Dvoustátní řešení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Plakát mírového hnutí: Izraelská a palestinská vlajka a slovo mír v arabštině a hebrejštině. Podobné obrázky používá několik skupin podporujících dvoustátní řešení konfliktu.

Dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládá vznik nezávislého Státu Palestina vedle Státu Izrael na západ od řeky Jordán. Hranice mezi oběma státy je stále předmětem sporů a jednání, přičemž palestinští a arabští představitelé trvají na „hranicích roku 1967“, což Izrael neakceptuje. Území bývalého Britského mandátu Palestina (včetně západního Jeruzaléma), které se nestalo součástí palestinského státu, by bylo i nadále součástí Izraele.

V roce 1947 přijalo Valné shromáždění OSN plán na rozdělení Palestiny, který byl arabskými představiteli odmítnut.[1] V roce 1974 vyzvala rezoluce OSN k vytvoření „dvou států, Izraele a Palestiny... vedle sebe v bezpečných a uznaných hranicích“ spolu se „spravedlivým řešením otázky uprchlíků v souladu s rezolucí OSN č. 194“.[2][3][4] Hranice Státu Palestina by „vycházely z hranic před rokem 1967“. Poslední rezoluce z listopadu 2013 byla schválena poměrem 165:5, přičemž 6 členů se zdrželo hlasování;[5] Izrael a Spojené státy hlasovaly proti.[6]

Palestinské vedení se k této koncepci hlásí již od arabského summitu ve Fesu v roce 1982.[7] Izrael považuje kroky palestinských představitelů směřující k mezinárodnímu uznání Státu Palestina za jednostranné. Tvrdí také, že nejsou v souladu s vyjednaným dvoustátním řešením.

Mapa Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy, 2011. Dohodnout se na přijatelných hranicích je hlavním problémem dvoustátního řešení.
Oblast C Západního břehu Jordánu kontrolovaná Izraelem (modře a červeně), prosinec 2011

V roce 2009 bylo oznámeno, že ačkoli průzkumy veřejného mínění trvale ukazují, že většina Izraelců a Palestinců je pro vyjednané dvoustátní řešení, „roste rozčarování“ z dvoustátního řešení.[8] Celkem 60 % Palestinců v roce 2014 uvedlo, že konečným cílem jejich národního hnutí by mělo být „usilovat o znovuzískání celé historické Palestiny od řeky k moři“.[9] Průzkum zveřejněný v roce 2021 Palestinským centrem pro politiku a průzkumy ukázal, že dvoustátní řešení podporuje pouze 39 % Palestinců.[10] Další zpráva, kterou v roce 2021 zveřejnila RAND Corporation, zjistila, že Izraelci napříč politickým spektrem jsou proti dvoustátnímu řešení.[11]

Diplomatických snah o realizaci dvoustátního řešení bylo mnoho, počínaje Madridskou konferencí v roce 1991. Následovaly dohody z Osla z roku 1993 a neúspěšný summit v Camp Davidu v roce 2000, po němž následovala jednání v Tabě na začátku roku 2001. V roce 2002 Liga arabských států navrhla Arabskou mírovou iniciativu. Poslední iniciativou, která dopadla rovněž neúspěšně, byla mírová jednání v letech 2013-2014. Průzkum mezi odborníky z roku 2021 ukázal, že 52 % z nich se domnívá, že dvoustátní řešení již není dosažitelné; 77 % se domnívá, že pokud by se ho nepodařilo dosáhnout, výsledkem by bylo „jednostátní řešení podobné apartheidu“.[12]

Historie dvoustátního řešení[editovat | editovat zdroj]

První návrh na vytvoření židovského a arabského státu v Britském mandátu Palestina byl předložen ve zprávě Peelovy komise z roku 1937, přičemž mandát se nadále vztahoval pouze na malou oblast zahrnující Jeruzalém. Doporučený návrh na rozdělení odmítla arabská komunita v Palestině[13][14] a přijala ho většina židovského vedení.

Rozdělení bylo znovu navrženo v plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947. Navrhoval trojí rozdělení, opět s odděleným Jeruzalémem pod mezinárodní správou. Plán rozdělení byl židovským vedením přijat. Plán však odmítlo vedení arabských národů a palestinské vedení, které se postavilo proti jakémukoli rozdělení Palestiny a proti jakékoli nezávislé židovské přítomnosti v oblasti. Po zániku Britského mandátu Palestina vypukla v roce 1948 arabsko-izraelská válka o kontrolu nad sporným územím, která skončila dohodami o příměří z roku 1949. Výsledkem války byl útěk nebo vyhnání 711 000 Palestinců, které Palestinci nazývají Nakba, z území, z nichž se stal Izrael.[15] Namísto vytvoření palestinského státu na území, které Izrael nekontroloval, se arabské státy rozhodly podporovat Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě a palestinští uprchlíci zůstali bez státní příslušnosti.[16]

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a uznání práv Palestinců[editovat | editovat zdroj]

Po šestidenní válce v roce 1967 Rada bezpečnosti OSN jednomyslně přijala Rezoluci č. 242, v níž vyzvala Izrael ke stažení z území okupovaných během války výměnou za „ukončení všech nároků nebo válečných stavů“ a „uznání svrchovanosti, územní celistvosti a politické nezávislosti každého státu v oblasti“. Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která vznikla v roce 1964, rezoluci ostře kritizovala s tím, že omezuje otázky Palestiny na problém uprchlíků.[17]

V září 1974 navrhlo 56 členských států, aby byla „otázka Palestiny“ zařazena jako bod na pořad jednání Valného shromáždění. V rezoluci přijaté 22. listopadu 1974 Valné shromáždění potvrdilo práva Palestinců, která zahrnovala „právo na sebeurčení bez vnějších zásahů“, „právo na národní nezávislost a svrchovanost“ a „právo na návrat do svých domovů a na svůj majetek“. Od té doby byla tato práva potvrzována každý rok.[3]

Organizace pro osvobození Palestiny souhlasí s dvoustátním řešením[editovat | editovat zdroj]

První náznak, že by OOP byla ochotna přijmout dvoustátní řešení (alespoň na přechodnou dobu), vyslovil Saíd Hamámí v 70. letech.[18][19]

Rezoluce Rady bezpečnosti z června 1976, které podporovaly dvoustátní řešení založené na hranicích z doby před rokem 1967, byly vetovány Spojenými státy,[20] které podporovaly dvoustátní řešení, ale tvrdily, že o hranicích musí jednat přímo strany. Tato myšlenka měla od poloviny 70. let 20. století drtivou podporu Valného shromáždění OSN.[21]

Palestinská deklarace nezávislosti z 15. listopadu 1988, která se odvolávala na plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 a obecně na „rezoluce OSN od roku 1947“, byla interpretována jako nepřímé uznání Izraele a podpora dvoustátního řešení. Plán na rozdělení byl použit k legitimizaci palestinské státnosti. Následná upřesnění byla považována za první výslovné palestinské uznání Izraele.[22][23]

Diplomatické snahy[editovat | editovat zdroj]

     Uznání pouze Izraele
     Uznání Izraele i palestinského státu
     Uznání pouze palestinského státu

Po vypuknutí první intifády v roce 1987 se věnovala značná diplomatická práce vyjednávání o dvoustátním řešení mezi stranami, počínaje Madridskou konferencí v roce 1991. Nejvýznamnějším z těchto jednání byly dohody z Osla, které oficiálně rozdělily palestinské území do tří administrativních celků a vytvořily rámec pro to, jak dnes funguje velká část politických hranic Izraele s palestinskými územími. Dohody vyvrcholily summitem v Camp Davidu v roce 2000 a následnými jednáními v Tabě v lednu 2001, ale konečné dohody nebylo nikdy dosaženo. Násilné vypuknutí druhé intifády v roce 2000 ukázalo zklamání palestinské veřejnosti z dohod z Osla a přesvědčila mnoho Izraelců, že jednání byla marná.

O možném dvoustáním řešení diskutovali představitelé Saúdské Arábie a USA.[24] V roce 2002 navrhl saúdskoarabský korunní princ Abd Alláh bin Abd al-Azíz (který byl v letech 2005 až 2015 králem) Arabskou mírovou iniciativu, která získala jednomyslnou podporu Ligy arabských států, zatímco izraelští představitelé odmítají o této iniciativě diskutovat. Prezident Bush oznámil svou podporu palestinskému státu, čímž otevřel cestu k Rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1397 podporující dvoustátní řešení.[25][26]

Na konferenci v Annapolis v listopadu 2007 se tři hlavní strany – Organizace pro osvobození Palestiny, Izrael a USA – dohodly na dvoustátním řešení, které je základem pro jednání. Na summitu se však nepodařilo dosáhnout dohody.

Po konfliktu, který vypukl mezi dvěma hlavními palestinskými stranami, Fatahem a Hamásem, převzal Hamás kontrolu nad Pásmem Gazy, čímž se Palestinská autonomie rozdělila na dvě politické strany, z nichž každá se prohlašuje za skutečné zástupce palestinského lidu. Fatah ovládal Palestinskou autonomii na Západním břehu Jordánu a Hamás vládl v Gaze.

Poslední iniciativou byla mírová jednání v letech 2013-2014 pod vedením Johna Kerryho, ministra zahraničních věcí USA. Ani při těchto jednáních se nepodařilo dosáhnout dohody.

Fungování[editovat | editovat zdroj]

Do roku 2010, kdy měly být obnoveny přímé rozhovory, pokračující růst osad na Západním břehu Jordánu a pokračující silná podpora osad ze strany izraelské vlády značně zmenšily území a zdroje, které by byly k dispozici palestinskému státu, což mezi Palestinci a levicovými Izraelci vyvolalo pochybnosti o tom, zda je dvoustátní řešení nadále možné.[27] V lednu 2012 zpráva vedoucích představitelů Evropské unie o východním Jeruzalémě konstatovala, že pokračující osídlovací aktivity Izraele a špatná situace palestinského obyvatelstva ve východním Jeruzalémě i v oblasti C snižují pravděpodobnost dvoustátního řešení.[28] Ministerstvo zahraničních věcí Izraele tuto zprávu odmítlo s tím, že je „založena na částečném, neobjektivním a jednostranném zobrazení skutečnosti“.[29] V květnu 2012 Evropská rada zdůraznila své „hluboké znepokojení nad vývojem na místě, který může znemožnit dvoustátní řešení“.[30]

Dne 29. listopadu 2012 Valné shromáždění OSN hlasovalo 138 hlasy pro, 9 proti a 46 zdrženými hlasy o uznání Palestiny jako „nečlenského pozorovatelského státu“. Následujícího dne oznámil izraelský premiér Benjamin Netanjahu výstavbu 3 000 nových domů na území východně od východního Jeruzaléma, v oblasti označované jako „E-1“.[31] Tento krok okamžitě kritizovalo několik zemí, včetně Spojených států, a izraelští velvyslanci byli mimo jiné osobně předvoláni k jednání s vládními představiteli ve Spojeném království, Francii a Německu. Obamova administrativa označila izraelské rozhodnutí o výstavbě domů za „kontraproduktivní“, zatímco Austrálie uvedla, že stavební plány „ohrožují fungování dvoustátního řešení“. Tvrdí totiž, že navrhovaná osada E-1 by fyzicky rozdělila území pod kontrolou Palestinské autonomie na dvě části, neboť rozsah Palestinské autonomie nesahá až k řece Jordán a Mrtvému moři.[32][33][34][35][36] Izraelská strana práce vyjádřila podporu dvoustátnímu řešení, přičemž Jicchak Herzog prohlásil, že by to bylo „v zájmu Izraele“.[37]

V březnu 2015 Netanjahu prohlásil, že za jeho vlády palestinský stát nevznikne,[38] a zároveň uvedl, že nesouhlasí s řešením probíhajícího konfliktu mezi dvěma národy v podobě jednoho státu.[39]

Po kontroverzním uznání Jeruzaléma Trumpovou administrativou ve prospěch Izraele v prosinci 2017 palestinští představitelé uvedli, že tato změna politiky „ničí mírové proces“ a že toto rozhodnutí nepřímo znamená, že se Spojené státy „vzdávají své role mírového zprostředkovatele“,[40] který již nemůže v mírovém procesu vystupovat jako prostředník, protože Spojené státy nejsou neutrálním prostředníkem jednání.[41]

Průzkum mezi odborníky z roku 2021 ukázal, že 52 % respondentů se domnívá, že řešení v podobě dvou států již není možné. Pokud se nepodaří dosáhnout dvoustátního řešení, 77 % předpovídá „realitu jednoho státu podobnou apartheidu“ a 17 % „realitu jednoho státu s rostoucí nerovností, ovšem ne podobnou apartheidu“; pouze 1 % si myslí, že je pravděpodobné dvoustátní řešení s rovnocennými právy pro všechny obyvatele.[12]

Osady na Západním břehu Jordánu[editovat | editovat zdroj]

Rezoluce OSN potvrzují nelegálnost osad na Západním břehu Jordánu, včetně východního Jeruzaléma.[42] Byly předloženy návrhy na více než 50 kompenzací osadníkům za opuštěný majetek po evakuaci, k čemuž došlo po stažení osad Izraelem z Gazy v roce 2005 a ze Sinajského poloostrova v roce 1982.[43]

V prosinci 2016 byla oficiálně přijata Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2334, která odsuzuje izraelské osidlování na Západním břehu Jordánu.

Veřejné mínění v Izraeli a Palestině[editovat | editovat zdroj]

Demonstrace proti izraelské anexi Západního břehu Jordánu, Rabinovo náměstí, Tel Aviv, 6. června 2020

Mnoho Palestinců a Izraelců, stejně jako Liga arabských států,[44] prohlásilo, že by přijali řešení dvou států založené na dohodách o příměří z roku 1949, které se častěji označují jako „hranice z roku 1967“. V průzkumu veřejného mínění z roku 2002 72 % Palestinců i Izraelců podpořilo mírové řešení založené na hranicích z roku 1967, pokud by každá skupina mohla být ujištěna, že druhá strana bude spolupracovat při ústupcích nezbytných pro takové řešení.[45] Celkem 70 % Palestinců na Západním břehu Jordánu, 48 % Palestinců v Pásmu Gazy spolu a 52 % Izraelců podle průzkumu z roku 2013 podporuje „nezávislý palestinský stát spolu s Izraelem“.[46]

Podpora dvoustátního řešení se liší podle toho, jak je otázka formulována. Někteří izraelští novináři naznačují, že Palestinci nejsou připraveni přijmout židovský stát za jakýchkoli podmínek.[47][48] Podle jednoho průzkumu „méně něž 2 z 10 Arabů, jak palestinských, tak všech ostatních, věří v právo Izraele na existenci jako národa s židovskou většinou“.[49] Jiný průzkum, citovaný ministerstvem zahraničí USA, však naznačuje, že „78 % Palestinců a 74 % Izraelců věří, že mírová dohoda, která povede k tomu, že oba státy budou žít vedle sebe jako dobří sousedé“, je „nezbytná nebo žádoucí“.[50][51]

Od roku 2021 je většina Palestinců proti dvoustátnímu řešení. Průzkum Palestinské centra pro politiku a průzkumy v roce 2021 ukázal, že 39 % Palestinců řešení dvou států přijímá, zatímco 59 % ho odmítá.[10] Podpora je ještě nižší mezi mladšími Palestinci. Průzkum provedený před vypuknutím bojů v roce 2014 Washingtonským institutem pro blízkovýchodní politiku zjistil, že 60 % Palestinců tvrdí, že cílem jejich národního hnutí by mělo být „usilovat o znovuzískání celé historické Palestiny od řeky k moři“, zatímco pouze 27 % podporuje myšlenku, že by měli usilovat o „ukončení okupace Západního břehu Jordánu a Gazy a dosažení dvoustátního řešení“. Washingtonský institut pro blízkovýchodní politiku uvádí, že v minulosti se podpora dvoustátního řešení obvykle pohybovala mezi 40 až 55 %.[9]

Řešení dvou států se v izraelských průzkumech těší většinové podpoře, i když jeho vyhlídky se v průběhu času poněkud zhoršily.[52]

Další řešení[editovat | editovat zdroj]

Trumpův mírový plán na vytvoření Státu Palestina.

Dalšími možnostmi je jednostátní řešení (které by mohlo být buď federalistickým uspořádáním dvou režimů nebo unitárním státem)[53] či Alonův plán.

Trojstátní řešení[editovat | editovat zdroj]

Jako další alternativa bylo navrženo trojstátní řešení. Deník The New York Times uvedl, že Egypt a Jordánsko se obávají, že budou muset znovu převzít odpovědnost za Gazu a Západní břeh Jordánu.[54] Ve výsledku by se tak Gaza vrátila pod egyptskou správu a Západní břeh Jordánu pod jordánskou.[55]

Návrh dvojího občanství[editovat | editovat zdroj]

Řadu návrhů na udělení palestinského občanství nebo povolení k pobytu židovským osadníkům výměnou za odstranění izraelských vojenských zařízení ze Západního břehu předložili například[56] Jásir Arafat,[57] Ibrahím Sarsúr a Ahmed Kurej.

Izraelský ministr Moše Ja'alon v dubnu 2010 prohlásil, že „stejně jako Arabové žijí v Izraeli, měli by mít i Židé možnost žít v Palestině“. „Pokud hovoříme o soužití a míru, proč [Palestinci] trvají na tom, aby území, které dostanou, bylo etnicky vyčištěno od Židů?“[58]

Tuto myšlenku vyslovili jak zastánci dvoustátního řešení,[59] tak příznivci osadníků a konzervativních či fundamentalistických proudů v judaismu.[60]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Two-state solution na anglické Wikipedii.

  1. ↑ MORRIS, Benny. 1948: a history of the first Arab-Israeli war. [s.l.]: Yale University Press, 2008. 524 s. Dostupné online. ISBN 9780300126969. S. 66, 67, 72. 
  2. ↑ Question of Palestine – General Assembly [online]. Organizace spojených národů [cit. 2022-04-02]. Dostupné v archivu. 
  3. ↑ a b A/RES/3236 (XXIX) Question of Palestine [online]. Organizace spojených národů, 1974-11-22 [cit. 2022-04-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-01-01. 
  4. ↑ A/PV.2296 Question of Palestine (concluded) [online]. Organizace spojených národů, 1974-11-24 [cit. 2022-04-02]. Dostupné v archivu. 
  5. ↑ A/RES/65/16. Peaceful settlement of the question of Palestine, United Nations General Assembly [online]. Organizace spojených národů, 2011-01-25 [cit. 2022-04-02]. Dostupné v archivu. 
  6. ↑ Wrapping up annual consideration of Question of Palestine, situation in Middle East, adopts six resolutions by recorded vote [online]. Organizace spojených národů, 2013-11-26 [cit. 2022-04-02]. Dostupné v archivu. 
  7. ↑ TESSLER, Mark A. A History of the Israeli-Palestinian Conflict. [s.l.]: Indiana University Press, 1994. 906 s. Dostupné online. S. 718. 
  8. ↑ How Not to Make Peace in the Middle East. The New York Review of Books [online]. 2009-01-15 [cit. 2022-04-22]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b YGLESIAS, Matthew. One thing Israelis and Palestinians agree on: they don't like the two-state solution. Vox [online]. 2014-07-16 [cit. 2022-04-02]. Dostupné online. 
  10. ↑ a b Public Opinion Poll No (82) [online]. Palestinské centrum pro politiku a průzkumy, 2021-12-08 [cit. 2022-04-02]. Dostupné online. 
  11. ↑ Israelis unwilling to risk two-state solution, says new report. phys.org [online]. RAND Corporation, 2021-02-10 [cit. 2022-04-02]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b LYNCH, Marc; TELHAMI, Shibley. Biden says he will listen to experts. Here is what scholars of the Middle East think.. www.brookings.edu [online]. 2021-02-19 [cit. 2022-04-02]. Dostupné online. 
  13. ↑ SWEDENBURG, Ted. The Role of the Palestinian Peasantry in the Great Revolt 1936–1939. Příprava vydání Edmund Burke III, Ira Lapidus. Berkeley: University of California Press, 1988. ISBN 0-520-06868-8. S. 189–194. 
  14. ↑ PAPPE, Ilan. A History of Modern Palestine: One Land, Two Peoples. [s.l.]: Cambridge University Press, 2004. ISBN 0-521-55632-5. S. 333. 
  15. ↑ General Progress Report and Supplementary Report of the United Nations Conciliation Commission for Palestine [online]. Organizace spojených národů, 1950-10-23 [cit. 2022-04-02]. Dostupné v archivu. 
  16. ↑ AVNON, Dan. Anti-Zionism on Campus: The University, Free Speech, and BDS. Příprava vydání Andrew Pessin, Doron S. Ben-Atar. [s.l.]: Indiana University Press, 2018. S. 43–57. 
  17. ↑ The Question of Palestine and the United Nations [online]. Organizace spojených národů [cit. 2022-04-02]. S. 18. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-11-27. 
  18. ↑ AYOOB, Mohammed. The Middle East in world politics. [s.l.]: [s.n.], 1981. S. 90. 
  19. ↑ AGHA, Ḥusayn; FELDMAN, Shai; KHĀLIDĪ, Ahmad, Zeev Schiff. Track-II diplomacy: lessons from the Middle East. [s.l.]: [s.n.] S. 11. 
  20. ↑ CATTAN, Henry. The Palestine question. [s.l.]: [s.n.], 1988. Dostupné online. S. 307. 
  21. ↑ The Committee on the Exercise of the Inalienable Rights of the Palestinian People and the Division for Palestinian Rights [online]. Organizace spojených národů, 2005-12-12 [cit. 2022-04-02]. Dostupné v archivu. 
  22. ↑ RABIE, Mohamed. The U.S.-PLO Dialogue: The Swedish Connection. Journal of Palestine Studies [online]. University of California Press [cit. 2022-04-02]. DOI 10.1525/jps.1992.21.4.00p0140g. 
  23. ↑ QUANDT, William B. Peace Process: American Diplomacy and the Arab-Israeli conflict since 1967. Washington: Brookings Institution ISBN 0-520-08390-3. S. 367–375. 
  24. ↑ Transcript – House of Saud – Frontline [online]. [cit. 2022-04-02]. Dostupné online. 
  25. ↑ CAPLAN, Neil. The Israel–Palestine Conflict: Contested Histories [online]. [cit. 2022-04-02]. Dostupné online. ISBN 978-1444357868. 
  26. ↑ Full text of "Books, Essays, Articles, Reports - Various PDF Files (2)" [online]. [cit. 2022-04-02]. Dostupné online. 
  27. ↑ BRONNER, Ethan. In Mideast Talks, Scant Hopes From the Beginning. The New York Times [online]. 2010-08-20 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  28. ↑ HASS, Amira. EU Report: Israel Policy in West Bank Endangers Two-state Solution. Ha'arec [online]. 2012-01-12 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  29. ↑ RAVID, Barak. EU: Israel's Policies in the West Bank Endanger Two-state Solution. Ha'arec [online]. 2012-05-14 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  30. ↑ Council conclusions on the Middle East Peace Process – 3166th Foreign Affairs Council meeting [online]. 2012-5-14 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  31. ↑ PERALTA, Eydar. Israel Plans To Expand Settlements In East Jerusalem, West Bank. www.npr.org [online]. National Public Radio, 2012-11-30 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  32. ↑ Israel takes a harder line. Los Angeles Times [online]. 2012-12-04 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  33. ↑ KEINON, Herb. Australia joins countries criticizing settlements. The Jerusalem Post [online]. 2012-12-04 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  34. ↑ Israel responds to UN vote by building more homes [online]. YouTube, 2012-12-03 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  35. ↑ Israel to advance East Jerusalem building plans. USA Today [online]. [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  36. ↑ Explaining Israel’s Reaction to the U.N.’s pro-Palestinian Vote. The Daily Beast a Newsweek [online]. 2012-12-03 [cit. 2022-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-02-26. 
  37. ↑ Two state policy, settlements on Benjamin Netanyahu's agenda. The Australian [online]. 2017-02-19 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  38. ↑ AZULAY, Moran. Netanyahu says no Palestinian state if he remains PM. Ynet [online]. 2015-03-16 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  39. ↑ SALEM, Harriet. Netanyahu Backtracks on Election Pledge to Refuse a Two-State Solution After Sharp Words from the US. www.vice.com [online]. 2015-03-19 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  40. ↑ Jerusalem: Trump move prompts negative world reaction. BBC [online]. 2017-12-07 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  41. ↑ Arab League condemns US Jerusalem move. Al-Džazíra [online]. 2017-12-10 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  42. ↑ A/RES/68/15 Resolution adopted by the General Assembly on 26 November 2013 – General Assembly [online]. Organizace spojených národů, 2014-01-30 [cit. 2022-04-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  43. ↑ Israel OKs compensation for settlers leaving Sinai. www.csmonitor.com [online]. 1982-01-08 [cit. 2022-04-02]. Dostupné online. 
  44. ↑ What Is the Palestine Liberation Organization?. middleeast.about.com [online]. [cit. 2022-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-01-20. 
  45. ↑ Large Israeli and Palestinian Majorities Indicate Readiness for Two-State Solution Based on 1967 Borders [online]. 2002-12-09 [cit. 2022-04-03]. Dostupné v archivu. 
  46. ↑ SAAD, Lydia; MENDES, Elizabeth. Israelis, Palestinians Pro Peace Process, but Not Hopeful. news.gallup.com [online]. 2013-03-21 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  47. ↑ GOLDBERG, Jeffrey. Book Review | 'One State, Two States: Resolving the Israel/Palestine Conflict,' by Benny Morris. The New York Times [online]. 2009-05-20 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  48. ↑ STEPHENS, Bret. The No-State Solution. The Wall Street Journal [online]. 2009-01-13 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  49. ↑ BLANKLEY, Tony. BLANKLEY: The two-state ‘solution’ mirage. www.washingtontimes.com [online]. 2009-05-19 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  50. ↑ Polls Show Vast Support for Two-State Mideast Peace Solution [online]. 2009-07-02 [cit. 2022-04-03]. Dostupné v archivu. 
  51. ↑ HOFFMAN, Gil. 6 in 10 Palestinians reject 2-state solution, survey finds. The Jerusalem Post [online]. 2011-07-15 [cit. 2022-03-04]. Dostupné online. 
  52. ↑ Is One State Enough? [online]. 2017-06-12 [cit. 2022-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-04-18. 
  53. ↑ One State Threat. www.reut-institute.org [online]. 2004-01-11 [cit. 2022-04-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-01-28. 
  54. ↑ SLACKMAN, Michael. Crisis Imperils 2-State Plan, Shifting a Balance. The New York Times [online]. 2019-01-11 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  55. ↑ Israel-Palestine: The return of the Jordanian option. Ha'arec [online]. 2007-07-03 [cit. 2002-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  56. ↑ ELDAR, Akiva. Let them stay in Palestine. Ha'arec [online]. 2008-08-25 [cit. 2022-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-01-17. 
  57. ↑ Arafat may allow Jewish settlers to stay in West Bank. www.irishexaminer.com [online]. 2001-01-30 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  58. ↑ KEINON, Herb. 'No need to remove any settlements'. The Jerusalem Post [online]. 2010-04-16 [cit. 2022-03-04]. Dostupné online. 
  59. ↑ Jewish-Arab conflict. The Jerusalem Post [online]. [cit. 2022-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  60. ↑ EL-HADDAD, Laila. Interview: Israeli settler Avi Farhan. Al-Džazíra [online]. 2005-07-04 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KOHEN, Aharon. Israel and the Arab World. New York: Funk and Wagnalls, 1970. 576 s. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • HUNT, Cameron. Two-State Chimera, No-State Solution [online]. Countercurrents.org, 2007-05-24 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  • The Middle East conflict and the two-state solution [online]. 2009-09-23 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Demilitarized Palestinian State [online]. 2009-07-23 [cit. 2022-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-04. (anglicky) 
  • The Four Two-State Solutions [online]. 2011-06-25 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. (anglicky) 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dvoustátní_řešení&oldid=23279272“