Sloup Nejsvětější Trojice (Olomouc)
Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci je monument postavený ke slávě Boží v letech 1716 až 1754. Jeho hlavním účelem byla okázalá oslava katolické církve a víry, částečně vyvolaná pocitem vděčnosti za ukončení moru, který na Moravě udeřil v letech 1714 až 1716. Vzhledem k tomu, že všichni umělci a řemeslničtí mistři, kteří na sloupu pracovali, byli olomouckými občany, byla stavba sloupu rovněž chápána jako výraz lokálního patriotismu.
Historie
Budování morových sloupů se rozšířilo především po Tridentském koncilu a je tedy jedním z výrazných rysů baroka. Jako jejich základní model sloužil sloup na Piazza Santa Maria Maggiore v Římě, vztyčený roku 1614.
Jako díkuvzdání za ukončení morové epidemie v Olomouci byla původně navržena stavba Mariánského sloupu na Dolním náměstí. Jeho staviteli Václavu Renderovi, kamenickému mistru a císařskému privilegovanému architektu, se však nezdál dostatečně honosný, a proto přišel s myšlenkou postavit na sousedním Horním náměstí sloup další, mnohem velkolepější. Svou vůli prosadil i u městské rady, vypracoval projekt a pomohl ho financovat.
Olomoucký trojiční sloup se stal vrcholným dílem několika umělců a řemeslnických mistrů, ovšem nepřinesl jim mnoho štěstí. První, kdo zemřel již během jeho stavby, byl právě Václav Render, který stihl postavit jen první patro. V souladu s jeho vůlí pak byl na dostavbu sloupu věnován veškerý majetek, který po své smrti zanechal.
Ani jeho následovníkům Františku Thoneckovi, Janu Václavu Rokickému a Augustinu Scholtzovi nebylo souzeno vidět sloup hotový. Stavbu nakonec dokončil Rokického syn Jan Ignác. Velkolepou sochařskou výzdobu započal Filip Sattler. Po jeho smrti na něj navázal Ondřej Zahner a, než zemřel, stačil během 7 let vytvořit 18 soch a 9 reliéfů. O něco šťastnější byl zlatník Šimon Forstner, který vytvořil pozlacené měděné sochy Nejsvětější Trojice a Nanebevzetí Panny Marie. Své dílo se mu podařilo dokončit, ovšem práce na sochách, při níž používal toxické sloučeniny rtuti, mu zcela podlomila zdraví.
Sloup se po svém dokončení v roce 1754 stal pro Olomouc zdrojem ohromné hrdosti, protože všichni lidé podílející se na jeho tvorbě byli občany města. Sloup byl 9. září 1754 vysvěcen za velké slávy, jíž se zúčastnila také císařovna Marie Terezie se svým manželem Františkem I. Štěpánem Lotrinským, jak je také dáno všem na vědomí na jednom z chronogramů (viz níže).
O pouhé čtyři roky později, když byla Olomouc obléhána Pruskou armádou, byl sloup Nejsvětější Trojice několikrát zasažen koulemi z pruských děl. Olomoučtí občané se bez ohledu na možné nebezpečí vydali v procesí žádat pruského generála, aby jeho vojáci na monument nestříleli. Generál James Keith vyhověl jejich přání, a tak byl sloup dalších škod ušetřen. Brzy po válce byl opraven a do jeho dříku byla zasazena napodobenina dělové koule, která na tuto událost upomíná dodnes.
Popis
Sloupu dominují pozlacené měděné sochy Nejsvětější Trojice doprovázené archandělem Gabrielem na vrcholu a Nanebevzetí Panny Marie na dříku pod nimi.
Základna sloupu, tvořená třemi patry, je obklopena dalšími 18 sochami svatých a 14 reliéfy ve zdobných kartuších. Na nejvyšším patře stojí svatí spojení s pozemským životem Ježíše – rodiče jeho matky sv. Anna a sv. Jáchym, jeho nevlastní otec sv. Josef a sv. Jan Křtitel, který připravoval jeho příchod – a spolu s nimi sv. Vavřinec a sv. Jeroným, kterým byla zasvěcena kaple na olomoucké radnici. Tři reliéfy zastupují tři křesťanské ctnosti Víru, Naději a Lásku.
Patro pod nimi je věnováno moravským světcům sv. Cyrilu a sv. Metoději, kteří roku 863 přišli šířit křesťanství na Velkou Moravu (sv. Metoděj se stal moravským arcibiskupem), sv. Blažeji, jemuž byl zasvěcen jeden z hlavních olomouckých kostelů, a patronům Čech sv. Vojtěchu a sv. Janu Nepomuckému, jejichž kult byl i na Moravě velice silný.
Na nejnižším patře lze vidět postavy sv. Mořice a dalšího českého patrona sv. Václava, jimž byli zasvěceny dva významné olomoucké chrámy, rakouského patrona sv. Floriána, který byl také vnímán jako ochránce proti různým neštěstím, především požáru, sv. Jana Kapistránského, který dvakrát město navštívil, aby v něm kázal, sv. Antonína, člena františkánského řádu, který v Olomouci vlastnil významný klášter, a sv. Aloise Gonzagu, patrona studentů, jehož socha měla manifestovat, jak velmi si Olomouc váží své univerzity.
Mezi těmito sochami jsou vytesány reliéfy dvanácti apoštolů. Na spodním patře je 12 soch světlonošů (luciferů).
Jan Sarkander
Posledním chybějícím svatým v tomto výčtu je sv. Jan Sarkander, jehož socha (s lilií jako symbolem čistoty) stojí na druhém patře. Jan Sarkander byl kněz umučený k smrti na počátku Třicetileté války, protože, jak praví legenda, odmítl porušit zpovědní tajemství. Rozhodnutí umístit sem jeho sochu bylo ve své době výjimečné a porušovalo tradici, protože Sarkander ještě nebyl svatořečen a dokonce ani blahoslaven, což mohlo vést k problémům se Svatou stolicí. Avšak jeho kult mučedníka zde byl natolik silný, že se tvůrci sloupu rozhodli toto riziko podstoupit. Sarkander byl blahoslaven až roku 1859 a svatořečen roku 1995 při příležitosti návštěvy papeže Jana Pavla II. v Olomouci.
Vnitřní kaple
Sloup uvnitř ukrývá také malou kapli s reliéfy znázorňujícími Kainovu oběť části své úrody, Ábelovu oběť prvorozených jehňat, Noeho první zápalnou oběť po potopě, Abrahámovu oběť Izáka a jehněte a Ježíšovu smrt na kříži. V pozadí tohoto reliéfu lze vidět města Jeruzalém a Olomouc.
Význam sloupu v současnosti
Sloup dosahuje výšky 35 metrů, což ho činí největším sousoším v České republice. Od r. 1995 je společně s Mariánským sloupem a se souborem barokních kašen podle nařízení vlády č. 262/1995 Sb. ze dne 16. srpna 1995 o prohlášení a zrušení prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky řazen mezi národní kulturní památky. [1] V roce 2000 byl zařazen mezi památky světového kulturního dědictví UNESCO pod názvem „Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci“ jako „jedno z vrcholných děl středoevropského baroka“. Dle hodnotící zprávy Mezinárodní rady pro památky a sídla ICOMOS splňuje následující kritéria:
(i) – mistrovské umělecké dílo
(iv) – výjimečný architektonický nebo technický příklad ilustrující významnou fázi lidské historie.
Restaurátorské zásahy
Povrchové restaurátorské zásahy proběhly v letech 1834, 1879, 1926 a 1972-1975. V letech 1997-1998 proběhl komplexní restaurátorský průzkum, který vyústil v rozsáhlý restaurátorský zásah v letech 1999-2001. Tento poslední zásah byl dosud nejdůkladnější a dočasně při něm byly sejmuty i některé části sousoší. Odborníci se dohodli na povinných průběžných revizích sloupu jednou za 5 let s tím, že v případě drobného zásahu použijí speciální tmel na barevné doladění.
Chronogramy
Galerie Sloup Nejsvětější Trojice na Wikimedia Commons
Na sloupu lze číst čtyři chronogramy. Zvýrazněná písmena v jejich textu označují zároveň římské číslice, jejichž součet dává dohromady číslo 1754, tj. rok dokončení sloupu.
Chronogram na jižní straně dole pod reliéfem sv. Petra:
- trIVnI VeroqVe Deo
- praesentIbVs aVgVstIs
- franCIsCo atqVe theresIa
- CoLossVs Iste
- a CardinaLe troIer
- ConseCratVs 9. sept.
- Trojjedinému a pravému Bohu
- za přítomnosti veličenstev
- Františka a Terezie
- tento velikán
- posvěcen kardinálem Troyerem
- 9. září
Chronogram na sloupu na jižní straně:
- gLorIa Deo patrI
- Deo fILIo
- Deo paraCLeto
- Sláva Bohu otci
- Bohu synu
- Bohu duchu svatému
Chronogram na sloupu na severovýchodní straně:
- saCrata sInt
- eI soLI
- CorDa oMnIa
- Ať jsou zasvěcena
- jemu samému
- všechna srdce
Chronogram na sloupu na severozápadní straně:
- In fIDe pLena
- spe fIrMa
- CharItate perfeCta
- V plnosti víry
- pevné naději
- dokonalé lásce
Poštovní známky
Olomoucký sloup Nejsvětější Trojice je zobrazen na poštovní známce o hodnotě 14,- Kč, vydané 11. září 2002. Rytinu zhotovil Václav Fajt podle návrhu grafika Antonína Odehnala.[2]
Doporučená literatura
- Perůtka, Marek (ed.) (2001). Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci. - Statutární město Olomouc, Olomouc.
- Los, Petr & Brabcová, Jitka (2002). Svatí na sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci. - Danal, Olomouc. ISBN 80-85-973-94-4
- Tichák, Milan (2002). Příběhy olomouckých pomníků. - Burian a Tichák, s. r. o, Olomouc.