Svatá Helena

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Flavia Iulia Helena)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o římské světici. Další významy jsou uvedeny na stránce Svatá Helena (rozcestník).
Svatá Helena
Mince císařovny Heleny
Mince císařovny Heleny
Církev římskokatolická
Vykonávané úřady a funkce
Zúčastnila se
  • Nalezení Svatého kříže
Osobní údaje
Datum narození 255
Místo narození Drepanon,
Datum úmrtí 18. srpna 330
Místo úmrtí Nikomédie,
Místo pohřbení Mausoleum of Helena, Katedrála svatého Petra v Trevíru, Vatikánská muzea a Laterán
Choť Constantius I. Chlorus
Svatořečení
Svátek 28. srpna (21. května)
Uctívána církvemi římskokatolickou, ortodoxní
Titul svaté od 4. století
Atributy císařská koruna, Kristův kříž, hřeby
Místo úcty Řím, Trevír
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Flavia Iulia Helena Augusta, též známá jako svatá Helena, Helena Augusta či Helena Konstantinopolská (255 v Drepanonu18. srpna 330 v Nikomédii), byla manželkou pozdějšího římského císaře Constantia I. Chlora, jemuž již dříve porodila syna Konstantina, zvaného později Veliký.

Život[editovat | editovat zdroj]

Konstantin a Helena, byzantská miniatura, 11. století

O Helenině původu není mnoho známo, první životopisné údaje o její dobročinnosti zapsal její současník Eusebios z Kaisareie.[1] Církevní historik Prokopios z Kaisareie uvedl, že se narodila v Drepanonu v Bithýnii (dnes Karamürsel v severozápadním Turecku), Ambrož napsal, že byla děvečkou ve stáji či v hospodě (stabularia).[2]. Britové ve středověku šířili zprávu o jejím anglosaském královském původu z Trevíru.[3] Kolem roku 289 se stala manželkou či konkubínou Constantia Chlora, jemuž porodila syna Konstantina.[4] Constantius se nicméně již roku 292 s Helenou rozešel, aby si mohl vzít za ženu dceru císaře Maximiana Theodoru. Od roku 306 se Helena zdržovala převážně na dvoře svého syna Konstantina, kde brzy přijala křesťanskou víru (asi roku 312). Získala také titul nobilissima femina a roku 325 i titul Augusta. Město Drepanon bylo na její počest přejmenováno na Helenopolis.

Spolu se svým synem dala postavit četné velké kostely v římské říši: římskou baziliku sv. Kříže (Santa Croce in Gerusalemme), baziliku Apoštolů v Konstantinopoli, baziliku na Olivové hoře v Jeruzalémě, baziliku Narození Páně v Betlémě). Počínaje svatým Ambrožem a císařem Thedodosiem bylo Heleně přičítáno legendární nalezení Kristova kříže a hřebů během cesty po Svaté zemi.[5]. Dále jí bylo připisováno uctívání Deseti tisíc mučedníků thébské legie a založení kostelů jim zasvěcených v Kolíně nad Rýnem, Bonnu a Xantenu a přenesení relikvií apoštola Matouše do Trevíru.[6]

V dobových věroučných sporech se přikláněla spíše na stranu ariánství a nikoli ortodoxie.[zdroj?]

Hrob[editovat | editovat zdroj]

Císař Konstantin dal pro ostatky své matky vytesat z červeného porfyru sarkofág s reliéfy na bočních stěnách. Znázorňují scény bojů Římanů s Germány. Pro její hrob dal v letech 326-330 zbudovat v Římě na Via Casilina pohřební kapli, nazývanou dosud mauzoleum. Po jeho poboření barbary zůstal sarkofág dlouho v rozvalinách, dochoval se díky velmi tvrdému nezničitelnému kameni, teprve v 18. století byl získán do Vatikánských muzeí.

Relikvie a kult[editovat | editovat zdroj]

Legenda sv. Heleny na triptychu ze Stavelotu, kolem 1160
  • Mauzoleum v Římě (relikvie byly rozdělovány, až hrob zůstal prázdný)
  • Kostel Santa Croce in Gerusaleme v Římě
  • Opatství benediktinů v Hautvillers (diecéze Remeš), Francie (od roku 840 do Velké francouzské revoluce)
  • Trevír - relikviář s lebkou v kryptě dómu, vystaven jen o svátku 18.8.
  • Ostrov svaté Heleny
  • patronka diecézí Trevír a Bamberg
  • patronka měst Ascoli, Pesaro, Frankfurt n. M,
  • patronka města Colchester - socha na věži radnice
  • Stratford-on-Avon, gotický cyklus legendy na nástěnných malbách kaple Nejv. Trojice
  • patronka hřebíkářů, barvířů, horníků, hledačů pokladů, institucí ztrát a nálezů [7]
  • Praha: Korunovační kříž císaře Karla IV. obsahuje podle inventářů z let 1367-1420 "Částečky ze sv. Kříže, který sv. Helena přinesla"' a uprostřed je vsazena antická portrétní kamej ženy s korunou, jejíž rytá řecká popiska bývá čtena "Elene"[8]
  • časté dvojice protějškových obrazů nebo soch: Konstantin a Helena

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. https://www.documentacatholicaomnia.eu/03d/0265-0339,_Eusebius_Caesariensis,_Vita_Constantini_[Schaff],_EN.pdf/ Komentovaný anglický překlad online
  2. AMBROŽ. De obitu Theodosii, 42.
  3. LCI 6, 1994, s. 486
  4. JERONÝM. Chronicon ad annum 292.
  5. AMBROŽ. De obitu Theodosii 42.
  6. LCI 6,1994, s. 486
  7. LCI 6,1994, s. 486
  8. Antonín Podlaha- Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta, jeho dějiny a popis. Praha 1903, s. 135, 172, 175.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. 
  • LCI 6 = Lexikon der christlichen Ikonographie 6, ed. Wolfgang Braunfels. Herder : Freiburg-Basel-Rom-Wien 1994, s. 486-490.

Související články[editovat | editovat zdroj]