Divadlo U stolu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Divadlo U stolu
Vlevo palác Hausperských z Fanalu, sídlo Divadla U stolu
Vlevo palác Hausperských z Fanalu, sídlo Divadla U stolu
Základní informace
Stát ČeskoČesko Česko
Budova
Kód památky 42206/7-87 (PkMISSezObr)
Další informace
Souřadnice
Adresa Zelný trh 9, Brno-město, 602 00, Česko (Palác Hausperských z Fanálu)
Oficiální web Oficiální web
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Divadlo U stolu je brněnské divadlo, které se nachází na Zelném trhu 9. S Divadlem Husa na provázku sdílí budovu paláce Hausperských z Fanalu. Divadlo U stolu začalo působit na přelomu let 1988/1989 z iniciativy herce, dramaturga a režiséra Františka Derflera, který je rovněž uměleckým šéfem. Po celou dobu své existence je Divadlo U stolu jednou ze scén Centra experimentálního divadla (CED) společně s Divadlem Husa na provázku, s HaDivadlem a s Projektem CED.[1][2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Divadlo U stolu zahájilo své působení scénickým čtením, téměř současně začalo vytvářet jevištní skladby, které byly doplněny o živou hudbu nebo tanec. Inscenační tvorba se dále rozmanitě rozrůstá, avšak divadlo si neustále zachovává své charakteristické rysy a hodnoty - závažná témata, jednoduché výtvarné zpracování a kvalitní herecké výkony.[3]

První úvahy o založení Divadla U stolu se objevily v osmdesátých letech, kdy František Derfler pořádal u sebe doma bytové přednášky a diskuze na různá témata, mezi nimiž nechybělo ani divadlo. Právě z této aktivity vzniklo na přelomu let 1988/1989 Divadlo U stolu jako nezávislá iniciativa, která měla za cíl vystupovat proti potlačování československé kultury. U zrodu divadla byli například filozof Josef Šafařík, spisovatelé Antonín Přidal a Milan Uhde, herci Jan Vlasák a František Derfler. Divadlo U stolu započalo své působení jako skupina nezávislých umělců různých oborů, z nichž většina z nich nesměla oficiálně působit. Dramaturgie tohoto bytového divadla se zpočátku soustředila především na křesťanské a spirituální texty, které se zabývaly existencionálními otázkami lidského života. Zprvu se divadlo zaměřilo na české autory jako byl Václav Havel (Pět dopisů Olze) nebo Josef Šafařík (Průkaz totožnosti). Později se objevili antičtí autoři (Král Oidipus) a klasici ruské literatury, jejichž díla byla také zdramatizována (Sen směšného člověka, Smrt Ivana Iljiče, Láhev je prázdná, zůstalo jen trošínku na dně, Legenda o Velkém inkvizitorovi). Divadlo ovšem inscenuje i české autory jako například Jakuba Demla (Zapomenuté světlo) či Jaroslava Durycha (Boží duha).[2]

Komorní podmínky odráží i intimní název divadla, který je zcela doslovný. Tvůrčí proces se často odehrával u stolu obklopeného umělci.[2]

Poetika a repertoár divadla[editovat | editovat zdroj]

Divadlo usiluje o jednoduché, prosté, chudé divadlo komorního tvaru, které je zároveň významově bohaté; herci a diváci jsou v intimním propojení. Cesta k osobnímu pojednání básní a jiných textů nesměřuje pouze k čistému činohernímu tvaru, ale obsahuje i pokusy o rozmanité jevištní předvedení, jako například o kombinaci slova a tance, či slov a hudby nebo zpěvu a tance či dramatu poskládanému pouze z poezie.[2]

Divadlo uvádí nejen klasická dramata (např. Macbeth, Král Oidipus, Slečna Julie, Audience), ale také dramatizace a adaptace literárních děl (např. Příliš hlučná samota, Nastasja Filippovna, Legenda o Velkém inkvizitorovi).Uvádí se též básnické kompozice (např. Máj, V tomto světle se zatmívám, Zdi) či scénická čtení (např. Pět dopisů Olze, Magor, Průkaz totožnosti).[4][5][6]

Dramaturgickými náměty se často stávají prózy, básně, písně, výtvarné náměty, vyprávění či soukromé dopisy. Tyto útvary se většinou zaobírají existenciálními filozofickými otázkami či politickou situací. Všechny inscenace charakterizuje jednoduché prostorové řešení a úcta ke slovu.[2]

Sklepní prostor je u takového komorního přístupu výhodou a posiluje vztah sdělujících a přijímajících. Umělci zpracovávají kvalitní básnické texty (Teď na krk oprátku ti věší, Máj), které vyvolávají hloubavé otázky, budí polemiky a nenásilně provokují (Král umírá, Audience).[5][6][7]

V Divadle U stolu lze sledovat provázanost mezi režií a scénografií. Scénografové divadla dokáží vytvořit propracovanou scénografii, avšak vystačí si pouze s minimalistickými prostředky. Povětšinou prázdný či jednoduše řešený scénický prostor tak pomáhá hercům nasměrovat diváckou pozornost na slova a emoce.[7]

Mezi nejvýznamnější inscenace Divadla U stolu se řadí například Shakespearův Macbeth, Máchův Máj, nebo Legenda o Velkém inkvizitorovi na motivy Dostojevského Bratrů Karamazových.[3]

Macbeth[editovat | editovat zdroj]

František Derfler ve své úpravě Macbetha zúžil škálu postav na pouhých dvanáct, čímž celý děj tragédie zjednodušil. Stěžejním bodem inscenace se stala vražda krále Duncana. Hlavní dějovou linku tvořil vztah Macbetha (Viktor Skála) a Lady Macbeth (Helena Dvořáková). V inscenaci byl kladen důraz především na smyslnost a sexualitu ženských postav (Lady Macbeth, Čarodějnice) a na Macbethovu vnitřní vinu, trest a boje o moc. Důrazu na vinu a trest se způsobil, že Macbeth v Divadle U stolu evokoval hrdiny Dostojevského románů.[3]

Máj[editovat | editovat zdroj]

Inscenaci Máj spojovala slovo, živou hudbu a tanec. František Derfler podtrhl existenciální motivy. Původní znění Máchovy básně bylo mírně upraveno a zkráceno, vztah Jarmily (Erika Stárková) a Viléma (Jiří M. Valůšek) inscenátoři upozadili. Vypravěč (František Derfler) ukotvil svůj projev v přednesu, zatímco ostatní postavy děj vyjadřovali pomocí tance a pohybu. Derflerovi byla inspirací inscenace Máje v režii Evy Tálské.[3]

Legenda o Velkém inkvizitorovi[editovat | editovat zdroj]

Inscenace vyšla z adaptace Dostojevského románu Bratři Karamazovi, konkrétně ze kapitol – Bratři se seznamují, Vzpoura a Velký inkvizitor. Rozhovor spolu vedli Ivan (Viktor Skála) s Ajlošou (Jiří M. Valůšek / Lukáš Vlček) a zaměřili se na smysl stvoření, svobodnou lidskou vůli a na ospravedlnění Boha za přítomnost zla ve světě. Inscenace se vrátila k rané tvorbě Divadla U stolu, jelikož nevyužívala žádné scénografie a soustředila se především na herecký výkon, emoce a slovo.[3]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Divadlo nemá stálý herecký soubor, všichni umělci působí jako externisté. Většina z nich paralelně působí v Divadle Husa na provázku, Národním divadle Brno či Hadivadle. Osobnosti, které jsou s Divadlem U stolu úzce spjaty díky časté spolupráci, jsou například Ivo Krobot (režisér, pedagog JAMU), Zdeněk Kluka (hudebník, skladatel), Ondřej Elbel (režisér) nebo Hana Halberstadt (choreografka, pedagožka JAMU).[8]

Přehled inscenací [2][4][editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Divadlo U stolu. www.divadloustolu.cz [online]. [cit. 2017-12-19]. Dostupné online. 
  2. a b c d e f KOPECKÁ, Kateřina. Současná dramaturgie Divadla U stolu [online]. Brno: 2015. Dostupné online. 
  3. a b c d e BARTOŠOVÁ, Kateřina; SLÁMOVÁ. Člověk ve světle slova. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2016. 483 s. ISBN 978-80-7460-110-1. 
  4. a b Divadlo U stolu. www.divadloustolu.cz [online]. [cit. 2017-12-19]. Dostupné online. 
  5. a b BUBENÍK, Josef. Texty I. [s.l.]: [s.n.], 2003. ISBN 80-902684-7-1. 
  6. a b BUBENÍK, Josef. Texty II. [s.l.]: [s.n.], 2006. ISBN 80-903467-1-5. 
  7. a b BUBENÍK, Josef. Sklepení II. Slavkov u Brna: [s.n.], 2004. ISBN 80-902684-6-3. 
  8. Divadlo U stolu. www.divadloustolu.cz [online]. [cit. 2017-12-19]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]