Draškovićové

Draškovićové z Trakošćanu ; Draškovići Trakošćanski
Země	Chorvatské království Uhersko
Tituly	hrabata, uherský palatin
Rok založení	15. století
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Draškovićové z Trakošćanu (chorvatsky Draškovići Trakošćanski) jsou chorvatský šlechtický rod, který po mnoho staletí zastával významné úřady v politice i společenském, kulturním a hospodářském životě Chorvatska. V 17. století patřili k nejmocnějším rodům své země a dosáhli hraběcí hodnosti a titulu uherského palatina.

Původ a počátky

Do 15. století není o Draškovićích mnoho důvěryhodných informací. Pravděpodobně pocházejí ze starého chorvatského kmene Kršelac a je známo, že v 15. století vlastnili majetky kolem obce Zažično Donje (dnes Donje Pazarište) na západě regionu Lika a že patřili k nižší šlechtě.

Modrušský urbář, důležitý chorvatský právní dokument z roku 1486 psaný hlaholicí, uvádí, že šlechtická rodina Draškovićů vlastnila sedm panství.

Ve třech dokumentech z roku 1490 uchovávaných v maďarském Státním archivu v Budapešti je zmínka o „35 šlechticích z Drašković“, k nimž patří Jiří (Juraj) Drašković (žil mezi roky 1450 a 1490).

V dokumentu z roku 1520 se uvádí jméno Bartol Drašković Kninjanin, což naznačuje, že sídlil poblíž Kninu. Dnes je považován za předka hlavní rodové linie. V uvedeném dokumentu je zmíněn jako tajemník Dory Frankopanové. Jiné zdroje uvádějí, že byl vychovatelem bána Ivana Karloviće. Možná je pravda obojí, protože Ivan Karlović byl synem Karla Kurjakoviće, knížete z Krbavy, pocházejícího ze starého chorvatského rodu Gusićů, a jeho manželky Dory rozené Frankopanové.

Vzhledem k tureckému nebezpečí Bartol Drasković koncem dvacátých nebo počátkem třicátých let 16. století opustil staré rodinné majetky i svůj hrad v Bilině na západ od Knina a se svou rodinou se přestěhoval do severní části oblasti Pokuplje.

Vzestup

Přestože rodina v době turecké hrozby zchudla, Bartol s pomocí příbuzných umožnil svým synům Jiřímu, Kašparovi a Janovi (Ivanovi) získat solidní vzdělání, což mimo jiné přispělo k posílení jejich moci a vlivu. Bartolova manželka Ana byla sestrou kardinála Jiřího Utješinoviće, biskupa Velkého Varadína, který pocházel z Bartolova kraje a pomáhal rodině své sestry v nouzi, zejména poté, co Bartol zemřel v roce 1538.

Nejstarší syn Jiří byl teolog, biskup a chorvatský bán v letech 1567 až 1576, na konci svého života i kardinál, a zasloužil se o to, že Draškovićové obdrželi od Maxmiliána II. v roce 1567 hodnost baronů. O dva roky později dostal Bartolův syn Kašpar (I.) spolu se svým bratrem Jiřím jako kompenzaci nevyplaceného bánského platu hrad Trakošćan. Všichni další Draškovićové jsou Kašparovi potomci, protože byl jediný z bratří, který zanechal potomky; oženil se s Katarinou Sekeljovou z Ormože a měl syny Jana II. (1550–1613) a Petra I. (1555–1614), kteří jsou zakladateli dvou větví rodu. Třetí Bartolův syn Jan (I.) byl podle historických pramenů zabit během hrdinské obrany Szigetváru v roce 1566, když bojoval po boku Mikuláše Šubiče Zrinského.

Během následujících desetiletí členové rodu zvětšili svůj vliv a získali nové majetky (například Klenovnik 1572, Medvedgrad 1604, Božjakovina 1685 atd.). Tím rod zakořenil na severozápadě Chorvatska. Bývalí Draškovićové z Biliny se tak stali Draškovići z Trakošćanu.

Během 17. století Draškovićové dosáhli vrcholu moci a majetku, zejména v době Jana III. (1603–1648). Jan III. Drašković je jediným Chorvatem v historii, který byl zvolen uherským palatinem, nejvyšším soudním úředníkem a královským zástupcem (úřad zastával v letech 1646–1648); byl široce znám jako schopný válečník a byl členem řádu zlaté ostruhy. V roce 1631 mu Ferdinand II. udělil titul hraběte.

Boj proti Osmanům

Za dob tureckých nájezdů se Draskovićové intenzivně podíleli na obraně i na osvobozování chorvatských zemí a měli řadu vynikajících válečníků. Kromě výše uvedeného Jana III. vynikl například jeho otec Jan II., který spolu s tehdejším bánem Tomou Erdödyem bránil Sisak před osmanskou invazí roku 1593 a stal se později sám chorvatským bánem (1596–1608).

V roce 1716 osvobodil Jan V. Drašković (také pozdější bán) řadu obcí z osmanské okupace, například Jasenovac, Dubici a Kostajnici. Nepodařilo se mu však dobýt některé další významné původně chorvatské oblasti na hranici s Bosenským pašalikem, například Bihać a Novi Grad, a ty dodnes připadají Bosně.

Mecenáši kultury a umění

Stejně jako jiné známé a vzdělané šlechtické rodiny vlastnili Draškovićové bohatou knihovnu. Někteří členové psali knihy sami a mnoho z nich podporovalo chorvatskou kulturu a umění. Například biskup Jiří II. financoval tisk Kroniky Antuna Vramce v roce 1578 a hrabě Janko Drašković, slavný ilyrista, obětoval téměř celý majetek pro politické i kulturní účely. Na konci 18. a začátkem 19. století byl považován za nejvzdělanějšího Chorvata. Roku 1832 publikoval své nejslavnější dílo Dizertace, politický, ekonomický a kulturní program chorvatského národního obrození.

Významné je propojení rodu Draškovićů s rodem Zrinských, které roku 1645 posílil sňatek Mikuláše Zrinského s Marií Eusebií, dcerou hraběte Kašpara II. Draskoviće. Jedním z důsledků tohoto spojení bylo, že část knih z draškovićovké knihovny skončila v Mikulášově slavné Knihovně Zrinských, která je nyní součástí Národní a univerzitní knihovny v Záhřebu.

Některé z knih, které kdysi vlastnili příslušníci rodu Draškovićů, zejména svazky starší než knihy z hradu Trakošćan, jsou uloženy v Chorvatském národním archivu v Záhřebu.

Větve rodu

Během 17., 18. a 19. století se hrabata Draškovićové rozdělili do několika větví a stal se majiteli četných majetků, hradů, zámků a městských paláců nejen v Chorvatsku, ale i v dalších zemích, které byly tehdy součástí Habsburské monarchie (ve Slovinsku, Maďarsku, Rakousku a na Slovensku) i mimo ni (např. Švýcarsko). V jejich rukou byly chorvatské statky a hrady jako Trakošćan, Klenovnik, Vinica, Opeka, Zelendvor, Veliki Bukovec, Bisag, Hrašćina, Božjakovina, Brezovica a Rečica.

Kromě chorvatských bánů mezi Draškovići byli také hodnostáři církve (biskupové a kardinálové), vysocí vojenští důstojníci a státní úředníci (maďarský palatin, královští kancléři, královští poradci, soudci a další).

Po osvobození od turecké okupace se někteří členové rodu vrátili do regionu Kosinj, kde měli majetky v Ogulinu a Tounji.

Mezi nejznámější členy rodu patří:

Jiří I. (asi 1450–1490)
Bartol „Kninjanin“ († 1538)
Jiří II. (1525–1587), Bartolův nejstarší syn, kardinál a v letech 1567–1576 chorvatský bán
Kašpar I. (1530–1591), Bartolův druhý syn, od roku 1567 baron
Jan (Ivan) I. († asi 1566), Bartolův třetí syn, padl v bitvě
Jan II. Kašparův syn (1550–1613), Kašparův syn, v letech 1596–1608 chorvatský bán
Jan III. (1595/1603–1648), syn Jana II., roku 1631 povýšen do hraběcího stavu, v letech 1640–1646 chorvatský bán, 1646–1648 uherský palatin
Jan V. (1660–1733), vnuk Jana III., v letech 1732–1733 chorvatský bán
Josef Kazimir (1716–1765), syn Jana V., získal hodnost podmaršála habsburské armády
Janko (1770–1856), vnuk Josefa Kazimira, ilyrista
Jan X. (1916–1993), poslední majitel Trakošćanu

Po zrušení monarchie

Po druhé světové válce byl chorvatský majetek Draškovićů znárodněn a rod se přesunul do zahraničí a nakonec se usadil v rakouském Güssingu. Vznik nezávislého Chorvatska v 90. letech 20. století vytvořil podmínky pro návrat. Toho využil držitel dědičných práv a zástupce poslední žijící větve této staré chorvatské rodiny, dr. Karl hrabě Drašković (* 1923), který žil v Rakousku. V roce 1998 koupil svůj bývalý statek ve Velikém Bukovci nedaleko Ludbregu. Se svým synem Nikolausem (* 1968) tam podniká v zemědělství prostřednictvím firmy Agroludbreg.

Nikolaus Draškovič se oženil s libyjskou šlechtičnou Rulou, se kterou má dvojčata Ivana Alexandera a Marii Alisar a mladšího syna Karla.^[1]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grofovi Draškovići na chorvatské Wikipedii.

↑ FOTO: Nikolaus Drašković po prvi put s obitelji posjetio dvorac svojih predaka evarazdin.hr

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Draškovićové z Trakošćanu na Wikimedia Commons

[1] FOTO: Nikolaus Drašković po prvi put s obitelji posjetio dvorac svojih predaka evarazdin.hr

[1]