Ural (SSV-33)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
SSV-33 Ural
Základní údaje Vlajka
Typ: zpravodajská loď
velitelská loď
Třída: Projekt 1241 Titan
Číslo trupu: 694 (ex SSV-33)
Zahájení stavby: 25. července 1981
Spuštěna na vodu: 17. května 1983
Uvedena do služby: 30. prosince 1988
Osud: vyřazena 27. prosince 2002
Předchůdce: projekt 1914 / třída Maršal Nedělin
Takticko-technická data
Výtlak: 32 780 t (standardní)
34 645 t (plný)
Délka: 265 m
Šířka: 29,9 m
Ponor: 7,8 m
Pohon: CONAS
66 500 hp
Rychlost: 22 uzlů
Posádka: 923
Výzbroj: 2× 76,2mm kanón (2×1)
4× AK-630 (4×1)
9K38 Igla (4×4)
8× 12,7mm kulomet (4×2)
Letadla: 1× vrtulník
Ostatní: elektronické systémy Andromeda, Vajgač 2, Amulet, Tajfun ad.
autonomie 180 dní

Ural (SSV-33) (v kódu NATO třída Kapusta) byla zpravodajská a velitelská loď sovětského námořnictva. Je jedinou postavenou vojenskou pomocnou lodí s jaderným pohonem.[1] Plavidlo bylo vyvinuto na základě trupu velkých raketových křižníků projektu 1144.2 (třída Kirov). Bylo jedinou dokončenou lodí projektu 1241 Titan. Do služby bylo přijato v roce 1988 a k jeho vyřazení došlo 27. prosince 2002.

Pozadí vzniku[editovat | editovat zdroj]

Ural v roce 1988

Jedinou jednotkou této třídy se stalo plavidlo Ural, postavené v letech 1981–1988 v Leningradu.[2]

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Ural – pohled od zádi

Plavidlo neslo celou řadu speciálních elektronických systémů, např. Andromeda, Vajgač 2, Amulet a Tajfun.[3] Bylo vyzbrojeno dvěma 76,2mm kanóny AK-176, čtyřmi čtyřnásobnými protiletadlovými raketovými komplety 9K38 Igla (celkem 32 střel), čtyřmi 30mm kanónovými komplety AK-630 a osmi 12,7mm kulomety Utes-M.[1] Některé prameny uvádějí také čtyři 122mm raketomety DP-63.[2] Na zádi se nacházela přistávací plocha pro vrtulník Kamov Ka-32.

Pohonný systém koncepce CONAS (Combined nuclear and steam) byl převzat ze třídy Kirov. Kombinoval dva jaderné reaktory OK-900B o výkonu 342 MW, dva kotle a dvě parní turbíny GTZA-688 o výkonu 46 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 22 uzlů.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b PEJČOCH, Ivo. Válečné lodě 8 – Námořnictva na přelomu tisíciletí. Praha: Ares, 2008. ISBN 80-86158-15-2. S. 300. (česky) 
  2. a b c Large nuclear-powered intelligence ship Project 1941 Titan [online]. russianships.info [cit. 2016-01-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0414-6. S. 158. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 353. 
  • PEJČOCH, Ivo. Válečné lodě 8 – Námořnictva na přelomu tisíciletí. Praha: Ares, 2008. ISBN 80-86158-15-2. S. 455. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]