Vladimír Vašíček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vladimír Vašíček
Narození 29. září 1919
Svatobořice-Mistřín
Úmrtí 29. srpna 2003 (ve věku 83 let)
Svatobořice
Povolání malíř
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vladimír Vašíček (29. září 1919, Mistřín29. srpna 2003, Svatobořice) byl český malíř, jeden z průkopníků i klasiků českého moderního malířství po 2.světové válce.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vladimír Vašíček se narodil 29.září 1919 v Mistříně u Kyjova, většinu života pak žil a celé dílo vytvořil ve Svatobořicích, druhé části později spojené obce, kde 29.srpna 2003 umírá.

Pocházel z malorolnické rodiny jako nejstarší ze 3 bratrů (rodiče František a Justina, bratři Jaroslav a František).

1935-1938 Vyučil se v dekoratérské dílně Antonína Sychry v Kyjově, kde se setkává s chrámovou malbou, stejně jako později v životě ještě mnohokrát. Seznamuje se zde také se známým secesním malířem Jano Köhlerem.

1938-1939 Zaměstnán v reklamní a dekoratérské dílně ve Zlíně, první kontakt se soudobým českým uměním (Zlínské salony).

1939-1940 Nucené nasazení v Říši, později vyreklamován a zaměstnán ve Zlíně, v červnu přijat na zdejší nově otevřenou Školu umění.

1940-1944 Absolvoval Školu umění, založenou firmou Baťa, která měla zvláštní postavení svojí koncepcíi tím, že při tehdy uzavřených vysokých školách neoficiálně suplovala uměleckou akademii. Mezi pedagogy architekti Kadlec, Gahura, Fuchs a Bouček, výtvarníci Makovský, Wiesner, Gajdoš, Hroch a Milén,ke spolužákům patřili V.Chad, Č.Kafka, M.Šimorda, J.Rajlich a další budoucí přední čeští výtvarníci.

1944-1945 Zaměstnán v projekčních kancelářích Baťových závodu, které vedl architekt Karfík, jako asistent arch. Drofy.

1945-1948 Studoval pražskou Akademii, zpočátku v atelieru V.Nechleby, později u J.Želibského. Zde navázal řadu celoživotních přátelství (mimo jiných s R.Fremundem, M.Tichým, L.Čepelákem, V.Vaculkou, L.Dydkem, K. Vysušilem). Zásadní událostí pro další život i tvorbu byl v r. 1947 sňatek s Boženou Žďárskou.

1949 Absolutorium Akademie. Změna politické atmosféry rozhodla o trvalém usazení ve Svatobořicích. První výstava v Kyjově, vstup do brněnského SVU Aleš. Narození syna Vladimíra - 22.3.1949 (později snacha Eva a vnuci Bořek a Gita i pravnuci Daniel a Sofia).

1950-1955 Moderní umění i jeho nositelé vytláčeni do ústraní, zato však období nových kontaktů a jejich utužování s řadou výtvarníku i s dalšími již působícími i nastupujícími osobnostmi z jiných oboru, zejména literatury, kunsthistorie, architektury apod. Již od r.1951 postupné formování skupiny pěti moravských malířů (B.Matal, J.Kubíček, V.Vaculka, M.Tichý, V.Vašíček), jejichž podíl na udržení kontextu s domácími předválečnými proudy i se soudobým světem a tím i na základech dalšího vývoje moderního umění obecně u nás, byl, souběžně s aktivitami generačních druhů jinde, zásadní. Aktivní, i když neplánovaná spoluúčast na mnohem pozdějších politických změnách u nás, byla i v případe působení moderního výtvarného umění nepochybná i významná a stále čeká na svoje zhodnocení, ne-li ocenění.

1955 Samostatná výstava v neoficiálních prostorách brněnského Výzkumného ústavu architektury, kde byl následován dalšími nositeli moderního výtvarného názoru.

1956 Již v březnu tohoto roku uspořádal s V.Vaculkou, B.Matalem, M.Tichým, I.Vaculkovou a R.Fremundem v chirurgickém pavilonu nemocnici v Kyjově výstavu, která byla v té době zřejmě prvním kolektivním veřejným vystoupením svého druhu u nás vůbec. Zároveň se podílí na obnově zdejších Slováckých roků. Narození syna Stanislava - 6.6.1956 (později snacha Hana a vnuci Zuzana a Libor).

1957 Tento důležitý rok zahájil Vladimír Vašíček lednovou samostatnou výstavou v brněnském Domě umění a to za značného zájmu veřejnosti. S B.Matalem, J.Kubíčkem a V.Vaculkou (již bez M.Tichého) jej pak uzavřeli v Praze v Galerii mladých (U Řečických) pod názvem Výstava čtyř moravských výtvarníků - tvořili základ Brněnské skupiny (1957). V souvislosti s ní se v hlavním městě přidaly další tvůrčí i osobní vztahy.

1958 Účast na historicky závažné výstavě současného českého umění V Domě umění města Brna.

1959-1960 Vytváří své první abstraktní obrazy, počátek celoživotní spolupráce s hodonínskou galerií, kde podnítil přehlídky moderního umění z regionu (Setkání 1965, 1967).

1959-1973 Důležité studijní cesty do zahraničí: 1959 (Moskva, Leningrad), 1960 (Rakousko – setkání s O.Kokoschkou a G.Manzú), 1962 a 1964 Polsko – Lodž, Varšava, Gdaňsk), Francie 1965, 1967 (Paříž, Toulouse, Normandie), 1968 a 1970 (Švýcarsko při vlastních výstavách v St.Gallen a v Bienne).

1969-1973 Obesílá I. bienále malířství v Pistoi (1969) a přehlídky v Collego Arguitectes v Barcelone (1970, 1973). V r. 1969 mu umírá otec, v r. 1970 matka, ztrácí nejbližšího přítele Richarda Fremunda.

70. – 80. léta S nástupem tzv. normalizace znovu nucen k ústupu do ústraní. Z nelehké ekonomické situace vypomáhaly zejména restaurátorské příležitosti při výmalbách a restaurování vybavení církevních staveb, zprostředkované jak Msgre. ThDr. J. Moštěkem, tak i dalšími. Tato doba vnější umělecké nesvobody, umocněná ztrátou obou rodičů, nejbližšího přítele, stejně jako některých dalších, byla však obdobím dalšího utužování i nacházení mnoha uměleckých i lidských přátelství v dlouhé řadě významných osobností z mnoha oboru, ale také ztížení, zdaleka ne však zpřetrhání styku s jinými, kteří odešli za hranice a kteří pak patřili k významným představitelům našeho exilu.

Svatobořický atelier byl i v těchto letech nejen místem neutuchající malířské tvorby, ale také místem naprosté myšlenkové svobody, nesčetných setkání, podnětů i vysílaných nadějí. V 70. letech výstav postupně ubývalo, i když úplně nepřestaly, ale už v 80. letech se uskutečnilo několik rozsáhlých Vašíčkových výstav, které na jedné straně signalizovaly, na straně druhé ze své podstaty samy byl u změny politického klimatu. 90. léta a roky poslední jsou spojeny s novou vlnou tvůrčí aktivity, jejichž výsledkům však zatím chybí tatáž publicita jako tvorbě předchozí a které čekají na pochopení i zhodnocení. V r.1993 vychází ve Výtvarném centru Chagall Ostrava monografie (J.Maliva), výstavní činnost sice dosahuje na významná místa, ale není tak častá a to zejména z pohledu možností doby. V.Vašíček jako zásadový individualista i nekonjunkturalista jakoby v povznesení nad také nepochybným převrácením mnohých hodnot i v nové době hledí si více malířské tvorby než vlastní medializace, i když se angažuje i v mnoha veřejných situacích - participuje např. při znovuotevření zlínské Školy umění v r. 1994 (jako patron spolu s T.Baťou).

V r. 1995 získává Cenu Masarykovy akademie umění, 1996 Cenu Františka Kupky a v r. 2002 Čestné občanství Kyjova, které jsou pro něj jistě potěšitelné, ale sám už se s neobvyklou fyzickou i myšlenkovou jadrností soustřeďuje na svá plátna a odmítá se zabývat myšlenkami ať už na zahraniční výstavy či na vydání větší knihy o svém díle, které vůbec nepovažuje za uzavřené a právě v něm spěchá. Posledních několik let tvorby je nepochybně stejně přelomových jako někdejší přechod do abstraktního projevu, možná jde i o období nejzávažnější. Výtvarná invence je přes jeho věk překvapivá, ale jeho dřívější výrazný a typický kolorismus začal být překrýván složkou duchovní a filozofickou - jakoby pouhé malování, kterému zasvětil celý svůj život, bylo už málo. To lze však pochopit pouze při znalosti jeho života, základních souvislostí i celého díla.

29.8.2003 Vladimír Vašíček náhle umírá - zjevně před řadou ještě existujících tvůrčích plánu, zato po více než šedesáti plodných letech u malířského stojanu a to doslova do posledního dne.

Vedle asi 250 výstav kolektivních měl autor téměř stovku výstav samostatných, v čemž je už řada výstav posmrtných. Více informací o jeho díle je možno získat v rámci širší internetové presentace (viz. externí odkazy).[1]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vladimír Vašíček [online]. Artmuseum.cz, 207-05-25, [cit. 2016-03-20]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DUNDĚRA, Jiří. 33 životů. Kyjov : Kyjovské Slovácko v pohybu, 2005. 184 s. ISBN 80-239-6292-2. Kapitola Vladimír Vašíček, malíř, s. 111-115.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]