Eliška Krásnohorská: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
úprava odkazu na B. Godunova (ukazoval na historickou osobnost, ne na Puškinovo dílo)
Bez shrnutí editace
značky: editace z mobilu editace z mobilního webu
Řádek 12: Řádek 12:
| povolání = [[básník|básnířka]], [[Libreto|libretistka]], [[spisovatel]]ka, [[překladatel]]ka
| povolání = [[básník|básnířka]], [[Libreto|libretistka]], [[spisovatel]]ka, [[překladatel]]ka
| národnost = česká
| národnost = česká
| etnikum =
| etnikum =Nic
| stát = Rakouské císařství, Československo
| stát = Rakouské císařství, Československo
| vzdělání =
| vzdělání =

Verze z 11. 7. 2016, 13:58

Alžběta Pechová
Eliška Krásnohorská na kresbě Jana Vilímka
Eliška Krásnohorská na kresbě Jana Vilímka
Narození18. listopadu 1847
Praha Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí26. listopadu 1926 (ve věku 79 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
PseudonymEliška Krásnohorská
Povoláníbásnířka, libretistka, spisovatelka, překladatelka
Národnostčeská
EtnikumNic
StátRakouské císařství, Československo
Literární hnutíRuchovci
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Alžběta Pechová, (18. listopadu 1847 Praha – 26. listopadu 1926 Praha) byla česká básnířka, libretistka, spisovatelka a překladatelka.

Životopis

Měla sedm sourozenců, ale otec jim brzy zemřel. Matka jim však vzdělání zajistila. Eliška získala patřičné vědomosti v pražském ústavu Svobodově a s pomocí bratrů i přátel je systematicky rozšiřovala. Naučila se i hře na klavír a malovat. Trpěla od mládí bolestmi kloubů. Mezi literární osobnosti ji uvedli Karolina Světlá a Vítězslav Hálek[1]

Zabývala se emancipačním hnutím, byla členkou a pak i starostkou Ženského výrobního spolku českého, který založila roku 1871 Karolina Světlá, a byla redaktorkou Ženských listů. Zorganizovala přes 4 000 podpisů pod petici říšské radě za otevření (státního) dívčího gymnázia, aby dívky získaly maturitu a poté povolení studovat na univerzitě. Liknavý postoj vídeňské vlády a nezájem veřejnosti a českých žurnalistů ji přiměl k založení soukromého dívčího gymnázia. V červnu 1890 tedy Krásnohorská vypracovala provolání Vzdělanstvu českému! v němž ohlásila budoucí založení Minervy, spolku pro ženské studium, který toto dívčí gymnázium bude vydržovat. Žádost o povolení spolku podepsal místodržitel František hrabě Thun 16. července 1890. Žádost o otevření gymnázia povolil ministr školství Paul Gautsch 26. července 1890. Na ustavující valné hromadě 27. září 1890 pak Minerva, spolek pro ženské studium převzal první středoevropské soukromé dívčí gymnázium Minerva do své péče.

Krásnohorská je autorkou jedné z prvních úvah o ženském hnutí Ženská otázka česká (1881).[2][3]

Přispívala do časopisu Osvěta, kde se zabývala literární kritikou.

Angažovala se mimo jiné ve sporu o rukopisy, v němž patřila k zastáncům jejich pravosti. Tento názor vášnivě obhajovala, druhou stranu v čele s T. G. Masarykem osočovala z nedostatku vlastenectví a v duchu svých názorů vytvořila na toto téma básnickou sbírku.

V roce 1931 jí byla odhalena socha z bílého mramoru na Karlově náměstí v Praze (viz foto), jejíž autorkou je sochařka Karla Vobišová. Stejná sochařka vytvořila roku 1927 i pamětní desku Elišky Krásnohorské na nynější budově Českoslovanské obchodní akademie v ulici Resslova 5. E. Krásnohorská je pohřbena v Praze na Olšanech.

Dílo

Socha na Karlově náměstí v Praze
Hrob na Olšanských hřbitovech v Praze

Publicistika

Poezie

Její poezie nepatří k příliš kvalitní [zdroj?] a lze o ní říci, že je velmi svázaná s dobou vzniku. Její dílo obsahuje subjektivní lyriku, deklamovánky, výchovné povídky.[2]

  • Z máje žití (1871)
  • Ze Šumavy (1873)
  • Ke slovanskému jihu (1880)
  • Vlny v proudu (1885)
  • Letorosty (1887)
  • Bajky velkých (1889) – ostrá satira
  • Na živé struně (1895)
  • Rozpomínky (1896)
  • Zvěsti a báje (1916)
  • Ozvěny doby (1922)
  • Sny po divadle (1922)

Drobná epika

  • Vlaštovičky (1883)
  • Šumavský Robinson (1887)

Romány

  • Svéhlavička – dívčí román
  • Célinka – dívčí román
  • Z mého mládí – paměti
  • Co přinesla léta – paměti, kromě jejích libret se pravděpodobně jedná o její nejlepší dílo

Libreta k operám

Překladatelská činnost

Odkazy

Reference

  1. ↑ VAVROUŠEK, Bohumil; NOVÁK, Arne. Literární atlas československý. Díl 2. Praha: Prometheus, 1938. Kapitola Eliška Krásnohorská, s. 8. 
  2. ↑ a b NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české. Olomouc: R. Promberger, 1936 - 1939. S. 673 - 677. 
  3. ↑ SKOVAJSA, Marek. Občanský sektor. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-681-0. Kapitola Od přijetí spolkového zákona v roce 1867, s. 52. 

Literatura

  • ČERNÝ, František. Hana Kvapilová. Praha: Orbis, 1960. S. 92, 96, 176, 293, 303. 
  • UHROVÁ, Eva. Anna Honzáková a jiné dámy. [Česko]: E. Uhrová, 2012. 268 s. ISBN 978-80-260-3152-9. 
  • TARDONOVÁ, Veronika. Eliška Krásnohorská a Ženské listy (1873–1926). Pardubice, 2009. 58 s. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická. Vedoucí práce Milena Lenderová. Dostupné online.
  • HECZKOVÁ, Libuše. Píšící Minervy. Vybrané kapitoly z dějin české literární kritiky. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta 2009. 404 s. ISBN 978-80-7308-282-6.

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Eliška_Krásnohorská&oldid=13908697“