Alternativní školství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Alternativní školství označuje zvláštní typ škol, které vyučují žáky jinak, než tradiční herbartovské školy. Jejich cílem je pomoci nejen žákům, kteří jsou postižení specifickými poruchami učení, ale i těm, kteří se chtějí vzdělávat odlišným způsobem. Dávají také příležitost žákům, kteří by v klasickém školství nebyli úspěšní.

Význam alternativního školství spočívá zejména ve snaze zabývat se minoritní částí žáků, kteří nevyhovují systému vytvořenému klasickým školstvím pro majoritní část žáků. Klasické školství je v zajetí konzervativních představ, nutnosti vzdělat co nejvíce žáků v rámci omezených finančních možností. Proto nelze očekávat, že se alternativní školství přes svoje klady stane hlavním vzdělávacím proudem. Reformy klasického školství se obvykle snaží nejvýznamnější alternativní prvky integrovat.

Alternativní školy[editovat | editovat zdroj]

Alternativní škola je obecný termín, který pokrývá všechny druhy škol, ať už soukromé, státní či veřejné, které mají jeden podstatný znak - odlišují se od hlavního proudu standardních či běžných škol. Odlišnosti mohou spočívat v hodnocení vzdělávacích výsledků žáků, organizaci a metodě výuky, ve specifičnosti obsahu vzdělávání aj. [1]

Školy musí usilovat o to, aby vzdělání mělo pro všechny žáky smysl a osobní význam. To vyžaduje právě změny obsahu vzdělávání, metod a forem výuky, ale i prostředí školy, které se projeví v charakteru vztahu mezi učitelem a žákem, v rozvíjení sociálních vztahů, rozšíření příležitostí k aktivní a tvořivé činnosti atd. [2]

Alternativní školy se snaží o přiblížení učiva zábavnější formou, než školy klasické. Jedná se o formu hry, diskuse či problémové úkoly, díky čemuž můžeme tyto školy nazývat "školy hrou". [3] I zde se však musí plnit rámcový vzdělávací program. [4]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Roku 1908 otevřela italská lékařka Marie Montessori v Římě "Dům dětí" a o rok později uveřejnila knihu Metoda vědecké pedagogiky užitá ve výchově v dětských domovech, která zahájila rozvoj Montessoriovských škol po celém světě.

V roce 1919 v Německu ve Stuttgartu zakládá továrník Emil Molt za pomoci Rudolfa Steinera Waldorfskou školu. Po roce 1945 jsou zakládány i mimo Německo. Po roce 1989 vznikají i v Česku, kde dnes najdeme několik mateřských školek, základních i středních škol.

V USA byl v roce 1920 zaveden do zkušební praxe Daltonský plán. K dalšímu velkému rozvoji alternativní školství pak dochází od roku 1970.

Alternativní školství čerpá z učení významných osobností, které se pedagogice věnovaly – Maria Montessori, Rudolf Steiner, John Dewey, Helen Parkhurst, Jan Amos Komenský a další.

Společné znaky[editovat | editovat zdroj]

Ve světě existuje mnoho různých škol, které se označují za alternativní. Jejich společným rysem [5] je několik základních znaků:

  • malá rozšířenost
  • blízký vztah učitel – žák (individuální přístup i domácí vzdělávání)
  • menší počet žáků ve třídě i ve škole jako celku
  • větší prostor pro žákovo rozhodování
  • odlišné osnovy
  • větší spolupráce s vrstevníky a zapojování rodičů
  • sledování určitého filozofického směru
  • slovní hodnocení - mnohem konkrétnější a objektivnější, než hodnocení číselné, hodnotí se pokrok dítěte, které je skrze toto hodnocení více motivováno
  • co nejkreativnější zapojení dítěte do výuky
  • absence zvonění - dbá se na únavu či zaujetí dítěte
  • propojování předmětů - lepší pochopení souvislostí i využití v praxi
  • prostředí přizpůsobené dětem - dětská výzdoba, snadný přístup k pomůckám
  • respektování vývojových zvláštností - chyba není přestupek, ale stupeň učení
  • podpora odpovědnosti spoluúčasti dětí na rozhodování

Alternativní školy slouží jako rozšíření k tradičním státním nebo soukromým školám. Jedná se o předškolní zařízení (mateřské školky), základní i střední školy, které nabízejí přizpůsobivější program pro vzdělávání než tradiční školy. Mají speciálně upravené osnovy, které kladou důraz na v tradičních školách často opomíjené prvky (viz výše).

Alternativní školy jsou buď zcela autonomní subjekty nebo pracují jako součást větší školy, která tak dává prostor pro vzdělání i žákům, kterým většinový styl výuky nevyhovuje zejména z důvodu nějaké specifické poruchy učení.

Cíle[editovat | editovat zdroj]

Hlavním cílem alternativního školství je poskytovat vzdělání studentům, kterým by se to v tradičních školách nepodařilo (tzv. rizikoví jedinci). Zejména se jedná o:

  • snížení odcizení ve vztahu učitel – žák
  • zlepšení duševního pojetí sebe sama [6]
  • budování pocitu vlastní zodpovědnosti
  • posílení sociálních vztahů k rodičům i společnosti
  • zvýšení sebehodnocení žáků stanovením dosažitelných cílů
  • motivace úspěšných studentů k dalšímu vzdělávání
  • zvýšení rodičovského podílu a odpovědnosti na vzdělání
  • přizpůsobení objemu výuky možnostem žáka a vytvoření individuálního studijního plánu
  • nalezení vhodných sociálních a společenských rolí
  • příprava na samostatný život a integraci do společnosti
  • usnadnění nalezení zaměstnání

Používané metody[editovat | editovat zdroj]

Klasické školství používá při výuce masových metod, které souvisí se snahou o snížení nákladů na vzdělávání. Tato masovost s sebou nese další negativní jevy, jako je ztráta osobního kontaktu, možnosti individuálního přístupu, získání pocitu anonymity a nevýznamnosti u žáka.

Alternativní školství se obecně snaží udržet poměr učitel:žák nízký, většinou 1:10 nebo méně. Zaměstnanci školy mají velkou autonomii v rozvoji školních osnov a řádu. Zároveň učitelé zastávají rozšířené postavení – celkové jednání s dítětem a řešení jeho problémů. Dalším je záměrná péče a vytváření pozitivního prostředí v alternativních školách, které jsou obecně odlišné a vzdálené od tradičních škol. Rozvojem pocitu sounáležitosti, skupiny a přátelství je pro studenty snazší se začlenit a přijmout nová pravidla, očekávání a zásady chování.

Při výuce jsou využívány metody skupinového vyučování, které posilují prvek spolupráce. Aktivity mohou být záměrně zaměřeny na cílovou profesi. Objem výuky je přizpůsobován možnostem žáků a vzniká tak pro ně individuální studijní plán. Velký důraz je kladen na rozvoj jejich cílevědomosti a zodpovědnosti. Základní myšlenkou většiny alternativních škol je, že všichni studenti jsou plnohodnotní, jen potřebují směrovat k tomu, aby dokázali najít a rozvíjet své kladné vlastnosti.

Školy dostupné v České republice[editovat | editovat zdroj]

V naší republice existují dva typy škol, které lze navštěvovat. První skupinou jsou školy tzv. reformní, které ve světě vznikaly v 1. polovině 20. století. Patří sem škola Waldorfská, Montessori, Daltonská či Jenská. [7] Do druhé skupiny se řadí Zdravá škola, Začít spolu, Lesní/přírodní škola či Integrovaná tematická výuka. [8] Tyto školy vznikají v posledních desetiletích, v mnoha případech staví na zkušenostech škol reformních a na nových vědeckých poznatcích z mnoha oborů - například psychologie, pedagogiky aj. [9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Průcha,J., Walterová,E., Mareš,J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2001, s. 16
  2. Bílá kniha. Národní program rozvoje vzdělávání v České republice. Praha, 2001, s. 18
  3. Průcha,J. Alternativní školy a inovace ve vzdělávání. Praha: Portál, 2001
  4. Alternativní školy ČR (2001 - 2015). Dostupné z: http://www.alternativniskoly.cz/
  5. Komůrková, T. Národní informační centrum pro mládež (2015). Dostupné z: http://www.nicm.cz/co-jsou-alternativni-vzdelavaci-programy
  6. Rýdl, K. Principy a pojmy pedagogiky Marie Montessori. Praha: Public History, 1999, s. 28
  7. Průcha,J. Alternativní školy a inovace ve vzdělávání. Praha: Portál, 2001
  8. Průcha,J. Alternativní školy a inovace ve vzdělávání. Praha: Portál, 2001
  9. Alternativní školy v ČR (2001 - 2015). Dostupné z: http://www.alternativniskoly.cz/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Průcha, J. Alternativní školy. 2. upravené vydání. 108 s. ISBN 80-7178-072-3.
  • Průcha, J. Moderní pedagogika. Praha: Portál, 2009
  • Průcha, J. (vyd.), Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál, 2009
  • Průcha - Walterová - Mareš, Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2013
  • Průcha, J. Alternativní školy a inovace ve vzdělávání. Praha: Portál, 2001
  • Rýdl, K. Principy a pojmy pedagogiky Marie Montessori. Praha: Public History, 1999
  • Bílá kniha. Národní program rozvoje vzdělávání v České republice. Praha, 2001

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alternative school na anglické Wikipedii.