Přeskočit na obsah

Moskva (vrtulníkový křižník)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Možná hledáte: Moskva (raketový křižník), ruský křižník projektu 1164 Atlant.
Křižník Moskva v roce 1985
Křižník Moskva v roce 1985
Základní údaje
Vlajka
Typvrtulníkový křižník / letadlový křižník
TřídaProjekt 1123
Objednánaloděnice Jižní Nikolajev
Zahájení stavby15. prosince 1962
Spuštěna na vodu14. ledna 1965
Uvedena do služby25. prosince 1967
Osudvyřazena, 1991
sešrotována, 1997
Takticko-technická data
Výtlak13 110 t (standardní)
14 655 t (plný)
Délka189,1 m
Šířka34 m
Ponor7,17 m
Pohon2 turbíny, 4 kotle
91 000 shp
Rychlost28,8 uzlu (53 km/h)
Dosah14 000 nám. mil (25 930 km/h) při 12 uzlech (22 km/h)
Posádka541 důstojníků a námořníků
VýzbrojM-11 Štorm (2×2)
AK-725 (2×2)
RPK-1 Vichr (1×2)
RBU-6000 (2×1)
2× 533mm torpédomet (5hl.)
Letadla14× vrtulník

Moskva byl první vrtulníkový křižník Projektu 1123 známého též jako třída Moskva. V sovětské klasifikaci se jednalo o letadlový křižník. Byl to vůbec první do služby zařazený sovětský nosič letadel. Jeho sesterskou lodí byl křižník Leningrad. Vrtulníkový křižník Moskva byl ze služby vyřazen na počátku 90. let a v roce 1997 byl sešrotován.

Pozadí vzniku

[editovat | editovat zdroj]
Moskva u marockých břehů
Moskva v pohledu od zádě

Projekt stavby nosiče Moskva oficiálně schválen v roce 1958 jako Projekt 1123 Kondor. Celý projekt byl kompromisem mezi potřebami admirality a možnostmi sovětského hospodářství a loděnic. Základy lodi byly položeny v loděnici Jižní Nikolajev v roce 1962. Do služby byl křižník zařazen v roce 1967.

Úkolem obou křižníků Projektu 1123 mělo být hlídkování proti americkým ponorkám s balistickými střelami Polaris A-1, které měly poměrně malý dolet okolo 2 100 km. S nástupem vyspělejších balistických raket s větším doletem však podobné hlídkování ztratilo smysl, a hlavním posláním sovětských vrtulníkových křižníků se stala ochrana sovětských plavidel před americkými stíhacími ponorkami.

Konstrukce

[editovat | editovat zdroj]

Projekt 1123 připomínal jiné konstrukce s podobnou koncepcí - francouzský křižník Jeanne d'Arc a italské vrtulníkové křižníky tříd Andrea Doria a Vittorio Veneto. Svým výtlakem je však sovětská plavidla výrazně převyšovala.

Loď byla rozdělena na dvě části. V přední polovině byla nástavba, obsahující hlavňové a raketové zbraňové systémy, zatímco zadní polovinu lodi zabírala letová paluba o rozměrech 81 × 34 metrů s pěti vzletovými body pro vrtulníky. Zatímco čtyři z nich byly uspořádány po dvojicích za sebou a označeny čísly 1 až 4, uprostřed byla pátá plocha označená písmenem. Dva obdélníkové výtahy spojovaly letovou palubu s podpalubním hangárem o rozměrech 67 × 25 m. Ve spodní části rozměrného komínu byl ještě malý hangár pro dva velitelské vrtulníky. Křižník Moskva celkem nesl 14 vrtulníků Kamov Ka-25PL. Vrtulníky měly za úkol pohybovat se v malých rojích a vytvářet protiponorkovou clonu ve střední vzdálenosti.

Hlavňovou výzbroj Moskvy tvořily dva dvouhlavňové dvouúčelové 57mm kanóny AK-725. K ničení ponorek sloužily dva dvanáctihlavňové vrhače raketových hlubinných pum RBU-6000 Smerč-2 a jedno dvojité odpalovací zařízení systému RPK-1 Vichr (SUW-N-1) pro raketová torpéda PLO-82-P (FRAS-1) s pětikilotunovou bojovou hlavicí a doletem okolo 30 km. Na palubě se nacházelo okolo 48 kusů. Protiletadlovou výzbroj představovala dvě dvojitá odpalovací zařízení řízených střel M-11 Štorm (v kódu NATO SA-N-3 Goblet) s doletem 35 km a dostupem 25 km. Neseno bylo celkem 96 těchto střel. Loď také nesla dva pětihlavňové 533mm torpédomety. Ty ovšem byly v letech 1977–1978 odstraněny.

Pohonný systém tvořily dvě parní turbíny a čtyři vysokotlaké kotle. Křižník dosahoval rychlosti až 28,8 uzlu.

Operační služba

[editovat | editovat zdroj]
Moskva na snímku ze 70. let 20. století

Moskva sloužila po celou svou operační službu v Černém moři. V letech 1972–1974 byl na její palubě zkoušen prototyp kolmostartujícího stíhacího bombardéru Jakovlev Jak-38. Operačně však obě lodi nesly jen vrtulníky. Během služby prošly obě lodi řadou cvičení.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 353. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]