Porta Apostolorum
| Klášter Porta Apostolorum | |
|---|---|
 | |
| Lokalita | |
| Stát |  Česko |
| Místo | Postoloprty |
| Základní informace | |
| Řád | Benediktini |
| Založení | před rokem 1119 |
| Zrušení | 1420 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Porta Apostolorum (česky Brána apoštolů) byl benediktinský klášter v Postoloprtech, který vznikl před rokem 1119 a zanikl v roce 1420. Benediktinský konvent Porta apostolorum byl nejstarší (při problematické existenci benediktinského konventu v Mnichově Hradišti), ale i největší konvent na území litoměřické diecéze, která svým teritoriem zahrnuje severní Čechy.
Založení kláštera
[editovat | editovat zdroj]Kdy byl tento konvent založen a kdo byl jeho zakladatelem, se asi nepodaří již nikdy zjistit. Existuje několik starých pověstí, podle nichž například založili konvent Vršovci na popud sv. Vojtěcha, jiná pověst hovoří zase o nějakém velmoži, který se vracel s českým knížetem roku 1108 z Míšně. Celá skupina se dostala v hlubokém lese do smrtelného nebezpečí, když je přepadla neobyčejně silná bouře. Onen velmož slíbil, že v případě zachránění se stane mnichem a založí klášter. Jisto je tolik, že je třeba se vzdát pokusu o zjištění vzniku tohoto významného a velmi brzy bohatého kláštera. Víme, že roku 1147 zemřel již pátý opat postoloprtský Jistislav. Známe pak neúplnou řadu postoloprtských infulovaných opatů, potvrzovaných a uváděných většinou pražskými biskupy až do zničení kláštera roku 1420.
Lokalizace a práva kláštera
[editovat | editovat zdroj]Starší literatura místo, kde klášter stával, klade na slovanské hradiště Drahúš známé z Kosmovy kroniky. V roce 1981 však bylo nalezeno románské zdivo v hospodářské budově v areálu postoloprtského děkanství v Husově ulici. Drobný průzkum zde odhalil částečně dochované šestinásobně sdružené okno z poloviny 12. století. Klášter tedy stál v těsném sousedství zámku a kostela Nanebevzetí Panny Marie.[1]
Klášterní kostel, románská bazilika, stál na nejvyšším místě celého komplexu a byl zcela obklopen klášterními budovami a ochrannou hradební zdí. Kostel měl patrně dvě věže a rozsáhlý vnitřní komplex konventu měl křížovou chodu a další blíže již neurčitelné objekty. Podle pramenů byl v Postoloprtech ještě i kostel sv. Ondřeje, ale bližší zprávy o něm nemáme. To vše bylo zjištěno již při prvním archeologickém průzkumu roku 1890.[zdroj?]
Král Přemysl Otakar I. potvrdil konventu všechna jeho bohatá nadání i exempci (vynětí) ze soudní světské pravomoci. Král Václav I. potvrdil tato práva opatu Teodorichu ze Šelmberka († 1210). Opat Berthold dal postavit kostel v Lenešicích (nápis na věži z roku 1262) a roku 1243 propadl s dalšími vysokými církevními hodnostáři církevní exkomunikaci. Významný byl opat Jan (1318), který uzavřel s benediktinským klášterem ve Vilémově úmluvu o bratrství, podle něhož si měly oba konventy vzájemně ve všem vypomáhat, vyměňovat řeholníky, obsazovat prebendy atd. Roku 1320 potvrdil týž opat rodu Sekerků ze Sedčic, hlásících se k Vršovcům jako ke svým předkům (stejný znak), že mají „v našem klášteře“ starou rodinnou hrobku.
Opati měli právo mitry a berly, jak je i patrno ze zachované pečeti z roku 1325, na níž je zobrazen infulovaný opat, mající v jedné ruce berlu, v druhé knihu. V obrazu je ještě Panna Marie s Ježíškem a napravo od ní sv. Benedikt, zakladatel řádu, nalevo sv. Scholastika, jeho sestra. Podle opisu je jasné, že konvent byl zasvěcen Panně Marii, i když například Frind a Crugerius se domnívají, že původní patrocinium byli buď apoštolové, nejspíše pak sv. Petr. Zprávy, že by v této době bylo v Postoloprtech na 300 mnichů, jsou zřejmě přehnané.
Klášter obdržel roku 1356 další privilegia, mimo jiné i právo volné plavby po řece Ohři. Z roku 1384 máme výslovný doklad o tom, že překrásný kostel Panny Marie stál uvnitř celého klášterního komplexu obklopeného hradbami (infra septa monasterii Portae apostolorum). Za ním byl starý farní kostel a obydlí děkana. Klášter nabýval stále značného jmění a i jeho pozemkový majetek se zvětšoval. Velkými příznivci kláštera byli páni z Házmburku a páni z Doupova.
Spory a zánik kláštera
[editovat | editovat zdroj]Brzy se však klášter dostal do dlouhých a vleklých sporů se sousedními blízkými královskými městy Žatcem a Louny, a tak vznikla postupně proti klášteru v těchto místech velká nenávist. Klášter postoloprtský měl i své pobočné menší kláštery – proboštství, která na něm závisela. Mimoto byl konvent patronem řady far v širokém okolí. Majetek kláštera v dobách rozkvětu se koncentroval okolo Postoloprt, kde mu patřilo více než 20 vesnic. Současně měl i patronátní právo nad řadou kostelů. Patřily mezi ně: Libočany u Žatce, Podbořany, Vroutek, Lenešice, Lipenec, Lipno. Na počátku 15. století bylo prý v konventu okolo 100 mnichů.
Stará nenávist mezi městem Louny a Žatcem na jedné straně a konventem benediktinů v Postoloprtech na straně druhé, se projevila hned na počátku husitských válek. Dne 20. května 1420 se u Smolnic sešli radikální husité z Loun a Žatce. Nejdříve vybili lounští dominikánský klášter a konvent magdalenitek v Lounech, benediktinské proboštství v Žatci a pak táhli spolu se slánskými na postoloprtský klášter. Vedl je Záviš Bradatý, Petr Obrovec a kněz Petr Špička. Část mnichů v čele s opatem Janem se stačila zachránit útěkem, ostatní se s klášterními poddanými začali bránit. Když však poznal neudržitelnost svého postavení, vzdali se pod podmínkou volného odchodu. Když opouštěli klášterní komplex, zapálili husité hořícími střelami budovy kláštera. Bylo to podle husitského kronikáře Vavřince z Březové přímo proti vůli husitských vůdců.
Požár zničil zcela kostel i klášter, kde shořelo nenahraditelné kulturní bohatství (knihovna, archiv, obrazy atd.). Např. za opata Jana II. se roku 1405 připomíná zdejší velmi bohatá knihovna se vzácnými rukopisy, která podle Bohuslava Balbína (Bohemia Sancta 125) měla největší počet rukopisů v zemi.
Další osudy
[editovat | editovat zdroj]Existence konventu však formálně trvala i po roce 1420. Roku 1424 byl zvolen novým postoloprtským opatem Jan Polomec, ale mniši se do klášterních ruin již nikdy nevrátili. Poslední formální potvrzení, že konvent patřil benediktinům, známe z roku 1458, kdy král Jiří zastavil benediktinský majetek Petrovi z Veitmile. Z proboštství tohoto kláštera je třeba se zmínit o osudech Břvan, Boče, Klášterce nad Ohří, Slavětína a Žatce, které k Portě Apostolorum patřily. Současně je třeba dodat, že postoloprtský klášter měl svého probošta i v Teplicích, který se staral o duchovní správu a statky tamního kláštera benediktinek. Podle Augusta Sedláčka zbývalo z bývalého konventu roku 1692 ještě poslední staré stavení, v němž byla škola, a kostel sv. Františka.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ SMETÁNKA, Zdeněk. Hledání zmizelého věku. Praha: Mladá Fronta, 1987. 336 s. (Kolombus). Kapitola Nalezení ztraceného kláštera, s. 255–261.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- BARTŮNĚK, Václav. Od proboštství k biskupství (1057-1957. In: 900 let litoměřické kapituly. Praha: Česká katolická charita, 1959.
- MACEK, Jaroslav. 950 let litoměřické kapituly. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 319 s. ISBN 978-80-7195-121-6.
- VELIČKA, Tomáš. Postoloprtské klášterní kroniky 17. a 18. století. In: Porta Bohemica. Sborník historických prací 8/2017. Litoměřice: Státní oblastní archiv v Litoměřicích, 2017. ISBN 978-80-904381-7-0. S. 41–82.