Přeskočit na obsah

Baltická operace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Baltická operace
konflikt: Východní fronta
Sovětský postup 1. září 1943 - 31. prosince 1944
Sovětský postup 1. září 1943 - 31. prosince 1944

Trvání14. září – 24. listopadu 1944
MístoPobaltí, Východní Prusko, Polsko
VýsledekSovětské vítězství
Strany
Sovětský svaz Sovětský svaz Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Velitelé
Sovětský svaz Ivan Bagramjan
Sovětský svaz Leonid Govorov
Německá říše Walter Model
Německá říše Johannes Freißner
Síla
1 546 400 jednotek[1]
17 500 děl
3 080 obrněných vozidel
2640 letadel[2]
730 000 jednotek
7 000 děl
1 260 obrněných vozidel
400 letadel[2]
Ztráty
61 468 mrtvých nebo pohřešovaných
218 622 zraněných nebo nemocných[1]
Neznámé

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Baltická operace (14. září – 24. listopadu 1944) byla strategická ofenzíva Velké vlastenecké války, jejímž cílem bylo znovuobsazení Estonska, Lotyšska a Litvy a proniknutí k Baltskému moři.[3]

Předcházející útoky

[editovat | editovat zdroj]
Sovětská houfnice vz. 38 během operace

Do dubna roku 1944 se podařilo Rudé armádě v rámci Leningradsko-novgorodské operace prorazit blokádu Leningradu a postoupit až k hranicím Estonska. Počátkem června 1944 začaly v této oblasti další útoky, které byly předzvěstí Operace Bagration. V rámci této mohutné ofenzívy postoupily sovětské jednotky na území pobaltských států, ovšem do jejího skončení se jim nepodařilo postoupit až k Baltskému moři. Zatímco v případě Ukrajiny, Běloruska a Polska, kde Rudá armáda překonala několik stovek kilometrů a byla vyčerpána, a proto přechodně ukončila boje a přešla do strategické obrany, v případě útoků proti Pobaltí a Besarábii bylo rozhodnuto o tom, že k dalším ofenzívám dojde ještě roku 1944.

Zatímco květen 1945 přinesl konec druhé světové války v Evropě, svobodu do celé Evropy nepřinesl. Střední a východní část Evropy zůstala téměř 50 let pod vládou komunistických režimů. Pobaltské státy byly nezákonně okupovány a anektovány a železné sevření dalších podrobených států upevnil Sovětský svaz za použití ohromné vojenské síly, represí a ideologické nadvlády.

Ve dnech 14. až 17. září začal útok sovětského leningradského, 1., 2. a 3. pobaltského a 3. běloruského frontu. Proti zhruba 900 tisícům rudoarmějců stálo 730 tisíc příslušníků Wehrmachtu a jednotek Waffen-SS. Rudá armáda měla ale významnou převahu v dělostřelectvu, tancích i letadlech. První úder byl veden na Rigu, čímž mělo dojít k rozdělení německých vojsk na dvě skupiny. Následovala útočná operace na Tallinn a na Klaipėdu. 3. běloruský front útočil ve směru na Prusko. Riga byla sice sovětskými jednotkami obklíčena, ovšem velice úspěšně se jim bránila. Stejná situace nastala i v případě Klaipėdy, kde se bránily německé jednotky, jejichž snahou byla evakuace po moři do Německa. Útok na Estonsko byl ukončen 26. září a poté provedly sovětské paradesantní jednotky výsadek na Západoestonské souostroví. Klajpedu dobyla Rudá armáda 22. října, rižská ofenzíva byla dovršena 24. října a v Pobaltí tak zůstaly uvězněné německé jednotky pouze v Kuronsku, které kapitulovaly v počtu asi 200 tisíc mužů až v květnu 1945 současně s ukončením války.

Důsledky operace

[editovat | editovat zdroj]

Obsazení Pobaltí mělo důsledky vojenské i politické. Sovětská vojska stanula na hranicích Pruska, přičemž v některým místech již do příhraničních oblastí východního Pruska pronikla. Sovětská baltská flotila měla již plně otevřeny dveře k akcím v Baltském moři, kdy nebyla limitována minovými poli a protiponorkovými zátarasy a mohla využívat přístavy pobaltských republik. Díky tomu mohla vést efektivní boj proti německým námořním silám v Baltském moři. Mezi nejznámější akce sovětské flotily z této doby patří potopení německých lodí Wilhelm Gustloff a General von Steuben ponorkou S-13 či potopení dopravní lodě Goya ponorkou L-3.

Hlavním politickým důsledkem operace bylo obnovení sovětské okupace Estonska, Lotyšska a Litvy. Snahy představitelů pobaltských národů o znovuobnovení suverenity během léta 1944 byly ofenzívou zmařeny a pobaltské republiky se staly na více než čtyřicet dalších let součástí Sovětského svazu.[4][5]

  1. a b Soviet casualties and combat losses in the twentieth century London: Greenhill Books 1997
  2. a b Прибалтийская наступательная операция, 14 сентября – 24 ноября 1944 г Archivováno 19. 10. 2010 na Wayback Machine. BDSA.ru
  3. PAJUR, Ago, a kol. Baltimaade ajalugu. Tallinn: Avita, 1999. ISBN 9985-2-0131-0. S. 176–177. (estonsky) 
  4. MÄGI, Arvo. Eesti rahva ajaraamat. Stockholm: Eesti Päevaleht, 1979. S. 212–213. (estonsky) 
  5. Evropský parlament. Resolution on the situation in Estonia, Latvia, Lithuania. Official Journal of the European Communities. 13. leden 1983, čís. C 42/78. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]