Vladimír Karfík

prof. Ing. arch. Vladimír Karfík,; dr. h. c.
	Vladimír Karfík (1976)
Narození	26. října 1901; Idrija; Rakousko-Uhersko
Úmrtí	6. června 1996 (ve věku 94 let); Brno; Česko
Alma mater	ČVUT v Praze
Povolání	architekt, vysokoškolský pedagog
Hnutí	funkcionalismus
Významná díla	Baťův mrakodrap; Hotel Moskva (Zlín)
Ocenění	Čestné občanství města Brna (1991)
	multimediální obsah na Commons
	Seznam děl v databázi Národní knihovny
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimír Karfík (26. října 1901 Idrija, Rakousko-Uhersko, dnes Slovinsko – 6. června 1996 Brno) byl československý architekt a vysokoškolský pedagog. V letech 1919–1924 studoval na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze, s podporou Masarykovy akademie práce absolvoval 1925–1926 studijní praxi u Le Corbusiera v Paříži a 1928–1929 praxi u Franka Lloyda Wrighta v jeho studiu Taliesin. V letech 1930–1946 byl vedoucí projekčního oddělení firmy Baťa ve Zlíně. Patřil k výrazným postavám na poli české a slovenské moderní architektury 20. století. Je zároveň osobností kontroverzní – v socialistickém Československu patřil k prominentním osobnostem, roku 1956 byl vyznamenán Státní cenou a jako architekt působil zejména v oboru teorie architektury jako profesor na SVŠT v Bratislavě.

Život

Dětství

Vladimír Karfík se narodil ve Slovinské Idriji v rodině českého závodního lékaře Františka Karfíka, který léčil choroby z povolání a úrazy pracovníků tamějších rtuťových dolů, a jeho manželky Hermíny (rod. Gemperlové) jako nejstarší z třech sourozenců (bratr Václav (* 1904) se stal profesorem Lékařské fakulty UK v Praze, sestra Jarmila (* 1903) byla právničkou). V roce 1904 se rodina přestěhovala do Prahy.

Meziválečná doba

Počátky jeho profesní dráhy sahají do 20. let 20. století, kdy se jako čerstvý absolvent architektury uplatnil s podporou Masarykovy akademie práce jako kreslič u Le Corbusiera v Paříži, zde se také osobně setkal s architektem Adolfem Loosem a poté delší dobu působil v ateliéru významného průkopníka moderní architektury v USA Franka Lloyda Wrighta. Právě při pobytu v Americe jej poprvé oslovil a později ve svých zlínských ateliérech zaměstnal Tomáš Baťa, který již tehdy rozpoznal jeho nadání a cenil si zejména jeho americké zkušenosti. Právě ve Zlíně (ale i jinde ve světě) jako zaměstnanec firmy Baťa pak v průběhu 30. let realizoval celou řadu velmi progresivních a účelně navržených staveb. Mezi ně patří například Baťův mrakodrap, Společenský dům (dnes Hotel Zlín), firemní obchodní domy v Brně, Bratislavě, Amsterdamu, Borově v Chorvatsku a Liberci. Navrhl také evangelický kostel ve Zlíně nebo římskokatolický kostel v Bratislavě a Partizánském, tehdejších Baťovanech.

Poválečná doba

Po druhé světové válce se podobně jako řada jiných specialistů zaměstnaných v Baťových závodech snažil postavit svou další profesní dráhu na jiných základech. Dokázal využít svých minulých zkušeností a zúročil je ve svých teoretických textech s tematikou konstrukce administrativních budov.

Vztah k rodině Baťů

Ke svému působení v Baťových závodech se přímo vracel zřejmě pouze při sepisování svých vlastních pamětí ve slovenštině, které však vyšly paradoxně až po Sametové revoluci roku 1993 nákladem Spolku architektov Slovenska. V tomto vysoce tendenčním textu se snažil předem odvrátit i jen stín podezření, že by někdy s Tomášem či Janem Baťou jakkoli sympatizoval. Rozvinul zde v jinak čtivě podaném vyprávění jasně ideologicky mířený útok v podstatě proti všemu, co souvisí s Baťou – veškerá pozitiva života ve Zlíně let třicátých s jeho sociální a zdravotní péčí apod. vykládá jako lest prohnaného kapitalisty a osobnosti Tomáše a Jana Bati hodnotí jako vulgární a bezcitné krutovládce. Tyto části textu lze interpretovat jako jakýsi hanopis a úlitbu komunistickému režimu a tento obraz se zřejmě zásadně liší od historické reality. Čtenář by se mohl pozastavit i nad dalšími kapitolami jeho knihy a jeho postojem vůči Západu (viz situaci, když letěl československým dopravním letadlem, jehož pilot neplánovaně přistál v Západním Berlíně) nebo jak bez skrupulí popisuje, jak v 50. letech udal majitele tajné radiostanice. Již z těchto důvodů je třeba k obsahu jeho pamětí přistupovat velmi opatrně a kriticky.

Ocenění

Medaile prezidenta Václava Havla
Medaile ČVUT v Praze
Medaile Za zásluhy I. stupeň (14.05.1992)^[1]

Reference

↑ Medaile Za zásluhy. I. stupně

Literatura

Karfík V.: Architekt si spomína. Bratislava, SAS 1993
Karfík V.: S Frank Lloyd Wrightem, in časopis Styl IX, 1929
KARFÍK, Vladimír. Prof. Ing. arch. Vladimír Karfík : 1901-1996 : vzpomínky. 2. rozšířené. vyd. Luhačovice: Atelier IM, 2017. 421 s. ISBN 978-80-85948-88-2.
Kol. autorů : Jiří Kroha – architekt, malíř, designér, teoretik, Muzeum města Brna, 2007
LUKEŠ, Zdeněk. Architekt Vladimír Karfík vypráví. Praha: Národní technické muzeum, 2017. 143 s. ISBN 978-80-7037-301-9.
ŠRÁMKOVÁ, Karin. Architekt Vladimír Karfík 1901–1996. Brno, 2006 [cit. 202-04-18]. 79 s. diplomová. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Jiří Kroupa. Dostupné online.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladimír Karfík na Wikimedia Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vladimír Karfík
Vladimír Karfík na Archiweb.cz
Vladimír Karfík, architekt Zlína

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[1] Medaile Za zásluhy. I. stupně

[1]