Přeskočit na obsah

August Pfizmaier

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dr. med. doc. August Pfizmaier
Rodné jménoAugust Philipp Pfizmaier
Narození16. března 1808
Karlovy Vary Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí15. května 1887 (ve věku 79 let)
Döbling Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Národnostněmecká
Vzdělánívyučený kuchař,
orientalista, lékař
Znalost cizích jazyků:[pozn. 1]
Alma materUniverzita Karlova
Vídeňská univerzita
Povoláníorientalista, jazykovědec, překladatel, vysokoškolský pedagog, lékař
ZaměstnavateléVídeňská univerzita (docent orientálních jazyků a literatury)
Titul1835[1] 1836[2] Dr. med.
docent orientálních jazyků a literatury (na Vídeňské univerzitě)
Dětibezdětný
RodičeGotthelf Friedrich Pfitzmaier (otec)
Maria Dorothea (matka)
PříbuzníValentin Keil (strýc)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

August Pfizmaier, celým jménem August Philipp Pfizmaier (16. března 1808, Karlovy Vary – 15. května 1887, Döbling, Rakousko-Uhersko), příjmení někdy psáno též jako Pfitzmeier či Pfitzmayer,[2] byl orientalista (především sinolog a japanolog), jazykovědec, vysokoškolský pedagog, překladatel a původně lékař (balneolog) v Karlových Varech.

Život

Mládí

August Pfizmaier se narodil 16. března 1808 v Karlových Varech. Jeho otec Gotthelf Friedrich Pfitzmaier sem přišel jako cukrář lorda Findlatera a později, v roce 1809 zde zakoupil objekt Poštovní dvůr. V té době již budova byla atraktivním centrem společenského dění. Augustova matka Maria Dorothea byla sestra prvního nájemce Poštovního dvora Valentina Keila.[pozn. 2][2]

Studium a profese

August byl v rodině nejstarším synem a otec v něm viděl svého nástupce. V roce 1819 byl jako 11letý poslán na tři roky do Drážďan, aby se vyučil kuchařem. Současně v soukromém institutu navštěvoval všeobecně vzdělávací hodiny. Vědění a učení se Pfizmaierovi zalíbilo do té míry, že si po návratu u otce prosadil studium na gymnáziu. V Karlových Varech v té době ještě taková škola nebyla, navštěvoval tedy nižší gymnázium řádu piaristů v Ostrově. Ve studiu vyššího gymnázia pak pokračoval nejprve v Praze na Staroměstském akademickém gymnáziu a poslední předmaturitní roky dokončil v Plzni na gymnáziu premonstrátském. Doba plzeňského studia měla na formování Pfizmaierovy osobnosti velký vliv, především na jeho kladný vztah ke studiu jazyků. Tomu se chtěl věnovat i po maturitě. Přihlásil se ke studiu na Orientální akademii do Vídně, ale vzhledem k omezenému počtu přijímaných studentů přijat nebyl.[1][2][3]

Pfizmaier váhal mezi studiem práv a medicíny. V roce 1829 pak nastoupil v Praze na Karlovu univerzitu a roku 1835[1], podle jiného zdroje 1836[2], promoval na doktora medicíny. Poté se vrátil do Karlových Varů a otevřel si zde privátní lékařskou praxi.[pozn. 3] Jako lázeňský lékař se rád ujímal klientů z Egypta, aby se zdokonalil v arabštině a koptštině. Po třech letech však praxi ukončil s odůvodněním, že „V Karlových Varech je příliš mnoho vážených lékařů a on jako nováček bez praxe nemá šanci obstát v tak silné konkurenci“.[1][2]

Poté se přestěhoval do Vídně. Nejprve žil z otcovy podpory, neboť se mu i zde zpočátku nedařilo. Měl přislíbeno stát se soudním překladatelem v Dolním Rakousku, což se však nakonec neuskutečnilo. V roce 1840 získal licenci na vydávání časopisu (Zeitschrift für morgenländische Literatur), ale pro realizaci nenašel schopné spolupracovníky ani dostatek peněz[pozn. 4]. V roce 1843 ve věku 35 let dostal konečně své první zaměstnání – stal se docentem orientálních jazyků a literatury na vídeňské univerzitě a začal zde vyučovat turečtinu, čínštinu, perštinu a arabštinu.[2] Roku 1848 však byla tato pracovní pozice zrušena. V témže roce se Pfizmaier stal členem vídeňské Císařské akademie věd. Byl jmenován jedním z dvanácti zakládajících členů historicko-filozofické třídy akademie. Toto jmenování bylo velkou ctí, ale nepřinášelo žádné příjmy. Tehdy se přírodovědec a diplomat Karl von Scherzer pro Pfizmaiera zasadil u rakouského ministerstva kultury a školství o menší roční finanční příspěvek. Nebýt toho, Pfizmaier by pravděpodobně byl svůj další život prožil v bídě.[1]

Osobní život

Byl dvakrát ženatý, obě manželství zůstala bezdětná, takže neměl pokračovatele. Jeden z jeho nejnadanějších žáků Josef Haas, později c. k. rakousko-uherský konzul v Šanghaji, zahynul v moři na Dálném východě.[2]

August Pfizmaier zemřel v roce 1887 v Döblingu u Vídně.[2]

Anekdota

Pfizmaier se v posledních desetiletích života stáhl do ústraní. Žil a tvořil na vídeňské Josefstädter Glacis tak uzavřeně až o něm vznikla anekdota: „ …že se o francouzsko-pruské válce dozvěděl až o deset let později prostřednictvím japonských novin“.[1]

Znalost cizích jazyků

Od doby gymnaziálních let zde byla Pfizmaierova touha po studiu cizích jazyků. Filologie ho přitahovala již na plzeňském gymnáziu.[pozn. 5] V té době již ovládal francouzsky, italsky, anglicky, rusky, oblíbil si staré klasické jazyky latinu a starořečtinu, a v roce 1827 se jako samouk naučil turecky.[2]

Též ovládl arabštinu, egyptštinu vč. koptštiny, čínštinu, perštinu, japonštinu, mandžuštinu, skandinávské jazyky (dánštinu, norštinu a švédštinu) a nizozemštinu. Zabýval se i inuitštinou a ainštinou.

Neuvěřitelný počet jazyků, které Pfizmaier ovládal, vzbuzoval již za jeho života pochybnosti o hloubce těchto znalostí. Ve svém dopise s životopisem, který poslal lékaři Jeanu de Carro pro jeho ročenku Almanach de Carlsbad roku 1842 napsal: „…naučil jsem se všechny evropské jazyky s výjimkou maďarštiny a některých slovanských dialektů a rozumím i odborným článkům…“.[2] Ve stejné ročence již o 10 let dříve (1832) byla Pfizmaierova překladatelská práce publikována, tentokrát v souvislosti s překladem básně Óda na Vřídlo do turečtiny.[4][pozn. 6]

Činnost a dílo

Pfizmaier za svůj život přeložil téměř 200 titulů knih a napsal či přeložil bezpočet článků. Překládal především práce z čínštiny do němčiny – historické anály, mytologické práce, historické a přírodovědecké referáty, ale též moderní literární texty – a je považován za jednoho z největších překladatelů z tohoto jazyka. Od roku 1850 do své smrti v roce 1887 překládal ročně v průměru 200 stran z čínštiny a 125 stran z japonštiny. Rozsah jeho překladů z těchto dvou jazyků do některého evropského jazyka nebyl dodnes (2020) překonán.

Popsal též inuitské jazyky.

Výběr z díla:[2][3]

  • 1839 – první samostatná kniha Die Verherrlichung der Stadt Burza (Chvála města Burzy), překlad tureckých básní ze 16. století
  • 1847 – Sechs Wandschirme in Gestalten der vergänglichen Welt (Šest paravánů ve ztvárnění pomíjivého světa); překlad japonského románu do němčiny; byl to první překlad tohoto žánru do evropského jazyka a Pfizmaier si jím u odborné veřejnosti získal velké uznání
  • 1847 – Grammaire turque (Turecká gramatika)
  • 1851 – Wörterbuch der japanischen Sprache (Japonsko-německý slovník), zůstal nedokončený)[5]
  • 1851 – Untersuchungen über den Bau der Ainosprache (Zkoumání jazykové stavby inuitštiny)
  • 1873–1874 – Die poetischen Ausdrücke der japanischen Sprache (Básnické výrazy japonštiny)
  • 1877 – Die Geschichte einer Seelenwanderung in Japan (Historie reinkarnace v Japonsku)
  • 1879 – Darlegung der chinesischen Ämter (Vysvětlení čínských úřadů)
  • 1880 – Die älteren Reisen nach dem Osten Japans (Starší cesty po východním Japonsku)
  • 1881 – Zwei Reisen nach dem Westen Japans in den Jahren 1369 u. 1389 n. Chr. (Dvě cesty po západním Japonsku v letech 1369 a 1389 po Kr.)
  • 1883 – Die Gottesmenschen u. Skopzen in Russland (Boží muži a Skopci v Rusku)
  • 1884 – Die Sprache der Alëuten und Fuchsinseln (Jazyk Aleutských a Liščích ostrovů)

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Ainština, angličtina, arabština, čínština, dánština, egyptština vč. koptštiny, francouzština, inuitština, italština, japonština, latina, mandžuština, nizozemština, norština, perština, ruština, starořečtina, švédština, turečtina.
  2. ↑ V době vlastnictví Gotthelfa Friedricha Pfitzmaiera bylo v Poštovním dvoře započato se stavbou Pruského sálu.[2]
  3. ↑ V domě Stadt Gotha na Nové louce č. p. 472.[2]
  4. ↑ Časopis ale nezanikl; začal vycházet v roce 1846 v Lipsku.[2]
  5. ↑ Podíl na tom měl i jeho tehdejší profesor páter Josef Stanislaus Zauper, který byl mnohostranným filologem a mj. i přítelem Goetha.[2]
  6. ↑ Článek otištěn ve sborníku Almanach de Carlsbad pojednává o nadaném karlovarském rodákovi Augustu Pfitzmayerovi, který vypracoval dva překlady básně Óda na karlovarské prameny do turečtiny. Autor článku Jean de Carro píše: „V roce 1831, před začátkem sezóny, za mnou přišel profesor Pleischl a přinesl mi dva turecké překlady Lobkovicovy ódy jako příspěvek do mnou připravované Polyglotty. Překvapeně jsem se jej zeptal, zdali je sám dovezl z Konstantinopole nebo z orientalistické akademie ve Vídni. Ani tam ani tam, ale mnohem blíže, zněla jeho odpověď. Pocházejí od jednoho mladého Karlovaráka, který se sám naučil turecky a který Vám je nabízí. Moje zvědavost se stále zvětšovala a kdyby se mnou profesor nemluvil zcela vážně, byl bych vše považoval za žert. Mé přání setkat se s nadaným mladíkem se pár dní nato vyplnilo a August Pfitzmayer mi osobně předal své dva překlady ódy a děkoval mi za tu čest, že může pracovat pro mou Polyglotte. Jelikož sám turečtinu neovládám a nebyl jsem si zcela jist, poslal jsem obě básně k posouzení Josephu von Hammer-Purgstallovi do Vídně. A odpověď od největšího znalce turečtiny té doby z 16. srpna 1831 zněla takto: Váš karlovarský orientalista vzbuzuje úžas. Nechápu, kde měl příležitost tak dokonale proniknout do tajů turecké poezie. Dokázal víc, než já bych se odvážil a Vy můžete bez obav nechat otisknout oba překlady.“[4]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku August Pfizmaier na německé Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f CZEIKE, Felix. August Philipp Pfizmaier [online]. Wien: Wien Geschichte WIKI, Historisches Lexikon Wien, rev. 2017-11-20 [cit. 2020-08-31]. Dostupné online. (německy) 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p BURACHOVIČ, Stanislav. Lexikon osobností Karlovarska. Karlovy Vary: KMKV, Muzeum Karlovy Vary a Vydavatelství Promenáda, 2009. 149 s. ISBN 978-80-85018-69-1. Kapitola August Pfizmaier, s. 87–90. 
  3. ↑ a b OTTO, Jan, kolektiv autorů. Ottův slovník naučný. Svazek 19. Praha: Jan Otto, 1902. Dostupné online. Kapitola Pfizmaier, s. 666. 
  4. ↑ a b BURACHOVIČ, Stanislav. Lexikon osobností Karlovarska. Karlovy Vary: KMKV, Muzeum Karlovy Vary a Vydavatelství Promenáda, 2009. 149 s. ISBN 978-80-85018-69-1. Kapitola August Pfizmaier, s. 89. 
  5. ↑ PFIZMAIER, August. Japonsko–německý slovník [online]. London, United Kingdom: Bernard Quaritch Ltd [cit. 2020-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=August_Pfizmaier&oldid=21239229“