Childe Haroldova pouť

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Childe Haroldova pouť
První vydání prvních dvou zpěvů z roku 1812
První vydání prvních dvou zpěvů z roku 1812
AutorGeorge Gordon Byron
Původní názevChilde Harold's Pilgrimage
PřekladatelEliška Krásnohorská
Jazykangličtina
Žánrromantický, tzv. moderní epos
Datum vydání18121818
Česky vydáno1890
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Childe Haroldova pouť (1812-1818, Childe Harold's Pilgrimage) je romantický, tzv. moderní epos anglického básníka lorda Georga Gordona Byrona o čtyřech zpěvech, ve kterém lyrický hrdina Childe Harold, mladý anglický šlechtic, který je natolik nespokojený s poměry ve své vlasti (pokrytectví, rozmařilost, nespravedlnost, sociální bída) a tak znechucený svým přepychovým ale prázdným osobním životem, že se rozhodne pro pouť Evropou, na které vyjadřuje svůj vzdor a protest proti nesvobodě a tyranii.[1] Childe Haroldem vytvořil Byron tzv. byronského hrdinu, který se následně objevoval v mnoha dílech evropského romantismu.[2]

Vznik a charakteristika eposu[editovat | editovat zdroj]

Frontispis vydání z roku 1825

Childe Haroldova pouť je volně komponovaná lyricko- epická skladba s typickým romantickým motivem osamělého poutníka.[3] Byron na ní začal pracovat roku 1809, když byl hostem Aliho Paši v Janině, a v práci pokračoval za svého pobytu v Athénách. Roku 1811 po návratu do vlasti dokončil první dva zpěvy eposu a vydal je v březnu roku 1812. Vydání vyvolalo senzaci a Byron se stal rázem proslulým básníkem.[1]

Třetí zpěv ovlivněný básníkovou hlubokou citovou krizí po rozvratu manželství dokončil Byron roku 1816 za svého pobytu ve Švýcarsku, kde byl na návštěvě u básníka Shellyho a jeho ženy Mary, a vydal jej v tom samém roce. Lyrický hrdina v něm postupně ztrácí svou funkci a mizí, jak je stále obtížnější rozlišit hlavního hrdinu a autora. Childe Harold vyjadřuje básníkovy vlastní názory a stává se výrazem jeho samého.[4]

Poslední čtvrtý zpěv byl dopsán na počátku roku 1818 v Benátkách a tohoto roku také vydán. Ze zpěvu vane duch zápasu za svobodu národů a hluboký pohled na jejich dějiny.[5] Básník tak ve zpěvu vytvořil nový přístup ke skutečnosti jako konfrontaci historie, mýtu a současností, který je charakteristický pro jeho další tvorbu.[4]

Dílo bylo původně koncipováno jako ironicky laděná parodie na módu rytířské kultury, typickou pro anglický sentimentalismus poloviny 18. století, postupně však získalo rysy subjektivního básnického cestopisu.[1] Především první dva zpěvy mají formu jakéhosi cestovního deníku, plného obdivu ke kráse přírodních scenerií a k památným místům historie. Jejich tématem je únik lyrického hrdiny z prozaické reality do prostředí iluzorní individuální svobody, která je však neustále korigována realitou společenského bezpráví a útlaku. Tento deník však v dalších zpěvech přerůstá ve vášnivý projev svobodomyslného ducha vyjádřený řetězci reflexi spojených tematickým hlediskem.[4]

Celý epos je (kromě písňových vložek) napsán v náročných devítiveršových spenserovských strofách se schématem rýmů "ababbcbcc", na jejichž základě Byron vytvořil bohatou škálu pateticky důstojných i lehce humorných veršů a každou strofu vypointoval epigramaticky vyhroceným dvojverším.[3]

Obsah eposu[editovat | editovat zdroj]

Epos se skládá ze čtyř zpěvů a je uveden mottem převzatým z románu Světoobčan (1750, Le Cosmopolite) od Louise-Charlese Fougeret de MonbronaNenáviděl jsem svou vlast. Avšak strasti, jež jsem zakusil u různých národů, kde jsem žil, mně s ní smířily“.[4] Hlavním hrdinou eposu je mladý anglický šlechtic Childe Harold (Childe je středověké označení pro syna šlechtice, který ještě nedosáhl titulu rytíře, tj. pro panoše[6]), který prchá ze své vlasti, aby v cizině došel poklidu mysli. Na své pouti po Evropě navštíví řadu míst významných pro antickou i moderní kulturu, popisuje navštívené země, jejich obyvatele, přírodní scenérie, města, památná místa, umělecká díla i architektonické památky. Tento popis pak básník doplňuje vlastními úvahami o historii i současnosti těchto zemí a také obsažnými poznámkami zeměpisného, národopisného, historického a politického charakteru.[3]

První zpěv[editovat | editovat zdroj]

Childe Harold opouští dobrovolně svou vlast, která je podle něho plná šedi, bezpráví a nudy. Tajně odchází z domova a pluje do Portugalska obsazeného anglickým vojskem a vyjadřuje soucit s ubohým stavem tamějšího lidu. Pak navštíví Španělsko zmítané partyzánským bojem proti Napoleonovi a vzpomíná na zbytečné boje Španělska s Anglií. Všímá si rozporů mezi rozmařilostí boháčů a těžkou prací venkovanů a rovněž poukazuje na surovost býčích zápasů.

Druhý zpěv[editovat | editovat zdroj]

Akropolis , ilustrace Ludviga S. Ipsenze roku 1886

Childe Harold pokračuje ve své cestě přes tehdy poměrně neznámou Albánii do Řecka, kterým je přímo ohromen. Srovnává jeho slavnou antickou minulost s jeho současným stavem pod nadvládou Turecka. Vyjadřuje svou lítost nad ochuzením Řecka o jeho staré umělecké památky, které byly ze země odneseny především Benátčany a Turky. Vzpomíná na vybájené i skutečné postavy řecké minulosti a popisuje život lidu v nové době. Jeho putování pak končí v Istanbulu.

Třetí zpěv[editovat | editovat zdroj]

Childe Harold navštíví Brusel, pak místo konání bitvy u Waterloo, které nazývá „hrobem Francie“, a nakonec Ardenský les známý z Caesarových galských válek. Pak následuje jeho cesta údolím Rýna do Alp, obdivuje přírodní krásy Švýcarska a u Ženevského jezera vzpomíná nadšenými verši na Rousseaua. Rovněž opěvuje svou dceru Adu. Ve zpěvu se objevuje celá řada autorových básnických reflexí.

Čtvrtý zpěv[editovat | editovat zdroj]

Vodopád u města Terni, ilustrace Percivala Skeltona z roku 1869

Childe Harold se vydává do Itálie, kde obdivuje její umění. Autor se však od Haroldovy postavy odpoutává a jeho reflexe tvoří spojnici mezi antickou a renesanční minulostí a jeho dobou. Zpěv začíná symbolicky v Benátkách na Mostě vzdechů, kde je na jedné straně Dóžecí palác a na druhé straně vězení. Pak navštíví Petrarcův hrob v Arque, ve Ferraře připomíná Tassa a Ariosta a přes Florencii, Umbrii a Apeniny dorazí do Říma. Svou pouť Childe Harold zakončuje na pustém italském pobřeží, kde zůstává, protože je tu neposkvrněná příroda.

Mně rozkoší jest neproniklý les
a v slastném nadšení se tovaryší
má duše s osamělým břehem kdes,
kde z hloubi moře hudbu věčna slyší!
Mám lásku k lidem, k přírodě však vyšší.

Ohlasy eposu v umění[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Byron uvedl svým Childe Haroldem do literatury tzv. byronského hrdinu, který se následně objevil nejen v jeho dalších dílech - například Džaur (1813), Korzár (1814), Lara nebo Manfred (1817), ale i v dílech dalších romantických spisovatelů (například Victor Hugo, Alexandre Dumas starší, Emily Brontëová nebo Charlotte Brontëová). Byronský hrdina má také mnoho společných vlastností s tzv. zbytečným člověkem v ruské literatuře, zvláště v jeho osamělém hloubání a odporu k tradičním hodnotám, jako má hlavní hrdina Puškinova románu Evžen Oněgin (1833) nebo Pečorin z Lermontovova románu Hrdina naší doby (1840).[2]

Titulní list Posledního zpěvu Childe Haroldovy pouti od Alphonsa de Lamartina

Childe Haroldova pouť byla také často napodobována. Námětově na druhém zpěvu eposu závisí například báseň Moderní Řecko (1817, Modern Greece) od básnířky Felicie Hemansové.[7] Roku 1818 vznikla anonymní sbírka Childe Haroldova pouť k Mrtvému moři a jiné básně (Childe Harold’s Pilgrimage to the Dead Sea and other Poems).[8] Haroldovu cestu z Paříže do Švýcarska popsal francouzský básník Jules Lefèvre-Deumier v básni Pelerinages d'un Childe-Harold parisien aux environs de la capitale, en Lorraine, en Alsace, a Lyon et en Suisse vydané pod pseudonymem roku 1825.[9]

Byronova smrt během řecké osvobozenecké války proti Osmanské říši vyvolala další vlnu napodobování eposu. Roku 1825 vydal francouzský básník Alphonse de Lamartine pátý zpěv eposu pod názvem Dernier Chant du Pélerinage d’Harold (Poslední zpěv Childe Haroldovy pouti)[10] Anglický básník William Lisle Bowles napsal roku 1826 elegii Childe Harold's Last Pilgrimage (Poslední pouť Childe Harolda), ve které vzdal poctu Byronovi.[11]

Kolem roku 1841, v době svých vážných duševních problémů, začal anglický básník John Clare, často se považující za Byrona, psát své dílo Child Harold. Psal jej po částech a fragmenty nebyly nikdy sjednoceny a ani publikovány až do poloviny 20. století.[12]

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Childe Haroldovou poutí se inspiroval francouzský skladatel Hector Berlioz ve své čtyřvěté symfonii pro sólovou violu Harold v Itálii (Harold en Italie, Symphonie en quatre parties avec un alto principal z roku 1834.[13]

Vliv Byronova eposu je rovněž znát v souboru tří suit pro sólový klavír Léta putování (1837–1849, Années de pèlerinage) maďarského skladatele Franze Liszta, zejména v částech týkajících se Švýcarska (skladby byly primárně inspirované Goethovým románem Viléma Meistera léta tovaryšská).[14]

Kromě toho byly také zhudebněny doprovodné písně z eposu, například Ludwigem van Beethovenem[15] nebo Charlesem Gounodem[16]

Malířství[editovat | editovat zdroj]

Velkým obdivovatelem Byronovy poezie byl anglický malíř William Turner, který na námět scén z Childe Haroldovy poutě vytvořil několik obrazů, například The Field of Waterloo (1818). Childe Harold’s Pilgrimage - Italy (1823) nebo View of Ehrenbreitstein (1835).[17]

Byronův epos byl také inspirací pro anglického malíře Thomase Brabazona Aylmera[18] a pro sérii pěti obrazů The Course of Empire (1833-1836) amerického malíře Thomase Coleho.[19]

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

  • Childe-Haroldova pouť. 1. vydání. Praha: Jan Otto 1890, přeložila Eliška Krásnohorská.
  • Childe-Haroldova pouť. 2. opravené vydání. Praha: Jan Otto 1918, přeložila Eliška Krásnohorská.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c PROCHÁZKA, Martin. STŘÍBRNÝ, Zdeněk a kol. Slovník spisovatelů - anglická literatura, Praha: Libri 2003. druhé opravené a doplněné vydání. S. 177-181.
  2. a b Characteristics of the Byronic Hero. www.umd.umich.edu [online]. Charlotte's Web, University of Michigan [cit. 13-11-2022]. Dostupné v archivu pořízeném dne 26-01-2008. 
  3. a b c STŘÍBRNÝ, Zdeněk. Dějiny anglické literatury 1. Praha: Academia 1987. S. 381-383.
  4. a b c d MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl 1., A-L. 1. vydání. Praha: Odeon, 1988. S. 143–145.
  5. KRÁSNOHORSKÁ, Eliška. Předmluva překladatelčina. in Lord Byron: Childe-Haroldova pouť. 2. vydání. Praha: Jan Otto 1918. S. 7-18.
  6. Childe Harold's Pilgrimage in Encyclopædia Britannica. Dostupné online
  7. COMET, Noah. Romantic Hellenism and Women Writers. Palgrave Macmillan 2013. S. 68-69.
  8. Childe Harold’s Pilgrimage to the Dead Sea. Google Books. S. 5-36. Dostupné online
  9. Pelerinages d'un Childe-Harold parisien aux environs de la capitale, en Lorraine, en Alsace, a Lyon et en Suisse. Google Books. Dostupné online
  10. The Monthly Review or Literary Journal, vol.108, 1825. S. 453-460. Dostupné online
  11. The Poetical Works of William Lisle Bowles Vol. 2. The Project Gutenberg. S. 285-286. Dostupné online
  12. The Later Poems of John Clare. Manchester University Press 1964. S. 33-80. Google Books. Dostupné online
  13. LANGFORD, Jeffrey. The Byronic Berlioz: Harold en Italie and Beyond. Journal of Musicological Research, Volume 16, 1997, Issue 3, S. 199-221. Dostupné online
  14. Franz Liszt : Les Années de pèlerinage. La Gazette musicale 2020. Dostupné online
  15. The kiss, dear maid, thy lip has left. The Lieder Net Archive. Dostupné online
  16. Maid of Athens, ere we part. The Lieder Net Archive. Dostupné online
  17. HERMANN, Luke. J. M. W. Turner. Oxford University Press 2007. Google Books. 65-636.Dostupné online
  18. Florence from the Arno. ABBOTT and HOLDER. Dostupné online
  19. The Course of Empire. Obelisk. A New History of Art. Dostupné online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]