Egon Wellesz

Egon Wellesz
Egon Wellesz
	1924, kresba Rudolfa Großmanna
Základní informace
Rodné jméno	Egon Joseph Wellesz
Narození	21. října 1885; Vídeň, Rakousko-Uhersko
Úmrtí	9. listopadu 1974 (ve věku 89 let); Oxford, Spojené království
Místo pohřbení	Vídeňský ústřední hřbitov
Žánry	opera, symfonie a klasická hudba
Povolání	hudební skladatel, muzikolog, vysokoškolský učitel a byzantolog
Ocenění	Cena města Vídně za hudbu (1953); Čestný odznak Za vědu a umění (1971); Řád svatého Řehoře Velikého; velká čestná dekorace ve zlatě Čestného odznaku za zásluhy o Rakouskou republiku; komandér Řádu britského impéria
Manžel(ka)	Emmy Wellesz (od 1908)
Příbuzní	Karl Friedrich Pollaczek (zeť)
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Egon Joseph Wellesz (21. října 1885 Vídeň – 8. listopadu 1974 Oxford, Anglie) byl rakouský dirigent, muzikolog, hudební skladatel a pedagog. Jeden z významných členů Druhé vídeňské školy.

Život[editovat | editovat zdroj]

Welleszovi rodiče pocházeli z maďarské části Rakousko-Uherska. Byli židovského původu, ale konvertovali ke křesťanskému vyznání. V roce 1904 začal Egon studovat práva na vídeňské univerzitě, ale o rok později přestoupil na studium hudební vědy Guido Adlera. Vedle toho studoval dva roky skladbu, jako jeden z prvních soukromých žáků Arnolda Schoenberga. Doktorát z hudební vědy získal v roce 1908 za práci o italském skladateli Giuseppu Bonnovi (1711-1788). V témže roce se i oženil s Emilií (Emmy) Strossovou (1889-1987).

Záhy se stal odborníkem na barokní hudbu. V rámci projektu „Památky hudebního umění v Rakousku“ obnovil operu Costanza e Fortezza od Johanna Josepha Fuxe. Začal se zajímat o orientální, zejména byzantskou hudbu a podařilo se mu dešifrovat středověké byzantské hudební notace. V roce 1920 napsal první biografii Arnolda Schoenberga. V roce 1922 se podílel na založení Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM). Věnoval se rovněž pedagogické činnosti. Byl odborným asistentem na Ústavu hudební vědy a v letech 1911–1915 učil dějiny hudby na vídeňské konzervatoři. V roce 1929 se habilitoval jako docent hudební vědy na univerzitě ve Vídni.

V době anšlusu, tj. připojení Rakouska k nacistickému Německu 12. března 1938, se nacházel v Amsterdamu a tak okamžitě emigroval do Anglie, neboť byl Žid a navíc představitel „degenerovaného“ umění. Podílel se na přípravě prestižního anglického hudebního slovníku Grove's Dictionary of Music and Musicians a přednášel v Cambridgi.

V roce 1940 byl spolu s dalšími rakouskými a německými emigranty po dobu několika měsíců internován na ostrově Man jako občan nepřátelské země. Po propuštění pokračoval v přednáškové činnosti v Oxfordu. V roce 1946 získal britské občanství. Obdržel řadu vyznamenání a ocenění, včetně cen města Vídně a Rakouské republiky, nikdy však nedostal nabídku, aby se vrátil na vídeňskou univerzitu.

Jeho tvůrčí činnost ukončila cévní mozková příhoda 18. ledna 1972. Zemřel v noci z 8. na 9. listopadu 1974 v Oxfordu. Je pohřben s celou svou rodinou na Ústředním hřbitově ve Vídni.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Wellesz během svého života zkomponoval minimálně 112 číslovaných prací a cca 20 skladeb bez opusových čísel. Přes velké množství skladeb je Egon Wellesz mnohem více znám svými muzikologickými pracemi z oblasti byzantské hudby. Za tyto práce obdržel v roce 1932 v Oxfordu čestný doktorát jako první rakouský skladatel od dob Josepha Haydna.

Jevištní díla[editovat | editovat zdroj]

Das Wunder der Diana, op. 18 (1914–1917), balet
Die Prinzessin Girnara, op. 27 (1919–1920), opera, libreto Jakob Wassermann
Persisches Ballett, op. 30 (1920), balet
Achilles on Skyros, op. 33 (1921), balet
Alkestis, op. 35 (1924), libreto Hugo von Hofmannsthal podle Euripida
Die Nächtlichen: Tanzsinfonien, op. 37 (1924), baletní scény
Die Opferung des Gefangenen, op. 40 (1924–1925), opera
Scherz, List und Rache, op. 41 (1927), libreto podle Johanna Wolfganga von Goethe
Die Bakchantinnen, op. 44 (1931), libreto skladatel podle Euripida, opera
Incognita, op. 69 (1950), libreto Elizabeth MacKenzie a William Congreve

Vokální skladby[editovat | editovat zdroj]

Drei gemischte Chöre, op. 43 (1930), text Angelus Silesius
Fünf kleine Männerchöre, op. 46 (1932) text Ludwig Derleth
Drei geistliche Chöre, op. 47 (1932) text Rudolf Alexander Schröder
Zwei Gesänge, op. 48 (1932) text Rudolf Alexander Schröder
Mass in F minor, op. 51 (1934)
Quant'è bella Giovinezza, op. 59 (1937)
Carol, op. 62a (1944)
Proprium Missae, Laetare, op. 71 (1953)
Kleine Messe in G major, op. 80a (1958)
Alleluia, op. 80b (1958)
Laus Nocturna, op. 88 (1962)
Missa brevis, op. 89 (1963)
To Sleep, op. 94 (1965)
Festliches Präludium, op. 100 (1966)

Orchestrální skladby[editovat | editovat zdroj]

Heldensang, op. 2 (1905)
Vorfrühling, op. 12 (1912)
Suite, op. 16 (1913)
Suita pro housle a komorní orchestr, op. 38 (1924)
Mitte des Lebens, op. 45 (1931–32), kantáta
Klavírní koncert, op. 49 (1933)
Amor Timido, op. 50 (1933), arie pro soprán a malý orchestr, slova Pietro Metastasio
Prosperos Beschwörungen, op. 53 (1934–36), pět symfonických básní podle Williama Shakespeara
Lied der Welt, op. 54 (1936–38), pro soprán a orchestr, text Hugo von Hofmannsthal
Leben, Traum und Tod, op. 55 (1936–37), pro alt a orchestr text Hugo von Hofmannsthal
Schönbüheler Messe C-dur, op. 58 (1937)
Symphony No. 1, op. 62 (1945)
Symphony No. 2, op. 65 (1947–48), The English
Symphony No. 3, op. 68 (1949–51)
Symphony No. 4, op. 70 (1951–53), Austriaca
Symphony No. 5, op. 75 (1955–56)
Houslový koncert, op. 84 (1961)
Four Songs of Return, op. 85 (1961)
Duineser Elegie, op. 90 (1963) pro soprán sbor a orchestr, text Rainer Maria Rilke
Musik pro smyčcový orchestr, op. 91 (1964)
Ode an die Musik, op. 92 (1965) pro baryton nebo alt a komorní orchestr, text Friedrich Hölderlin podle Pindara
Symphony No. 6, op. 95 (1965)
Vision pro soprán a orchestr, op. 99 (1966), text Georg Trakl
Mirabile Mysterium, op. 101 (1967) pro sóla, sbor a orchestr
Symphony No. 7, op. 102 (1967–68), Contra torrentem
Canticum Sapientiae, op. 104 (1968) pro baryton, sbor a orchestr na texty Starého zákona
Divertimento, op. 107 (1969)
Symphonic Epilogue, op. 108 (1969)
Symphony No. 8, op. 110 (1970)
Symphony No. 9, op. 111 (1970–71)

Komorní hudba[editovat | editovat zdroj]

Smyčcový kvartet č. 1, op. 14 (1912)
Smyčcový kvartet č. 2, op. 20 (1915–16)
Geistliches Lied, op. 23 (1918–19) pro zpěv, housle, violu a klavír
Smyčcový kvartet č. 3, op. 25 (1918)
Smyčcový kvartet č. 4, op. 28 (1920)
Sonáta pro violoncello sólo, op. 31 (1920)
Zwei Stücke pro klarinet a klavír, op. 34 (1922)
Sonáta pro housle sólo, op. 36 (1923)
Sonnet by Elizabeth Barrett-Browning pro soprán a smyčcový kvartet, op. 52 (1934)
Suita pro violoncello sólo, op. 39 (1924)
Suita pro housle a klavír, op. 56 (1937/1957)
Suitpro flétnu, op. 57 (1937)
Smyčcový kvartet č. 5, op. 60 (1943)
The Leaden Echo and the Golden Echo, kantáta pto soprán, klarinet violoncello a klavír, op. 61 (1944), text Gerard Manley Hopkins
Smyčcový kvartet č. 6, op. 64 (1946)
Smyčcový kvartet č. 7, op. 66 (1948)
Octet, op. 67 (1948–49)
Sonáta pro housle sólo, op. 72 (1953/59)
Suita, op. 73 (1954) pro flétnu, hooboj, klarinet, lesní roh a fagot
Suite pro sólo klarinet, op. 74 (1956)
Suita pro sólo hoboj, op. 76 (1956)
Suita pro fagot, op. 77 (1957)
Smyčcový kvartet č. 8, op. 79 (1957)
Quintet, op. 81 (1959) pro klarinet, a smyčcový kvartet
Smyčcové trio, op. 86 (1962)
Rhapsody for viola solo, op. 87 (1962)
Fünf Miniaturen pro housle a klavír, op. 93 (1965)
Partita in Honor of Johann Sebastian Bach, op. 96 (1965) pro varhany
Smyčcový kvartet č. 9, op. 97 (1966)
Four Pieces pro smyčcový kvartet, op. 103 (1968)
Four Pieces pro smyčcové trio, op. 105 (1969, second version 1971)
Four Pieces pro smyčcový kvintet, op. 109 (1970)
Preludium pro violu, op. 112 (1971)

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

1953 - Cena města Vídně za hudbu
1957 - Komandér Řádu britského impéria
1957 - Velká stříbrná medaile města Paříž
1959 - Čestný odznak Za zásluhy o Rakouskou republiku
1961 - Velká rakouská státní cena za hudbu (Großer Österreichischer Staatspreis)
1961 - Řád svatého Řehoře Velikého (Vatikán)
1971 - Zahraniční člen Srbské akademie věd a umění
1971 - Čestný odznak Za vědu a umění (Rakousko)
1973 - Čestný člen Společnosti přátel hudby ve Vídni

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ Georg Gaugusch: Wer einmal war. Das jüdische Großbürgertum Wiens 1800-1938 L–R. Vídeň. 2016. ISBN 978-3-85002-773-1.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Robert Scholium: Egon Wellesz, Osterreichische Komponisten des XX. Jahrhundert, II (Vienna, 1964)
Hans F. Redlich: Egon Wellesz, The Musical Quarterly, XXVI (1940), 65–75

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Egon Wellesz na Wikimedia Commons
Volně přístupné partitury děl od {{{cname}}} v projektu IMSLP
Egon Wellesz (1885 -1974) The Forgotten Modernist – životopis, fotografie, hudební ukázky (anglicky)
Rakouská stránka věnovaná skladateli (anglicky), (německy)

[b4a1da30fe5110cb456035b6661b8abbf1fc862a-1] Georg Gaugusch: Wer einmal war. Das jüdische Großbürgertum Wiens 1800-1938 L–R. Vídeň. 2016. ISBN 978-3-85002-773-1.

[1]