Vladimír Vašíček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vladimír Vašíček
Narození 29. září 1919
Mistřín
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 29. srpna 2003 (ve věku 83 let)
Svatobořice
ČeskoČesko Česko
Povolání malíř
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vladimír Vašíček (29. září 1919, Mistřín29. srpna 2003, Svatobořice) byl český malíř, jeden z průkopníků i klasiků českého moderního malířství po druhé světové válce.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vladimír Vašíček se narodil 29. září 1919 v Mistříně u Kyjova, většinu života pak žil a celé dílo vytvořil ve Svatobořicích, druhé části později spojené obce, kde 29. srpna 2003 zemřel.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z malorolnické rodiny jako nejstarší ze 3 bratrů (rodiče František a Justina, bratři Jaroslav a František). Mezi lety 1935 a 1938 se vyučil v dekoratérské dílně Antonína Sychry v Kyjově, kde se setkal s chrámovou malbou, stejně jako později v životě ještě mnohokrát. Seznámil se zde také se známým secesním malířem Jano Köhlerem. Mezi lety 1938 a 1939 byl zaměstnán v reklamní a dekoratérské dílně ve Zlíně, první kontakt se soudobým českým uměním (Zlínské salony).

Mezi lety 1939 a 1940 byl nuceně nasazen v říši, později vyreklamován a zaměstnán ve Zlíně, v červnu přijat na zdejší nově otevřenou Školu umění. Mezi lety 1940 a 1944 absolvoval Školu umění, založenou firmou Baťa, která měla zvláštní postavení svojí koncepcí tím, že při tehdy uzavřených vysokých školách neoficiálně suplovala uměleckou akademii. Mezi pedagogy architekti Kadlec, Gahura, Fuchs a Bouček, výtvarníci Makovský, Wiesner, Gajdoš, Hroch a Milén, ke spolužákům patřili Václav Chad, Čestmír Kafka, Miroslav Šimorda, Jan Rajlich a další budoucí přední čeští výtvarníci. Mezi lety 1944 a 1945 byl zaměstnán v projekčních kancelářích Baťových závodu, které vedl architekt Karfík, jako asistent arch. Drofy.

Mezi lety 1945 až 1948 studoval pražskou Akademii, zpočátku v atelieru Vratislava Nechleby, později u Jána Želibského. Zde navázal řadu celoživotních přátelství (mimo jiných s Richardem Fremundem, M. Tichým, Ladislavem Čepelákem, Vladislavem Vaculkou, Ladislavem Dydkem, Karlem Vysušilem). Zásadní událostí pro další život i tvorbu byl v roce 1947 sňatek s Boženou Žďárskou. V roce 1949 absolvoval Akademii. Změna politické atmosféry rozhodla o trvalém usazení ve Svatobořicích, v témže roce měl první výstavu v Kyjově a vstoupil do brněnského SVU Aleš. V tomto roce se také narodil syn Vladimír (22. března 1949).

Padesátá léta[editovat | editovat zdroj]

V letech 1950 až 1955 bylo moderní umění i jeho nositelé vytláčeni do ústraní, zato však začalo období nových kontaktů a jejich utužování s řadou výtvarníku i s dalšími již působícími i nastupujícími osobnostmi z jiných oboru, zejména literatury, kunsthistorie, architektury apod. Již od roku 1951 se postupně formovala skupina pěti moravských malířů (Bohumír Matal, Jan Kubíček, Vladislav Vaculka, M. Tichý, Vladimír Vašíček), jejichž podíl na udržení kontextu s domácími předválečnými proudy i se soudobým světem a tím i na základech dalšího vývoje moderního umění obecně u nás, byl, souběžně s aktivitami generačních druhů jinde, zásadní. Aktivní, i když neplánovaná spoluúčast na mnohem pozdějších politických změnách u nás, byla i v případe působení moderního výtvarného umění nepochybná i významná a stále čeká na svoje zhodnocení, ne-li ocenění.

V roce 1955 měl samostatnou výstavu v neoficiálních prostorách brněnského Výzkumného ústavu architektury, kde byl následován dalšími nositeli moderního výtvarného názoru. V roce 1956 uspořádal s Vladislavem Vaculkou, Bohumírem Matalem, M. Tichým, I. Vaculkovou a Richardem Fremundem v chirurgickém pavilonu nemocnici v Kyjově výstavu, která byla v té době zřejmě prvním kolektivním veřejným vystoupením svého druhu u nás vůbec. Zároveň se podílel na obnově zdejších Slováckých roků. 6. června téhože roku se narodil syn Stanislav.

Rok 1957 zahájil Vladimír Vašíček lednovou samostatnou výstavou v brněnském Domě umění a to za značného zájmu veřejnosti. S Bohumírem Matalem, Janem Kubíčkem a Vladislavem Vaculkou (již bez M. Tichého) jej pak uzavřeli v Praze v Galerii mladých (U Řečických) pod názvem Výstava čtyř moravských výtvarníků - tvořili základ Brněnské skupiny. V souvislosti s ní se v hlavním městě přidaly další tvůrčí i osobní vztahy.

Šedesátá léta[editovat | editovat zdroj]

V roce 1958 se účastnil na historicky závažné výstavě současného českého umění v Domě umění města Brna a mezi lety 1959 a 1960 vytvořil své první abstraktní obrazy, byl to počátek celoživotní spolupráce s hodonínskou galerií, kde podnítil přehlídky moderního umění z regionu (Setkání 1965, 1967). Mezi lety 1959 a 1973 podnikl důležité studijní cesty do zahraničí: 1959 (Moskva, Leningrad), 1960 (Rakousko – setkání s Oskarem Kokoschkou a Giacomem Manzú), 1962 a 1964 Polsko – Lodž, Varšava, Gdaňsk), Francie 1965, 1967 (Paříž, Toulouse, Normandie), 1968 a 1970 (Švýcarsko při vlastních výstavách v St. Gallen a v Bienne). Mezi lety 1969 a 1973 obeslal I. bienále malířství v Pistoi (1969) a přehlídky v Collego Arguitectes v Barceloně (1970, 1973). V r. 1969 mu zemřel otec a v r. 1970 matka, ztratil také nejbližšího přítele Richarda Fremunda.

Sedmdesátá a osmdesátá léta[editovat | editovat zdroj]

V 70. – 80. létech s nástupem tzv. normalizace byl znovu nucen k ústupu do ústraní. Z nelehké ekonomické situace vypomáhaly zejména restaurátorské příležitosti při výmalbách a restaurování vybavení církevních staveb, zprostředkované jak Msgre. ThDr. Josefem Moštěkem, tak i dalšími. Tato doba vnější umělecké nesvobody, umocněná ztrátou obou rodičů, nejbližšího přítele, stejně jako některých dalších, byla však obdobím dalšího utužování i nacházení mnoha uměleckých i lidských přátelství v dlouhé řadě významných osobností z mnoha oboru, ale také ztížení, zdaleka ne však zpřetrhání styku s jinými, kteří odešli za hranice a kteří pak patřili k významným představitelům našeho exilu.

Svatobořický atelier byl i v těchto letech nejen místem neutuchající malířské tvorby, ale také místem naprosté myšlenkové svobody, nesčetných setkání, podnětů i vysílaných nadějí. V 70. letech výstav postupně ubývalo, i když úplně nepřestaly, ale už v 80. letech se uskutečnilo několik rozsáhlých Vašíčkových výstav, které na jedné straně signalizovaly, na straně druhé ze své podstaty samy byl u změny politického klimatu.

Devadesátá léta[editovat | editovat zdroj]

Devadesátá léta a roky poslední jsou spojeny s novou vlnou tvůrčí aktivity, jejichž výsledkům však zatím chybí tatáž publicita jako tvorbě předchozí a které čekají na pochopení i zhodnocení. V r. 1993 vychází ve Výtvarném centru Chagall Ostrava monografie (Jaroslav Malina), výstavní činnost sice dosahuje na významná místa, ale není tak častá a to zejména z pohledu možností doby. Vladimír Vašíček jako zásadový individualista i nekonjunkturalista jakoby v povznesení nad také nepochybným převrácením mnohých hodnot i v nové době hledí si více malířské tvorby než vlastní medializace, i když se angažuje i v mnoha veřejných situacích - participuje např. při znovuotevření zlínské Školy umění v r. 1994 (jako patron spolu s Tomášem Baťou).

V r. 1995 získal Cenu Masarykovy akademie umění, v roce 1996 Cenu Františka Kupky a v r. 2002 obdržrl čestné občanství Kyjova, které jsou pro něj jistě potěšitelné, ale sám už se s neobvyklou fyzickou i myšlenkovou jadrností soustřeďuje na svá plátna a odmítá se zabývat myšlenkami ať už na zahraniční výstavy či na vydání větší knihy o svém díle, které vůbec nepovažuje za uzavřené a právě v něm spěchá. Posledních několik let tvorby je nepochybně stejně přelomových jako někdejší přechod do abstraktního projevu, možná jde i o období nejzávažnější. Výtvarná invence je přes jeho věk překvapivá, ale jeho dřívější výrazný a typický kolorismus začal být překrýván složkou duchovní a filozofickou - jakoby pouhé malování, kterému zasvětil celý svůj život, bylo už málo. To lze však pochopit pouze při znalosti jeho života, základních souvislostí i celého díla.

Dne 29. srpna 2003 Vladimír Vašíček náhle zemřel - zjevně před řadou ještě existujících tvůrčích plánu, zato po více než šedesáti plodných letech u malířského stojanu a to doslova do posledního dne.

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Vedle asi 250 výstav kolektivních měl autor téměř stovku výstav samostatných, v čemž je už řada výstav posmrtných. Více informací o jeho díle je možno získat v rámci širší internetové presentace (viz. externí odkazy).[1]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vladimír Vašíček [online]. Artmuseum.cz, 207-05-25, [cit. 2016-03-20]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DUNDĚRA, Jiří. 33 životů. Kyjov : Kyjovské Slovácko v pohybu, 2005. 184 s. ISBN 80-239-6292-2. Kapitola Vladimír Vašíček, malíř, s. 111-115.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]