Bitva u Uherského Brodu
| Bitva u Uherského Brodu | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: česko-uherské války | |||
.png) Věnceslav Černý: Jindřich Poděbradský vítězí nad Uhry u Uherského Brodu roku 1469 | |||
| Trvání | 2. listopad 1469 | ||
| Místo | návrší Hrubý bor mezi Bílovicemi a Mistřicemi, Moravské markrabství | ||
| Souřadnice | 49°5′31″ s. š., 17°33′4″ v. d. | ||
| Výsledek | vítězství českého vojska | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Bitva u Uherského Brodu či také Bitva na Hrubém Boru byla válečným střetem mezi českým vojskem pod velením Jindřicha z Poděbrad, syna českého krále Jiřího z Poděbrad, a uherským vojskem vedeným uherským králem a českým vzdorokrálem Matyášem Korvínem v rámci česko-uherských válek. Odehrála se 2. listopadu 1469 na návrší Hrubý Bor mezi Bílovicemi a Mistřicemi a skončila porážkou Korvínových oddílů, které byly zahnány na útěk směrem k nedalekému Uherskému Brodu.
Legenda o útěku Maryáše Korvína po prohrané bitvě, údajně v ženském převleku, vešla ve zdejším regionu Slovácka v obecnou známost jako pravděpodobný základ utváření lidové slavnosti jízda králů.
Pozadí[editovat | editovat zdroj]
Dne 23. prosince 1466 prohlásil papež Pavel II. Jiřího z Poděbrad jako kacíře za sesazeného z trůnu a vyhlásil proti kališnickým Čechám křížovou výpravu. Útokům houfů křižáků z okolních zemí, stejně jako akcím domácí katolické Zelenohorské jednoty, vojska Jiřího z Poděbrad úspěšně čelila. V březnu roku 1468 zahájil přímý boj vykonavatel papežské klatby uherský král Matyáš Korvín. Vpadl na Moravu a postupně likvidoval Jiřího pozice: postupně byla dobyta Třebíč,[1] opevněný klášter Hradisko u Olomouce, posléze po půlročním obléhání také hrad Špilberk v Brně. Výprava Čechů proti Matyášovým vojskům skončila katastrofou, když v bitvě u Zvole bylo české vojsko rozprášeno a jeho velitel Zdeněk Kostka z Postupic byl smrtelně zraněn.
Začátkem února roku 1469 se Korvín se silným vojskem vydal na tažení do Čech znovu, byl však obklíčen u Vilémova a po osobním jednání s Jiřím nucen slíbit, že akcí proti němu zanechá. Svůj slib však nedodržel a brojil proti Jiřímu dál. 3. května byl katolickými pány zvolen v Olomouci za českého krále. V červnu však český zemský sněm tuto volbu odmítl a na návrh Jiřího z Poděbrad uznal nástupnictví Vladislava Jagellonského na český trůn. Zejména na Moravě a ve Slezsku se rozhořely boje mezi příznivci obou znesvářených táborů. Bojů ve Slezsku a Lužici se jako velitel účastnil Jiřího mladší syn Jindřich, starší Viktorín pak čelil uherskému náporu na jižní Moravě.
Ve vedení vojska nepříliš zručný a zbrklý vojenský velitel Viktorín po několika bojových konfronracích padl 27. července 1469 po tzv. bitvě u Veselí nad Moravou do uherského zajetí. Na moravsko-uherskou hranici byl následně vyslán úspěšný vojevůdce Jindřich z Poděbrad, který měl za úkol především pomoci Korvínovým vojskem obléhané opěrné pevnosti české královské moci v regionu, Uherskému Hradišti. Zde se českému vojsku koncem října podařilo v tzv. bitvě u Uherského Hradiště prorazit obléhání města dobytím jednoho z uherských opevněných srubů a zásobit jej touto cestou potravinami a střelivem.
Průběh bitvy[editovat | editovat zdroj]
Po tomto úspěchu plánoval Jindřich co nejrychlejší útok na hlavní tábor uherského vojska rozkládající se nedaleko Bílovic, na přístupové cestě do Uhry ovládaného Uherského Brodu. Ten měl přijít pravděpodobně 2. listopadu.[2] Aby uherské vojsko, rozložené v pěti šicích mezi Hradištěm a Bílovicemi, zmátl o počtu svých sil, vyslal směrem k uherským pozicím průzkumný oddíl o šesti stech jezdcích pod velením Oldřicha z Kounic, aby nepřítel propadl dojmu, že k Hradišti dorazily pouze české průzkumné oddíly a po stažení české jízdy ani nebyly uvedeny do bojové pohotovosti.
Jindřich poté nařídil vést hlavní útok s nasazením mnohem větší bojové síly, se kterými na nepřipravená uherská ležení udeřil. Útoku byl mj. účasten též moravský vojenský předák Leopold Krajíř z Krajku. Rozkaz k mobilizaci Uhrů byl vydán nedlouho před útokem a ti tak nebyli schopni českému útoku efektivně čelit. Ke střetu došlo při návrší Hrubý Bor rozkládající se mezi Bílovicemi a Mistřicemi. Uherské oddíly, včetně krále Matyáše, se následně obrátily na zmatený ústup směrem do Uherského Brodu. Odtud pak po čase zahájili evakuaci do Horních Uher. České vojsko následně převzalo bojovou iniciativu a v dalších dnech a týdnech pronásledovalo ustupujícího nepřítele až do oblasti Pováží.
Přesná čísla o ztrátách obou vojsk nejsou známa, uherské vojsko nicméně nejspíše přišlo o většinu bojeschopných sil, vinou zajetí, útěku či zabití.
Hodnocení bitvy[editovat | editovat zdroj]
Bitva znamenala pro české vojsko důležité strategické vítězství, která tak zakončila Korvínovy výboje v českých zemích a vypudila jej mimo jejich území, ba jej do Horních Uher i pronásledovala. Český výpad do Horních Uher pak trval až do roku 1470. Sám Korvín se po bitvě spěšně uchýlil na Trenčínský hrad, kde byl mj. držen též zajatý Viktorín z Poděbrad. Ten byl pak propuštěn roku 1471, mj. poté, co konvertoval od kališnictví ke katolictví.
Další tažení na Moravu pak zahájil Korvín v létě 1470: 26. června obléhal Hodonín, 12. července pak zvítězil při přepadu oddílů Václava Vlčka v bitvě na říčce Valové. Česko-uherské války pak pokračovaly i po smrti krále Jiřího z Poděbrad roku 1471, byť v menším rozsahu a intenzitě, kdy jej ve sporu o následnictví a legitimitu českého trůnu s Matyášem nahradil Vladislav Jagellonský. Spor mezi oběma panovníky formálně urovnala Olomoucká smlouva, střety v dílčí míře však probíhaly až do smrtí Matyáše Korvína smrti roku 1490.
Památky bitvy[editovat | editovat zdroj]
Nejpozději od 19. století se na Slovácku pořádá lidová slavnost nazvaná Jízda králů, při které je vždy jeden vybraný dospívající chlapec oděn do dívčího kroje a na koni pak s průvodem prochází ulicemi. Prvky ceremonie jsou odvozeny od pověsti o útěku uherského krále přes Slovácko do Trenčína. Matyáš Korvín se měl převléci za ženu, ozdobit se pentlemi, do úst vložit růži, aby se hlasem neprozradil a jelikož utíkal z boje bez prostředků, musel (buď on samotný nebo zbytek jeho družiny) žádat vesničany o jídlo.[3] Obcemi proslulými pořádáním slavnosti jsou především Vlčnov, Hluk či Kunovice.
Od roku 2011 je Jízda králů zapsána organizací UNESCO na seznam Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva.[4]
Na kamenný kříž umístěný na Hrubém Boru byla roku 1969 u příležitosti 500. výročí bitvy přidána pamětní deska.[5] Událost je také pravidelně připomínána prostřednictvím historických bojových rekonstrukcí.[6]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny válečnictví – Wikizdroje. cs.wikisource.org [online]. [cit. 2021-10-16]. Dostupné online.
- ↑ Capka - file no. 29. www.libri.cz [online]. [cit. 2021-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-10-16.
- ↑ Jízda Králů a Matyáš Korvín oficiální verze. jizdakralu.vlcnov.cz [online]. [cit. 2009-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-05-18.
- ↑ (anglicky) Czech Republic – Information related to Intangible Cultural Heritage
- ↑ Války a bitvy – Obec Bílovice. bilovice.cz [online]. [cit. 2021-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-10-16.
- ↑ Píše se rok 1469, vojska Matyáše Korvína táhnou krajem…. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-10-16]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- ČORNEJ, Petr; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437-1526. Praha: Paseka, 2007. 839 s. ISBN 978-80-7185-873-7.
- HOENSCH, Jörg Konrad. Matthias Corvinus. Diplomat, Feldherr und Mäzen. Graz ; Wien ; Köln: Verlag Styria, 1998. 328 s. ISBN 3-222-12640-2.
- KALOUS, Antonín. Matyáš Korvín (1443-1490) : uherský a český král. České Budějovice: Veduta, 2009. 512 s. ISBN 978-80-86829-48-7.
- TUREK, Adolf; JISL, Lumír. Ostravsko za česko-uherské války ve světle písemných pramenů i archeologických nálezů. Časopis slezského muzea. 1953, roč. B3, s. 1–24. ISSN 0323-0678.
- VÁLKA, Josef. Dějiny Moravy. Díl 1, Středověká Morava. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1991. 231 s. ISBN 80-85048-17-5.
