Boris Polevoj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Boris Nikolajevič Polevoj, (rusky Борис Николаевич Полевой), vlastním jménem Kampov (rusky Кампов) (17. března 1908, Moskva12. června 1981, tamtéž) byl ruský sovětský spisovatel a novinář. Jeho pseudonym vznikl překladem jeho pravého jména Kampov z latiny do ruštiny ((campus = pole).[1][2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Polevoj pocházel z rodiny právníka, která se roku 1913 přestěhovala do Tveru. Zde roku 1924 absolvoval střední průmyslovou školu, pracoval jako technolog v textilním závodě a stal se dělnickým dopisovatelem místního tisku. Roku 1928 se stal novinářem z povolání. Členem Komunistické strany Sovětského svazu se stal roku 1940 a v letech Velké vlastenecké války (1941-1945) byl vojenským dopisovatelem deníku Правда (Pravda) a politickým instruktorem Rudé armády. Po skončení války hodně cestoval, angažoval se v mírovém hnutí a v letech 1962-1981 byl šéfredaktorem časopisu Юность (Mladost).[1][2]

Do literatury vstoupil jako novinář se zájmem o život lidí v průmyslové výstavbě. V umělecké literatuře pak využíval svých žurnalistických zkušeností. Známým se stal díky románu Повесть о настоящем человеке (1946, Příběh opravdového člověka), ve kterém zpracoval skutečný příběh Hrdiny Sovětského svazu letce Alexeje Maresjeva. Jeho díla jsou však napsaná v duchu komunistické didaktičnosti, historická fakta jsou v nich mnohdy zkreslena a postavy nejsou důsledně vykresleny.[1]

Polevoj byl také významným politicko-kulturním pracovníkem. V letech 19461948 byl poslancem Nejvyššího sovětu RSFSR, od roku 1954 členem předsednictva Svazu spisovatelů Sovětského svazu a od roku 1967 jedním z jeho tajemníků.[1]

Za svou práci získal v Sovětském svazu řadu ocenění: Řád rudé hvězdy (1942), Řád Vlastenecké války (1945), Řád rudého praporu (1958), Leninův řád (1967 a 1974) a další. Byl laureátem Stalinovy ceny (1947 a 1949) a Mezinárodní ceny míru (1959).[1]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Мемуары вшивого человека (1927, Všivákovy paměti), kniha črt a esejů o lidech žijících "na dně" společnosti oceněná Maximem Gorkým.[3] Jde o jednou autorovu knihu vydanou pod jeho pravým jménem Kampov.[4]
  • Го­рячий цех (1939, Horký cech, česky jako Výheň), novela, vydaná v časopise Октябрь (Říjen), zobrazující život v sovětském závodě na výrobu železničních vagónů. Hrdina vyprávění, mladý kovář Jevgenij Sizov, se v knize přerodí z opilce a chuligána na předního stachanovce závodu.
  • От Белгорода до Карпат (1946, Od Belgorodu až po Karpaty), souborné vydání autorových článků o událostech Velké vlastenecké války, které před tím vyšly v novinách.
  • Повесть о настоящем чело­веке (1947, Příběh opravdového člověka), román z období Velké vlastenecké války, ve kterém autor zpracoval skutečný příběh Hrdiny Sovětského svazu letce Alexeje Maresjeva (v knize vystupuje pod jménem Meresjev), kterému museli poté, co byl sestřelen, amputovat obě nohy. On se však naučil nejen znovu chodit, ale i létat, a vrátil se zpět na frontu. Román byl napsán během autorovy účasti na Norimberském procesu.[1] Román byl zfilmován a vznikla podle něho i stejnojmenná opera Sergeje Prokofjeva.
  • Побратимы (1948, Pobratimové), sedm povídek z Velké vlastenecké války
  • Мы — советские люди (1948, My sovětští lidé, česky také jako Jsme sovětští lidé), sbírka povídek založených na autorových zážitcích v války.
  • Вернулся 1949, Vrátil se, česky jako Návrat), povídka, tragický konflikt člověka, který se vrátil z války a dlouho se nedovede začlenit do starého života.
  • Золото (1950, Zlato), román, jehož námětem je hrdinský příběh několika neznámých sovětských lidí v prvních měsících Velké vlastenecké války, kteří se snaží zachránit mnohamilionový sklad zlatých předmětů před nacisty.
  • Современники (1952, Lidé naší doby), cyklus povídek, jejichž jádrem jsou drobné i významné události ze stavby Volžsko-donského kanálu.
  • Американские дневники (1956, Americký deník), poznámky z cesty sovětských novinářů po USA.
  • За тридевять земель (1956, Na konci světa), cestopis.
  • Тридцать тысяч ли по Китаю (1957, 30000 li po Číně), cestopis.
  • Глубокий тыл (1959, Hluboký týl, česky jako Tam za frontou), román líčící život v ruském městě v prvních válečných letech a složitý vztah mezi domácím obyvatelstvem a okupačním vojskem.
  • Человек человеку- друг (1960, Člověk je člověku přítelem), vyprávění o iniciativním činu komsomolky textilního kombinátu, která se rozhodla přejít z vedení vynikající brigády k zaostávajícímu kolektivu.
  • Встречи на перекрестках (1961, Setkání na křižovatkách), reportáže z osobních setkání autora s vynikajícími představiteli kulturního i politického života.
  • Наш Ленин (1961, Náš Lenin), sbírka povídek o Leninovi.
  • На диком бреге (1962, Na divokém břehu), román, který námětově čerpá ze stavby sibiřské elektrárny.
  • В конце концов (1969, Konec konců, česky jako Norimberský deník), literární úprava autorových záznamů, které napsal v době, kdy byl účastníkem Norimberského procesu s nacistickými vůdci jako vojenský dopisovatel Pravdy. Kromě toho Kromě těchto jsou zde i i poznámky o psaní románu Příběh opravdového člověka.
  • В большом наступлении (1967, Za velké ofenzívy), autorovy deníkové zápisky o rozhodující ofenzívě sovětských vojsk za druhé světové války, která začal bitvou u Kurska.
  • Доктор Вера (1967, Doktorka Věra), román o obětavé lékařce, která zůstala v okupovaném městě s raněnými, kteří nemohli být evakuováni, a po osvobození upadne v podezření z kolaborace s nacisty.
  • Сокрушение "Тайфуна" (1971, Konec "Tajfunu"), válečné zápísky o osvobození Kalininu a Velikých Luk.
  • До Берлина — 896 километров (1973, Berlín 896 km), reportáže zachycující vrcholnou etapu druhé světové války od lvovské ofenzívy až do pádu Berlína a osvobození Prahy.
  • Полководец (1974, Vojevůdce), životopisná reportáž o sovětském maršálovi Koněvovi.
  • Эти четыре года (1974, Ty čtyři roky), autorovy deníkové zápisky z let Velké vlastenecké války.
  • Aнютa (1977, Aňuta), příběh z posledních dnů druhé světové války.
  • Силуэты (1978, Siluety), soubor uměleckých portrétů významných osobností sovětského politického a kulturního života
  • Самые памятные (1980, Ty nejpamátnější, česky jako Půl století v novinářově bloku), autorovy vzpomínky na práci reportéra.

Filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Příběh opravdového člověka[editovat | editovat zdroj]

Román Příběh opravdového člověka dosáhl v letech 19481984 dvaceti tří českých vydání, všechna v překladu Julie Heřmanové. Kniha vyšla v těchto nakladatelstvích:

Ostatní knihy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f Wolfgang Kasack: Slovník ruské literatury 20. století, Votobia, Praha 2000, str. 397-398
  2. a b Slovník spisovatelů Sovětského svazu II., Odeon, Praha 1978, str. 233-234
  3. http://hrono.ru/biograf/bio_p/polevoibn.php
  4. http://lib.rus.ec/a/50709

Externí odakzy[editovat | editovat zdroj]