Leonid Nikolajevič Andrejev

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Portrét Leonida Andrejeva
Příbuzenstvo
syn Daniil Andrejev

Leonid Nikolajevič Andrejev (rusky Леонид Николаевич Андреев, 21. srpen greg. / 9. srpen jul. 1871, Orel, Rusko - 12. září 1919, Kuokkala, Finsko) je významný spisovatel a dramatik konce 19. a počátku 20. století. Jeden z nejsložitějších a vnitřně nejrozporuplnějších představitelů ruské literatury předrevolučního období.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny. Po absolvování gymnázia v Orlu studoval práva nejprve na petrohradské, později na moskevské universitě. Studia dokončil r. 1897. Poté se zabýval advokátní praxí, brzy jí však zanechal a věnoval se plně literární činnosti. Jeho první povídka O golodnom studente (O hladovém studentu), od níž si sliboval úspěch, mu byla vrácena redakcí petrohradského listu Nedelja (Týden). Stejný osud stihl i jinou ranou povídku Obnažennaja duša (Obnažená duše). Roku 1895 bylo otištěno několik jeho črt o studentském životě v listě Orlovskij vestnik (Orlovský věstník) a také povídka On, ona i vodka. Tyto prvotiny však zůstaly vcelku nepovšimnuty. Od roku 1897 působil jako zpravodaj v listě Moskovskij vestnik (Moskevský věstník) a později jako fejetonista v moskevském listě Kur´jer, v němž uveřejňoval v letech 1898-1903 fejetony, publicistické stati a divadelní referáty pod názvem Meloči žizni (Drobný život) podepisoval je pseudonymem Džems Linč. V témž listě otiskoval i svá beletristická díla. Prvním z nich byla povídka Bargamot i Gara´ska (1898), jíž si povšiml Maxim Gorkij, který později získal Andrejeva ke spolupráci s nakladatelstvím Znanije.

V raných dílech Andrejev navázal na humanistické tradice ruské literatury 19.století. Jeho rané fejetony a povídky, v nichž líčil těžký život městské chudiny a drobných řemeslníků, se vyznačovaly ostře kritickým vztahem k buržoazní společnosti. Již zde se projevovala Andrejevova skepse i sklon k psychologizaci, soustředění na vnitřní svět jednotlivce, na pocit ztracenosti lidského individua v nepřátelském prostředí. Zazněl tu už protest proti odlidštění života v soudobé civilizaci, většinou však jeho hrdinové byli pasivními oběťmi okolností, jímž se nedokázali vzepřít. V mnoha povídkách lze již vysledovat prvky, jež později převládly ve zralé Andrejevově tvorbě - nevíru v rozum v povídkách Mysl(1902) a Prizraki (1904), přeceňování síly slepých pudů a živočišných instinktů v novelách Bezdna (1902) a V tumane (1902), snahu o filozofické zobecnění a alegorizaci příběhu v povídce Stena (Stěna - 1901) apod. Svérázným vyjádřením Andrejevova atheismu i jeho absolutní skepse bylo „bohoborectví“ v novele Žizn´ Vasilija Fivejskogo (Život Vasilije Fivejskogova (1903)), v dramatu Savva aj. V některých dílech zobrazil své sympatie k revolučnímu hnutí, např. v povídkách V tëmnuju dal´ (V temnou dál - 1900), Inostranec (Cizinec - 1902), Marsel´jeza (Marsejeza - 1903), Iz rasskaza, kotoryj nikogda ne bude okončen (Povídka, která nebude nikdy dokončena - 1908), Ivan Ivanovič (1908). V novele Krasnyj smech (Červený smích 1904) odhalil nelidskou tvář války. Represálie vůči revolucionářům po porážce revoluce odsoudil z humanistických pozic v dramatu K zvezdam (Ke hvězdám - 1906) i v řadě novel, z nichž nejproslulejší jsou Rasskaz o sedmi pověšenych (1908) a Gubernator (1906). V pozdějších letech, kdy se ideově rozešel s Maximem Gorkým i jeho programem realistické, politicky angažované a výrazně demokraticky orientované literatury, převládl v jeho tvorbě sklon k subjektivismu a k filozofickým abstrakcím.

Po roce 1908 se převažujícím principem jeho tvorby stala groteskní deformace skutečností, čímž se do značné míry přiblížil soudobým modernistickým literárním směrům. V jistém smyslu lze mluvit o Andrejevově expresionismu, ačkoliv se tento směr zformoval značně později. Tato nová Andrejevova orientace se nejmarkantněji projevila v cyklu jeho tzv. filozofických her, jež lze jen těžko zařadit k některému uměleckému směru. Současníci je považovali za hry převážně symbolistní, ovšem v mnohých z nich nalezneme vedle rysů expresionistických i silné realistické znaky. Cyklus tvoří dramata Žizn´ Čeloveka (Život člověka - 1906), Car´-golod (Car Hlad - 1907), Čërnyje maski (Černé masky - 1908), Anatema (1909) a Okean (Oceán - 1910). V těchto dramatech autor řešil především problém lidské existence - otázku života a smrti, dobra a zla, rozumu a citu a v neposlední řadě problém svobody osobnosti a lidské nesmrtelnosti. Pod vlivem Schopenhauerovy filozofie zobrazoval lidský život hluboce pesimisticky, jako věčný, nesmyslný pohyb v kruhu. Současně s vysoce abstraktními mystickými dramaty psal i nadále hry kriticko-realistického zaměření. V divadelních hrách Dni našej žizni (Dny našeho žití - 1908) a Gaudeamus (1909) zobrazil banální život změšťáčtělých studentů, v třídílném cyklu Anfisa (1909), Katerina Ivanovna (1912) a Profesor Storicyn (1912) pak morální rozklad měšťácké rodiny. Nejzralejším Andrejevovým realisticko-psychologickým dramatem je Tot, kto polučajet poščëčiny (Ten, kdo dostává políčky - 1915). Realistické tendence jsou zde spojeny s romanticko-melodramatickými motivy, jež dodávají dramatu podmanivou emocionálnost. Hra je protestem proti malosti a nelidskosti měšťáckého světa, skutečně lidské city autor nachází jen mezi vyvrženci nebo mezi cirkusáckou bohémou. Po roce 1910 žil Andrejev trvale ve Finsku, kde ho také zastihla světová válka. V té době hodně psal, přestože jeho zdraví se rychle zhoršovalo. Jaro a podzim 1917 prožil v Petrohradě, po Říjnové revoluci, již nepochopil a nepřijal, se opět vrátil do Finska. Jeho posledním dílem byla kniha Dnevnik satany (Satanův deník - 1919), napsaná krátce před smrtí, v níž zachytil válečné šílenství a předvídal brzký zánik lidské civilizace.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • Ivo Pospíšil: Fenomén šílenství v ruské literatuře 19. a 20. století, Brno : Masarykova univerzita, 1995, ISBN 80-210-1083-5
  • Jiří Honzík: Dvě století ruské literatury, Praha : Torst, 2000, ISBN 80-7215-104-5
  • Miroslav Zahrádka: Ruská literatura XX. století : literární proudy a osobnosti, Olomouc : Periplum, 2003, ISBN 80-86624-08-0
  • Alena Picková: heslo Andrejev, Leonid Nikolajevič in: Slovník spisovatelů, Sovětský svaz, svazek I (A-K), Praha : Odeon, 1978, str. 146
  • Josef Dohnal: Povídková tvorba Leonida Nikolajeviče Andrejeva. Brno : Masarykova univerzita, 1997, ISBN 80-210-1605-1

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]