Akira Kurosawa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Akira Kurosawa
Akira Kurosawa na natáčení filmu Sedm samurajů (1953)
Akira Kurosawa na natáčení filmu Sedm samurajů (1953)
Narození 23. března 1910
Óta, Tokio
Úmrtí 6. září 1998 (ve věku 88 let)
Setagaja, Tokio
Místo pohřbení An'yō-in (35°18′51″ s. š., 139°33′20″ v. d.)
Národnost Japonci
Povolání režisér, scenárista
Manžel(ka) Yōko Yaguchi (1945–1985)
Děti Kazuko Kurosawa
Hisao Kurosawa
Příbuzní Takayuki Katō (vnuk)
Významná díla The Hidden Fortress
Rašómon
Sedm samurajů
Dreams
Jódžinbó
… více na Wikidatech
Ocenění Mainichi Film Award for Best Director (1948)
Mainichi Film Award for Best Film (1949)
Kinema Junpo Award for Best Film of the Year (1949)
Blue Ribbon Awards for Best Screenplay (1950)
National Board of Review Awards 1951 (1951)
Zlatý lev (1951)
Oscar za nejlepší cizojazyčný film (1951)
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Akira Kurosawa (japonsky: 黒澤 明, Kurosawa Akira, 23. března 1910, Óta, Tokio6. září 1998, Setagaja, Tokio) byl jeden z nejvýznamnějších japonských i světových filmových režisérů a scenáristů.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a začátky filmování[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 23. března 1910 v Tokiu jako nejmladší ze sedmi dětí. Otec pocházel ze samurajské rodiny a byl původně v armádě. Později působil jako trenér bojových sportů a učitel na vojenské škole a ředitel střední školy. [1] Své děti vedl ke sportu a často s nimi navštěvoval filmová představení. Ve škole měl Akira nejraději kreslení a kaligrafii, nesnášel ale povinnou vojenskou přípravu. Později byl zproštěn vojenské služby pro celkovou slabost a potíže se zády. [1] Měl velice blízký vztah ke svému staršímu bratrovi Heigovi, který se živil čtením komentářů k zahraničním filmům. V roce 1927 se po skončení střední školy zapsal na výtvarnou školu Dóšúša, kde se vyučovalo malířství evropského stylu. [2] Během studií si přivydělával kreslením ilustrací do časopisů, jeho plátna byla dvakrát přijata na výstavy. Zpočátku inklinoval k marxistické levici, v letech 1929–32 byl členem Svazu Marxistických umělců Japonska. Později se mu její radikální levicové názory odcizily, i když jeho pohled na společnost a vnitřní sociální rozdíly zůstal kritický. V roce 1933 jeho psychické rozpoložení poznamenala sebevražda staršího bratra Heiga a komplikovaný vztah s otcem.[3]

Po osmi letech nejisté existence svobodného umělce se Kurosawa rozhodl, že si najde stálé zaměstnání. V roce 1936 se přihlásil do konkurzu filmové společnosti Toho (původně P.C.L.), která hledala asistenty režie. Mezi stovkami uchazečů uspěl, porotce ohromil svými znalostmi v oblasti umění i jasnými představami o směřování japonského filmu. Začal pracovat jako asistent režie, ale práce se mu zpočátku nelíbila a uvažoval o odchodu. Teprve ve štábu režiséra Kadžira Jamamota se jeho vztah k filmovému umění změnil a projevil se jeho talent. Byl využíván jako pomocný režisér.a scénárista. V roce 1941 byl podle jeho scénáře natočen film Uma (Koně), v němž samostatně režíroval některé scény. [4]

Samostatná režijní práce[editovat | editovat zdroj]

Svůj první vlastní film Sanširó Sugata (Velká legenda Judo) natočil Kurosawa v roce 1943 [2] a potom následovala řada dalších snímků s náměty historickými i aktuálními. Mezi nimi vyniká Opilý anděl (1948), při kterém poprvé spolupracoval s hecem Toširó Mifunem a skladatelem Fumio Hajasakou. Hudbě ve filmu přikládal velkou důležitost a považoval ji za rovnocennou složku, která zvyšuje působivost scén. S oblibou používal klasickou hudbu (Beethowen, Chopin, Musorgskij, Schubert, Ravel), ale také dobové populární skladby. Dlouhodobou inspiraci nacházel v ruské literatuře a také při zpracování děl japonských klasiků (Akutagawa). Výtvarnou složku ovlivnil jeho obdiv k Cézannovi a Van Goghovi i starým japonským malířům (Taiga, Tessai, Jorozu). [5]

V roce 1945 se Kurosawa oženil s herečkou Jóko Jaguči (vlastním jménem Kijo Kató) a prožil s ní čtyřicet let až do její smrti v roce 1985. Měli spolu syna Hisao (1945) a dceru Kazuko (1954), kteří se později podíleli na některých jeho filmech. Syn jako producent a dcera jako kostýmní návrhářka. [6]

Mezinárodní úspěch[editovat | editovat zdroj]

Přelomovým filmem Kurosawovy kariéry se stal Rašómon (1950), který získal Zlatého lva na filmovém Festivalu v Benátkách v roce 1951 a stal se světovou senzací. V Americe obdržel čestné ocenění pro nejlepší zahraniční film. [7] Příběh s výrazným humanistickým vyzněním měl větší úspěch v zahraničí, než doma v Japonsku a sám Kurosawa ho příliš vysoce nehodnotil. [2] Přispěl však k vzájemnému poznání japonské a západní kinematografie. Kurosawa se dostal mezi nejuznávanější japonské režiséry a jeho vrcholné tvůrčí období trvalo až do počátku 60. let.

Během něho natočil několik filmů podle svých oblíbených ruských spisovatelů F. M. Dostojevského (Idiot , 1951) a Maxima Gorkého (Na dně, 1957). Ve stejném roce režíroval film na motivy Shakespearova Macbetha pod názvem Krvavý trůn, který byl zasazen do japonského prostředí. [2] V roce 1952 natočil Kurosawa svůj nejlepší film o morální síle a charakteru obyčejných lidí s názvem Žít (Ikiru). Filmů s podobným společensky angažovaným námětem natočil ještě řadu, mezi nejlepší patří Rudovous (1964), který je posledním z jeho vrcholného období.

Mezi jeho nejznámější filmy se řadí snímky, v nichž nově zpracoval klasické japonské náměty (Sedm samurajů, Tři zločinci ve skryté pevnosti, Ochránce, Odvážní mužové). Odborníci pokládají za jeho nejlepší film Sedm samurajů (1954) s akčními scénami a bitevními záběry, které dotvářejí historický námět o boji rolníků s pomocí samurajů proti nepřátelským nájezdníkům. V pozdějších letech bylo podle těchto snímků natočeno několik remaků v Americe (Sedm statečných 1960 a 2016, Pro hrst dolarů 1964) i Japonsku (Sanširó Sugata 1955 a 1965, Toulavý pes 1973).

Při natáčení svých filmů se Kurosawa často dostával do konfliktů s producenty a filmovými společnostmi, kteří mu vytýkali nedodržování rozpočtů. V roce 1959 měl dostatečný kapitál a založil vlastní produkční firmu, což mu poskytlo větší nezávislost a tvůrčí svobodu. [8] Vznikly komerčně úspěšné filmy Ochránce (Yojimbo, 1961), Odvážní mužové (Sandžuró ,1962) a Nebe a peklo (High and Low ,1963) podle románu Eda Mc Baina.

Krizové období[editovat | editovat zdroj]

Od poloviny šedesátých let už se Kurosawovi nedařilo držet krok s novou generací filmových tvůrců. Prožíval osobní i tvůrčí krizi. Po natočení Rudovouse se rozešel s představitelem hlavní role Toširó Mifunem, který předtím hrál v šestnácti jeho filmech. V roce 1966 skončila Kurosawova exkluzivní smlouva s filmovou společností Toho a chtěl využít nabídky k filmování v zahraničí. Americká produkce po řadě konfliktů odmítla jeho účast na válečném velkofilmu Tora!Tora!Tora! a vyvolala pochybnosti o jeho duševním stavu a schopnosti pracovat. Film Dodeskaden z roku 1970, který natočil ve vlastní produkci po návratu do Japonska, u diváků propadl. O rok později se neúspěšně pokusil o sebevraždu. [9] Do roku 1993 natočil ještě šest celovečerních filmů, ale ztratil vůdčí pozici mezi japonskými režiséry.

V letech 1972–1975 točil v koprodukci se Sovětským Svazem film Děrzu Uzala podle zápisků ruského cestovatele a spisovatele V. K. Arsenějeva. Nabídka na zpracování oblíbeného námětu, o kterém uvažoval již dlouho, mu pomohla překonat krizové období. Film z prostředí sibiřské tajgy získal hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě v roce 1975 a v následujícím roce byl Americkou filmovou akademií vyhlášen nejlepším zahraničním filmem.[2] [10]

Hrob Akiry Kurosawy a jeho rodiny v Kamakuře

Poslední etapa života[editovat | editovat zdroj]

V 80. a 90. letech patřil Kurosawa mezi idoly nové generace amerických režisérů (Spielberg, Lucas, Coppola, Scorsese) a s jejich přispěním mu byly svěřeny režie filmů jako Kagemuša (1980), Ran (1985), Sny (1990) nebo Srpnová rapsodie (1991).[11] V roce 1986 byl jmenován členem britského filmového institutu a v roce 1990 získal Oscara za celoživotní přínos kinematografii.[12] V posledním období svého života pracoval na dvou scénářích k filmům, které však už nemohl natočit. Po jeho smrti byly podle nich realizovány filmy After the Rain (1999) a The Sea Is Watching (2002).

V roce 1995 utrpěl úraz páteře při pádu a byl zbytek života odkázán na invalidní vozík. Akira Kurosawa zemřel 6. září 1998 doma v Tokiu na následky mrtvice ve věku 83 let. Pohřbu se zúčastnilo více než 30 000 lidí.[13]

V anketách filmových odborníků a časopisů se trvale umisťuje mezi nejlepšími filmovými tvůrci všech dob.

Filmová tvorba[editovat | editovat zdroj]

Počátky[editovat | editovat zdroj]

První Kurosawovy filmy vznikaly v době druhé světové války. Z nich nejvýše hodnocený je film Velká legenda Judo. Ani ten ale není příliš známý a ve stínu režisérova pozdějšího díla se zdá být poměrně bezvýznamným. Navíc jsou některé z nich (Nejkrásnější) točeny na státní zakázku a mají tak oslavit Japonsko válčící po boku nacistického Německa.

Sociálně laděné filmy ze současnosti[editovat | editovat zdroj]

Podstatně významnější filmy začal točit Kurosawa po válce. Zobrazují situaci tehdejšího poválečného Japonska a jsou značně sociálně kritické. Všímají si situace těch nejchudších, zobrazují bídu obyčejných lidí, často se zabývají otázkou hranice, za níž je člověk ochoten porušit psaná i nepsaná pravidla. Jsou také velmi kritické vůči korupci, především korupci nejrůznějších úředníků. Kladou si, též otázky po kořenech sociální nespravedlnosti, ale také po kořenech bezohledného, krutého, či naopak správného a čestného jednání. V roce 1948 tak vzniká film Opilý anděl, v roce 1949 film s kriminální zápletkou Toulavý pes. Ačkoli už v roce 1950 přichází Kurosawa s žánrem, který jej proslavil nejvíce, totiž s historickým filmem, sociálně kritická témata ze současnosti se v jeho díle objevují i dále. To je případ dramatu v němž se hlavní hrdina snaží smysluplně vyrovnat s faktem, že mu zbývá pouze půl roku života: Žít – 1952, příběhu strachu člověka, který prodělal svržení atomové pumy: Žiji ve strachu – 1955, značně tragický příběh člověka, který se rozhodl vzdorovat neprůhledné a bezohledné moci mamutích korporací: Zlý chlap spí dobře – 1960, i detektivky Nebe a peklo – 1963.

Už v prvních filmech překvapuje Kurosawa nejen samotnou režií, silnými náměty, prostředím filmů, hereckými výkony, ale také fascinující kamerou. Prakticky každý Kurosawův film znovu překvapí lyrikou dlouhých záběrů, scén v nichž se zdánlivě nic neděje, ale které mají velikou psychologickou hloubku a v nichž probíhá nenápadné a tiché drama. To je rys, který ještě umocnil nástup širokoúhlého filmu, zvýrazňujícího vizuální sílu Kurosawových snímků. Na tomto faktu fascinujících záběrů nakonec nic nemění to, že režisérovy nejslavnější filmy jsou natočeny černobíle. Nebarevný materiál snad ještě zesiluje sílu zachyceného obrazu. Dokonce působí dojmem, že každý jednotlivý záběr vystřižený z filmového pásu by obstál i jako mistrovská fotografie.

plakát k filmu Sedm samurajů

Historické filmy[editovat | editovat zdroj]

V roce 1945 natočil Kurosawa historický film Lidé, kteří šlapou tygrovi na ocas, ale ten byl zakázán japonskou cenzurou pro zobrazování feudálních hodnot. Byl představen japonské veřejnosti až v roce 1952. Prvním Kurosawovým historickým filmem, který byl představen nejen japonské (1950), ale i západní veřejnosti (1951) je Rašómon. Ten je složen ze čtyř vyprávění stejného příběhu různými lidmi. Zároveň je i prvním filmem, který obdržel mezinárodní ocenění. V roce 1951 následuje filmová adaptace Dostojevského románu Idiot. Jak je ovšem u Kurosawy běžné, převedl režisér tuto evropskou látku do Japonských reálií – Idiot (1951).

V roce 1954 pak Kurosawa vytvořil své opus magnum, dílo ověnčené mnoha superlativy, legendární film Sedm samurajů. Kurosawa v něm složil hold především samurajskému stavu. Není proto bez zajímavosti, že on sám pocházel ze starého samurajského rodu. Ačkoli film trvá plných 207 minut a je tak i mezi Kurosawovými díly extrémně dlouhým, lze zároveň říci, že v něm není slabých a zbytečných míst. I po více než padesáti letech od doby vzniku tento film diváky fascinuje a strhává. Podle tohoto filmu byla mimochodem později natočena americká verze příběhu, která přejala dokonce i původní název Kurosawova díla, totiž: Sedm statečných. Tato verze si téměř doslovně přejímá děj, ale přitom se zcela míjí s Kurosawovou poetikou a působí tak spíše jako nepovedený plagiát.

Adaptací Shakespearova dramatu Macbeth je v roce 1957 natočený Krvavý trůn. V roce 1958 pak režisér točí pro změnu historickou komedii Tři zločinci ve skryté pevnosti (V Česku vyšla na DVD pod anglickým názvem The Hidden Fortress). V roce 1961 pak Kurosawa ve filmu Tělesná stráž neboli Jódžinbó vytvořil zcela nového hrdinu a navíc se nechtě podílel na vzniku filmu Pro hrst dolarů (Pro pár dolarů) (režie Sergio Leone), který je výborným remakem Tělesné stráže a zároveň stojí na počátku éry tzv. spaghetti-westernu (Pro pár dolarů navíc, Hodný, zlý a ošklivý, Tenkrát na Západě). Volným pokračováním filmu Yojimbo jsou v roce 1962 natočení Odvážní mužové neboli Sanjuro.

Nového filmařského vrcholu se pak Kurosawa dotkl roku 1965 filmem Rudovous v němž se vlastně spojuje historický film s předchozím výrazně sociálním vyzněním. Kurosawa zde totiž opouští samurajské téma a zaměřuje se na prokreslení psychologické hloubky člověka. Zajímá ho zde především zranění, která si lidé nesou svým životem, a která výrazně ovlivňují jeho nynější život. I tento film, podobně jako Sedm samurajů, stále překvapuje svou nadčasovostí.

Barevné filmy[editovat | editovat zdroj]

V roce 1970 natočil Kurosawa svůj první barevný film, Dodeskaden (v Česku na DVD vyšlo jako Dode's-ka den). Kurosawa se v něm opět vrací do poválečného Japonska a opět si všímá lidí na samém okraji společnosti. Komerční úspěch filmu, žel nebyl takový, jaký režisér očekával, což se výrazně projevilo i na četnosti filmů po roce 1970. Až v roce 1975 natočil v koprodukci se SSSR film Děrsu Uzala, v roce 1980 historický velkofilm Kagemuša, v roce 1984 opět historický film Ran (film), v němž zpracoval Shakespearovo drama Král Lear.

Posledními třemi filmy jsou v roce 1990 natočené sugestivní Sny Akiry Kurosawy, 1991 Srpnová rapsodie, 1993 Madadayo.

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Některé Kurosawovy filmy na DVD distribuované i u nás mají zvukovou stopu jen v japonském originále a české titulky. Pravděpodobně pro některé rané Kurosawovy filmy nejsou dostupné ani české titulky. Filmy, u kterých je dostupný český dabing: Ran (vydal HCE v roce 2002 na DVD i na VHS), Kagemuša (vydal Guild Home Video v roce 1992 na VHS) a možná další.

rok český název (český přepis z japonštiny nebo český překlad) anglický název japonský název český přepis
1943 Velká legenda Judo Sanshiro Sugata
aka Judo Saga
姿三四郎 Sugata Sanširó
1944 Nejkrásnější The Most Beautiful 一番美しく Ičiban ucukušiku
1945 (Velká legenda Judo 2) Sanshiro Sugata Part II
aka Judo Saga 2
續姿三四郎 Zoku Sugata Sanširó
(Lidé, kteří šlapou tygrovi na ocas) The Men Who Tread On the Tiger's Tail 虎の尾を踏む男達 Tora no o o fumu otokotači
1946 (Nelitujeme svého mládí) No Regrets for Our Youth わが青春に悔なし Waga seišun ni kuinaši
(Krásná neděle) One Wonderful Sunday 素晴らしき日曜日 Subarašiki ničijóbi
1948 Opilý anděl Drunken Angel 酔いどれ天使 Joidore tenši
1949 Mlčenlivý souboj The Quiet Duel 静かなる決闘 Šizukanaru ketto
Toulavý pes Stray Dog 野良犬 Nora inu
1950 Skandál Scandal 醜聞 Šubun
Rašómon Rashomon 羅生門 Rašómon
1951 Idiot The Idiot 白痴 Hakuči
1952 Žít Ikiru
aka To Live
生きる Ikiru
1954 Sedm samurajů Seven Samurai 七人の侍 Šičinin no samurai
1955 Žiji ve strachu Record of a Living Being
aka I Live in Fear
生きものの記録 Ikimono no kiroku
1957 Krvavý trůn Throne of Blood
aka Spider Web Castle
蜘蛛巣城 Kumonosudžó
Na dně The Lower Depths どん底 Donzoko
1958 Tři zločinci ve skryté pevnosti (The Hidden Fortress) The Hidden Fortress 隠し砦の三悪人 Kakuši toride no san akunin
1960 Zlý chlap spí dobře The Bad Sleep Well 悪い奴ほどよく眠る Warui jacu hodo joku nemuru
1961 Tělesná stráž (Jódžinbó) Yojimbo
aka The Bodyguard
用心棒 Jódžinbó
1962 Odvážní mužové (Sandžúró) Sanjuro 椿三十郎 Cubaki Sandžúró
1963 Nebe a peklo High and Low
aka Heaven and Hell
天国と地獄 Tengoku to džigoku
1965 Rudovous Red Beard 赤ひげ Akahige
1970 Dodeskaden (Dode's-ka den) Dodeskaden どですかでん Dodeskaden
1975 Děrsu Uzala Dersu Uzala rusky: Дерсу Узала Děrsu Uzala
1980 Kagemuša Kagemusha 影武者 Kagemuša
1985 Ran Ran Ran
1990 Sny Akiry Kurosawy Dreams
aka Akira Kurosawa's Dreams
Jume
1991 Srpnová rapsodie (Hači gacu no šigeki) [1] Rhapsody in August 八月の狂詩曲 Hačigacu no kjóšikjoku
1993 Madadayo Madadayo
aka Not Yet
まあだだよ Mádadajo

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b PTÁČEK, Luboš. Akira Kurosawa a jeho filmy. Praha: Nakladatelství Václav Žák-CASABLANCA, 2013. ISBN 978-80-87292-23-5. S. 29. Dále jen Ptáček. 
  2. a b c d e CODR, Milan; SILNÁ, Nataša. Přemožitelé času sv. 18. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Akira Kurosawa, s. 165-168. 
  3. Ptáček, str.31
  4. Ptáček, str. 33
  5. Ptáček, str. 30
  6. Ptáček, str. 34
  7. Ptáček, str. 37
  8. Ptáček, str. 38
  9. Ptáček, str. 42
  10. The 48th Academy Awards | 1976. Oscars.org | Academy of Motion Picture Arts and Sciences [online]. [cit. 2020-06-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Ptáček, str. 43–44
  12. The 62nd Academy Awards | 1990. Oscars.org | Academy of Motion Picture Arts and Sciences [online]. [cit. 2020-06-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Ptáček, str. 48

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]