Edgar Degas: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
doplnění Života
doplnění životopisu
Řádek 54: Řádek 54:


V polovině 60. let také Degas poznal [[Auguste Renoir|Renoira]], [[Claude Monet|Moneta]] a další budoucí impresionisty. Roku [[1868]] navštívil s [[Édouard Manet|Manetem]] [[Londýn]]. Léto roku [[1869]] trávil u moře. Nejprve v [[Boulogne-sur-Mer]] a pak opět společně s [[Édouard Manet|Manetem]] v [[Saint-Valery-en-Caux]] v [[Normandie|Normandii]]. Pokoušel se zde malovat krajiny, ale zejména se věnoval studiu dostihů.<ref>Growe 2004, s. 94.</ref> V roce [[1869]] také navštívil [[Belgie|Belgii]] a naposledy vystavoval v Salonu.
V polovině 60. let také Degas poznal [[Auguste Renoir|Renoira]], [[Claude Monet|Moneta]] a další budoucí impresionisty. Roku [[1868]] navštívil s [[Édouard Manet|Manetem]] [[Londýn]]. Léto roku [[1869]] trávil u moře. Nejprve v [[Boulogne-sur-Mer]] a pak opět společně s [[Édouard Manet|Manetem]] v [[Saint-Valery-en-Caux]] v [[Normandie|Normandii]]. Pokoušel se zde malovat krajiny, ale zejména se věnoval studiu dostihů.<ref>Growe 2004, s. 94.</ref> V roce [[1869]] také navštívil [[Belgie|Belgii]] a naposledy vystavoval v Salonu.

Když v roce [[1870]] vypukla [[prusko-francouzská válka]], přihlásil se Degas do [[Národní garda (1871)|Národní gardy]], která měla za úkol bránit Paříž. Sloužil u [[dělostřelectvo|dělostřelectva]], velitele mu dělal jeho přítel, malíř a sběratel [[Henri Rouart]]. Během nácviku střelby se u něj začala projevovat oční choroba.<ref>Growe 2004, s. 22.</ref> Období [[Pařížská komuna|Komuny]] přečkal u Valpinçona v Ménil-Hubert-sur-Orne. Po válce, v roce [[1872]], se Degas přes [[Londýn]] vypravil do [[New Orleans]]u, kde jeho strýc vlastnil obchod s [[bavlna|bavlnou]]. Během pěti měsíců amerického pobytu namaloval několik rodinných [[portrét]]ů a rovněž obraz ''Kancelář bavlnářského závodu''.
V březnu 1873 se malíř vrátil do Paříže. Degasovy obrazy se začínaly prodávat, mimo jiné prostřednictvím obchodníka s obrazy Durand-Ruela. Koncem roku se Edgar stává členem nově vzniklého Sdružení umělců, které na jaře roku 1873 organizuje výstavu dnes všeobecně známou pod názvem ''První výstava impresionistů''. Roku 1911 po smrti jeho přítele Rouarta a jeho hospodyně Zoe, byl nakonec kvůli demolici nucen se přestěhovat ze svého ateliéru, kde žil posledních dvacet let, na bulvár de Lichy, kde si nemohl zvyknout a tehdy také skončila celá jeho umělecká kariéra. Roku 1914 Camondova sbírka, v níž byla i vynikající Degasova díla přešla do Louvru, znamená to naprosté vítězství impresionistů. Zcela nevidomý a částečně hluchý 27. září 1917 zemřel. Je pochován na pařížském hřbitově [[Montmartre (hřbitov)|Montmartre]].
V únoru [[1873]] se malíř vrátil do Paříže. Degasovy obrazy se začínaly prodávat, mimo jiné prostřednictvím obchodníka s obrazy Durand-Ruela. Koncem roku se Edgar stal členem nově vzniklého Sdružení umělců, které na jaře roku [[1874]] organizovalo výstavu dnes všeobecně známou pod názvem ''První výstava impresionistů''. Degas se na ní zúčastnil deseti pracemi. Na výstavách impresionistů pak vystavoval pravidelně až do roku [[1886]] s výjimkou sedmé roku [[1882]], kdy se s pořadateli nepohodl. Byl členem kroužku malířů, který se scházel v proslulé kavárně Nouvelle Athènes. V roce [[1875]] navštívil Itálii.

Roku 1911 po smrti jeho přítele Rouarta a jeho hospodyně Zoe, byl nakonec kvůli demolici nucen se přestěhovat ze svého ateliéru, kde žil posledních dvacet let, na bulvár de Lichy, kde si nemohl zvyknout a tehdy také skončila celá jeho umělecká kariéra. Roku 1914 Camondova sbírka, v níž byla i vynikající Degasova díla přešla do Louvru, znamená to naprosté vítězství impresionistů. Zcela nevidomý a částečně hluchý 27. září 1917 zemřel. Je pochován na pařížském hřbitově [[Montmartre (hřbitov)|Montmartre]].


V určité míře měla velký vliv na jeho tvorbu i samota, kterou často pociťoval a to nejen po smrti rodiny, nikdy se neoženil a jediná žena jeho života byla jeho věrná hospodyně Zoé Closierová. Nikdy neprožil velkou, opětovanou lásku, ale pokud se jednalo o přátelství se ženami, byl k němu osud štědrý. Mezi jeho přítelkyně můžeme zařadit např. [[Berthe Morisotová|Berthe Morisotovou]], [[Mary Cassatt]]ovou a [[Suzanne Valadonová|Suzanne Valadonovou]], které obdivoval jakožto umělkyně. V paměti nám Edgar Degas zůstane známý jako tvůrce prostředí dostihů, divadla, kaváren, ale především jako tvůrce tanečnic, a to hlavně baletek.
V určité míře měla velký vliv na jeho tvorbu i samota, kterou často pociťoval a to nejen po smrti rodiny, nikdy se neoženil a jediná žena jeho života byla jeho věrná hospodyně Zoé Closierová. Nikdy neprožil velkou, opětovanou lásku, ale pokud se jednalo o přátelství se ženami, byl k němu osud štědrý. Mezi jeho přítelkyně můžeme zařadit např. [[Berthe Morisotová|Berthe Morisotovou]], [[Mary Cassatt]]ovou a [[Suzanne Valadonová|Suzanne Valadonovou]], které obdivoval jakožto umělkyně. V paměti nám Edgar Degas zůstane známý jako tvůrce prostředí dostihů, divadla, kaváren, ale především jako tvůrce tanečnic, a to hlavně baletek.

Verze z 15. 2. 2016, 12:59

Edgar Degas
Edgar Degas
Edgar Degas
Narození19. července 1834
Paříž, FrancieFrancie Francie
Úmrtí27. září 1917
Paříž, FrancieFrancie Francie
Příčina úmrtíaneurysma a cévní mozková příhoda
Místo pohřbeníHřbitov Montmartre (48°53′19″ s. š., 2°19′53″ v. d.)
BydlištěNew Orleans (1872–1873)
Povolánímalíř, sochař, básník, tiskař, fotograf, kreslíř a litograf
RodičeAuguste de Gas
PříbuzníRené de Gas a Marguerite de Gas (sourozenci)
PodpisEdgar Degas – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Edgar Degas, rodným jménem Hilaire Germain Edgar de Gas, (19. července 1834 Paříž27. září 1917 Paříž) byl francouzský malíř, který je okolím považován za impresionistu, za kterého se on sám nikdy nepovažoval, i když byl hlavním iniciátorem impresionistických výstav. Stál mimo impresionistické hnutí, dokud nenavázal přátelství s Mary Cassatovou.

Byl přímo posedlý lidskou postavou ve všech pozicích. Kreslil hlavně tanečnice, např. obrazy Baletní škola a Konec arabesky. Kromě baletek zobrazoval později i koňské dostihy a tím se, při vyjádření pohybu, zařadil k impresionismu.

Edgar Degas nepoužíval techniky impresionistů, aby mohl lépe kreslit postavy se svými stíny a liniemi. Více než polovina jeho pastelů a olejomaleb zachycuje baletky, které vystupovaly mezi jednotlivými dějstvími v pařížské opeře. Od sedmdesátých let 19. století kreslil a maloval na jevišti, v šatnách i ve chvílích odpočinku. Obrazů se zákulisní a intimní tematikou namaloval mnohem víc než těch, které zachycují baletky při představení.

Život

Mládí a studia

Edgar Degas

Hilaire Germain Edgar de Gas se narodil jako nejstarší z pěti dětí. Měl dva bratry Achilla a Reného a dvě sestry Terése a Maguerite. Otec Auguste de Gas byl bankéř a v Paříži reprezentoval finanční zájmy rodinného podniku, založené v Neapoli Edgarovým dědečkem na počátku 19. století. Hilaire de Gas pocházel ze staré bretaňské šlechtické rodiny. Matka Edgara, Celestine Mussonová, byla kreolka, pocházela z New Orleans a její rodina zbohatla obchodováním s bavlnou. Celestine zemřela, když bylo Degasovi sotva třináct let.[1] V letech 19451953 studoval na Lyceu Ludvíka Velikého. Jeho oblíbenými předměty byly latina, řečtina, dějepis a recitace. Vztah k historii a antice se později projevil i na některých jeho obrazech. Bavilo ho kreslení. Proto mu otec v domě, kde rodina bydlela, zřídil už roku 1853 ateliér.[2] Po maturitě se v roce 1853 zapsal na právnickou fakultu, nezůstal zde však ani rok. Brzy si uvědomil, že se chce výtvarnému umění věnovat jako svému povolání. Následující tři roky proto strávil studiem malby. Nejprve se zapsal do kurzu, který vedl Felix Joseph Barrias. V jeho ateliéru kopíroval staré mistry, mj. Andreu Mantegnu. Rok nato ho na Barriasovo doporučení přijal Ingresův žák Louis Lamothe, u něhož se Degas zdokonalil v technice malby. V roce 1855 byl přijat na pařížskou Akademii výtvarného umění, také zde však nezůstal déle než rok. Rozhodl se, že si obzory rozšíří na vlastní pěst.

Podstatný význam na jeho umělecký vývoj měl pobyt v Itálii v letech 18561859. V červenci 1856 odjel do Neapole, kde žili jeho příbuzní. Příští rok pokračoval do Říma. Zde se spřátelil s Georgesem Bizetem a zejména s malířem Gustavem Moreau, s nímž navštěvoval obrazárny, kde spolu kopírovali díla starých mistrů. V létě 1858 cestoval přes Viterbo, Orvieto, Perugii, Assisi a Arezzo do Florencie. V Assissi byl zaujatý Giottovými freskami. V březnu 1859 se vrátil do Paříže.[3] Svá učednická léta považoval za dokončená.

Kariéra umělce

Počátkem 60. let pobýval u svého přítele z dětství Paula Valpinçona v Ménil-Hubert-sur-Orne v Normandii. Ale ani zdejší okolí, ani dříve krajina v Itálii v něm neprobudily zájem o přírodu, spíše naopak. V centru Degasova zájmu bylo to, čím nasál v Itálii: malba historických námětů. Ale během návštěvy u Valpinçona v roce 1861 našel téma, jemuž se dlouhodobě věnoval: Začaly vznikat první skici s námětem koňských dostihů.

V roce 1862 navázal přátelství s Manetem a s obchodníkem s obrazy Paulem Durand-Ruelem, který do své prodejní galerie nakupoval obrazy impresionistů včetně Degase. Poprvé obeslal Degas renomovaný Pařížský salon roku 1865. Porota přijala jeho obraz Pohromy města Orléansu.[4]

V polovině 60. let také Degas poznal Renoira, Moneta a další budoucí impresionisty. Roku 1868 navštívil s Manetem Londýn. Léto roku 1869 trávil u moře. Nejprve v Boulogne-sur-Mer a pak opět společně s Manetem v Saint-Valery-en-Caux v Normandii. Pokoušel se zde malovat krajiny, ale zejména se věnoval studiu dostihů.[5] V roce 1869 také navštívil Belgii a naposledy vystavoval v Salonu.

Když v roce 1870 vypukla prusko-francouzská válka, přihlásil se Degas do Národní gardy, která měla za úkol bránit Paříž. Sloužil u dělostřelectva, velitele mu dělal jeho přítel, malíř a sběratel Henri Rouart. Během nácviku střelby se u něj začala projevovat oční choroba.[6] Období Komuny přečkal u Valpinçona v Ménil-Hubert-sur-Orne. Po válce, v roce 1872, se Degas přes Londýn vypravil do New Orleansu, kde jeho strýc vlastnil obchod s bavlnou. Během pěti měsíců amerického pobytu namaloval několik rodinných portrétů a rovněž obraz Kancelář bavlnářského závodu.

V únoru 1873 se malíř vrátil do Paříže. Degasovy obrazy se začínaly prodávat, mimo jiné prostřednictvím obchodníka s obrazy Durand-Ruela. Koncem roku se Edgar stal členem nově vzniklého Sdružení umělců, které na jaře roku 1874 organizovalo výstavu dnes všeobecně známou pod názvem První výstava impresionistů. Degas se na ní zúčastnil deseti pracemi. Na výstavách impresionistů pak vystavoval pravidelně až do roku 1886 s výjimkou sedmé roku 1882, kdy se s pořadateli nepohodl. Byl členem kroužku malířů, který se scházel v proslulé kavárně Nouvelle Athènes. V roce 1875 navštívil Itálii.

Roku 1911 po smrti jeho přítele Rouarta a jeho hospodyně Zoe, byl nakonec kvůli demolici nucen se přestěhovat ze svého ateliéru, kde žil posledních dvacet let, na bulvár de Lichy, kde si nemohl zvyknout a tehdy také skončila celá jeho umělecká kariéra. Roku 1914 Camondova sbírka, v níž byla i vynikající Degasova díla přešla do Louvru, znamená to naprosté vítězství impresionistů. Zcela nevidomý a částečně hluchý 27. září 1917 zemřel. Je pochován na pařížském hřbitově Montmartre.

V určité míře měla velký vliv na jeho tvorbu i samota, kterou často pociťoval a to nejen po smrti rodiny, nikdy se neoženil a jediná žena jeho života byla jeho věrná hospodyně Zoé Closierová. Nikdy neprožil velkou, opětovanou lásku, ale pokud se jednalo o přátelství se ženami, byl k němu osud štědrý. Mezi jeho přítelkyně můžeme zařadit např. Berthe Morisotovou, Mary Cassattovou a Suzanne Valadonovou, které obdivoval jakožto umělkyně. V paměti nám Edgar Degas zůstane známý jako tvůrce prostředí dostihů, divadla, kaváren, ale především jako tvůrce tanečnic, a to hlavně baletek.

Galerie

Odkazy

Reference

  1. GROWE, Bernd. Edgar Degas 1834–1917. Praha: Taschen/Nakladatelství Slovart, 2004. 96 s. ISBN 80-7209-516-1. S. 7.  Dále jen Growe 2004.
  2. WALTHER, Ingo F. Malířství impresionismu. Praha: Taschen/Nakladatelství Slovart, 2003. 712 s. ISBN 3-8228-2574-3. S. 657.  Dále jen Walther 2003.
  3. Grove 2004, s. 9–10.
  4. Walther 2003, s. 48.
  5. Growe 2004, s. 94.
  6. Growe 2004, s. 22.

Související články

Externí odkazy