Pohusitské interregnum

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pohusitské interregnum je období čekání na vládu Ladislava Pohrobka

Pohusitské interregnum v letech 14391453 (nedlouho po skončení husitských válek) bylo období nejdelšího bezvládí v českých zemích. Nastalo úmrtím krále Albrechta II. Habsburského a trvalo až do doby, kdy se Albrechtův syn Ladislav Pohrobek mohl ujmout vlády. Nezletilý následník až do svých třinácti let zůstával v zástavě[ujasnit] u Jiskry z Brandýsa, správu království zajišťovala města a šlechta, takzvaná pohusitská aristokracie,[1] prostřednictvím landfrýdů, jejichž zastupitelé se sjížděli na zemské sněmy.[2] Teoretické právo měl po celé období Ladislav Pohrobek, ale za říši ho zastupoval rakouský vévoda Fridrich III.[1]

Společenská situace[editovat | editovat zdroj]

V důsledku dlouhých občanských bojů od dvacátých let v českých zemích výrazně poklesla podpora radikálních kališníků s centrem v Táboře, stále však převažuje filozofie husitského asketizmu. Nicméně humanismus a renesance se ujímá dosud pouze v univerzitních kruzích. Husitské konflikty se opět přesunuly od běžného lidu do vyšších domén, za interregna však stoupla kriminalita a lokální rozbroje o území. Z doby neexistuje příliš dobře vedený písemný záznam, ale jeho objektivitu lze porovnávat se soudobými spisy Jednoty Bratrské. Ta byla společně s radikálními husity panskou většinou utlačovaná jako kacířská. Nicméně v období interregna se do českých zemí dostal knihtisk a poprvé se začalo z Moravy vyvážet obilí. Šlechta a města bohatly a poprvé investovaly zpět do města i mimo armádní výdaje, peníze (Pražské groše) se ale nerazily.[1]

Politická situace[editovat | editovat zdroj]

Formálně patřili české země stále pod Svatou říši římskou v čele s Fridrichem III. Habsburským, který ale fakticky přílíš nezasahoval a většina stavů se proti němu stavila, jako proti katolickému i německému králi. Roku 1431 skončila čtvrtou protihusitskou křížovou výpravou, která se údajně obrátila hned po setkání s husity, pokusy o nediplomatickou katolickou nadvládu a donutil katolíky přistoupit na Basilejská kompaktáta, ale Zikmund byl uznán jako římský císař a český král. Vzpurná síla proti králi se projevovali i v útocích na královské doly v Kutné hoře a jiných reprezentativních sídel. Roku 1437 padla poslední utrakvistický hrad Sion u Kutné hory a Zikmund popravil 53 šlechticů v čele s Janem Roháčem z Dubé.[1]

Právo v zemi měli zajišťovat také královští rytíři, ale mnohdy pravděpodobně vybírali daně sami pro sebe a docházelo i k drancování vesnic.

Nástupníci[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1356 bylo sice stanoveno v Českých zemích ženské prvorozenectví (právo na dědictví trůnu) Zlatou Bulou Karla IV., ale ve skutečnosti nebyla nikdy velká šance, že by ho soudobé stavy respektovaly. Zikmund byl jako poslední žijící Lucemburk poslední šancí ze šesti synů Karla IV. na mužského potomka. Zikmund si byl situace vědom a proto začal zemi připravovat na nový královský rod už od dvacátých let patnáctého století, kdy přidělil Moravu do rukou Albrechta III., později vítězného kandidáta stavovských voleb a chotě své dcery Alžběty.[1]

V roce 1437 se Zikmundův zdravotní stav zhoršil kvůli rodové nemoci dně natolik, že odjel do Znojma a ještě ten rok zemřel. Ještě před svou smrtí přikázal, aby byla jeho žena Barbora vězněna v Prešpurku (Bratislavě), mezi šlechtou byla velmi neoblíbená pro pověst čarodějnice a Česko by zřejmě sňatkem s polským králem vydala Polsku. Mezi další potenciální kandidáty by patřila dcera Jana Zhořeleckého, Alžběta. Nicméně nedlouho na to také zemřela. Dcera Zikmunda Alžběta si vzala Jana Bavorského a po jeho smrti získala nárok na Bavorsko, ale po sňatku s Albrechtem Habsburským podmínečně ztratila právo na říšskou korunu. Stavové proto museli buďto uznat nárok Alžběty, nebo zvolit Albrechta, což byla možnost, na které se nakonec usnesli.[1]

Země bez krále[editovat | editovat zdroj]

Albrecht II. Habsburský ale hned dva roky po svém zvolení umřel a zanechal po sobě jen dosud nenarozeného Ladislava Pohrobka. Ve věcech Svaté říše římské byl zastupován Fridrichem III. Habsburským, přesto byl však necelé tři měsíce po svém narození oficiálně korunován uherským králem.[2] V Boleslavském kraji zatím vzrůstala moc Jiřího z Poděbrad a zdatnou diplomatikou si získával přízeň i u katolických šlechtických představitelů.

Roku 1453 byl stavy zvolen Ladislav Pohrobek, částečně z obav z vpádu Turků, byl také korunován českým králem, ale roku 1457 umřel. Po jeho smrti převzal korunu Jiří z Poděbrad. Přestože si s Ladislavem až do jeho smrti udržoval dobré vztahy,[2] svou pozici musel obhájit i vojenskými výjezdy do jihočeských měst, protože na hranicích započal mobilizaci i Fridrich III.[1] Po nástupci svého konkurenta Matyáše Korvína ale české země zůstaly (byť jen část z nich) už bez přerušení v pevné vládě Habsburků.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1437–1526. Mezi Zikmundem a Jiřím z Poděbrad (1437–1471). Díl I. Praha: Libri, 2010. 294 s. ISBN 978-80-7277-447-0. 
  2. a b c BERAN, Zdeněk. Landfrýdní hnutí v Horní a Dolní Lužici ve středoevropských souvislostech. Mediaevalia Historica Bohemica. 2013. Dostupné online [cit. 2016-05-16]. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BERAN, Zdeněk. Boleslavský landfrýd 1440–1453. Krajský landfrýdní spolek v pohusitských Čechách. České Budějovice: Veduta, 2011. 206 s. ISBN 978-80-86829-74-6.