Podolská vodárna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Podolská vodárna
Pohled na Podolskou vodárnu od Vyšehradu
Pohled na Podolskou vodárnu od Vyšehradu
Poloha
AdresaPodolí, ČeskoČesko Česko
UlicePodolská
Souřadnice
Další informace
Rejstříkové číslo památky40255/1-1334 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Podolská vodárna v Praze 4 je velké vodárenské zařízení nacházející se v hlavním městě Praze v městské části Podolí při pravém břehu řeky Vltavy naproti Veslařskému ostrovu mezi Vyšehradem a plaveckým stadionem v Podolí. Jedná se o technicky zajímavou a historicky i architektonicky cennou stavbu, která je památkově chráněna.

Staré vodárny v Podolí a Braníku[editovat | editovat zdroj]

V lokalitě před touto vodárnou existovaly dvě starší vodárny, které nahradila. Historie jejich vzniku souvisí s prudkým rozvojem hlavního města a jeho předměstí a jejich průmyslu zejména v druhé polovině 19. století, kdy bylo v Praze zřízeno mnoho zcela nových vodárenských zařízení.

Stará Vinohradská vodárna[editovat | editovat zdroj]

V roce 1882 byla v Podolí zřízena Vinohradská vodárna určená pro zásobování tehdy samostatného města Královské Vinohrady. Voda byla vedena z Podolí na Královské Vinohrady potrubím do Vinohradské vodárenské věže v dnešní Korunní třídě. Později k Vinohradům přibyly i další okolní obce - Žižkov, Nusle (města), Vršovice (městys) a Strašnice.

Stará Pražská vodárna[editovat | editovat zdroj]

Pražská vodárna v Podolí, 1908

V roce 1885 byla v sousedství Vinohradské vodárny postavena Pražská vodárna, dodávající přirozeně filtrovanou vltavskou vodu do vodojemu Karlov. Po dalším rozšíření a technické modernizaci vodárny v roce 1885 bylo možno dodávat upravenou vltavskou vodu i na Smíchov a Malou Stranu na protějším břehu řeky, později byla zdejší voda přiváděna do Karlína.[1] V roce 1888 probíhala rekonstrukce starých pražských vodáren, zároveň s tím došlo ke zrušení veřejných městských kašen.

Vršovická vodárna v Braníku[editovat | editovat zdroj]

Také Vršovice, které byly městem od roku 1902, měly vlastní vodárnu, a to v sousedním Braníku s vodojemem na Zelené lišce (1906). Byla využívána až do 60. let 20. stol. Definitivně byla zrušena až po zprovoznění zdroje Želivka v roce 1972.

Zánik starých vodáren[editovat | editovat zdroj]

V roce 1908 začala výstavba nového přivaděče z nových vodních zdrojů u Káraného, kde se voda pocházející z Jizery filtruje přirozeným způsobem štěrkopískovými vrstvami místních studní. Tento společný vodovod pro Prahu a její předměstí byl dokončen v roce 1913, což vedlo k tomu, že všechny staré městské vodárny mohly být zrušeny. Teprve poté, co po vzniku Velké Prahy v roce 1922 kapacita nových jizerských vodních zdrojů přestala stačit stále rostoucím potřebám, bylo rozhodnuto o výstavbě nové velkokapacitní vodárny v Podolí na místě staré Pražské vodárny.

Obě vodárny (Stará Vinohradská i Stará Pražská) v souvislosti s výstavbou nové vodárny v Podolí zanikly. Stará Pražská vodárna, jejíž provoz byl zastaven v roce 1911, byla zbořena v souvislosti se stavbou nové podolské vodárny v roce 1922, zatímco Vinohradská vodárna v Podolí čerpala vodu do pražské vodovodní sítě do roku 1929, kdy byla nová vodárna v Podolí spuštěna. Zůstala zachována jako záložní zdroj. Definitivně byla zbořena v polovině 50. let v souvislosti s rozšířením a dostavbou Podolské vodárny. 

Vodárna v Podolí (1931)

Nová Podolská vodárna[editovat | editovat zdroj]

Vodárenský komplex od severozápadu, z Podolského nábřeží

Tato nová vodárna vznikla v druhé polovině 20. let 20. století podle projektu Antonína Engela, resp. byla realizována v letech 1925-1929 firmou Kress Praha.[2] Kromě základní budovy určené pro filtraci vltavské vody byl nově vystavěn i zvláštní jímací objekt nacházející se na Veslařském ostrově. Součástí celého technologického celku byla také budova strojovny s čerpadly, administrativní budova určená pro zaměstnance a vlastní objekt filtrační stanice. Na tehdejší dobu se jednalo o velmi mohutnou stavbu velkého rozsahu i objemu.

Výkon této nové Podolské vodárny činil 35–40 tisíc kubických metrů vody za jeden den.[2] Vltavská voda byla nejprve filtrována v několika hrubých filtrech a během této technologické operace byla také několikrát provzdušňována. Teprve potom přecházela na jemnější filtraci a dezinfekci, která byla prováděna chlórováním. Takto upravená pitná voda byla potrubím odváděna především do vodárenského areálu na Zelené lišce a na Brusce.[3] Odtud pak byla dále rozváděna do dalších částí města.

Postupem doby, tak jak se město stále více rozrůstalo, přirozeně stoupala i spotřeba vody, což vedlo k průběžnému zvyšování kapacity vodárny, ať již jejím rozšířením nebo instalací nových technologií, případně rekonstrukcí a modernizací:

  • Počátkem 30. let 20. století přibyla před původní filtrační stanici ještě chemická úpravna vody. Ta pracovala na principu čiření, což je technologický proces, při němž se nečistoty z vody vysrážejí a oddělí se z ní i některé usazeniny.
  • Ve 40. letech 20. století byly instalovány nové rychlofiltry.
  • V letech 19561965 byla dostavěna další část vodárny podle původního návrhu Antonína Engela a Maxmiliána Koschina. Byla dobudována další technologická budova s druhou filtrační stanicí a zároveň s tím byla nově rekonstruována celá její starší část. Toto řešení plně zachovalo původní architektonický ráz původní stavby.
  • V roce 1992 byla zahájena další generální rekonstrukce Podolské vodárny. Kromě vlastních oprav vodárenských budov zde došlo za nepřerušeného provozu k další modernizaci stávajícího technologického zařízení. V sousedství staré filtrace byly v budově upraveny prostory pro expozici Muzea pražského vodárenství, které se sem přestěhovalo v roce 1997 z původních prostor na Národní třídě.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Podolská vodárna zevnitř

Od povodní v roce 2002 Podolská vodárna sloužila jen jako záložní vodní zdroj pro případ výpadku úpraven Želivka nebo Káraný. Do té doby se vyrobená voda z vodárny v Podolí mísila s vodou z těchto dvou úpraven tak, že podíl podolské vody závisel na zeměpisné poloze odběrného místa. V roce 2020 byla zahájena rekonstrukce vodárny. Doplnění stávající pískové filtrace o filtraci aktivním uhlím umožní odstranit z vody zbytkové organické látky. Rekonstrukce byla dokončena v červnu 2021 a a 18. června 2021 byla úpravna uvedena do provozu. Ze záložního zdroje se tedy opět stal plnohodnotný zdroj upravené vody do vodovodní sítě.[4][5]

Architektonické provedení[editovat | editovat zdroj]

Podolská vodárna
Podolská vodárna, sochy v jižním průčelí

Budovy jsou vystavěny v novoklasicistním stylu. Jižní budova uprostřed vrcholí 45 metrů vysokou vodárenskou věží. Jižní průčelí věže zdobí pískovcové sochy, které představují alegorii řeky Vltavy (výška sochy 3,6 m) a deseti jejích významných pravých a levých přítoků v řadě pod ní.

Sochy a jejich autoři[editovat | editovat zdroj]

zleva:

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KLÍMA, Alois. Z dějin pražských vodáren a vodovodů (pokračování). Zlatá Praha II.. 14. 5. 1909, roč. XXVI, čís. 34, s. 403–404. Dostupné online. 
  2. a b HRUBEŠ, Josef; HRUBEŠOVÁ, Eva. Pražské domy vyprávějí... VI. Praha: Academia, 2000. S. 156. 
  3. Historie pražského vodárenství na stránkách Pražské voddohospodářské společnosti
  4. Vodárnu v Podolí vylepší uhlí. Technická památka přestane být jen záložním zdrojem vody - Metro.cz. iDNES.cz [online]. 2020-03-04 [cit. 2021-06-03]. Dostupné online. 
  5. Pražané opět pijí vodu z Vltavy. Takhle teď vypadá Podolská vodárna - Seznam Zprávy. www.seznamzpravy.cz [online]. [cit. 2021-06-21]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BĚLSKÝ, Jan. O nové vodárně pražské. Praha: vlastní náklad, 1875. Dostupné online. Rozpočet projektu, výstavby a činnosti vodárny na čištění vody z Vltavy v Podolí, výstavby vodojemu na Vinohradech i vlastního vodovodu pro Prahu a předměstí v poslední třetině 19. stol.. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]