August Pfizmaier

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dr. med. doc. August Pfizmaier
Rodné jménoAugust Philipp Pfizmaier
Narození16. března 1808
Karlovy Vary Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí15. května 1887 (ve věku 79 let)
Döbling Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Národnostněmecká
Vzdělánívyučený kuchař,
orientalista, lékař
Znalost cizích jazyků:[pozn. 1]
Alma materUniverzita Karlova
Vídeňská univerzita
Povoláníorientalista, jazykovědec, překladatel, vysokoškolský pedagog, lékař
ZaměstnavateléVídeňská univerzita (docent orientálních jazyků a literatury)
Titul1835[1] 1836[2] Dr. med.
docent orientálních jazyků a literatury (na Vídeňské univerzitě)
Dětibezdětný
RodičeGotthelf Friedrich Pfitzmaier (otec)
Maria Dorothea (matka)
PříbuzníValentin Keil (strýc)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

August Pfizmaier, celým jménem August Philipp Pfizmaier (16. března 1808, Karlovy Vary15. května 1887, Döbling, Rakousko-Uhersko), příjmení někdy psáno též jako Pfitzmeier či Pfitzmayer,[2] byl orientalista (především sinologjapanolog), jazykovědec, vysokoškolský pedagog, překladatel a původně lékař (balneolog) v Karlových Varech.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

August Pfizmaier se narodil 16. března 1808 v Karlových Varech. Jeho otec Gotthelf Friedrich Pfitzmaier sem přišel jako cukrář lorda Findlatera a později, v roce 1809 zde zakoupil objekt Poštovní dvůr. V té době již budova byla atraktivním centrem společenského dění. Augustova matka Maria Dorothea byla sestra prvního nájemce Poštovního dvora Valentina Keila.[pozn. 2][2]

Studium a profese[editovat | editovat zdroj]

August byl v rodině nejstarším synem a otec v něm viděl svého nástupce. V roce 1819 byl jako 11letý poslán na tři roky do Drážďan, aby se vyučil kuchařem. Současně v soukromém institutu navštěvoval všeobecně vzdělávací hodiny. Vědění a učení se Pfizmaierovi zalíbilo do té míry, že si po návratu u otce prosadil studium na gymnáziu. V Karlových Varech v té době ještě taková škola nebyla, navštěvoval tedy nižší gymnázium řádu piaristůOstrově. Ve studiu vyššího gymnázia pak pokračoval nejprve v Praze na Staroměstském akademickém gymnáziu a poslední předmaturitní roky dokončil v Plzni na gymnáziu premonstrátském. Doba plzeňského studia měla na formování Pfizmaierovy osobnosti velký vliv, především na jeho kladný vztah ke studiu jazyků. Tomu se chtěl věnovat i po maturitě. Přihlásil se ke studiu na Orientální akademii do Vídně, ale vzhledem k omezenému počtu přijímaných studentů přijat nebyl.[1][2][3]

Pfizmaier váhal mezi studiem práv a medicíny. V roce 1829 pak nastoupil v Praze na Karlovu univerzitu a roku 1835[1], podle jiného zdroje 1836[2], promoval na doktora medicíny. Poté se vrátil do Karlových Varů a otevřel si zde privátní lékařskou praxi.[pozn. 3] Jako lázeňský lékař se rád ujímal klientů z Egypta, aby se zdokonalil v arabštiněkoptštině. Po třech letech však praxi ukončil s odůvodněním, že „V Karlových Varech je příliš mnoho vážených lékařů a on jako nováček bez praxe nemá šanci obstát v tak silné konkurenci“.[1][2]

Poté se přestěhoval do Vídně. Nejprve žil z otcovy podpory, neboť se mu i zde zpočátku nedařilo. Měl přislíbeno stát se soudním překladatelem v Dolním Rakousku, což se však nakonec neuskutečnilo. V roce 1840 získal licenci na vydávání časopisu (Zeitschrift für morgenländische Literatur), ale pro realizaci nenašel schopné spolupracovníky ani dostatek peněz[pozn. 4]. V roce 1843 ve věku 35 let dostal konečně své první zaměstnání – stal se docentem orientálních jazyků a literatury na vídeňské univerzitě a začal zde vyučovat turečtinu, čínštinu, perštinu a arabštinu.[2] Roku 1848 však byla tato pracovní pozice zrušena. V témže roce se Pfizmaier stal členem vídeňské Císařské akademie věd. Byl jmenován jedním z dvanácti zakládajících členů historicko-filozofické třídy akademie. Toto jmenování bylo velkou ctí, ale nepřinášelo žádné příjmy. Tehdy se přírodovědec a diplomat Karl von Scherzer pro Pfizmaiera zasadil u rakouského ministerstva kultury a školství o menší roční finanční příspěvek. Nebýt toho, Pfizmaier by pravděpodobně byl svůj další život prožil v bídě.[1]

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Byl dvakrát ženatý, obě manželství zůstala bezdětná, takže neměl pokračovatele. Jeden z jeho nejnadanějších žáků Josef Haas, později c. k. rakousko-uherský konzulŠanghaji, zahynul v moři na Dálném východě.[2]

August Pfizmaier zemřel v roce 1887 v Döblingu u Vídně.[2]

Anekdota[editovat | editovat zdroj]

Pfizmaier se v posledních desetiletích života stáhl do ústraní. Žil a tvořil na vídeňské Josefstädter Glacis tak uzavřeně až o něm vznikla anekdota: „ …že se o francouzsko-pruské válce dozvěděl až o deset let později prostřednictvím japonských novin“.[1]

Znalost cizích jazyků[editovat | editovat zdroj]

Od doby gymnaziálních let zde byla Pfizmaierova touha po studiu cizích jazyků. Filologie ho přitahovala již na plzeňském gymnáziu.[pozn. 5] V té době již ovládal francouzsky, italsky, anglicky, rusky, oblíbil si staré klasické jazyky latinustarořečtinu, a v roce 1827 se jako samouk naučil turecky.[2]

Též ovládl arabštinu, egyptštinu vč. koptštiny, čínštinu, perštinu, japonštinu, mandžuštinu, skandinávské jazyky (dánštinu, norštinušvédštinu) a nizozemštinu. Zabýval se i inuitštinouainštinou.

Neuvěřitelný počet jazyků, které Pfizmaier ovládal, vzbuzoval již za jeho života pochybnosti o hloubce těchto znalostí. Ve svém dopise s životopisem, který poslal lékaři Jeanu de Carro pro jeho ročenku Almanach de Carlsbad roku 1842 napsal: „…naučil jsem se všechny evropské jazyky s výjimkou maďarštiny a některých slovanských dialektů a rozumím i odborným článkům…“.[2] Ve stejné ročence již o 10 let dříve (1832) byla Pfizmaierova překladatelská práce publikována, tentokrát v souvislosti s překladem básně Óda na Vřídlo do turečtiny.[4][pozn. 6]

Činnost a dílo[editovat | editovat zdroj]

Pfizmaier za svůj život přeložil téměř 200 titulů knih a napsal či přeložil bezpočet článků. Překládal především práce z čínštiny do němčiny – historické anály, mytologické práce, historické a přírodovědecké referáty, ale též moderní literární texty – a je považován za jednoho z největších překladatelů z tohoto jazyka. Od roku 1850 do své smrti v roce 1887 překládal ročně v průměru 200 stran z čínštiny a 125 stran z japonštiny. Rozsah jeho překladů z těchto dvou jazyků do některého evropského jazyka nebyl dodnes (2020) překonán.

Popsal též inuitské jazyky.

Výběr z díla:[2][3]

  • 1839 – první samostatná kniha Die Verherrlichung der Stadt Burza (Chvála města Burzy), překlad tureckých básní ze 16. století
  • 1847 – Sechs Wandschirme in Gestalten der vergänglichen Welt (Šest paravánů ve ztvárnění pomíjivého světa); překlad japonského románu do němčiny; byl to první překlad tohoto žánru do evropského jazyka a Pfizmaier si jím u odborné veřejnosti získal velké uznání
  • 1847 – Grammaire turque (Turecká gramatika)
  • 1851 – Wörterbuch der japanischen Sprache (Japonsko-německý slovník), zůstal nedokončený)[5]
  • 1851 – Untersuchungen über den Bau der Ainosprache (Zkoumání jazykové stavby inuitštiny)
  • 1873–1874 – Die poetischen Ausdrücke der japanischen Sprache (Básnické výrazy japonštiny)
  • 1877 – Die Geschichte einer Seelenwanderung in Japan (Historie reinkarnace v Japonsku)
  • 1879 – Darlegung der chinesischen Ämter (Vysvětlení čínských úřadů)
  • 1880 – Die älteren Reisen nach dem Osten Japans (Starší cesty po východním Japonsku)
  • 1881 – Zwei Reisen nach dem Westen Japans in den Jahren 1369 u. 1389 n. Chr. (Dvě cesty po západním Japonsku v letech 1369 a 1389 po Kr.)
  • 1883 – Die Gottesmenschen u. Skopzen in Russland (Boží muži a Skopci v Rusku)
  • 1884 – Die Sprache der Alëuten und Fuchsinseln (Jazyk Aleutských a Liščích ostrovů)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Ainština, angličtina, arabština, čínština, dánština, egyptština vč. koptštiny, francouzština, inuitština, italština, japonština, latina, mandžuština, nizozemština, norština, perština, ruština, starořečtina, švédština, turečtina.
  2. V době vlastnictví Gotthelfa Friedricha Pfitzmaiera bylo v Poštovním dvoře započato se stavbou Pruského sálu.[2]
  3. V domě Stadt Gotha na Nové louce č. p. 472.[2]
  4. Časopis ale nezanikl; začal vycházet v roce 1846 v Lipsku.[2]
  5. Podíl na tom měl i jeho tehdejší profesor páter Josef Stanislaus Zauper, který byl mnohostranným filologem a mj. i přítelem Goetha.[2]
  6. Článek otištěn ve sborníku Almanach de Carlsbad pojednává o nadaném karlovarském rodákovi Augustu Pfitzmayerovi, který vypracoval dva překlady básně Óda na karlovarské prameny do turečtiny. Autor článku Jean de Carro píše: „V roce 1831, před začátkem sezóny, za mnou přišel profesor Pleischl a přinesl mi dva turecké překlady Lobkovicovy ódy jako příspěvek do mnou připravované Polyglotty. Překvapeně jsem se jej zeptal, zdali je sám dovezl z Konstantinopole nebo z orientalistické akademie ve Vídni. Ani tam ani tam, ale mnohem blíže, zněla jeho odpověď. Pocházejí od jednoho mladého Karlovaráka, který se sám naučil turecky a který Vám je nabízí. Moje zvědavost se stále zvětšovala a kdyby se mnou profesor nemluvil zcela vážně, byl bych vše považoval za žert. Mé přání setkat se s nadaným mladíkem se pár dní nato vyplnilo a August Pfitzmayer mi osobně předal své dva překlady ódy a děkoval mi za tu čest, že může pracovat pro mou Polyglotte. Jelikož sám turečtinu neovládám a nebyl jsem si zcela jist, poslal jsem obě básně k posouzení Josephu von Hammer-Purgstallovi do Vídně. A odpověď od největšího znalce turečtiny té doby z 16. srpna 1831 zněla takto: Váš karlovarský orientalista vzbuzuje úžas. Nechápu, kde měl příležitost tak dokonale proniknout do tajů turecké poezie. Dokázal víc, než já bych se odvážil a Vy můžete bez obav nechat otisknout oba překlady.“[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku August Pfizmaier na německé Wikipedii.

  1. a b c d e f CZEIKE, Felix. August Philipp Pfizmaier [online]. Wien: Wien Geschichte WIKI, Historisches Lexikon Wien, rev. 2017-11-20 [cit. 2020-08-31]. Dostupné online. (německy) 
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p BURACHOVIČ, Stanislav. Lexikon osobností Karlovarska. Karlovy Vary: KMKV, Muzeum Karlovy Vary a Vydavatelství Promenáda, 2009. 149 s. ISBN 978-80-85018-69-1. Kapitola August Pfizmaier, s. 87–90. 
  3. a b OTTO, Jan, kolektiv autorů. Ottův slovník naučný. Svazek 19. Praha: Jan Otto, 1902. Dostupné online. Kapitola Pfizmaier, s. 666. 
  4. a b BURACHOVIČ, Stanislav. Lexikon osobností Karlovarska. Karlovy Vary: KMKV, Muzeum Karlovy Vary a Vydavatelství Promenáda, 2009. 149 s. ISBN 978-80-85018-69-1. Kapitola August Pfizmaier, s. 89. 
  5. PFIZMAIER, August. Japonsko–německý slovník [online]. London, United Kingdom: Bernard Quaritch Ltd [cit. 2020-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]