Albánci v Severní Makedonii

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dominující jazyky na území jednotlivých opštin Severní Makedonie v roce 2002. Hnědou barvou je vyznačen albánský jazyk.

Albánci představují v Severní Makedonii druhou nejpočetnější etnickou skupinu po Makedoncích (makedonských Slovanech). Žijí převážně na severozápadě země, u hranice s Kosovem a Albánií. Podle sčítání lidu z roku 2002 se 509 083 obyvatel přihlásilo k albánské národnosti, což je 25,2 % obyvatel celé země.

Osídlení[editovat | editovat zdroj]

Procentní zastoupení albánského obyvatelstva v některých opštinách na území Severní Makedonie podle sčítání lidu z r. 2002.
100–50 % 50–20 % < 20 %
Lipkovo Kumanovo Ilinden
Studeničani Petrovec Veles
Aračinovo Zelenikovo Gradsko
Tearce Skopje Drugovo
Tetovo Čučer-Sandevo Centar Župa
Želino Sopište Debarca
Brvenica Jegunovce Ohrid
Bogovinje Čaška Demir Hisar
Vrapčište Dolneni Resen
Gostivar Kruševo Bitola
Oslomej Kičevo Mavrovo a Rostuša
Zajas
Debar
Struga

Albánské osídlení se nachází převážně na severozápadě a západě země. Celkem zhruba z 80 opštin v Severní Makedonii má většinově albánské obyvatelstvo. Značné albánské komunity žijí v oblasti okolo města Struga při Ochridském jezeru, v Debaru u hranice s Albánií, ve městech Gostivar, Tetovo, Tetovo a Kičevo. Některé části severomakedonské metropole Skopje (především sever města) mají rovněž částečně albánské obyvatelstvo. Na území všech těchto opštin a i některých dalších, kde Albánci žijí, jsou veřejně užívány oba jazyky. Proto se lze setkat s albánštinou i v samotném Skopje.[zdroj?]

Albánské obyvatelstvo žije především na venkově. Ve městech má většinu pouze ve výše zmíněných sídlech.

Počet obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Albánská menšina v Severní Makedonii se vlivem přirozeného přírůstku, který je typický pro všechny albánské komunity na Balkáně, stávala v průběhu 20. století stále početnější.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Albánci v Debaru v roce 1863.

Albánské obyvatelstvo obývá území Severní Makedonie již od středověku. Kolonizace západní Makedonie probíhala nejspíše v období od 15. do 18. století.[zdroj?]

V roce 1912 bylo území dnešní Severní Makedonie připojeno k Srbsku. Albánci, kteří na území dnešní republiky žili, se nicméně nechtěli ztotožnit s tím, že se nacházejí za hranicemi Albánie, která vznikla rovněž roku 1912 jako nezávislý stát. Již několik desetiletí totiž snili o sjednocení všech Albánců do jednoho státu, a to podle plánu, který v 19. století prosazovala tzv. Prizrenská liga.

Po druhé světové válce se jednalo podle prvního sčítání lidu celkem o 197 000 lidí, což bylo téměř 20 % obyvatelstva mladé republiky.[1] Komunisté, kteří ovládli po druhé světové válce Jugoslávii, se rozhodli všechny národy tehdejší země integrovat do politického procesu. Proto se i v Makedonii snažila komunistická strana zajistit, aby více lidí vstupovalo do jejich řad i z albánské populace. Tento cíl se nicméně příliš úspěšně nedařil. V roce 1953 bylo ve Svazu komunistů Makedonie pouhých 2559 Albánců (5,9 % členstva strany).[1] V pozdějších letech se podařilo toto číslo zvyšovat, a albánské obyvatelstvo v Makedonii mělo své zastoupení i v makedonské republikové vládě.

Procentuální podíl albánského obyvatelstva na obyvatelstvu Severní Makedonie
1948 1953 1961 1971 1981 1991 1994 2002
Makedonci 68,5 66 71,2 69,3 67 65,3 66,6 64,18
Albánci 17,1 12,4 13 17 19,9[2] 21,7 22,7 25,17

V 60. letech probíhal v Jugoslávii proces modernizace po všech stránkách. To však znamenalo značné rozrůznění úrovně růstu celé země; zatímco v centrech státu (Bělehrad, Záhřeb, Lublaň aj.) se rapidně zvyšovala životní úroveň a rovněž probíhala i demografická revoluce, tento proces se vůbec nedotýkal oblastí zaostalých, které převážně obývali Albánci. V samotné Jugoslávii byl často zmiňován problém Kosova, nicméně i severozápad Makedonie se potýkal s neustálým nárůstem počtu albánského obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že přirozený přírůstek Makedonců a dalších národností na území svazové republiky Makedonie, tak vysokých čísel nedosahoval, začal se zvyšoval podíl Albánců na úkor ostatních národností v Makedonii. V roce 1968 žilo na území makedonské republiky odhadem 270-280 tisíc Albánců.[1] Mezi lety 1971 až 1981 se tento podíl zvýšil z 16,9 na 19,8 %.

Na počátku 70. let v se souvislosti s debatou ohledně pozice bosňáckého národa v Jugoslávii objevila i v Makedonii myšlenka, že by bylo možné muslimské obyvatelstvo Makedonie považovat za Makedonce islámského vyznání.[3] Tato idea však nenarazila na úrodnou půdu, vzhledem k tomu, že muslimové, kteří v zemi žijí se identifikují buď jako Albánci, nebo Turci.

Makedonští političtí představitelé se vždy (i v dobách existence Jugoslávie, a také po jejím rozpadu) obávali přenesení kosovského konfliktu na území své republiky. V Kosovu došlo v 60.-80. letech k několika protestům a nepokojům (například v březnu 1981). Situace však zůstávala dlouhodobě relativně klidná,[4] nicméně etnický problém zůstával nevyřešen. V souvislosti se zhoršující se ekonomickou situací Jugoslávie v 2. polovině 70. let a především v 80. letech se zvyšoval i problém vystěhovalectví. Řada makedonských Albánců opouštěla území dnešní republiky. Ti, kteří zůstali, se museli spokojit s horší životní úrovní, což i nadále podporovalo sice skrytý, ale přítomný konflikt mezi makedonskými etniky.

Na podzim 1991 vyhlásila Severní Makedonie nezávislost na zbytku Jugoslávie. Stalo se tak ve stínu Chorvatské války za nezávislost a v okamžiku stále se zhoršující mezietnické situace v Kosovu. I přesto však v průběhu celých turbulentních 90. let nedocházelo v samotné Severní Makedonii ke střetům mezi Makedonci a Albánci. Nově vzniklý politický pluralitní systém integroval albánské obyvatelstvo, takže albánští politici byli často reprezentováni ve vládě a dalších významných postech.

Situace nicméně nebyla rozhodně ideální. V roce 1992 uskutečnily některé albánské politické strany na území Severní Makedonie referendum o teritoriální autonomii. Toto referendum vláda ve Skopje odsoudila jako pokus o separatismus Albánci obývaných oblastí. Makedonskoalbánští političtí představitelé následně ujistili, že výsledky referenda by byly uplatněny jen v případě, kdyby se nepodařilo zajistit potřebná práva pro albánské obyvatelstvo v Makedonii.[zdroj?]

V roce 1994 žilo v Severní Makedonii 442 914 Albánců. Během 90. let probíhala v Severní Makedonii diskuze, zdali má být albánský jazyk prohlášen jako druhý úřední jazyk vedle makedonštiny. K tomuto kroku nicméně nikdy nedošlo.

Situace se nicméně změnila v roce 2001, kdy došlo k prvním ozbrojeným střetům na severu Severní Makedonie, u hranice s Kosovem. Ozbrojenci zde napadli policejní stanici. Albánské politické strany v Makedonii tento krok odsoudily, nicméně během několika následujících týdnů se situace vyostřila a do bojů musela být nasazena i makedonská armáda. K útoku se přiznala Národní osvobozenecká armáda. Po potlačení povstalců a sjednaném příměří tzv. Rámcové smlouvy z Ochridu byla tato formace odzbrojena a albánskému obyvatelstvu v Makedonii garantována rozsáhlejší politická práva.

V současné době politické zájmy albánské populace v Severní Makedonii hájí několik politických stran:

... a mnohé další menší a méně zastoupené politické strany.

Etnický konflikt mezi makedonskou většinou a albánskou menšinou je sice upozaděn, i přes širší práva pro albánské obyvatelstvo a dotace pro hospodářský rozvoj zaostalých albánských částí země však dochází i nadále k sice řídkým, nicméně zaznamenaným provokacím. Jednou z nich byla například i přestřelka v Kumanovu v roce 2015.

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Rozšíření albánských dialektů na území Albánie, Kosova a Severní Makedonie

Makedonští Albánci mluví albánským jazykem; většinou v jeho severní ghegské podobě (stejným dialektem, jakým se mluví v okolí města Lehzë). V oblasti okolo Ochridského jezera mluví makedonští Albánci toskičtinou.

Albánský jazyk je na všech úrovních v makedonských školách vyučován.[zdroj?]. Albánsky vysílá rovněž i makedonské rádio a televize (kanál MTV 2).

Ve Skopje a v Tetovu se nachází i albánské divadlo.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Albánci v Severní Makedonii jsou v drtivé většině sunitští muslimové. Existuje velmi malá skupina křesťanských Albánců, kteří v Severní Makedonii žijí.

Významné osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Matka Tereza v roce 1986.

Mnoho osobností, které měly svůj význam pro albánský národ, je původem z Severní Makedonie. Jednalo se o spisovatele, sportovce, politiky, vzdělance i vědce. Nejznámější Albánkou, která se narodila a prožila část svého života na území dnešní Makedonie (konkrétně ve Skopje), je Matka Tereza (Anjezë Gonxhe Bojaxhiu). Část rodiny albánského komunistického vůdce, Envera Hodži, pocházela z Bitoly. Z Makedonie jsou původem také i různí albánští sportovci, jako např. Blerim Xhemaili, Admir Mehmedi, Berat Sadik; spisovatel Kim Mehmeti, nebo básník Luan Starova.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c TROUD, Gilles. Etnički sukobi u Titovoj Jugoslaviji. Sremski Karlovci: Izdavačka Knjižarica Zorana Stojadinovića, 2001. 324 s. ISBN 978-86-7543-208-9. Kapitola Mlada republika Makedonija ₋ Traganje za identitetom, s. 114. (srbština) 
  2. TROUD, Gilles. Etnički sukobi u Titovoj Jugoslaviji. Sremski Karlovci: Izdavačka Knjižarica Zorana Stojadinovića, 2001. 324 s. ISBN 978-86-7543-208-9. Kapitola Mlada republika Makedonija ₋ Traganje za identitetom, s. 110. (srbština) 
  3. TROUD, Gilles. Etnički sukobi u Titovoj Jugoslaviji. Sremski Karlovci: Izdavačka Knjižarica Zorana Stojadinovića, 2001. 324 s. ISBN 978-86-7543-208-9. Kapitola Mlada republika Makedonija ₋ Traganje za identitetom, s. 115. (srbština) 
  4. TROUD, Gilles. Etnički sukobi u Titovoj Jugoslaviji. Sremski Karlovci: Izdavačka Knjižarica Zorana Stojadinovića, 2001. 324 s. ISBN 978-86-7543-208-9. Kapitola Mlada republika Makedonija ₋ Traganje za identitetom, s. 118. (srbština) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Albánci v Severní Makedonii ve Wikimedia Commons