Divadlo U stolu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Divadlo U stolu
Vlevo palác Hausperských z Fanalu, sídlo Divadla U stolu
Vlevo palác Hausperských z Fanalu, sídlo Divadla U stolu
Základní informace
StátČeskoČesko Česko
Budova
Kód památky42206/7-87 (PkMISSezObr)
Další informace
Souřadnice
AdresaZelný trh 9, Brno-město, 602 00, Česko (Palác Hausperských z Fanálu)
Oficiální webOficiální web
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Divadlo U stolu bylo[1] brněnské divadlo, které se nacházelo na Zelném trhu 9. S Divadlem Husa na provázku sdílelo budovu paláce Hausperských z Fanalu. Divadlo U stolu začalo působit na přelomu let 1988/1989 z iniciativy herce, dramaturga a režiséra Františka Derflera, který byl rovněž uměleckým šéfem. Po celou dobu své existence bylo Divadlo U stolu jednou ze scén Centra experimentálního divadla (CED) společně s Divadlem Husa na provázku, s HaDivadlem a s Projektem CED.[2][3]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Divadlo U stolu zahájilo své působení scénickým čtením, téměř současně začalo vytvářet jevištní skladby, které byly doplněny o živou hudbu nebo tanec. Inscenační tvorba se dále rozmanitě rozrůstala, avšak divadlo si neustále zachovávalo své charakteristické rysy a hodnoty - závažná témata, jednoduché výtvarné zpracování a kvalitní herecké výkony.[4]

První úvahy o založení Divadla U stolu se objevily v osmdesátých letech, kdy František Derfler pořádal u sebe doma bytové přednášky a diskuze na různá témata, mezi nimiž nechybělo ani divadlo. Právě z této aktivity vzniklo na přelomu let 1988/1989 Divadlo U stolu jako nezávislá iniciativa, která měla za cíl vystupovat proti potlačování československé kultury. U zrodu divadla byli například filozof Josef Šafařík, spisovatelé Antonín Přidal a Milan Uhde, herci Jan Vlasák a František Derfler. Divadlo U stolu započalo své působení jako skupina nezávislých umělců různých oborů, z nichž většina z nich nesměla oficiálně působit. Dramaturgie tohoto bytového divadla se zpočátku soustředila především na křesťanské a spirituální texty, které se zabývaly existencionálními otázkami lidského života. Zprvu se divadlo zaměřilo na české autory jako byl Václav Havel (Pět dopisů Olze) nebo Josef Šafařík (Průkaz totožnosti). Později se objevili antičtí autoři (Král Oidipus) a klasici ruské literatury, jejichž díla byla také zdramatizována (Sen směšného člověka, Smrt Ivana Iljiče, Láhev je prázdná, zůstalo jen trošínku na dně, Legenda o Velkém inkvizitorovi). Divadlo ovšem inscenovalo i české autory jako například Jakuba Demla (Zapomenuté světlo) či Jaroslava Durycha (Boží duha).[3]

Komorní podmínky odrážel i intimní název divadla, který byl zcela doslovný. Tvůrčí proces se často odehrával u stolu obklopeného umělci.[3]

Kolem roku 2019 ukončilo divadlo svou činnost.[5]

Poetika a repertoár divadla[editovat | editovat zdroj]

Divadlo usilovalo o jednoduché, prosté, chudé divadlo komorního tvaru, které je zároveň významově bohaté; herci a diváci byli v intimním propojení. Cesta k osobnímu pojednání básní a jiných textů nesměřovalo pouze k čistému činohernímu tvaru, ale obsahovalo i pokusy o rozmanité jevištní předvedení, jako například o kombinaci slova a tance, či slov a hudby nebo zpěvu a tance či dramatu poskládanému pouze z poezie.[3]

Divadlo uvádělo nejen klasická dramata (např. Macbeth, Král Oidipus, Slečna Julie, Audience), ale také dramatizace a adaptace literárních děl (např. Příliš hlučná samota, Nastasja Filippovna, Legenda o Velkém inkvizitorovi).Uváděly se též básnické kompozice (např. Máj, V tomto světle se zatmívám, Zdi) či scénická čtení (např. Pět dopisů Olze, Magor, Průkaz totožnosti).[6][7][8]

Dramaturgickými náměty se často stávaly prózy, básně, písně, výtvarné náměty, vyprávění či soukromé dopisy. Tyto útvary se většinou zaobíraly existenciálními filozofickými otázkami či politickou situací. Všechny inscenace charakterizovalo jednoduché prostorové řešení a úcta ke slovu.[3]

Sklepní prostor byl u takového komorního přístupu výhodou a posiloval vztah sdělujících a přijímajících. Umělci zpracovávali kvalitní básnické texty (Teď na krk oprátku ti věší, Máj), které vyvolávaly hloubavé otázky, budily polemiky a nenásilně provokovaly (Král umírá, Audience).[7][8][9]

V Divadle U stolu bylo možno sledovat provázanost mezi režií a scénografií. Scénografové divadla dokázali vytvořit propracovanou scénografii, avšak vystačili si pouze s minimalistickými prostředky. Povětšinou prázdný či jednoduše řešený scénický prostor tak pomáhal hercům nasměrovat diváckou pozornost na slova a emoce.[9]

Mezi nejvýznamnější inscenace Divadla U stolu se řadí například Shakespearův Macbeth, Máchův Máj, nebo Legenda o Velkém inkvizitorovi na motivy Dostojevského Bratrů Karamazových.[4]

Macbeth[editovat | editovat zdroj]

František Derfler ve své úpravě Macbetha zúžil škálu postav na pouhých dvanáct, čímž celý děj tragédie zjednodušil. Stěžejním bodem inscenace se stala vražda krále Duncana. Hlavní dějovou linku tvořil vztah Macbetha (Viktor Skála) a Lady Macbeth (Helena Dvořáková). V inscenaci byl kladen důraz především na smyslnost a sexualitu ženských postav (Lady Macbeth, Čarodějnice) a na Macbethovu vnitřní vinu, trest a boje o moc. Důrazu na vinu a trest způsobil, že Macbeth v Divadle U stolu evokoval hrdiny Dostojevského románů.[4]

Máj[editovat | editovat zdroj]

Inscenace Máj spojovala slovo, živou hudbu a tanec. František Derfler podtrhl existenciální motivy. Původní znění Máchovy básně bylo mírně upraveno a zkráceno, vztah Jarmily (Erika Stárková) a Viléma (Jiří M. Valůšek) inscenátoři upozadili. Vypravěč (František Derfler) ukotvil svůj projev v přednesu, zatímco ostatní postavy děj vyjadřovali pomocí tance a pohybu. Derflerovi byla inspirací inscenace Máje v režii Evy Tálské.[4]

Legenda o Velkém inkvizitorovi[editovat | editovat zdroj]

Inscenace vyšla z adaptace Dostojevského románu Bratři Karamazovi, konkrétně z kapitol – Bratři se seznamují, Vzpoura a Velký inkvizitor. Rozhovor spolu vedli Ivan (Viktor Skála) s Ajlošou (Jiří M. Valůšek / Lukáš Vlček) a zaměřili se na smysl stvoření, svobodnou lidskou vůli a na ospravedlnění Boha za přítomnost zla ve světě. Inscenace se vrátila k rané tvorbě Divadla U stolu, jelikož nevyužívala žádné scénografie a soustředila se především na herecký výkon, emoce a slovo.[4]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Divadlo nemělo stálý herecký soubor, všichni umělci působili jako externisté. Většina z nich paralelně působila v Divadle Husa na provázku, Národním divadle Brno či Hadivadle. Osobnosti, které byly s Divadlem U stolu úzce spjaty díky časté spolupráci, jsou například Ivo Krobot (režisér, pedagog JAMU), Zdeněk Kluka (hudebník, skladatel), Ondřej Elbel (režisér) nebo Hana Halberstadt (choreografka, pedagožka JAMU).[10]

Přehled inscenací [3][6][editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Divadlo U stolu. www.divadloustolu.cz [online]. [cit. 2021-08-23]. Dostupné online. 
  2. Divadlo U stolu. www.divadloustolu.cz [online]. [cit. 2017-12-19]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f KOPECKÁ, Kateřina. Současná dramaturgie Divadla U stolu [online]. Brno: 2015. Dostupné online. 
  4. a b c d e BARTOŠOVÁ, Kateřina; SLÁMOVÁ. Člověk ve světle slova. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2016. 483 s. ISBN 978-80-7460-110-1. 
  5. LIBOR@DRBNA.CZ, TRIMA NEWS, s r o. Zemřel brněnský herec a režisér Derfler, signatář Charty 77. Brněnská Drbna - zprávy z Brna a Jihomoravského kraje [online]. [cit. 2021-08-23]. Dostupné online. (česky) 
  6. a b Divadlo U stolu. www.divadloustolu.cz [online]. [cit. 2017-12-19]. Dostupné online. 
  7. a b BUBENÍK, Josef. Texty I. [s.l.]: [s.n.], 2003. ISBN 80-902684-7-1. 
  8. a b BUBENÍK, Josef. Texty II. [s.l.]: [s.n.], 2006. ISBN 80-903467-1-5. 
  9. a b BUBENÍK, Josef. Sklepení II. Slavkov u Brna: [s.n.], 2004. ISBN 80-902684-6-3. 
  10. Divadlo U stolu. www.divadloustolu.cz [online]. [cit. 2017-12-19]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]