Bitva na Moravském poli

bitva na Moravském poli
Anton Petter: Porážka českého krále Přemysla Otakara II. římským králem Rudolfem I. Habsburským.
Trvání	26. srpna 1278
Místo	Dürnkrut (Suché Kruty) a Jedenspeigen, Dolní Rakousy
Souřadnice	48°28′53″ s. š., 16°52′38″ v. d.
Výsledek	vítězství Rudolfa Habsburského
Strany
Německé království Rakouské vévodství Rakouské vévodství Norimberské purkrabství Uherské království (včetně Kumánů a Sikulů) žoldnéři: Švábské vévodství Štýrské vévodství Štýrské vévodství Hornobavorské vévodství české země České království Moravské markrabství Hlohovské knížectví Hlohovské knížectví Dolnobavorské vévodství Slezské knížectví Slezské knížectví žoldnéři: Braniborské markrabství Štýrské vévodství Štýrské vévodství Míšeňské markrabství Malopolsko
Síla
cca 30 000 300 rytířů 4 000 lehkých jezdců 5 000 kumánských jízdních lukostřelců cca 25 000 1 000 rytířů 5 000 lehkých jezdců
Ztráty
menší než Přemysl Otakar II. těžké, větší než Rudolf, cca 12 000 (?)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva na Moravském poli byla svedena 26. srpna 1278 (na den sv. Rufa) v odpoledních hodinách na pravém břehu řeky Moravy mezi vesnicemi Dürnkrut (Suché Kruty) a Jedenspeigen, ležícími v Dolních Rakousích 30 km jižně od Břeclavi.

V boji proti sobě stanula spojená vojska římského krále Rudolfa I. Habsburského a uherského krále Ladislava IV. Kumána proti vojsku českého krále Přemysla Otakara II. a jeho spojenců. Přemysl Otakar II. prohrál a přišel v bitvě o život.

Politické příčiny

V bitvě šlo především o babenberské dědictví (Rakousy a Štýrsko), které původně získal Přemysl, ale o něž usiloval také Rudolf, aby se jeho potomci stali říšskými knížaty, jimiž dosud nebyli. V roce 1276 byl Přemysl nucen uzavřít s ním Vídeňský mír a zříci se tak všech nečeských držav. Další podmínky míru nedodržel a Habsburk naproti tomu začal bezprávně zasahovat do záležitostí českého státu a podporovat proti Přemyslovi odbojnou šlechtu.

Bitva a její důsledky

Bitva mezi Rudolfem Habsburským a Přemyslem Otakarem II., autor Julius Schnorr von Carolsfeld, 1835

Přemysl jistě nevybral bojiště blízko řeky Moravy náhodně, bylo to rozhodně vhodné bitevní pole a český král na něj měl jistě dobré vzpomínky, protože nedaleko od Suchých Krut leží místo jeho největšího vítězství, Kressenbrunn.

Bitvy se účastnilo dohromady cca 55 000 mužů (přesné počty nejsou známy) a jejich střet trval přibližně tři hodiny. „Za heslo prohlášeno u českého vojska: Budějovice, Praha! U nepřátel volalo se: Řím, Kristus!“ V dlouho vyrovnaném boji se vítězství nakonec přiklonilo na habsburskou stranu. Sám Rudolf Habsburský se prý ocitl v ohrožení života, ale zachránil ho rytíř Walter z Ramschwagu. Bitva byla ze strany říšského vojska vedena proti soudobým pravidlům rytířského boje (právě proto se jako symbol rytířství objevuje vždy Přemysl, ne Rudolf) – nerozhodla ji proslulá zrada českých pánů (z nichž většina ani na místo bitvy nedorazila), ale útok Rudolfova šiku, vedeného Ulrichem z Kapellen, ze zálohy do boku české sestavy se smluveným pokřikem: „Utíkají! Utíkají!“, což zmatené české vojsko rozložilo.

Část českých ztrát, které Rudolf Habsburský dle zvyku doby pravděpodobně přehnaně vyčíslil na 12 000 mužů, způsobila rozbahněná řeka Morava, ve které se rytíři utopili. Porážka českého vojska byla natolik výrazná, že Rudolf část svých bojovníků odvolal a podmanil si Moravu.

Výsledkem bitvy bylo definitivní potvrzení nově nastoleného habsburského panství v Rakousích a Štýrsku, které se staly tzv. dědičnými habsburskými zeměmi a daly základ geopolitickému uspořádání, které přetrvalo téměř šest a půl století, do roku 1918. V českém království nastala po smrti krále velmi složitá situace (vlastně anarchie) a hospodářské problémy. Poručník kralevice Václava Ota V. Braniborský si počínal jako v dobyté zemi a kořistnicky se chovala i část české šlechty. Poměry zčásti uklidnilo až svolání šlechtického sněmu v r. 1281, jehož účastníci se zavázali ke stíhání lupičů a škůdců země a k navrácení rozkradených královských zboží a hradů do rukou poručníka (jakožto zástupce řádné královy vlády). Ale neúroda a mrazivé počasí následujícího roku situaci ještě více zkomplikovaly. Období 1278–1283 bylo proto již dobovými kronikáři nazváno „zlá léta“.

Přibližme si tedy, jak to ve skutečnosti na Moravském poli vypadalo. Nutno pro začátek podotknout, že Moravské pole není žádné pole na Moravě, ale jedná se o území u měst Dürnkrut a Jedenspeigen v Dolních Rakousech. 26.srpna 1278 bylo lehce deštivé ráno a díky tomu se lehce opozdily přípravy na bitvu. Ale počasí se umoudřilo a tak se obě armády začaly šikovat. Přemysl měl k dispozici zhruba 26 000 mužů a Rudolf Habsburský něco kolem 30 000 mužů. Pláň, na které se schylovalo k zásadní bitvě byla rovná a porostlá vysokou usychající trávou. Zásadní se v bitvě ukázal jeden aspekt, z jedné strany pláně byl bahnitý tok řeky Moravy a z druhé strany listnatý lesík. Vojska se začala šikovat do tří řad, tak to bylo v obdobných případech na širokých rovných pláních obvyklé. V první řadě vojska Českého království byli čeští a moravští rytíři, ve druhé braniborští, míšenští a bavorští a ve třetí polští. Přemysl vedl druhou řadu, která měla zasadit rozhodující úder. Rudolf Habsburský měl v první řadě uherské rytíře a Kumány, ve druhé stálo rakouské panstvo a ve třetí rytíři ze Švábska, Štýrska a Porýní. Římský král zůstal ve třetí řadě, bezpečně ukrytý a schovaný. Vojska se seřadila kolem poledne, když zazněl zvuk trub a obě vojska se dala pomalu do pohybu. Jezdci se řítili proti sobě. Přemysl vsadil na osvědčenou taktiku drtivého úderu sevřených řad těžkooděnců. Uhři, kteří cválali proti českému vojsku, ho zasypali sprškou šípů, ale spíše jen symbolicky, neměli šanci náporu českého vojska odolat. Nápor české jízdy zastavila teprve druhá řada Habsburkova vojska, v níž bojovala rakouská elita. Obě armády se do sebe zaklínily a převaha se přesouvala ze strany na stranu. Ve chvíli, kdy se Přemysl probíjel postupně hlouběji do soupeřova vojska se ze sedla zřítil Rudolf Habsburský, stačilo machnutí meče a bylo po bitvě, jenže vedle Rudolfa stál velezkušený Walter z Ramschwangu, který velmi zariskoval, měl de facto osud bitvy ve svých rukou, stačilo zachybovat a byl by konec. Popohnal koně přímo k Rudolfovi a a stoupl si s koněm přes něj, tak byl Rudolf chráněný pod koňským břichem. Zatímco Walter z Ramschwangu odrážel vší silou výpady bavorských rytířů, římský král se po čtyřech plazil pryč. Švábští rytíři mu mezitím připravili koně a Rudolf se vyšvihl na nového koně a vypustil bojovný ryk, aby bylo vojsku jasné, že je v pořádku. To bylo pro morálku vojska nesmírně důležité. Bitva byla velmi vyrovnaná a trvala přes dvě hodiny. Pak se najednou z lesíka vynořila Rudolfova záloha, kterou vedl Ulrich z Capellenu. Měla jen něco málo přes 60 mužů. Hnala se do boku českého vojska a vší silou křičela: "Utíkají, Češi utíkají!!!", což však nebyla pravda a jednalo se o Habsburkovu lest, byl to hanebný úskok, který nebyl hoden rytíře. Ale někteří nezkušení rytíři na tento pokřik zareagovali a začali ustupovat, s nimi i někteří němečtí rytíři, kteří bojovali za peníze a nehodlali dále riskovat životy. Řady českého vojska zakolísaly. To bylo moc zlé.

Dostáváme se k první velké lži. V této fázi boje Přemysl burcoval vojsko a snažil se vojsko sešikovat, v tu chvíli se sebrala družina Miloty z Dědic a začal pronásledovat uprchlé rytíře a obracet je zpět do bitvy. Jenže učebnice praví, že Milota začal s celou svou družinou a svého krále zradil. Jenže to není pravda, Milota se pokoušl obejít vojsko Rudolfa a napadnout ho na nechráněném boku, kde mohl rozhodnout bitvu. Bohužel dodnes je Milota brán jako zrádce.

V tu chvíli začali ustupovat polští rytíři směrem k řece Moravě, jenže tam se většina z nich utopila a za nimi utíkali další čeští vojáci, kteří ve zmatku neregistrovali, že se ženou vstříc smrti. České vojsko se rozpadlo. Purkart z Janovic chtěl krýt Přemyslův ústup, jenže Přemysl se nehodlal vzdát a ustoupit. Bojoval a čekal až se zpoza lesa objeví Milota, jenže ten narazil na oddíl Kumánů a musel si tak přes prorážet cestu a ačkoliv měl na vrch, zákonitě se zdržel. Bitva se pomalu chýlila ke konci. Český král byl postřelen šípem, oddíly Rudolfa Habsburského postupně obkličovaly zbytek českého vojska. České vojsko se ale stálo drželo, král stále věřil, že se objeví Milota. Jenže ve chvíli, kdy Milota porazil oddíl Kumánů a řítil se na druhou stranu lesa, tak pod Přemyslem klesl kůň. Přemysl přepadl přes jeho krk a svalil se do bláta. Vyskočil s mečem v ruce, ale neměl takové štěstí jako 2 hodiny předtím jeho protějšek, přihnali se k němu tři ozbrojenci s kopími v rukách. Jeden z nich vrazil hrot své zbraně do Přemyslova břicha. Vzápětí se na něj vrhl i se svými druhy a serval z něj zbroj, kterou odnášel jako kořist. O chvíli později s k českému králi probil oddíl českých rytířů, aby těžce zraněného Přemysla vyzvedli na koně, aby ho odvezli do bezpečí, čeští ranhojiči si stakovými zraněními uměli poradit, ale cestu jim zastoupil rakouský rytíř Bertold z Emerberka. Jeho ozbrojenci se vrhli na české rytíře a on sám navzdory všem rytířským konvencím a rytířské cti mečem proklál zraněného Přemysla. V tu chvíli dorazil na místo Milota z Dědic, aby rozhodl bitvu ve prospěch českého vojska, jenže bylo pozdě, český král byl mrtev.

Jak tedy vyplývá z předchozích řádků, nejdnalo se o žádnou zradu českých rodů a šlechty, ale o podlou lest Habsburků, což jak se později ukázalo jim byl vlastní po celou jejich éru. Rudolf sice prohlašoval, že on přeci nenařídil aby odíl Ulricha z Capellenu volal, že češi ustupují, ale po celém křeťanském světě už se hovořilo o hanebnosti, jaké se dopustil. Rudolf mohl vyprávět co chtěl, protože ve chvíli, kdy Ulricha z Capellenu bohatě odměnil mu neveřil už nikdo. Úplně stejné to bylo i v případě Bertolda z Emeberka, který Přemysla zabil.

To co následovalo je snad ještě nechutnější. Mrtvého Přemysla Rudolf odvezl do Vídně jako svou kořist. Co chtěl s tělem dělat nikdo neví. Faktem je, že ho odmítl rodině vydat a zakázal ho pohřbít do posvěcené půdy. Jenže pak se začali šířit zvěsti, že Přemysl v bitvě nezemřel, ale v přestrojení utekl a připravuje odvetu. Aby tomu Rudolf učinil přítrž, nechal tělo Přemysla ukazovat v kostelech. A lidé se u něj tísnili jako u pouťové atrakce.

Teď k tomu, kde se vzaly zvěsti o tom, že česká šlechta krále zradila. Je to jednoduché. Když Rudolf pochopil, že se mu stále nedaří Přemysla pošpinit, protože on sám vyhrál díky podvodu. Začal tedy Přemysla vyzdvihovat jako vynikajícího a čestného rytíře a vinu za jeho smrt začal svádět na českou šlechtu, která ho údajně zradila a utekla.

Legendy

Josef Mathauser – Přemysl Otakar II. padl u Suchých Krut v den sv. Rufa 1278

Na poměrně krátkou bitvu se o boji na Moravském poli rozšířilo překvapivé množství pověr. První zmiňuje, že Záviš z Falkenštejna v předvečer bitvy nabídl Přemyslovi pomoc za beztrestnost. Sám Falkenštejn se ovšem brzy po králově smrti ocitl v čele vítkovských čet, které znovu vedly útok na klášter Zlatou Korunu i na královské město České Budějovice. Druhá pověst mluví o tom, že Milota z Dědic odjel uprostřed bitvy z boje a způsobil prohru. Pan z Dědic byl ve skutečnosti jeden z Přemyslových nejvěrnějších. Milota se snažil zachránit situaci. Se skupinou rytířů chtěl novou vlnu útočníků zezadu objet a vpadnout jim do zad. Nebyla jeho vina, že to mnozí pochopili jako ústup a útěk. Za svého života nikomu nic nevysvětloval, protože nemusel, a zrádce se z něho stal až v 19. století.

Další fáma vypráví o osobním souboji mezi Přemyslem a Rudolfem Habsburským. Po manévru hejtmana z Dědic se český král snažil zabránit panice a zůstal na bojišti ve složité pozici. Rudolf mluvil o tom, že jeho protivník zemřel v bitvě, ale kdyby se s ním osobně střetl na meče (a zvítězil), jistě by o tom nemlčel.

Poslední pověst mluví o samotném scénáři smrti Přemysla Otakara II. Neví se přesně, jak zemřel, verzí je víc – mezi nimi i teorie o tom, že ho na ústupu zabili jeho vlastní lidé.

„	Tuť již poznával Otakar, že nebylo více spásy pro něho: ale na ustoupení ani nepomysliv, s nemnohými, kteří při něm byli zůstali, dotíral vždy ještě na nepřátely, až druhové jeho buďto pozahynuli, aneb jako syn jeho kníže Mikuláš do zajetí upadli, a i kůň jeho pod ním ulehnul. Tu cele umdlený, nevládna již ani smysly svými, přepaden jest od několika surových vojáků, ježto hodivše mu provaz na krk, vlekli ho dále; aby odjali mu drahou přílbici, roztloukli ji na jeho hlavě a strhli s těla jeho celé odění.	“
— František Palacký

Toto líčení se objevuje nejčastěji. Naznačuje se ovšem, že útočníci Přemysla nepoznali a měli ho za jednoho z pánů. Jenže za královraha se sám označil Bertold Schenk z Emerberku (bez zajímavosti není, že jeho bratr byl předtím popraven na králův příkaz). Jak už jeho jméno naznačuje, pan z Emerberku zastával úřad číšníka a Přemysla musel znát. Český král se Bertoldovi a jeho družině měl podle všeho vzdát, ale ti toho nedbali a ubili ho snad sedmnácti ranami. Jedna z nich mu rozčísla lebku.

Literární ohlasy bitvy

Pomník bitvy

Tragický konec českého krále vyvolal značný rozruch a je popsán v řadě soudobých i pozdějších kronik a literárních děl. Přemysl je zmíněn i ve slavném Dantově díle Božská komedie (v VII. zpěvu II. části, „Očistce“), kde, poněkud ironicky, „milou společnost tvoří“ Rudolfu Habsburskému…

Dále se Otakarovu pádu věnoval Jindřich Heimburský, kronikář z českých zemí píšící latinsky; pak také tzv. Colmarský dominikán, kronikář z alsaského města Colmar, který vytvořil píseň Wâfen iemer mêre („Běda, stále běda“), svým vyzněním českému králi velmi příznivou (proto také byla kladně přijímána a oceňována už např. Františkem Palackým).

Dalším zdrojem informací (ovšem protichůdných) o tehdejší době je i Štýrská rýmovaná kronika od Otakara Štýrského, kde je Přemysl znázorněn jako symbol světské pýchy a k tomu obviňován ze sedmi hlavních hříchů. Jako Přemyslovy oběti jsou zde – v rozporu se skutečnostmi – vzpomínáni Gertruda Babenberská, její syn Fridrich Bádenský a poslední zástupce císařského rodu Štaufů Konradin.

Neznámý básník z Porýní vytvořil částečně dochované dílo Die Böhmerslacht (Bitva s Čechy), kde popisuje přípravy k boji i samotný průběh bitvy. Bohužel se dílo nedochovalo celé a krom toho není podáno dle reality, ale stylizovaně.

Soudobý autor Oldřich Daněk napsal rozhlasovou hru "Bitva na Moravském poli", jejíž děj se odehrává formou vzpomínky o deset let později, v době Václava II.

Autor Zbraslavské kroniky, se každopádně s Přemyslem Otakarem II. loučí dost pochmurnými slovy.

„	Národe na hlavu padlý, jež klesáš v největší bídě poražen, sám již hyneš - a bez krále zasloužíš zajít. Více já tobě než sudbě, víc tobě než smrti já kladu za vinu královu zhoubu. Vždyť krutěji nechals ho zemřít, než by ho nepřítel nechal, neb od něho dovedls prchnout. Proto tak rychle král zhynul. Ó, přej mu svých radostí, Kriste, v nebesích po boku svém. Dej radost mu na věky věkův. Amen.	“
— Petr Žitavský

„Běda, stále běda“

„Velký žal nás drtí: proč vzala jsi nám, smrti, dobrého krále z Čech? Ach, srdce nad ním puká! Jak jeho štědrá ruka se ujímala všech Plačme pro Otakara krále, který byl zabit nenadále! Vždy vlídný neskonale chránil všechny, velké, malé, veškeré křesťany.

Často pěst jeho jistá ve svatém jménu Krista Kumány drtila. Byl šlechtic duší, tělem, v jeho lvím srdci smělém byla krev zmužilá. Český král padl v poli slávy. V pláč propukněte usedavý, sirotci, vdovy! Klopme hlavy! Jak hrdina však zemřel pravý, beze vší pohany.“

Odkazy

Literatura

• BOK, Václav; POKORNÝ, Jindřich. Moravo, Čechy, radujte se! Němečtí a rakouští básníci v českých zemích za posledních Přemyslovců. Praha: Aula, 1998. ISBN 80-901626-9-X. 
• BARCIAK, Antoni. Polacy w bitwie pod Suchymi Krutami. Prace naukowe Uniwersytetu Śląskiego w Katowicach Prace Historyczne. 1975, čís. 72, s. 7-26. (polsky) 
• DOPSCH, Heinz; BRUNNER, Karl; WELTIN, Maximilian. Österreichische Geschichte 1122-1278. Die Länder und das Reich : der Ostalpenraum im Hochmittelalter. Wien: Ueberreuter, 1999. 620 s. ISBN 3-8000-3532-4. (německy) 
• KOFRÁNKOVÁ, Václava. 26. 8. 1278. Moravské pole. Poslední boj zlatého krále. Praha: Havran, 2006. 153 s. ISBN 80-86515-71-0. 
• KOFRÁNKOVÁ, Václava. Zlatý král a chudý hrabě. Přemysl Otakar II. a Rudolf Habsburský v historické tradici. Praha: LIKA KLUB, 2012. 158 s. ISBN 978-80-86069-77-7. 
• KUSTERNIG, Andreas. Bitva na Moravském poli (u Suchých Krut a Jedenspeigen) 26. srpna 1278. In: BLÁHOVÁ, Marie; HLAVÁČEK, Ivan. Česko-rakouské vztahy ve 13. století : Rakousko (včetně Štýrska, Korutan a Kraňska) v projektu velké říše Přemysla Otakara II. : sborník příspěvků ze symposia konaného 26.-27. září 1996 ve Znojmě. Praha: Rakouský kulturní institut ; Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 1998. ISBN 80-85899-41-8. S. 163-189.
• MIKA, Norbert. Walka o spadek po Babenbergach 1246-1278. Racibórz: WAW, 2008. 136 s. ISBN 978-83-919765-4-8. (polsky) 
• ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s. 
• VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. 
• ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Praha: Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva na Moravském poli na Wikimedia Commons
• Bellum.cz: bitva na Moravském poli 26. srpna 1278
• 700. let od bitvy na dopisní známce
• Bitva na Moravském poli ve světle soudobých kronik
• 1278 - Bitva na Moravském poli – video z cyklu České televize Historický magazín
• Debata o bitvě

Portály: Středověk | Válka