Karl Giskra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karl Giskra

Ministr vnitra Předlitavska
Ve funkci:
30. prosince 1867 – 12. dubna 1870
Předchůdce Eduard Taaffe
Nástupce Eduard Taaffe

Poslanec Frankfurtského parlamentu
Ve funkci:
1848 – 1849

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1861 – 1879

Poslanec Moravského zem. sněmu
Ve funkci:
1861 – 1871

Starosta Brna
Ve funkci:
1866 – 1867
Předchůdce Alfred Skene
Nástupce Rudolf Ott

Narození 29. ledna 1820
Moravská Třebová
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 1. června 1879 (ve věku 59 let)
Baden
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Alma mater Vídeňská univerzita
Profese politik, pedagog a vysokoškolský učitel
Commons Kategorie Carl Giskra
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karl Giskra (29. ledna 1820 Moravská Třebová[1]1. června 1879 Baden) byl rakousko-uherský, respektive předlitavský politik sudetoněmeckého původu z Moravy, v letech 1867–1870 ministr vnitra Předlitavska, starosta Brna a jeden z hlavních politiků německorakouských liberálů.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval gymnázium v Brně a v roce 1837 Vídeňskou univerzitu. Roku 1840 získal titul doktora filozofie, roku 1843 i doktora práv. Do roku 1848 působil na Vídeňské univerzitě. V roce 1848 se zapojil do revoluce a byl zvolen za poslance celoněmeckého Frankfurtského parlamentu. Byl tehdy stoupencem radikálních německých liberálů, kteří požadovali ustavení německého státu jako spolkového státu zahrnujícího i západní části Rakouského císařství. V říjnu 1848 hlasoval ve Frankfurtu pro část ústavy navrhovaného německé říše, v níž se odmítalo spojení říše s oblastmi mimo původní teritorium Německého spolku, čímž fakticky podpořil rozbití Rakouského císařství na západní oblasti (alpské a české země) anektované k Německu a zbylá území. Po potlačení revoluce působil jako advokát ve Vídni, od roku 1860 jako samostatný advokát v Brně.[2][3]

Do politiky se zapojil opětovně počátkem 60. let 19. století. Od roku 1861 zasedal na Moravském zemském sněmu a od roku 1861 byl i poslancem Říšské rady, kde zastupoval kurii měst (obvod Brno). Do Říšské rady zasedl i v následujícím funkčním období od roku 1867 (zpočátku coby zástupce Moravy, od roku 1868 Dolních Rakous za kurii měst, za Vídeň). Od ustavující schůze v roce 1867 působil jako předseda Poslanecké sněmovny Říšské rady, nejprve jako jmenovaný funkcionář, od prosince 1867 volený. Předsednický post nicméně zastával jen několik týdnů, protože se následně stal členem vlády a zůstal jen řadovým poslancem.[4] Jako vlivný politik se podílel na implementaci rakousko-uherského vyrovnání i přijetí takzvané Prosincové ústavy). Profiloval se jako německý liberál odmítající historická privilegia ale i české státní právo.[2] V rozpravě na Říšské radě v roce 1861 prohlásil, že české státní právo a Česká koruna je „mystický vynález nového věku“.[5]

Roku 1866 ho pruský kancléř Otto von Bismarck pověřil coby tehdejšího starostu Brna zprostředkovatelskou misí do Vídně.[2]

Po rakousko-uherském vyrovnání se objevil 30. prosince 1867 jako člen vlády Karla von Auersperga na pozici ministra vnitra Předlitavska. Portfolio si udržel i v následné vládě Leopolda Hasnera, do 12. dubna 1870 .[6] Ve vládě patřil mezi centralisticky orientovanou rakouskoněmeckou většinu (odpůrci větších pravomocí historických zemí a českých státoprávních aspirací) a podobně jako Ignaz von Plener patřil do sociálně i názorově soudržné skupiny německých politiků-intelektuálů měšťanského původu.[2][7]

V roce 1870 rezignoval na poslanecký mandát v Říšské radě. Důvodem bylo odložení jím podaného návrhu na volební zákon, který předpokládal přímé volby do Říšské rady (dosud byla složena z poslanců delegovaných zemskými sněmy) a zvýšení počtu poslanců při zachování kuriového systému. Nebyl zastáncem rovného volebního práva a ještě v roce 1868 se vyjádřil, že sociální otázka v habsburské monarchii neexistuje.[8] Podle jiného zdroje ale ve funkčním období 1870-1871 a 1871-1873 poslancem Říšské rady zůstal.[4]

Po odchodu z kabinetu působil na pozici ve vedení První rakouské spořitelny.[2] Počátkem 70. let byl volně zapleten do skandálu okolo zpronevěry peněz na stavbě železnice ze Lvova do Černovic. V důsledku aféry měl dočasně oficiálně zakázán přístup ke dvoru. V roce 1878 patřil spolu s dalšími bývalými předáky německých liberálů mezi odpůrce rakousko-uherské okupace Bosny a Hercegoviny.[9] V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 se stal opětovně poslancem (zvolen na Moravě za kurii měst, obvod Brno). Rezignoval dopisem z 20. února 1879.[4] Téhož roku zemřel.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. a b c d e Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 1. Wien : [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Giskra, Karl (1820-1879), Minister, Bürgermeister und Advokat, s. 446. (německy)  
  3. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 62, 69.  
  4. a b c Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  5. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 171.  
  6. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 586.  
  7. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 229, 241.  
  8. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 242, 264-265.  
  9. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 242, 264-265, 320.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]