Alternativní školství
Alternativní školství (z lat. alter = jiný, odlišný) je souhrnné označení pro všechny druhy škol (soukromé i státní), které se vymezují vůči klasickému čili tradičnímu školství.[1] Odlišnost může spočívat ve specifikách obsahu vzdělávání, organizace a metod výuky, hodnocení vzdělávacích výsledků žáků aj.[2] I přes tyto odlišnosti však musí plnit rámcový vzdělávací program.
Základní myšlenkou alternativního školství je, že každý žák je plnohodnotná osobnost, která potřebuje vhodné podmínky k rozvoji svých pozitivních vlastností. Učitel většinou působí jen jako průvodce, jenž podporuje cílevědomost, zodpovědnost a aktivní přístup k učení.[3][4] K alternativnímu školství se řadí například Montessoriovská, Daltonská, Waldorfská nebo Freinetovská škola.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Počátky reformní pedagogiky (konec 19. – počátek 20. století)
[editovat | editovat zdroj]Alternativní školy moderního typu vznikaly od konce 19. století vlivem reformní pedagogiky jakožto reakce na nedostatky tehdejšího tradičního školství, označovaného často jako herbartovská škola. Kritizován byl především jednostranný intelektualismus, verbální metody výuky založené na mechanickém memorování, striktně frontální a hromadná výuka, která nepřihlížela k individuálním potřebám žáků. Nespokojenost se vztahovala také k přísné kázni, tělesným trestům a autoritativnímu postavení učitele.[1][4] Reformní pedagogika se proto snažila klást důraz na praktické činnosti, estetickou a tělovýchovnou výchovu, tvořivost a partnerský vztah mezi učitelem a žákem.[1]
Hnutí alternativní pedagogiky se koncipovalo zejména v první polovině 20. století a jeho hlavními protagonisty byli John Dewey, Maria Montessori, Célestin Freinet, Peter Petersen či Helena Parkhurstová, jejichž teorie se staly základem moderních alternativních škol.[5][6]
V období mezi koncem 19. a první polovinou 20. století vznikaly různé pedagogické modely, které se staly inspirací pro současné alternativní školy:
- Abbotsholme (1889, C. Reddie) – důraz na žákovskou samosprávu, pracovní a tělovýchovné aktivity
- Landerziehungsheim (od 1898, H. Lietz) – venkovské výchovné ústavy podporující harmonii individuálního a sociálního rozvoje
- Freie Schulgemeinde Wickersdorf (1906, G. Wyneken) – školní obec podporující svobodný komunitní život
- Hauslehrerschule (1906, B. Otto) – „škola přirozená“, výuka formou dialogu, důraz na samostatnost žáků
- Odenwaldschule (1910, P. Geheeb) – rodinné prostředí, kooperace, integrace vzdělávání s praktickým životem
- Decrolyho „škola životem a pro život“ (1907) – vzdělávání založené na zájmech dítěte a „životních tématech“
- Montessoriovská pedagogika (od 1907, M. Montessori) – rozvoj smyslového vnímání, samostatnosti, svobodné volby a práce s didaktickým materiálem
- Waldorfská škola (1919, R. Steiner) – celostní pojetí výchovy, estetická a pracovní výchova, bloková výuka, absence známkování
- Daltonský plán (1919, H. Parkhurstová) – individualizované tempo učení, odborné pracovny, měsíční úkoly
- Winnetská soustava (1920, C. W. Washburne) – kombinace individuálního zvládnutí základního učiva a skupinových projektů
- Freinetovská škola (1920) – aktivní pracovní učení, kooperace, tvůrčí klima školy.
- Summerhill (1924, A. S. Neill) – antiautoritativní pedagogika, důraz na svobodný rozvoj a demokratické prostředí
- Jenský plán (1927, P. Petersen) – rodinné skupiny různého věku, kooperace, jednotné propojení školy a života
Alternativní pedagogika po roce 1945
[editovat | editovat zdroj]Hnutí alternativní pedagogiky se ve světě rozvíjelo na základech reformního hnutí první poloviny 20. století.[7] Jeho rozmach spojený se vznikem četných alternativních škol zaznamenáváme zejména v období sedmdesátých let 20. století.[8] V našich zemích byl proces reformního hnutí přerušen válečnými událostmi a poválečným politickým vývojem spojeným s budováním jednotného školství.[7] Reformní pedagogika, zahraniční i domácí, byla až do roku 1989 oficiálně kritizována a odmítána z ideologických důvodů.[6]
Období po roce 1989
[editovat | editovat zdroj]Po pádu komunistického režimu se v České republice obnovil zájem o alternativní směry. Vznikla řada nových škol inspirovaných waldorfskou, montessoriovskou, daltonskou či freinetovskou pedagogikou. Současně byla vydána nová odborná literatura, která reflektovala zahraniční i domácí tradice.[7]
Společné znaky
[editovat | editovat zdroj]Všechny typy alternativních škol mají vedle svých specifických znaků řadu společných rysů vycházejících z reformního hnutí. Jedná se především o pedocentrismus, globalismus (celostnost, tematicky integrované vyučování), učení vycházející ze života a určené pro život, individuální výchovné cíle a přiměřenost. Kromě těchto principů je možné pojmenovat další shodné obecné rysy alternativních škol:[1][4][7]
- Rovnocenný vztah mezi učitelem a žákem – budován na základě vzájemné úcty, tolerance, respektu, pochopení, důvěry a spolupráce, učitel je v roli rádce, partnera, facilitátora
- Respektování vývojových zákonitostí – učitel podporuje a rozvíjí individuální schopnosti dítěte v souladu s jeho přirozeným psychofyzickým vývojem
- Svoboda – dítěti je dávána možnost svobodné volby, což vede k zodpovědnosti za svá rozhodnutí, chování a jednání
- Přirozenost a tvořivá aktivita
- Společenství žáků, učitelů i rodičů – alternativní školy si zakládají na blízkých vztazích, příjemné atmosféře, vzájemné důvěře a spolupráci, rodiče mají možnost podílet se na vyučování a při přípravě a realizaci různých činností
- Různé formy výuky – místo klasických vyučovacích hodin se můžeme setkat s vyučováním. v tematických celcích, různě dlouhých vyučovacích jednotkách nebo blocích, které často propojují vícero předmětů zároveň
- Slavnosti
- Menší počet žáků ve třídě i ve škole jako celku
- Prostředí přizpůsobené dětem – dětská výzdoba, snadno přístupné pomůcky
- Slovní hodnocení – dává možnost vyjádřit se nejen k výkonu, ale i průběhu činnosti, snahy a postojům žáka
- Samostatnost
- Společenská výchova – sociální zdatnost ve vystupování, slovním projevu, řešení běžných situací, vzájemné komunikaci a respektování práv ostatních
Používané metody
[editovat | editovat zdroj]Tradiční školství je obvykle založeno na hromadných metodách výuky, které mají za cíl snížit náklady na vzdělávání. Tento přístup však často vede ke ztrátě osobního kontaktu mezi učitelem a žákem, omezuje možnosti individuálního přístupu a může u žáků vyvolávat pocit anonymity či nevýznamnosti.[4]
Alternativní školy se snaží tyto nedostatky překonat. Typickým znakem je nízký poměr učitel–žák, zpravidla kolem 1:10, což umožňuje individuálnější přístup. Učitelé mají zároveň větší autonomii při tvorbě obsahu výuky a jejich role přesahuje pouhé předávání znalostí – působí jako facilitátoři, kteří pomáhají žákům řešit problémy a podporují jejich osobnostní rozvoj.[3]
Významnou součástí alternativního vzdělávání je pozitivní klima školy, založené na vzájemné důvěře, spolupráci a pocitu sounáležitosti. Přátelské vztahy mezi žáky usnadňují jejich začlenění do kolektivu a přijímání společných pravidel.[9]
Mezi hlavní metody alternativních škol lze zařadit:[3]
- Pozitivní přístup – metody vedou k dosažení maximálního výkonu žáka, přinášejí pocit uspokojení, podporují sebevědomí a vytvářejí radostnou pracovní atmosféru. Hodnocení je individuální, nikoli srovnávací
- Individualizace – respektování temperamentu, učebních stylů, tempa práce, zkušeností a zájmů jednotlivých žáků
- Vlastní činnost – dialog, diskuse, pokusy, projektová práce, dramatizace, hra rolí, tvořivé činnosti
- Variabilita – možnost různých výsledků při použití odlišných postupů, aktivní zapojení a využití rozmanitých možností
- Svoboda – nedirektivní působení učitele, demokratické klima, možnost projevit vlastní názor a nést odpovědnost
- Kooperace – spolupráce bez soutěžení, založená na pomoci, argumentaci, empatii a nenásilí
- Konstruktivní přístup – žák aktivně konstruuje poznání na základě zkušeností, objevuje, řeší problémy, komunikuje
- Smysluplnost a srozumitelnost – učivo vychází z reálných zkušeností, pomáhá orientaci ve světě a životě
- Hravost – využití herních prvků pro podporu motivace a tvořivosti
- Zdravotní aspekt – výchova ke zdravému životnímu stylu, vytváření relaxačních a klidových zón
- Globální pojetí – integrace učiva do tematických celků, které podporují pochopení souvislostí a celostní pohled na svět
Školy dostupné v Česku
[editovat | editovat zdroj]V Česku existují dva typy škol, které lze navštěvovat.[1] První skupinou jsou školy tzv. reformní, které ve světě vznikaly v 1. polovině 20. století. Patří sem škola Waldorfská, Montessori, Daltonská či Jenská, svobodné školy (po vzoru škol Summerhill či Sudbury Valley) ale i ScioŠkola. Do druhé skupiny se řadí Zdravá škola, Začít spolu, Lesní/přírodní škola či Integrovaná tematická výuka.[10]
Kromě alternativních škol v pravém slova smyslu existují ještě i standardní školy, ve kterých se uplatňují určité alternativní programy (například jen v jedné třídě).[7]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alternative school na anglické Wikipedii.
- 1 2 3 4 5 Průcha, J. Alternativní školy. Praha: Portál, 1996.
- ↑ Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2001.
- 1 2 3 Maňák, J. Alternativní metody a postupy. Brno: Masarykova univerzita, 1997.
- 1 2 3 4 Svobodová, J., Jůva, V. Alternativní školy. Brno: Masarykova univerzita, 1996.
- ↑ Singule, F. Americká pragmatická pedagogika a John Dewey. Brno: Paido, 1991.
- 1 2 Svobodová, J., Jůva, V. Reformní hnutí v evropské pedagogice. Brno: Masarykova univerzita, 1995.
- 1 2 3 4 5 Kantorová, J. Vybrané kapitoly z obecné pedagogiky II. Ostrava: Ostravská univerzita, 2010.
- ↑ Singule, F. Alternativní školství ve světě a u nás. Brno: Paido, 1992.
- ↑ Spilková, V. Alternativní pedagogické směry. Praha: Portál, 2005.
- ↑ Průcha, J. Alternativní školy a inovace ve vzdělávání. Praha: Portál, 2001.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Průcha, J. Alternativní školy. 2. upravené vydání. Praha: Portál, 1996.
- Průcha, J. Moderní pedagogika. Praha: Portál, 2009.
- Průcha, J. (vyd.). Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál, 2009.
- Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2013.
- Průcha, J. Alternativní školy a inovace ve vzdělávání. Praha: Portál, 2001.
- Rýdl, K. Principy a pojmy pedagogiky Marie Montessori. Praha: Public History, 1999.
- Bílá kniha. Národní program rozvoje vzdělávání v České republice. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2001.
- Maňák, J. Alternativní metody a postupy. Brno: Masarykova univerzita, 1997.
- Svobodová, J., Jůva, V. Alternativní školy. Brno: Masarykova univerzita, 1996.
- Singule, F. Americká pragmatická pedagogika a John Dewey. Brno: Paido, 1991.
- Svobodová, J., Jůva, V. Reformní hnutí v evropské pedagogice. Brno: Masarykova univerzita, 1995.
- Kantorová, J. Vybrané kapitoly z obecné pedagogiky II. Ostrava: Ostravská univerzita, 2010.
- Singule, F. Alternativní školství ve světě a u nás. Brno: Paido, 1992.
- Spilková, V. Alternativní pedagogické směry. Praha: Portál, 2005.
