Eufrat

Eufrat
	řeka v jižním Iráku
Základní informace
Délka toku	2760 km
Plocha povodí	673000 km²
Průměrný průtok	818 m³/s
Světadíl	Asie
Zdrojnice
	Karasu, Murat; 38°52′29″ s. š., 38°47′38″ v. d.
Ústí
	Šatt al-Arab; 30°25′29,49″ s. š., 48°10′7,6″ v. d.
Protéká
	Turecko (provincie Elazığ, Adıyaman, Gaziantep, Malatya a Şanlıurfa), Sýrie, Irák (Anbár, Babylón, Nadžaf, Kádisíja, Mutanná, Dhíkár, Basra)
Úmoří, povodí
	Indický oceán, Perský záliv, Šatt al-Arab, Povodí Eufratu (Irák 40%, Turecko 28%, Sýrie 17%)
	; mapka povodí Eufratu a Tigridu
Geodata
OpenStreetMap	OSM, WMF
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eufrat, (arabsky الفرات‎, Al-Furāt, turecky Fırat, v aramejštině znamená sladká voda), je největší řeka Blízkého východu. Protéká Tureckem (provincie Elazığ, Adıyaman, Gaziantep, Malatya a Şanlıurfa), Sýrií a Irákem (Anbár, Babylón, Nadžaf, Kádisíja, Mutanná, Dhíkár, Basra). Její délka od soutoku zdrojnic je 2 760 km (od pramene Muratu 3065 km), z čehož 1263 km^[2] je na území Turecka. Povodí zaujímá plochu 673 000 km².

Průběh toku

Řeka vzniká soutokem zdrojnic Karasu a Murat, které pramení v Arménské vysočině. V místě soutoku byla v letech 1966 až 1975 postavena Kebanská přehradní nádrž. Na horním toku má převážně horský charakter. V úzké soutěsce se prodírá okrajovými hřbety Arménské vysočiny Malatya a Ergani. Poté v hluboké dolině protíná pouštní planinu Sýrie a severní Mezopotámie. Pod městem Hit vtéká do Mezopotámské nížiny, která je tvořena říčními nánosy. Šířka řeky se zde pohybuje od 150 do 500 m a hloubka dosahuje 10 m. Na dolním toku se dvěma rameny slévá s řekou Tigris a vytváří řeku Šatt al-Arab, která ústí do Perského zálivu. Hlavní přítoky jsou Tochma a Göksu v Turecku zprava a Belich a Chábúr v Sýrii zleva. Na území Iráku ústí do Eufratu jen suchá údolí (vádí), která se naplňují vodou pouze v období dešťů. Řeka protéká městy Erzincan, Birecik (Turecko), Rakka, Dajr az-Zaur (Sýrie), Ramádí, Falludža, Kúfa, Samawa, Díwáníja, Násiríja.

Vodní režim

Převážnou část vody získává díky sněhovým a dešťovým srážkám v horské části povodí. Na rovině je zdrojem převážně déšť. Vodnost řeky je nejvyšší na jaře (květen a červen), v létě hladina klesá. Při povodních úroveň hladiny stoupá o 3 až 4 m. Za účelem ochrany před těmito povodněmi bylo v oblasti Mezopotámské nížiny vybudováno několik hydrotechnických zařízení a koryto řeky bylo obehnáno hrázemi. Průměrný roční průtok u města Hit činí 840 m³/s. Maximální průtok dosahuje 3000 až 4000 m³/s a minimální na konci léta 180 m³/s. Celkový roční odtok představuje 26,4 km³. Směrem k ústí se v důsledku zavlažování, vypařování a prosakování průtok snižuje na 300 až 400 m³/s. Řeka nese velké množství pevných částic, které dosahuje 13 až 15 Mt za rok na středním toku. Směrem k ústí se jejich množství zmenšuje v důsledku usazování.

Využití

Využívá se ve velké míře na zavlažování už od starověku. Řada oáz podél koryta řeky se táhne v celé nížinné délce jejího toku. Jen na území Iráku je zavlažováno přibližně 1 mil. ha pomocí zavlažovacích kanálů. Dalších 560 000 ha je zavlažováno pomocí čerpadel a jiných hydrotechnických zařízení. V Turecku byly vybudovány přehrady s vodními elektrárnami Keban a Atatürk a v Sýrii Tabaqah. V Iráku bylo vybudováno několik hydrouzlů, které regulují průtok a zavlažování. Na řece je možná lodní doprava od ústí k městu Hit.

Historie

Povodí Eufratu a Tigridu je jednou z nejstarších kulturních oblastí. Zrodily se zde jedny z nejstarších civilizací na Zemi (Sumer, Babylónie, Asýrie). Město Babylón se rozkládalo přímo na březích Eufratu. Celé tzv. biblické pradějiny (od stvoření světa po povolání Abrama) pokrývající nejstarší příběhy převzaté z Tóry, popisují události, jež se odehrály v oblasti napájené Eufratem (a jeho spojencem Tigridem) od pramenů pod biblickým Araratem až k Abramově biblickému Uru v deltě řeky.^[3] Jeden z vůbec nejstarších dochovaných příběhů lidstva, velká potopa, byla podle vlivné hypotézy založena na mimořádném vylití Eufratu v rámci pravidelných záplav. Mohutná řeka pamatuje sumerská a babylonská náboženství, rozličná městská božstva jako např. významné měsíční božstvo Sín, zrození Hebrejů povoláním Abrama (později Abraháma) i jejich pozdější babylonský exil na dolním toku řeky, perské náboženství, Baalův kult, římský kult, Mitrovo náboženství, manicheismus, později rozšíření křesťanství a nakonec islámu, který nyní podél toku Eufratu dominuje.^[3]

Reference

↑ Zdroj UNESCO - Euphrates (procenta nezahrnují pouštní části)
↑ podle Turecké statistické rybářské ročenky 2013 Archivováno 14. 11. 2018 na Wayback Machine. (turecky)
↑ ^a ^b HAVELKA, Ondřej. Náboženství v oblasti řeky Eufrat – po biblickém veletoku časem a prostorem I. [online]. Dingir, 2021-01-08 [cit. 2023-07-20]. Dostupné online.

Literatura

V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Евфрат“.

Externí odkazy

Slovníkové heslo Eufrat ve Wikislovníku
Obrázky, zvuky či videa k tématu Eufrat na Wikimedia Commons
(turecky) Turecká statistická rybářská ročenka 2013 Archivováno 14. 11. 2018 na Wayback Machine.

[1] Zdroj UNESCO - Euphrates (procenta nezahrnují pouštní části)

[turkstat-2] Turecké statistické rybářské ročenky 2013 Archivováno 14. 11. 2018 na Wayback Machine. (turecky)

[:0-3] HAVELKA, Ondřej. Náboženství v oblasti řeky Eufrat – po biblickém veletoku časem a prostorem I. [online]. Dingir, 2021-01-08 [cit. 2023-07-20]. Dostupné online.

[1]

[2]

[3]