Endre Nemes

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Endre Nemes
Endre-Nemes-(photo-B-L-Nemes).jpg
Narození 10. listopadu 1909 nebo 10. prosince 1909
Pécsvárad
Úmrtí 22. září 1985 (ve věku 75 let)
Stockholm
Zaměstnavatel Valand School of Fine Arts
Ocenění medaile prince Evžena (1980)
čestný profesor
Manžel(ka) Britt-Louise Sundell
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Endre Nemes, narozen jako Endre Nágel (10. listopadu 1909 Pécsvárad, Maďarsko22. září 1985 Stockholm, Švédsko), byl malíř, grafik, scénograf a pedagog. V mládí žil na Slovensku, ve 30. letech studoval a žil v Praze a za války nalezl azyl ve Švédsku, kde pak strávil většinu života.

Život[editovat | editovat zdroj]

Endre Nágel se narodil v židovské rodině maďarského státního úředníka jako prostřední ze tří bratrů. Rodina se krátce nato přestěhovala do Levoče a později do Spišské Nové Vsi, kde Endre navštěvoval školu. Gymnázium dokončil v Budapešti a odešel do Vídně s úmyslem studovat filozofii. Po několika měsících se vrátil na Slovensko, přijal umělecké jméno Nemes, psal básně a pracoval jako novinář.

V letech 1928–1930 se v Praze živil jako karikaturista a 1930–1935 studoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru Williho Nowaka a působil jako výtvarný kritik deníku Magyar Ujság. Na akademii byl přijat bez nutnosti absolvovat tři přípravné ročníky.

K jeho přátelům patřili členové Skupiny 42, F. Gross, F. Hudeček a V. Bartovský, malíř a dramatik Peter Weiss, slovenští malíři Cyprián Majerník a Koloman Sokol a fotograf Tibor Honty. S přítelem Jakubem Bauernfreundem navštěvoval sochaře Bernarda Redera a pomohl zprostředkovat jeho pražskou výstavu v Mánesu.

V roce 1933 dostal Nemes cenu Akademie, která zahrnovala stipendijní pobyt v Paříži, a strávil tam tři měsíce s Jakubem Bauernfreundem. [1]

V roce 1936 vystavoval poprvé samostatně v galerii Hugo Feigla a stal se členem Umělecké besedy. Vystavoval také s Prager Secession. Moderní galerie zakoupila jeho obraz Hodina hudby.

Roku 1938 emigroval do Finska, stal se učitelem na malířské škole v Helsinkách a zúčastnil se zde dvou kolektivních výstav. První samostatnou výstavu po emigraci měl v Oslu. Roku 1940, za první sovětsko-finské války, byl z Finska vypovězen, přechodně pobýval ve Švédsku a nakonec dostal azyl v Norsku těsně před německou invazí. Vstoupil do norské armády jako dobrovolník a po porážce Norů uprchl do Švédska.

V roce 1941 samostatně vystavoval ve Stockholmu a Malmö a sběratel Herman Gotthardt zakoupil asi patnáct jeho obrazů. Byl zakládajícím členem surrealistické skupiny Minotaur a iniciátorem sdružení Umělci v exilu, se kterým za války vystavoval.

Roku 1945 se oženil s Héléne Exemplaroff, se kterou má dceru Catherine (1947). Roku 1947 byl spoluzakladatelem časopisu Prisma a byl jmenován ředitelem a pedagogem Valands Konstskola – kreslířské a malířské školy muzea v Göteborgu, kterou modernizoval a reorganizoval. Krátce navštívil Prahu.

Roku 1948 získal švédské státní občanství, podnikl cestu do Paříže a Londýna, samostatně vystavoval v Göteborgu.

Valands Konstskola byla přizvána na Světovou výstavu akademií výtvarných umění v Miláně (1953). Absolventem Nemesovy školy byl např. malíř Acke Oldenburg (bratranec sochaře Claese Oldenburga). Nemes byl zakládajícím členem sdružení výtvarníků Skupina 54 v Göteborgu, vystavoval samostatně ve Filadelfii (1954).

Roku 1955 Nemes ukončil pedagogické působení ve Valandu, přestěhoval se do Stockholmu a věnoval se volné tvorbě. Roku 1959 byl pozván na Documenta II do Kasselu.

V roce 1960 zemřela jeho žena Héléne. V roce 1963 se oženil s keramičkou Britt-Louise Sundell a roku 1965 se jim narodila dcera Lena.

V roce 1965 obdržel státní tvůrčí stipendium a výroční státní cenu za uměleckou tvorbu a byl jmenován členem Švédské Královské akademie pro svobodná umění. Profesorem byl jmenován roku 1968.

V 60. letech 20. stol. měl retrospektivní výstavy v pražském Mánesu, brněnském Domě umění a Slovenské národní galerii, v Helsinkách, Oslu, Lyngby, Kodani, Lundu a Stockholmu, roku 1971 v Brně a Ostravě, 1972 ve Stockholmu. Navštívil Prahu a Bratislavu (1966), roku 1968 USA a Kanadu a roku 1972 Izrael. Roku 1973 cestoval do Maďarska a 1974 do SRN a Nizozemska, 1978 do Jugoslávie, Maďarska a Československa.

Životopisné dokumenty o Endre Nemesovi natočila švédská (1972, 1980) a maďarská televize (1982). Fyzik František Janouch s ním v roce 1982 natočil celkem 24 devadesátiminutových rozhovorů, které ještě za svého života Endre Nemes pomohl přepsat a opravit. Kniha nazvaná Pod příkrovem času vyšla s podporou Nadace Charty 77 v Praze roku 2003.

Roku 1981 spolupracoval Nemes v Budapešti a Pécsi na jednání a přípravě velké výstavy maďarského umění 1905–1980, která pak byla představena v Göteborgu a Malmö. Roku 1984 bylo otevřeno muzeum Endre Nemese v Pécsi. Národní galerii v Praze odkázal patnáct svých děl.

Endre Nemes zemřel ve Stockholmu 22. září 1985 ve věku 75 let.

V roce 2012 byla vydražena díla z pozůstalosti Endre Nemese ze 30. a 40. let na aukci ve Stockholmu za více než 50 milionů českých korun. Nejdražším dílem bylo Zátiší s býčí hlavou a bustou, 1936, olej na plátně (75 × 100 cm) za 2 mil. českých korun.[2]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1933 Cena Akademie, pařížské stipendium
  • 1965 Státní cena za uměleckou tvorbu
  • 1965 jmenován členem švédské Královské akademie pro svobodná umění
  • 1967 Vyznamenání Za zásluhy, město Göteborg
  • 1968 čestná cena, 6. mezinárodní bienále grafiky, Tokyo, jmenován profesorem
  • 1970 rytíř Královského řádu Vasa (Riddare av Kungliga Vasaorden)
  • 1972 zlatá medaile, norské bienále grafiky, Fredrikstad
  • 1980 Medaile Prince Eugena za mimořádnou uměleckou tvorbu
  • 1982 cena Henrika Steffena, Univerzita v Kielu
  • 1984 čestný doktorát, Univerzita v Göteborgu
  • 1984 medaile Janus Pannonia, otevřeno muzeum Endre Nemese v Pécsi

Nemesovi žáci[editovat | editovat zdroj]

Erland Brand, Knut Yngve Dahlbäck, Leif Ericson, Valter Gibson, Acke Oldenburg, Bengt Olson, Hardy Strid, Ulf Trotzig, Denice Zetterquist, Jörgen Zetterquist, Olle Zetterquist

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Malba[editovat | editovat zdroj]

Endre Nemes, Malíř v ateliéru, 1938, NG Praha

Endre Nemes byl zpočátku ovlivněn expresionismem Kokoschky, Soutina, Rouaulta a Muncha. V letech 1933–38 se pokoušel o vlastní parafráze kubismu a strukturální malbu (Láhev, olej s pískem, 1935, Šašek, 1935). Zajímaly ho kresby schizofreniků, které shromáždil Hans Prinzhorn (Bildnerei der Geisteskranken, 1922) a dětské kresby a pokoušel se o automatické kresby se zavázanýma očima (Svádění, tužka, kvaš, 1936).[3]

Po překonání kubistického období se vrátil k figurálnímu malířství. V Nemesově malbě i technice tempery lze nalézt vliv Giorgia de Chirica. Námětem obrazů byly figury a jejich fragmenty kombinované s různými objekty, umístěné do iluzívního prostoru a malované staromistrovskou technikou. Jak sám přiznává, pokoušel se Chiricův vliv obměnit a zahrnout pražskou skutečnost a umělecké prostředí i tíživou situaci v době bezprostředního ohrožení válkou.[4]

Endre Nemes, Muž a žena (interiér), 1937, NG Praha

V letech 1936–1937 maloval Nemes závažná díla, která jsou záznamem jeho tvůrčího hledání a pokusem předat své halucinace a vize prostřednictvím stále složitějších znaků a kódů. Objevují se v nich figury bez kůže, postavy podobné automatům, symboly ubíhajícího času, matematické přístroje, strojky, astrologické mapy, fragmenty soch, figur, zvířat a architektur. Tvarové rozpojení přirozených celků a jejich nové fantaskní uspořádání je metaforickým zpodobením ztráty jistot a symptomem rozpadu hodnot [5](Sedící malíř před malířským stojanem, 1936, Pomník básníka, 1937).[6]

V období před vypuknutím války (1937–38) vytvořil sérii metafyzických obrazů Madon jako ochránkyň Prahy.[7] Na obrazech jsou šerosvitné interiéry se surrealistickými soubory předmětů a mechanismů (Pražská pieta, 1937, Pražská nevěsta, 1938). Během války namaloval obrazy, které svou poetikou znovu odkazují k inspiraci G. de Chiricem (Barokní architekt, 1941, Barokní křeslo, 1941). Později jsou častým námětem jeho obrazů harlekýni (Před goblénem, 1943, Melancholický harlekýn, 1944–45). Nemes opouští dosavadní výrazné linie, kontrastní stíny a perspektivní zobrazení a přiklání se k modelaci pomocí barevných ploch.[8][9]

Endre Nemes, Setkání s barokem, 1968-1979, olej, akryl a tempera na plátně, 220 × 180 cm
Endre Nemes, Kardiogram, 1971, litografie
Endre Nemes, Pohlednice z Deauville, 1970

Kromě malířství se Nemes věnoval také scénografii (Gala performance, balet A. Tudora na hudbu Prokofjeva, 1949). V roce 1949 začal experimentovat s průmyslovým smaltem v továrně Gustavsberg a stal se průkopníkem jeho využití pro architekturu. V 50. letech se jeho malířská tvorba pohybuje mezi figurací a lyrickou abstrakcí. Malíř používá různé rastry a kontrast čistých barevných tónů (Figura, 1957, Postava, 1957)[10] Ve veřejném prostoru je nejvýraznějším dílem z tohoto období smaltová stěna ve městě Örebro (210 × 1365 cm), 1961.

Nemesův rozměrný olej Hmyz a vegetativní formy (250 × 675 cm, 1956) pro Göteborský studentský spolek je od roku 1985 umístěn na Univerzitě v Göteborgu. V roce 1967 vytvořil pro jídelnu spolku monumentální akryl na plátně Metafyzické karyatidy (543 × 859 cm). V malbě se vrací k předmětnému zobrazení, ale lidská figura z jeho obrazů přechodně mizí (Zahradní architekt, 1973/74). Obrazy z konce 70. let se Nemes vrací k dědictví renesance a kombinuje prvky klasických architektur a lidské figury s motivy převzatými z různých etap vlastní malby, počínaje kubismem (Dědictví renesance, 1977, Setkání u schodů, 1979/80).

Od roku 1975 až do roku 1984 dělal návrhy gobelínů pro veřejné budovy a firmy a spolupracoval s gobelínovými dílnami v Jindřichově Hradci. Poslední realizace je zobrazením dějin vědy a techniky (Gramatika technologie I a II, 1984–85) pro zasedací síň firmy Volvo.[11].

Scénografie[editovat | editovat zdroj]

  • 1949 scéna a kostýmy pro Prokofjevův balet, Královská opera ve Stockholmu
  • 1960 scéna a kostýmy k operetě A. Adama, Velké divadlo v Göteborgu

Realizace v architektuře[editovat | editovat zdroj]

Endre Nemes Zodiakklocka03
  • 1949 Hodiny se zodiakem, 4 × 4 m, Västertorp)
  • 1951–1952 nástropní stucco lustro na ploše 170 m² v Lysekilu
  • 1953–1955 skládaná mramorová intarzie (850 × 840 cm) na náměstí Axel Dahlströmstorg v Göteborgu (Högbotorp).
  • 1955 Smaltovaný vlys (150 × 1 400 cm) pro průčelí školy Eriksdal, Skövde
  • 1957–1958 Nástěnná malba (stucco lustro), škola Härryda (140 × 750 cm), šest smaltových obrazů pro věznici v Skogome
  • 1960 Smalt, průčelí Obecního domu, Starrkärr u Göteborgu (590 × 290 cm)
  • 1961 Kovová mříž 600 × 300 cm, soukr. vila, Göteborg
  • Smaltový vlys (210 × 1400 cm), sídliště Örebro
  • Smalt (250 × 500 cm), spořitelna v Hötorgscity, Stockholm
  • Smalt (120 × 360 cm), restaurace Aniara, Stockholm
  • 1964 Smalt (260 × 360 cm) hlavní budova firmy Kjessler/Mannerstrale, Stockholm
  • 1965 stucco lustro, Dům bytového podniku Göteborg (250 × 350 cm)
  • 1966 stucco lustro, Psychiatrická klinika Nörrköping (246 × 485 cm)
  • 1971 sedm maleb pro švédskou Sněmovnu
  • 1975 goblén Setkání epoch (320 × 300 cm), Konsum ve Stockholmu
  • 1976 triptych goblénů Okna v Norrbottenu, Lulea (200 × 700, 330 × 275, 330 × 275 cm)
  • 1977 goblén List z obrázkové knihy, nemocnice Göteborg (290 × 1435 cm)
  • 1982 goblén Stockholmské elegie, Muzeum Bochum (440 × 450 cm)
  • 1984 dvě skleněná okna (230 × 130 cm), Muzeum Endre Nemese, Pécs
  • 1982–1984 triptych goblénů, První spořitelna ve Stockholmu (330 × 690, 330 × 540, 330 × 540 cm)
  • 1985 goblény Gramatika technologie I a II, ředitelství Volvo, Göteborg-Torsland (240 × 320, 240 × 384 cm)
Endre Nemes, mramorová intarzie, Göteborg

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Autorské (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • 1936 Galerie Hugo Feigl, Praha (s Jakubem Bauernfreundem)
  • 1941 Stockholm, Malmö
  • 1945 galerie Tókanten, Kodaň
  • 1947 galerie Barva a tvar, Stockholm
  • 1948 Dům umění, Göteborg
  • 1950 Göteborg, Stockholm
  • 1954 Printed Art Club, Filadelfie
  • 1958 Akademie výtvarných umění, Stockholm, Dům umění, Göteborg
  • 1959 Documenta II, Kassel, Galerie Charles Lienhard, Curych, Spolek umělců, Freiburg
  • 1962 Dům umělců, Stockholm
  • 1963 Retrospektivní výstava Jakub Bauernfreund-Endre Nemes, Národní galerie v Praze
  • Retrospektivní výstava, Dům umění Lund, Dům umění Göteborg, Muzeum Norrköping
  • 1965 Dům umělců, Stockholm, Muzeum kraje Jönköping, Drian Galleries, Londýn
  • 1966 Retrospektivní výstava Mánes, Praha, Dům umění, brno, Slovenská národní galerie, Bratislava
  • 1967 Galerie Aronowitsch, Stockholm, Hallandské muzeum, Halmstad, Dům umění, Uppsala, Galerie Scandinavia, Stockholm
  • 1969 Muzeum výtvarných umění Amose Andersona, Helsinki, Dům umělců, Oslo, radnice v Lyngby, galerie Prisma, Kodaň, Dům umění, Lund
  • 1971 Valdštejnská jízdárna NG, Praha (s Erikem Gratem), Slovenská národní galerie, Bratislava
  • Retrospektivní výstava Nemes, Brno, Galerie výtvarného umění v Ostravě
  • 1972 Rubinsteinův pavilon, Muzeum Tel Aviv
  • 1973 Retrospektivní výstava Nemes, Muzeum výtvarných umění Göteborg, Västeras
  • Szépmüvészeti mźeum, Budapešť
  • 1974 Retrospektivní výstava Nemes, Muzeum Bochum
  • 1975 Muzeum výtvarných umění v Borasu
  • 1978 Galerie Art 9 ˇ78, Basilej, pavilon Cvijeta Zuzorič, Bělehrad
  • 1979–1980 Retrospektivní putovní výstava Akademie výtvarných umění, Stockholm, Muzeum výtvarných umění Göteborg, Dům umění Malmö, Norsko: Bergen, Stavanger, Trondheim, Galerie F15, Moss, Dánsko: Alborg, Island: Reykjavík, galerie Astley, Uttersberg
  • 1982 Retrospektivní putovní výstava, Nemzeti galéria, Budapešť, Galéria v Pécsi, Valdštejnská jízdárna NG v Praze
  • 1983 Spolek přátel umění Bollnäs, Hälsingland muzeum, Hudiksvall
  • 1984 Muzeum výtvarného umění Västeras
  • 2007–2008 Pálffyho palác, Bratislava[12]

Skupinové (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • 1943 Skupina Minotaur, radnice Malmö
  • 1945 Mladé mezinárodní umění, Uppsala
  • 1954 Skupina 54, Göteborg
  • 1959 Skupina Nový Valand, Dům umělců, Oslo
  • 1970 Müczarnok, Budapešť
  • 1976 Vilém Nowak a jeho škola, Národní galerie v Praze

Zastoupení ve sbírkách (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Národní galerie v Praze
  • Moravská galerie Brno
  • Slovenská národná galéria, Bratislava
  • Ateneumin Taidemuseo, Helsinki
  • Nasjonalgalleriet Oslo
  • Nationalmuseum Stockholm
  • Moderna Museet Stockholm[13]
  • Göteborg Konstmuseum
  • Gallerie degli Uffizi, Florencie
  • Tel Aviv Museum
  • Israel Museum, Jerusalem
  • Endre Nemes Múzeum, Pécs
  • Narodni muzej, Bělehrad
  • Museum Bochum
  • The Brooklyn Museum, New York
  • Philadelphia Museum of Art
  • University of Liverpool

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Endre Nemes, Pod příkrovem času, nakl. Akropolis, Praha 2003, s. 75
  2. E. Nemes, Zátiší s býčí hlavou a bustou
  3. Endre Nemes, Pod příkrovem času, nakl. Akropolis, Praha 2003, s. 60-61, 125
  4. Endre Nemes, Pod příkrovem času, nakl. Akropolis, Praha 2003, s. 61
  5. Mašín J, Endre Nemes: Grafická tvorba (Švédsko), 1971, OGVU Olomouc
  6. Jiří Mašín, Endre Nemes, Odeon, Praha 1987, s. 20-21
  7. Endre Nemes, Pod příkrovem času, nakl. Akropolis, Praha 2003, s. 61
  8. Endre Nemes, Günghästen
  9. Endre Nemes, Pod příkrovem času, nakl. Akropolis, Praha 2003, s. 132
  10. Endre Nemes, Pod příkrovem času, nakl. Akropolis, Praha 2003, s. 136
  11. Endre Nemes, Pod příkrovem času, nakl. Akropolis, Praha 2003, s. 138
  12. [1]
  13. Endre Nemes, Anxiety and craving

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Acke Oldenburg (editor): Endre Nemes, Göteborg 1955
  • Endre Nemes: Grafická tvorba (Švédsko), 1971, Mašín J, Nemes E, kat. výstavy, Oblastní galerie výtvarného umění v Olomouci
  • Endre Nemes: Výběr z tvorby 1926–1981, Lindegren E, Mašín J, Nemes E, Weiss P, kat. 71 s., Národní galerie v Praze 1982
  • Peter Weiss, Fluchtpunkt, Frankfurt am Main: Suhrkamp 1983
  • Millroth Thomas, Endre Nemes, LiberFörlag Stockholm, 1985, ISBN 9138904748
  • Jiří Mašín, Endre Nemes, Odeon, Praha 1987
  • Endre Nemes, Pod příkrovem času, 324 s., z rozhovorů sestavil František Janouch, vydalo nakl. Akropolis, Praha 2003, s podporou Nadace Charty 77, ISBN 80-7304-035-2
  • Ivan Jančár, Endre Nemes, Obrazové básne / Visual Poems, 96 s., Galéria Nedbalka, 2013, ISBN 978-80-971269-2-6

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]