Přeskočit na obsah

Ferdinand Laub

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ferdinand Laub
Ferdinand Laub
Ferdinand Laub
Základní informace
Narození19. ledna 1832
Praha-Malá Strana, Čechy
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí17. března 1875 (ve věku 43 let)
Gries-Quirein
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Žánryklasická hudba
Povoláníhudební skladatel, hudební pedagog, houslista a koncertní mistr
Nástrojehousle
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ferdinand Antonín Laub (19. ledna 1832 Praha-Malá Strana[1] – 17. března 1875 Gries-Quirein, Itálie) byl český houslista, hudební skladatel a pedagog.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
Pomník Ferdinanda Lauba v Seminářské zahradě pod Petřínem
Pamětní deska na Újezdě 37 v Praze na Malé Straně

Narodil se v Praze na Újezdě jako první ze čtyř dětí Františka Erasma Lauba (1794-1863) a jeho manželky Josefy (1797-1863).[2] Jeho otec byl známý učitel hudby a houslista. Mezi jeho vzdálené příbuzné patřil také generál Alois Laub.

Ferdinand byl nadané dítě a s otcem chodil hrát po kavárnách a hostincích. Veřejně vystupoval poprvé ve věku šesti let v hostinci U Doušů na Václavském náměstí a měl velký úspěch. První samostatný koncert měl 27. února 1842. Svou hrou upoutal pozornost houslisty divadelního orchestru a pedagoga Mořice Mildnera, který se nabídl, že bude chlapce bezplatně učit. Přivedl ho také ke studiu na pražské konzervatoři; při jeho absolventském koncertu roku 1846 ve Stavovském divadle byli přítomni Hector Berlioz a Ferenc Liszt. Berlioz byl jeho hrou nadšen a Lauba poté pozval do Paříže. Laub místo toho absolvoval turné po českých a moravských lázních, později s úspěchem hrál na koncertech ve Vídni a dalších rakouských a německých městech. V roce 1848 se vrátil do Vídně, kde po dva roky působil jako sólista divadelního orchestru. Roku 1851 hrál na první Světové výstavě v Londýně v křišťálovém paláci před čtyřmi tisíci posluchači a poté byl oslavován jako virtuóz. [3] Koncertoval v řadě evropských měst, měly o něj zájem přední panovnické dvory.

V letech 1853 až 1855 působil na podnět Franze Liszta jako koncertní mistr ve Výmaru, kde se roku 1857 oženil s Annou Marešovou a téhož roku pokřtili první ze čtyř dětí, dceru Bellu.[4] Ze zdravotních důvodů (dýchací obtíže) však musel podstoupit léčení v Mariánských Lázních. Odešel do Berlína, kde se stal profesorem na konzervatoři a prvním královským koncertním mistrem dvorní opery. [3] V letech 1860 až 1865 podnikl řadu koncertních turné – hrál v Praze, Dánsku, Vídni, Petrohradu, Německu, Belgii, Francii, Nizozemí, Norsku a Švédsku. V Göteborgu se roku 1860 setkal s Bedřichem Smetanou a společně s ním uspořádal dva koncerty. Jeho vystoupení, ať už sólová nebo v kvartetu, měla vždy mimořádný ohlas u obecenstva i odborné kritiky. Vynikal brilantní technikou a procítěným přednesem, tón jeho houslí se podobal zpěvu. Tvořil i vlastní skladby, známé jsou hlavně Polonéza a Saltarello. V této době byl na vrcholu své kariéry.[3] Roku 1863 byl jmenován rakouským komorním virtuózem. Námaha spojená s koncerty a cestováním však neprospívala jeho podlomenému zdraví a stále častěji musel vyhledávat lázeňskou léčbu.

Roku 1866 získal místo profesora na moskevské konzervatoři. Petr Iljič Čajkovskij byl Laubovým přítelem a označil jej za největšího houslistu své doby. Na památku tohoto přátelství mu po jeho smrti věnoval svůj třetí smyčcový kvartet č. 2 F Dur. [3] V Moskvě se Laub krátce usadil s manželkou a třemi dětmi, ale již v únoru roku 1867 se přihlásili k pobytu v Praze v domě čp. 972/II na Senovážném náměstí, kde rodina zůstala a bydlela tam i po jeho smrti.[5] Na moskevské konzervatoři Laub řídil houslovou, komorní i orchestrální třídu a současně pokračoval v koncertní činnosti nejen v Rusku, ale i dalších evropských zemích. Své interpretační umění zakládal na úctě k danému dílu, nehrál na efekt a byl věrný skladatelovu zápisu. Jako pedagog ovlivnil ruskou houslovou školu a vychoval celou řadu houslových virtuózů, například J. M. Davydova, Josefa Kotka, S. Barczewicze, G. Arense. Učil hrát i svého syna Václava (Vášu) Lauba (1857–1911), který se stal skladatelem a učitelem hudby. [6] Kromě svých pedagogických aktivit a povinných houslových vystoupení občas i dirigoval.

Hrob Ferdinanda Lauba na vyšehradském hřbitově [7]

Ze zdravotních důvodů však Laub musel v roce 1874 svoje povinnosti v Moskvě opustit. Trpěl vleklou chorobou plic a jater. Jeho místo převzal zeť, houslista Jan Hřímalý. Po neúspěšném léčení v Sedmihorkách a Karlových Varech odcestoval do lázní v Meranu, zemřel však po cestě v Griesu nedaleko Bolzana. Bylo mu teprve 43 let.

Ferdinand Laub byl upřímným vlastencem a vždy se hlásil k české národnosti, často koncertoval v Praze i dalších českých městech, pomáhal různým národním spolkům. Tehdejší představitelé města Prahy se však k jeho památce zachovali nevšímavě. Manželka, která byla školenou zpěvačkou, se pokusila získat místo profesorky na konzervatoři, ale byla odmítnuta. Nakonec s dětmi odjela do Moskvy, kde se stala profesorkou Filharmonické školy. [3] Laubovi potomci žijí v Moskvě.

Po zádušním obřadu v Týnském chrámu dne 24. března 1875 byly Laubovy ostatky nejprve uloženy na Olšanských hřbitovech, kde jeho hrob chátral. Teprve v roce 1950, především zásluhou členů Českého kvarteta, byly přeneseny na Vyšehradský hřbitov. [3]

Památky

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ferdinand Laub na německé Wikipedii.

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Pobytová přihláška rodiny u pražského magistrátu
  3. ↑ a b c d e f CODR, Milan; ŘEŽÁBEK, Jan. Přemožitelé času sv. 9. Praja: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Ferdinand Laub, s. 72–76. 
  4. ↑ První pobytová přihláška rodiny u pražského policejního ředitelství
  5. ↑ Druhá pobytová přihláška rodiny u policejního komisařství
  6. ↑ Ferdinand Laub (1832-1875) - HAMELIKA - Vše o historii Mariánských Lázní. www.hamelika.cz [online]. [cit. 2021-05-08]. Dostupné online. 
  7. ↑ hrob Ferdinanda Lauba na Vyšehradském hřbitově v Praze

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ferdinand_Laub&oldid=24187491“