. Evropskou hudbu včetně opery zprvu do Řecka přivedl dvůr krále Oty a po jeho sesazení krále Jiřího I., ale stala se elitní aristokratickou záležitostí a operní provoz v Athénách a v dalších divadelních centrech, která se postupně krystalizovala – vedle Jónských měst Patra a Ermupoli – zajišťovaly soukromé italské, od roku 1871 též francouzské a od roku 1888 též německé divadelní společnosti. První operou hranou v pevninském Řecku, v Athénách, se stal roku 1837 Rossiniho Lazebník sevillský. V letech 1840–1897 v Athénách fungovalo první moderní Bukarasovo divadlo, kde se opera většinou hrávala až do otevření reprezentativního Městského divadla roku 1888 inscenací Thomasovy Mignon (architekt Ernst Ziller, zbořeno roku 1939).

V Patrasu probíhaly pravidelné italské divadelní sezóny od roku 1850 a zdejší divadlo se postaralo o první inscenaci opery řeckého skladatele (Karrerova Isabella d’Aspeno 23. května 1860) a o první operní světovou premiéru (Karrerův Marco Bozzari 12. května 1861) na území pevninského Řecka.[45] Roku 1872 bylo dřevěné divadlo nahrazeno novou budovou Theatron Apollon rovněž od E. Zillera.

V poslední třetině se již Athény stávaly skutečným kulturním centrem země a své působení sem přemístili i řečtí hudebníci z Jónských ostrovů, jako například Xyndas nebo Napoleon Lampelet (Ναπολέων Λαμπελέτ, Napoléon Lambelet, 1864–1932), syn Edoarda Lampeleta a významný dirigent a hudební organizátor. Další pocházeli z diaspory, například Alexandros Katakuzinos (1824–1892) z Oděsy, mimo jiné autor opery Antonio Foscarini (1860). Ten se stal prvním ředitelem athénské městské konzervatoře, která byla založena roku 1871 která konečně začala poskytovat školení místním talentům; její orchestr, konstituovaný 1893, se vyvinul v dnešní Státní symfonický orchestr.

V roce 1888 vznikla ze soukromé iniciativy společnost „Řecká opera“ (Elleniki melodramma) a ihned založila tradici řeckého operního provozu velmi úspěšnou inscenací Xyndasova Parlamentního kandidáta. Společnost zápasila s finančními a organizačními problém; po rozpuštění se již na podzim roku 1888 znovu zkonstituovala, po dvou letech však zastavila činnost. Mezitím dokázala vedle několika běžných kusů italského repertoáru uvést Karrerova Markose Botsarise a Frosini a uvést je na různých místech řecky hovořícího prostoru. V této společnosti, a to již v Parlamentním kandidátovi, se poprvé představil tenorista Ioanis (Giovanni) Apostolou (1860–1905), žák Katakuzinose a N. Lampeleta z athénské konzervatoře, který se po rozpadu společnosti uplatnil v Itálii a stal se první mezinárodně proslavenou pěveckou hvězdou řeckého původu. Před ním se však v omezenější míře prosadili někteří pěvci z Jónských ostrovů, jako rodačka z Korfu, altistka Elena D'Angri (1824–1886), nebo sopranistka Isabella Yatrà (1838–1916) ze Zakynthosu, manželka Pavlose Karrera.[46]

Řecký vaudeville – komidyllion[editovat | editovat zdroj]

  • Georgios Lampiris (Γεώργιος Λαμπίρης, Giorgio Lambiri, 1833–1889) nedatovaná opera (hra se zpěvy?) Vzdělanci (Οι Καλλέργαι)
Tenorista Ioannis (Giovanni) Apostolou


První polovina 20. století[editovat | editovat zdroj]

Podmínky pro rozvoj řecké opery[editovat | editovat zdroj]

Pucciniho Tosca v divadle Heroda Attika v Athénách, 2012


Oproti pomalému rozvoji Athén jako střediska řecké opery znamenala první polovina 20. století postupný úpadek pro Jónské ostrovy, původně kolébku žánru v Řecku. V první čtvrtině století ještě střediska na Jónských ostrovech udržovala pravidelný styk s italskou operou prostřednictvím italských operních společností, které zde každoročně zajišťovaly operní sezónu. Hostování italských souborů však prakticky zcela ustalo po tzv. Korfském incidentu roku 1923. Za druhé světové války bylo město Kerkyra roku 1943 vybombardováno německým vojskem, přičemž vyhořelo tamější monumentální městské divadlo včetně jeho cenného archivu; zbytky budovy byly strženy roku 1952. Rovněž roku 1943 při bombardování nakladatelství Sonzogno zanikly jediné exempláře některých oper nejvýznamnějšího představitele jónské školy Spyridona Samarase. Při zemětřesení, jež zasáhlo Jónské ostrovy roku 1953, zanikla i operní divadla na Zakynthosu a Kefalonii a byly zničeny další osobní archivy. V důsledku těchto událostí bylo nenávratně ztraceno kolem 50 z přibližně 130 do té doby vzniklých řeckých oper.

Další městská centra v Řecku (Soluň, Pireus, Patras) měla v oboru opery spíše pasivní úlohu; významným ústavem hudebního vzdělávání se však stala roku 1914 konzervatoř v Soluni, první a po celou 1. polovinu 20. století i jediná státní hudební škola. Po první světové válce upadl

Řecká národní škola a její jónští představitelé[editovat | editovat zdroj]

Dionysios Lavrangas, kolem roku 1900
Lavrention Kamilieris, uhel Georgiose Roilose z roku 1888


  • Georgios Lampelet (Γεώργιος Λαμπελέτ, Georges Lambelet, 1875–1945)
  • Dionysios Lavrangas (Διονύσιος Λαυράγκας, 1860–1941)
  • Alexandros Grek (Αλέξανδρος Γκρεκ, 1876–1959)
  • Lavrentios Kamilieris (Λαυρέντιος Καμηλιέρης, Lorenzo Camilieri, 1874–1956)

Manolis Kalomiris[editovat | editovat zdroj]

Manolis Kalomiris, skica neznámého autora z roku 1915

Dalši představitelé řecké národní školy[editovat | editovat zdroj]

Dimitri Mitropulos, medaile Mezinárodní dirigentské soutěže D. Mitropula od Willama Zoracha






[* Spyridon Spathis (Σπυρίδων Σπάθης, 1852–1941)]



Řecká opereta[editovat | editovat zdroj]

  • Napoleon Lampelet (Ναπολέων Λαμπελέτ, Napoléon Lambelet, 1864–1932)

Od poloviny 20. století[editovat | editovat zdroj]

Institucionální podmínky[editovat | editovat zdroj]

Jónské ostrovy po sérii katastrof v polovině 20. století zůstaly pro řeckou operu periferií, od počátku 90. let však zde funguje několik hudebních škol a roku 1992 vzniklo hudební oddělení Jónské univerzity, aktivní v bádání o jónské hudební škole a především opeře.

Avantgarda v zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Iannis Xenakis, cca 1970

Mikis Theodorakis[editovat | editovat zdroj]

Mikis Theodorakis, fotografie Heinricha Klaffse z roku 1971

Současní řečtí operní skladatelé[editovat | editovat zdroj]

Thanos Mikrustikos
Haris Vrondos


Výkonní umělci[editovat | editovat zdroj]

Maria Callas, fotografie z roku 1958
Giorgos Petru
Theodoros Kurentzis

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g LEOTSAKOS, George. Corfu (opera). In: Grove Music Online. London: Oxford University Press, 2002. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  2. ↑ a b c KARDAMIS, Konstantinos. "Nobile Teatro di San Giacomo di Corfù": an overview of its significance for the Greek ottocento [online]. Lecce: Donizetti Society (XI Convegno Annuale di Società Italiana di Musicologia), 2004 [cit. 2020-10-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ KARDAMIS, Konstantinos. “A consideration on the power of Music”. Ionian Islands and music during late 18th century [online]. Kerkyra/Graz: 2011-07 [cit. 2020-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ KARDAMIS, Konstantinos. Ionian Islands. In: Grove Music Online. London: Oxford University Press, 2014. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  5. ↑ a b c ROMANOU, Ekaterini. Italian Musicians in Greece During the Nineteenth Century. Музикологија. Roč. 2003, čís. 3, s. 46. ISSN 1450-9814. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d LEOTSAKOS, George. Greece (opera). In: Grove Music Online. London: Oxford University Press, 2002. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  7. ↑ KARDAMIS, Konstantinos. Ionian (Septinsular) composers and Classical Antiquity: Revisiting the past or legitimising the present?. In: NIKA-SAMPSON, Evi; SAKALLIEROS, Giorgios. Proceedingsof the International Musicological Conference "Crossroads: Greece as an intercultural pole of musical thought and creativity". Thessaloniki: Music Department of the Aristotle University of Thessaloniki, 2003. Dostupné online. ISBN 978-960-99845-3-9. S. 457. (anglicky)
  8. ↑ a b c KARDAMIS, Konstantinos. Mantzaros, Nikolaos Halikiopoulos. In: Grove Music Online. London: Oxford University Press, 2014. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  9. ↑ Karamidis, Ionian (Septinsular) composers…, s. 456–457.
  10. ↑ KARDAMIS, Konstantinos. „Aria in idioma Greco“ or Pending the Greek-speaking singers. In: MALIARAS, Nikos. The National Element in Music (Conference proceedings, Athens, 18-20 January 2013). Athény: National and Kapodistrian University of Athens / Faculty of Music Studies, 2014. Dostupné online. ISBN 978-960-93-5959-7. S. 126-127. (en / el)
  11. ↑ Kardamis, „Aria in idioma Greco“, s. 129–134.
  12. ↑ Kardamis, „Aria in idioma Greco“, s. 131–132.
  13. ↑ a b c XEPAPADAKOU, Avra. Greek opera. In: LEERSSEN, Joep. Encyclopedia of Romantic Nationalism in Europe. Amsterdam: Amsterdam University Press, 2018. ISBN 978-9462981188. S. 1030–1032. (anglicky)
  14. ↑ ZERVANOS, Lydía. Singing in Greek: A Guide to Greek Lyric Diction and Vocal Repertoire. Lanham: Rowman & Littlefield, 2005. 331 s. ISBN 978-1-4422-2977-8. S. 62. (anglicky) 
  15. ↑ KARDAMIS, Kostas. Liberalis [Liveralis; Limperalis], Iosif [Liberal(l)i, Giuseppe, Girolamo; Eleftheriadis, Iosif]. In: Grove Music Online. London: Oxford University Press, 2014. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  16. ↑ KARDAMIS, Kostas. Metaxas, Nikolaos Tzanis. In: Grove Music Online. London: Oxford University Press, 2014. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  17. ↑ LEOTSAKOS, George. Lambelet, Edouardos [Edoardo]. In: Grove Music Online. London: Oxford University Press, 1992. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  18. ↑ KARDAMIS, Kostas. Padovanis [Padovani, Padovas], Domenikos [Domenico, Antonio, Luigi, Emanuel, Massimiliano]. In: Grove Music Online. London: Oxford University Press, 2014. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  19. ↑ KARDAMIS, Konstantinos. Domenikos Padovás: a “lesser” of an anniversary. In: PADOVÁS, Spiros; XANTHOUDAKIS, Haris. Opera and the Greek World during the Nineteenth Century. Corfu: Ionian University-Music Department-Hellenic Music Research Lab and Corfu Philharmonic Society, 2019. Dostupné online. ISBN 978-960-7260-63-5. S. 105–118. (anglicky)
  20. ↑ a b PSYCHOPEDIS-FRANGOU, Olympia; BRANDL, Rudolf Maria; PÖHLMANN, Egert. Griechenland. In: Die Musik in Geschichte und Gegenwart (MGG Online). Kassel: Bärenreiter-Verlag Karl Vötterle GmbH & Co. KG, (2020). Dostupné online. ISSN 2510-4284. (německy) (omezený přístup)
  21. ↑ Μαστρεκίνης, Ελεάζαρ [online]. Αθήνα: Εθνική λυρική σκηνή [cit. 2020-11-01]. Dostupné online. (řecky) 
  22. ↑ Πετρίδης, Ζεφύρα / Μαστρεκίνης, Ελεαζάρ [online]. Αθήνα: Εθνική λυρική σκηνή [cit. 2020-11-01]. Dostupné online. (řecky) 
  23. ↑ LEOTSAKOS, George. Rodotheatos, Dionysios [Rodoteato, Dionisio]. In: Grove Music Online. London: Oxford University Press, 2014. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  24. ↑ ΚΑΡΔΆΜΗΣ, Κώστας. Διονυσίου Ροδοθεάτου, Oitona (1876): Ένασ κέλτικοσ μύθοσ ςτην Κέρκυρα. In: ΦΟΎΛΙΑΣ, Ιωάννης; ΚΊΤΣΟΣ, Θεόδωρος. , Θεσσαλονίκη, 21 & 22 Οκτωβρίου 2012. Αθήνα: Εθνικό και Καποδιςτριακό Πανεπιςτόμιο Αθηνών, 2014. Dostupné online. ISBN 978-960-466-131-2. S. 93–94. (řecky)
  25. ↑ a b c d KARDAMIS, Kostas. Xyndas [Xyntas, Xinda(s), Xinta(s)], Spyridon [Spiridione]. In: Grove Music Online. London: Oxford University Press, 2014. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  26. ↑ Kardamis, „Aria in idioma Greco“, s. 130–131.
  27. ↑ Kardamis, „Aria in idioma Greco“, s. 133.
  28. ↑ XEPAPADAKOU, Avra. The Second Life. The stage history of the comic opera "The Parliamentary Candidate" by S. Xyndas Between the 19th and the 20th Century [online]. Corfu: Corfu Philharmonic Society, 2017 [cit. 2020-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ KARDAMIS, Kostas. Xyndas [Xyntas, Xinda(s), Xinta(s)], Spyridon (opera). In: Grove Music Online. London: Oxford University Press, 1992. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  30. ↑ a b c d e f g h i j XEPAPADAKOU, Avra. Carrer [Karreris], Pavlos [ Carrer, Paolo; Karrer, Paul]. In: Grove Music Online. London: Oxford University Press, 2014. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  31. ↑ GUTIERREZ, Beniamino. Il Teatro Carcano (1803–1914). Milano: Casa Editrice Sonzogno, 1916. 197 s. Dostupné online. S. 120. (italsky) 
  32. ↑ a b BAKOUNAKIS, Nikos. Patras. In: Grove Music Online. London: Oxford University Press, 2014. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  33. ↑ a b Abstracts – Konstantinos G. Sampanis: The Opera Performances in Patras during the Era of King Otto (1850-1862). Πολυφωνία. Roč. 2004, čís. 25. Dostupné online [cit. 2020-11-02]. ISSN 1109-5482. (anglicky) 
  34. ↑ Kardamis, „Aria in idioma Greco“, s. 133–134.
  35. ↑ Kardamis, „Aria in idioma Greco“, s. 134.
  36. ↑ ΞΕΠΑΠΑΔΆΚΟΥ, Αβρα. Το πολυπαθές μελόδραμα Μαραθών-Σαλαμίς. In: ΠΕΦΆΝΗΣ, Γ. Π. Παράβασις 5 - Επιστημονικό Περιοδικό του Τμήματος Θεατρικών Σπουδών του Εθνικού και Καποδιστριακού Πανεπιστημίου Αθηνών. Αθήνα: Εθνικών και Καποδιστριακών Πανεπιστημίων Αθηνών, 2004. S. 113–123. (řecky)
  37. ↑ a b c d e f g h i LEOTSAKOS, George. Samaras [Samara], Spyridon [Spyros, Spiro] (Filiskos). In: Grove Music Online. London: Oxford University Press, 2014. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  38. ↑ LOEWENBERG, Alfred. Annals Of Opera 1597–1940. London: John Calder, 1978. S. 1122. (anglicky) 
  39. ↑ ZŌTOS, Ion. Samāras, Spyridon (Philiskos), Samara, Spiro. In: Die Musik in Geschichte und Gegenwart (MGG Online). Kassel: Bärenreiter-Verlag Karl Vötterle GmbH & Co. KG, (2020). Dostupné online. ISSN 2510-4284. (německy) (omezený přístup)
  40. ↑ LOEWENBERG, Alfred. Annals Of Opera 1597–1940. London: John Calder, 1978. S. 1177. (anglicky) 
  41. ↑ LOEWENBERG, Alfred. Annals Of Opera 1597–1940. London: John Calder, 1978. S. 634. (anglicky) 
  42. ↑ LOEWENBERG, Alfred. Annals Of Opera 1597–1940. London: John Calder, 1978. S. 1266. (anglicky) 
  43. ↑ LOEWENBERG, Alfred. Annals Of Opera 1597–1940. London: John Calder, 1978. S. 1284. (anglicky) 
  44. ↑ Greek Nationa Opera – Through Time [online]. Athény: Greek National Opera [cit. 2020-11-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. ↑ http://www.polyphonia.gr/issues_0025_en_abstracts.htm
  46. ↑ Kardamis, „Aria in idioma Greco“, s. 132–133.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:RPekař/Pískoviště3&oldid=22536219“