Přeskočit na obsah

Jakobíni

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mědiryt „Uzavření spolku Jakobínů v průběhu noci z 27. na 28. července 1794“

Jakobíni bylo původně označení členů nejvlivnějšího politického klubu, vzniklého v době Velké francouzské revoluce. Název klubu je odvozen od místa jejich setkání, dominikánského kláštera Saint-Jacques (sv. Jakub) v Paříži.

V obecném významu označuje výraz ty přívržence Francouzské revoluce uvnitř Francie, kteří se i po popravě krále hlásili k ideálům volnost, rovnost, bratrství a usilovali o republikánské uspořádání, i v případě, kdy nebyli členy žádné politické organizace.

Klub jakobínů

Po svolání generálních stavů králem Ludvíkem XVI. dne 5. května 1789 vzniklo po celé Francii, především však v Paříži, takřka přes noc množství politických spolků. Když se 17. června vytvořilo Národní shromáždění a o tři dny později složilo přísahu, že se nerozejde, dokud se nepodaří sestavit ústavu (tzv. Přísaha v míčovně), tvořily ji nejprve kluby politického založení s rozdílnými názory.

Původně byl klub 30. dubna 1789 založen jako Bretaňský klub. Ten ukončil svou aktivitu v srpnu 1789, jelikož se nepodařilo uskutečnit dohodu ohledně práva veta krále. Po říjnovém podnětu v Sieyès obnovil v prosinci téhož roku Claude-Christophe Gourdan klub pod jménem „Spolek přátel ústavy“. Jako místo pro svá shromáždění našli někdejší knihovnu Jakobínského kláštera v Paříži. V následujících měsících vzniklo po celé Francii množství Jakobínských klubů, ve kterých v měsících chaosu stále více nabývali převahy radikální demokraté do roku 1791 označovaní jako kordeliéři, mezi něž patřili Louis-Antoine-Léon de Saint-Just, Jean-Paul Marat a Georges Danton. Většina umírněných „feuillantů“, kteří usilovali o model konstituční monarchie, byli do léta 1791 z klubu vyloučeni.

Cíle a vývoj

Ti, které za revoluce zasáhly ideje Jeana Jacquese Rousseaua, chtěli konstituční monarchii nahradit republikou. Prostřednictvím letáků, novinových článků a chytlavých proslovů ovlivnili široké masy lidí a po celé Francii si našli mnoho přívrženců. Na stranu jakobínů se přidal především prostý lid, dělníci a maloměšťáci, nazývaní sansculoti. Jakobíni byli lépe organizovaní než ostatní politické celky a provozovali síť poboček v provinciích, takže mohli i zde pomocí letáčků, úderných novinových článků a úchvatných proslovů ovlivňovat veřejné mínění. Francouzská revoluce byla i jakýmsi učebním procesem, protože i dlouholetí členové klubu měnili své původní politické názory. Také Robespierre byl ještě roku 1791 monarchistou a v sociálních otázkách nebyl nijak zainteresován.

Jakobíni dělali politiku pro prostý lid, dělníky a maloměšťáky, byli původně proti válce, požadovali rozprodej národního majetku – což byl majetek zabavený církvi a emigrantům – po malých parcelách, chtěli sjednocenou, centralistickou Francii a požadovali plánované hospodářství s maximálními cenami.

Radikalizace – «La Terreur»

Roku 1792 si proti vůli svých umírněnějších politických soupeřů, girondistů, vynutili proces proti králi. Pod vedením Maximiliena Robespierra zavedli od roku 1793 hrůzovládu, (franc. La Terreur, v tomto případě s velkým počátečním písmenem jako název), jež se vyznačovala hlavně masovými popravami politických protivníků, energickým a krvavým potlačováním kontrarevolučních hnutí v provinciích a řízeným hospodářstvím s maximálními cenami. Roku 1793 nechali jakobíni pod vlivem myšlenek Rousseaua schválit ústavu, jež posílila přímou demokracii, která zahrnovala závazné plnění státního cíle („veřejného blaha“), a sociální práva (právo na práci a na vzdělání). Tato ústava však nebyla schválena. Až do vítězného konce nad nepřáteli musel pokračovat Terreur, pravil Robespierre. Tím však jakobíni zrazovali vlastní ideál svobody, čímž docílili toho, že přibývalo vnitřních i vnějších nepřátel revoluce.

Kvůli teroru ztráceli stále víc a více stoupenců. V létě 1794 k maximálním cenám přibyly i maximální mzdy, čímž se sympatie sansculotů k jakobínské politice také zmenšovaly. V červenci dosáhla revoluční armáda rozhodujícího vítězství u Fleurus. Donucovací opatření se nyní již nezdála nezbytně nutná. Popravou někdejších názorových souputníků však ztratil Robespierre podporu v Konventu. Dne 27. července 1794 byl Robespierre svržen a 28. července 1794 popraven. To znamenalo konec jakobínské diktatury a jejího teroru. 11. listopadu 1794 byl pařížský klub jakobínů uzavřen. I poté však stále muselo Direktorium počítat s jakobínskými vzpourami.

„Jakobíni“ uvnitř a vně Francie

Strom svobody s Jakobínskou čapkou v mošelské krajině na hranici mezi lucemburským vévodstvím a francouzskou republikou s obcí Schengen na pozadí. Akvarel přes perokresbu a tužkokresbu od J .W. Goetha (1792). Nápis na tabulce říká: „Passans, cette terre est libre“ (Milí kolemjdoucí, tato země je svobodná)

„Jakobíny“ se nazývali stoupenci francouzské revoluce uvnitř i vně Francie, kteří se i po popravě krále stále ještě hlásili k ideálům svobody, rovnosti a bratrství a usilovali o republikánské státní zřízení. Jakobíni byli později členové malé politické skupiny, kteří i přes malý počet hlasů přesvědčili národ. Pojem byl míněn i jako urážka, nezřídka též jako důvod k udání a měl tak veřejně označit královrahy, kteří se sami přednostně nazývali jako Patrioti. Nicméně v závěsu za francouzskou revolucí byly také úmyslně zakládané jakobínské kluby v sousedních zemích, které se samy podílely na revolučních aktivitách nebo je iniciovaly – na příklad v událostech předcházejících italskému risorgimentu nebo při vzniku tzv. Mohučské republiky.

Ve Vídni v roce 1794 proběhl proces proti tzv. „Vídeňským jakobínům“. Mnoho stoupenců osvícenství z řad úřednictva a armády bylo v souvislosti s procesem uvězněno nebo popraveno. Hlava tehdy zavražděného republikánského důstojníka Franze Hebenstreita (1747–1795) je dnes vystavena ve vídeňském Muzeu kriminalistiky.

Předsedové jakobínů za Francouzské revoluce

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jakobíni&oldid=20866932“