Louis-François-Armand du Plessis, vévoda de Richelieu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Louis-François-Armand du Plessis, vévoda de Richelieu
Portrét z roku 1777 (Versailles)
Portrét z roku 1777 (Versailles)
Narození 13. března 1696
Paříž
Úmrtí 8. srpna 1788 (ve věku 92 let)
Paříž
Ocenění rytíř Řádu svatého Ducha
rytíř Řádu sv. Michala
maršál Francie
Manžel(ka) Élisabeth Sophie of Lorraine
Anne-Catherine de Noailles
Jeanne de Lavaulx
Děti Septimanie d'Egmont
Antoine de Vignerot du Plessis
Louis-François Faur
Rodiče Armand Jean de Vignerot du Plessis
Funkce Francouzský velvyslanec v Rakousku
seat 32 of the Académie française
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Louis-François-Armand de Vignerot du Plessis, 3. vévoda de Richelieu, 8. vévoda de Fronsac,[pozn. 1] známý též jako Maréchal de Richelieu (Louis François Armand de Vignerot du Plessis, duc de Richelieu et de Fronsac, prince de Mortagne, marquis du Pount Courlay, comte de Cosnas, baron de Barbezieux, baron de Cozes et de Saujon) (13. března 1696, Paříž, Francie8. srpna 1788, Paříž, Francie) byl francouzský dvořan, vojevůdce a diplomat, praprasynovec slavného kardinála Richelieua. Jako dědic vévodských titulů byl od roku 1715 francouzským pairem a po celou dobu vlády Ludvíka XV. patřil k vlivným osobnostem královského dvora. Pro svůj nevázaný život provázený skandály a milostnými aférami byl zosobněním mravního úpadku vysoké šlechty v předrevoluční Francii. Přes nedostatečné vzdělání se však zároveň prosadil jako úspěšný diplomat a vojevůdce, v roce 1748 dosáhl hodnosti maršála Francie a za sedmileté války byl vrchním velitelem francouzských vojsk v Německu. Byl členem Francouzské akademie a nositelem nejvyššího francouzského vyznamenání, Řádu sv. Ducha. Jeho vnuk Armand-Emmanuel de Vignerot du Plessis, 5. vévoda de Richelieu (1766–1822), byl po skončení napoleonských válek dvakrát francouzským ministerským předsedou (1815–1818, 1820–1821).

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Vévoda Armand du Plessis de Richelieu (1732, Wallace Collection, Londýn)

Pocházel z významné francouzské šlechtické rodiny, byl praprasynovcem kardinála Richelieua a synem admirála Armanda du Plessis, 2. vévody Richelieua (1629–1715). V mládí byl kvůli různým deliktům celkem třikrát vězněn v Bastile, naposledy v roce 1719 za účast na španělském spiknutí proti regentu Filipovi Orleánskému.[1] Mezitím po otci zdědil rodový majetek a vévodské tituly (1715). Ačkoliv nedosáhl žádného vzdělání a ani neovládal francouzskou gramatiku, v roce 1720 byl zvolen členem Francouzské akademie. V letech 1725–1729 byl vyslancem ve Vídni, v roce 1729 obdržel Řád sv. Ducha. Války o polské dědictví se zúčastnil jako plukovník (tuto hodnost získal v roce 1718), v roce 1741 byl již generálporučíkem a bojoval ve válce o rakouské dědictví, mezitím se stal generálním pobočníkem Ludvíka XV. a od roku 1743 byl prvním královským komorníkem. Vyznamenal se v prohrané bitvě u Dettingenu (1743), později byl jedním z velitelů ve vítězné bitvě u Fontenoy a v roce 1748 dosáhl hodnosti maršála Francie. Mezitím na přelomu let 1746–1747 pobýval v Drážďanech, kam doprovázel dauphina Ludvíka při příležitosti jeho sňatku se saskou princeznou Marií Josefou. Richelieu v Sasku vyvinul diplomatickou aktivitu s cílem uzavřít separátní mír mezi Francií a Rakouskem. Na konci války o rakouské dědictví proslul obranou Janova proti rakouským vojskům a následně obdržel šlechtický titul v Janovské republice. Mimo jiné byl v letech 1738–1755 guvernérem a velitelem v Languedocu a od roku 1755 v Guyenne.

Sedmiletá válka[editovat | editovat zdroj]

Maršál vévoda de Richelieu s dekorací Řádu sv. Ducha (1748, Louvre)

Jako přední francouzský vojevůdce se zúčastnil sedmileté války. Hned v jejím počátku se mu podařilo obsadit ostrov Menorca a po ovládnutí pevnosti Port Mahon uspořádal hostinu, na níž se podle tradice poprvé podávala studená omáčka ze smetany a vajec, podle jména Mahon nazvaná mahonnaise (majonéza). V roce 1757 byl pověřen velením vojenského sboru, který měl ulehčit Praze od pruského obléhání, po rakouském vítězství u Kolína se ale pruský král Fridrich II. stáhl z Čech. Richelieu se přesunul do Německa, kde převzal vrchní velení Grande Armée namísto maršála d'Estrées, který podle názoru francouzských ministrů postupoval příliš pomalu. Richelieu následně uzavřel separátní příměří s britským vrchním velitelem vévodou z Cumberlandu (příměří z Kloster Zevenu 10. září 1757) a obsadil Hannoversko. Zde setrval půl roku a výrazně se obohatil na válečných kontribucích. Ze svých válečných zisků si pak v Paříži nechal postavit palác známý jako Hannoverský pavilón (Pavillon de Hanovre).[pozn. 2] V roce 1758 byl osloven přímo pruským králem Fridrichem II. s návrhem na příměří mezi Francií a Pruskem. S případným ukončením francouzsko-rakouského spojenectví ale nesouhlasil francouzský dvůr a Richelieu dostal příkaz zdržet se dalších akcí z vlastní iniciativy. Krátce poté byl z Německa odvolán zpět do Francie.

V závěru sedmileté války bylo oslabeno jeho postavení u dvora, protože se dostal do konfliktu s královou milenkou markýzou de Pompadour. Později navázal vzájemně prospěšné přátelství s poslední milenkou Ludvíka XV. hraběnkou du Barry.[2] Po nástupu Ludvíka XVI. opět ztratil vliv a od té doby žil v soukromí. Již za svého života proslul nevázaným milostným životem, přes četné skandály si ale uchoval celoživotní přízeň Ludvíka XV., u jehož dvora byl oblíben jako autor vtipných bonmotů. Paměti (Mémoires du maréchal duc de Richelieu) vydané krátce po jeho smrti v devíti svazcích (1790–1793) jsou dnes považovány za literární podvrh, až další Paměti (Mémoires autentiques du maréchal de Richelieu) z roku 1869 prokazatelně pracovaly s archivními prameny.

Manželství a potomstvo[editovat | editovat zdroj]

Byl třikrát ženatý, poprvé se oženil v roce 1711 jako čtrnáctiletý proti své vůli s Anne Catherine Noailles (1694–1716) z významné šlechtické rodiny. Anne Catherine zemřela o několik let později a z jejich manželství se nenarodily žádné děti. Až téměř dvacet let po ovdovění se Richelieu podruhé oženil s Elisabeth Sophií de Lorraine (1710–1740), která byla původně zasnoubena s knížetem Pavlem Antonínem Esterházym. Z tohoto manželství pocházel jediný syn Louis Antoine de Vignerot du Plessis (1736–1791), který byl dědicem obou vévodských titulů. O čtyři roky později se ještě narodila dcera Jeanne Sophie (1740–1773), provdaná za generála Casimira Pignatelliho (1727–1801). Potřetí se maršál Richelieu oženil v roce 1780 s Jeanne de Lavaulx (1734–1815), s níž se znal již několik let předtím.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Původním nositelem obou vévodských titulů byl kardinál Richelieu, který byl v roce 1631 povýšen na vévodu de Richelieu a v roce 1634 na vévodu de Fronsac, kromě toho ještě koupil panství Mortagne spojené s knížecím titulem. Po kardinálově smrti byly vévodské tituly rozděleny mezi potomstvo jeho dvou sester provdaných do rodin Vignerot (v pramenech často též uváděné pod jménem Vignerod) a Maillé. Jméno du Plessis spolu s titulem vévody Richelieu převzal Armand-Jean Vignerot (1629–1715), vévodství Fronsac zdědil Jean-Armand de Maillé (1619–1646), oba tito bratranci dosáhli vysokých hodností u námořnictva. Rodina Maillé vymřela v roce 1696 a titul vévody Fronsac přešel dědictvím na rod Vignerot.
  2. Jeho předchozím sídlem v Paříži byl palác Hôtel du Cardinal de Richelieu, který koupil jeho otec v roce 1660. Maršál Richelieu rozšířil palác po roce 1723, v roce 1756 jej ale prodal.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SAINT–SIMON, Henri de Rouvroy, vévoda: Paměti; Praha, 1959 304 s.
  2. MÜLDNER, Josef: Dopisy paní du Barry (překlad z originálu Lettres originales de Madame la comtesse du Barry (1779); Plzeň, 1921; s. 137–138, 142

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]