Puškvorec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxPuškvorec
alternativní popis obrázku chybí
Puškvorec obecný (Acorus calamus)
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídajednoděložné (Liliopsida)
Řádpuškvorcotvaré (Acorales)
Čeleďpuškvorcovité (Acoraceae)
Rodpuškvorec (Acorus)
L., 1753
Druhy rostoucí v ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Puškvorec (Acorus) je rod jednoděložných rostlin z čeledi puškvorcovité (Acoraceae). Tato čeleď obsahuje pouze rod Acorus s několika druhy a je řazena podle systému APG IV do samostatného řádu puškvorcotvaré (Acorales), který má v rámci jednoděložných rostlin bazální postavení. Kvůli drobným květům uspořádaným v palici podepřené jediným listenem byly dříve kladeny do blízkosti árónovitých (Araceae), případně přímo do této čeledi, ve skutečnosti jim ale v rámci jednoděložných blíže příbuzné nejsou. Puškvorce jsou vlhkomilné až vodní aromatické rostliny s nápadnými oddenky a mečovitými listy. V ČR se lze setkat se zdomácnělým p. obecným (A. calamus).

Původ a rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Puškvorec obecný byl již znám indickým lékařům už ve starověku a jako zboží ho do Evropy dováželi Řekům a Římanům arabští a féničtí kupci. Rostliny puškvorce objevili vlastně vojáci Alexandra Velikého při výpravě do Indie. První sušenou rostlinu puškvorce pro střední Evropu objevil v 16. století Mattioli, který ji získal od německého vyslance u dvora v Cařihradu a brzy poté vídeňský botanik Clusius vypěstoval živé oddenky, jež rozmnožil a rozeslal do mnoha botanických zahrad. Puškvorec se pak rychle rozšířil, takže dnes roste po celé Evropě včetně Britských ostrovů, ale i v atlantické části Severní Ameriky. Roste u pomalu tekoucích nebo stojatých vod, v bažinách nebo vlhkých příkopech. První zprávy o jeho pěstování jsou z Polska, kam jej s sebou ve 13. století přinesli Tataři, dále se však tehdy nerozšířil.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o mokřadní až vodní rostliny s oddenky. Jsou vytrvalé, jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou přisedlé, střídavé, dvouřadě uspořádané, s listovými pochvami. Je vysoká až 150 cm. Čepele listů jsou čárkovité, mečovitého tvaru, žilnatina je souběžná, jsou výrazně aromatické, zvláště při rozlomení listu či oddenku. Květy jsou v květenstvích, v ztlustlých klasech, někdy se tento typ květenství nazývá palice. Květenství podepřeno listenem který však není toulcovitého tvaru a spíše připomíná list. Květenství se skládá z mnoha květů, které jsou uspořádány do spirály. Okvětí je přítomno, ale je nenápadné, skládá se ze 6 okvětních lístků, ve 2 přeslenech (3+3). Tyčinek je 6, ve 2 přeslenech (3+3). Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plod je dužnatý, jedná se o bobuli, v ČR se však plody nevytváří.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Puškvorec roste planě, ale můžeme jej také pěstovat, a to nejlépe na jeho přirozených stanovištích. Říkáme tomu, pěstování v polokultuře. Rozmnožuje se snadno z oddenků nařezaných 5- 10 cm dlouhé kousky a zahrabaných do půdy asi 10 cm.

Rozšíření ve světě[editovat | editovat zdroj]

Je známo asi 2–6 blízce příbuzných druhů (záleží na taxonomickém pojetí), které jsou rozšířeny v mírném pásu až v tropech severní polokoule, často jen adventivně, adventivní výskyt je i na jižní polokouli.

Rozšíření v Česku[editovat | editovat zdroj]

V ČR i v celé Evropě roste jen 1 nepůvodní druh, a to puškvorec obecný (Acorus calamus). Pochází z tropické Asie a v ČR je zdomácnělý v teplejších oblastech. Je to sterilní triploid, proto nevytváří plody a rozmnožuje se výhradně vegetativně. Blízce příbuzné druhy vytvářející plody rostou v Asii a v Severní Americe.

Použití v kuchyni[editovat | editovat zdroj]

Používá se hlavně jako koření. Nejkvalitnější koření se připraví z oddenků rostlin starých 2 - 3 roky. Nasbírané oddenky se zbaví kořenů a suší za nezvýšené teploty buď přímo, nebo oloupané a podélně rozříznuté. Neloupané jsou podstatně aromatičtější. Jako koření se užívá zpravidla rozemletý na prášek, který příjemně a velmi pronikavě voní a hořce chutná.

Historie taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Starší systémy řadí puškvorec různě, např. Dahlgrenův systém a Cronquistův systém pod řád árónotvaré (Arales) a do samostatné čeledi Acoraceae nebo samostatnou čeleď puškvorcovité neuznávají a řadí puškvorec do čeledi árónovité (Araceae). Český název puškvorec, jehož autorem je Jan Svatopluk Presl, (staročeský název např. prustvořec) pochází z německého Brustwurz (prsní kořen asi pro použití při onemocnění horních cest dýchacích).[1] Latinský název acorus (řecky άχόρου) pak odvozen od léčby zornice (κόρη) (?).

Celkový seznam druhů[editovat | editovat zdroj]

Jsou pěstovány panašované formy jak puškvorce obecného, tak puškvorce trávovitého.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ http://is.muni.cz/th/383667/ff_b/bakal._prace.pdf - Tereza Šarounová: Vybrané české názvy léčivých rostlin

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Klíč ke Květeně České republiky, Kubát K. et al. (eds.), Academia, Praha
  • Nová Květena ČSSR, vol. 2, Dostál J. (1989), Academia, Praha

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Puškvorec&oldid=23015109“