Archeobotanika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Archeobotanika je vědecká disciplína zabývající se vyhledáváním, separací a vyhodnocením rostlinných makrozbytků z různých nálezových prostředí. Předmětem jsou tedy kulturní vrstvy a výplně archeologických objektů na běžných „suchých“ nalezištích. Sem patří pravěká a středověká sídliště a pohřebiště, nebo také výplně trvale zamokřených lokalit a objektů (studní, jímek, vodovodů, jezer). Vlhké prostředí těchto prostor je pro zachování makrozbytků více než vhodné.

Objekty zájmu archeobotaniky jsou především semena rostlin nebo části plodů. Na základě nalezené druhové skladby rostlin je pak možné zjistit, jaké hlavní užitkové rostliny (obilniny, luštěniny, ovoce, zelenina, koření, technické plodiny) byly na lokalitě pěstovány či sbírány.

Informace vytěžené za pomoci archeobotaniky jsou pro archeology velice hodnotné. Na základě rozboru makrozbytků užitkových rostlin lze například sledovat procesy domestikace hlavních druhů obilnin a luštěnin v průběhu pravěku nebo vývoj zemědělských systémů. Zprostředkovaně také způsob zemědělství a proměny krajiny. Na větších nalezištích umožňuje prostorová analýza lokalizovat určité činnosti, například mlácení obilí.[1]

Vzorky půdy se zpravidla odebírají do plastikových pytlů. Poté jsou proplaveny na sítech a usušeny. Nakonec jsou v těchto zbytcích vybrány a determinovány rostlinné makrozbytky za pomoci stereoskopické lupy. Základní technika separace je plavení. Velký rozdíl je však v koncentraci rostlinných makrozbytků na určitou objemovou jednotku sedimentu. V pravěkých objektech "suchých" lokalit se musí proplavit velký objem půdy, abychom dostali relevantní vzorek makrozbytků (doporučeným minimem je analýza asi 100 litrů).[2]

U takto velkých objemů je třeba využít flotační metodu. Jejím principem je rozplavení a naředění materiálu uloženiny ve větších nádobách (rostlinné makrozbytky poté vyplavou k vodní hladině). Tento roztok se poté přelévá přes sadu sít.

Naopak u některých výplní zejména středověkých a novověkých objektů, se s vysokou pravděpodobností bude vyskytovat vysoké množství rostlinných makrozbytků. Proto je v tomto případě vhodné použít jiné separační metody založené na soustavě sít, pomocí kterých se studovaný sediment roztřídí na rozměrové frakce a rozebírá se pod mikroskopem. V těchto případech zpravidla stačí asi 2 až 5 litrů materiálu.[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. https://lape.prf.jcu.cz/oblasti-zajmu/archeobotanika/
  2. Renfrew, Colin – Bahn, Paul: Archaelogy: Theories, Methods and Practice. New York, 1991. Dostupné z: https://is.muni.cz/el/1421/podzim2016/AEA_01/um/Bahn-Renfrew---Archaeology---Theories_-Methods-and-Practice-_Second-edition-1998_.pdf
  3. https://lape.prf.jcu.cz/oblasti-zajmu/archeobotanika/