Smalt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Smaltovaná čajová souprava

Smalt (nebo také email) je křemičitá tavenina příbuzná sklu, ale i porcelánu, která vytvoří na kovu celistvý ochranný povlak hladkého a lesklého charakteru. Teplotou výpalu v peci je přesně na rozhraní skla a porcelánu. I když je smalt křehký, dokáže bez změny barvy i lesku přečkat stovky let. Dodnes se vyrábí smaltované cedule pro označení ulic a čísel domů.

Původně se smaltování používalo především jako zdobící prvek na špercích, později přešlo i jako povrchová úprava kovů litin, plechů, které tak byly chráněny proti korozi a povětrnostním vlivům. Význam má také v zubním lékařství při metalokeramice, kdy je zubní náhrada, zhotovená z kovu, tavením pokryta vrstvou dentální keramiky.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Technologie smaltování byla již používána ve starověkých zemích dálného východu (Japonsko, Indie, Čína a v Egyptě). Výraznější zlom v použití smaltu nastal v období Byzance, kdy se jím zdobily reliéfy z kovů (technikou cloisonné). V 5.7. století n. l. technologie smaltování byla přenesena i do Evropy.[1]

V českých zemích je nejstarší použití smaltu zaznamenáno na českých korunovačních klenotech (svatováclavská koruna) a na kříži Přemysla Otakara II. V ozdobnictví byly nejdříve používány barevné smalty na zlatě, výjimečně na stříbře. Až později s výrobou smaltovaných odznaků se objevuje na tombaku, což je vlastně mosaz Ms90 resp. Ms95 (číslo udává procentuální zastoupení mědi ve slitině, zbytek je zinek) velmi vhodná pro tváření. A to buď smalt průhledný, připomínající barevné sklo nebo neprůhledný – jakási barevná intarzie. Speciální odnoží ozdobnického smaltéřství je tzv. limožský smalt. Jde o ruční malbu, většinou miniatur, štětcem, za použití vypalovacích keramických barvítek na bílý již vypálený smalt, který se s barvítky opět vypaluje. Jednou z mála firem na světě, která tuto techniku ještě v současné době ovládá je firma Radka Aljančiče v Jizerských horách.

Smalt jako povrchová úprava kovů je použita v 19. století (kolem r. 1850). Smaltovaly se nejdříve železné nádoby na vodu, pak i pekáče, kbelíky a i celé litinové vany na koupání. Smaltované nádoby odolávaly rzi a bylo možné je keramickými barvami zdobit. K nanášení smaltu se používalo sypání suchého smaltu sítkem nebo později máčení v mokré smaltové kaši, což byl vlastně vířený smaltový pudr ve vodě. Smalt se poté před vypálením musel pečlivě vysušit. Teplota pro vypalování smaltu na kov leží mezi 750–850 °C a její působení je velmi krátké. Teplota vypalování keramických barvítek do smaltu je mezi 700–750 °C.

Někdy jsou jako smaltované označovány také vodiče pro vinutí cívek elektrických strojů. Ani zde nejde o pravý smalt, ale o vypalovací lak, který musí být pružný, tak aby bylo umožněno navíjení cívek.[2]

Druhy smaltových povlaků[editovat | editovat zdroj]

Vlastnosti smaltu ovlivňuje složení smaltéřských surovin.[3]

Smalty dělíme na
  • dvouvrstvé
    • základní
    • krycí
      • zakalené
      • transparentní
  • jednovrstvé

Podle podkladového materiálu

  • ocel
  • litina
  • neželezné kovy

Podle použití

  • technický
  • potravinářský
  • chemicky odolný
  • dekorační

Smaltovny[editovat | editovat zdroj]

V minulosti byla v českých zemích technologie smaltování značně rozšířena a smaltovny bývaly dosti časté, nicméně obvykle se jednalo o menší provozy z nichž do dnešních dnů zůstaly zachovány třeba smaltovny v Tupesích (Uherskohradišťsko), Želechovicích (Zlínsko) nebo Záluží (Českobudějovicko) – všechny využívají tradiční technologii máčení plechu ve smaltárenské břečce a následný výpal, tj. mokrý výrobní postup.

K velkým smaltovacím provozům můžeme zařadit pouze smaltovnu v Ostravě (Vítkovice ENVI a.s.), dále Českých Budějovicích (bývalý Sfinx dnešní Belis), který se specializoval na oblévané varné nádoby a jediná průmyslová smaltovna na našem území, která je stále v provozu je v Mariánském Údolí u Olomouce (MORA Moravia s.r.o.). Zde se jedná o vysoce moderní provoz s ročním objemem produkce cca 6 000 000 ks dílců, kdy je v automatizovaném režimu stříkacími pistolemi nanášen práškový smalt na ocelové plechové výlisky a ty jsou následně vypáleny v jedné ze 3 tunelových pecích při teplotách 820-840 °C (suchý výrobní postup).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SCHINDLER, Jiří; MAZÁNEK, Mojmír. Smaltování [online]. konstrukce.webz.cz [cit. 2019-11-26]. Dostupné online. 
  2. Archivovaná kopie. www.isstechn.cz [online]. [cit. 2016-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-04. 
  3. DVOŘÁKOVÁ, Hana. Studium vlivu vypalování na vznik vad sklovitých smaltových povlaků. Ostrava, 2014 [cit. 2019-11-26]. 50 s. Bakalářská. Technická univerzita Ostrava Fakulta strojní Katedra mechanické technologie. Vedoucí práce Jitka Podjuklová. s. 15-17. Dostupné online.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOUŠE, Václav; MORAVČÍK, Alfonz; KRAJINA, Antonín. Smalty a jejich použití v protikorozní ochraně. 1. vyd. Praha: SNTL, 1986. 216 s. (Knižnice technických aktualit). 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]