Žirafa

Žirafa
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Třída	savci (Mammalia)
Řád	sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád	přežvýkaví (Ruminantia)
Čeleď	žirafovití (Giraffidae)
Rod	žirafa (Giraffa) Brisson, 1762
Areál rozšíření Areál rozšíření
druhy
žirafa severní (G. camelopardalis) Žirafa jižní (G. giraffa) žirafa masajská (G. tippelskirchi) žirafa síťovaná (G. reticulata)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žirafa (Giraffa) je rod mohutných sudokopytníků, v současnosti nejvyšších ze všech suchozemských živočišných druhů. Dle zprávy z roku 2016 stejně jako upozornění přírodovědce Davida Attenborougha jsou žirafy velice ohroženým druhem, v 7 státech světa již dokonce vyhynuly.

Žirafa je přežvýkavec, je tedy geneticky příbuzná s jelenem či krávou. Z taxonomického hlediska náleží v rámci přežvýkavců do vlastní čeledi, kterou sdílí pouze se svým nejbližším příbuzným okapi. Žirafí samci dosahují velikosti od 4,8 až do 5,5 metru a váží až 900 kilogramů (rekordní jedinec, zastřelený roku 1934 v Keni byl vysoký 5,87 metru a vážil zhruba 1000 kg). Samice jsou obecně trochu menší a lehčí.

Tradičně byla žirafa považována za jeden druh (Giraffa camelopardalis) s 11 poddruhy, z nichž se obecně uznává devět. Studie z roku 2016 ale přinesla zjištění, že druhy žiraf jsou čtyři: žirafa severní, žirafa jižní, žirafa masajská a žirafa síťovaná.

Pojmenování

Slovo žirafa, používané v různých obměnách ve většině evropských jazyků, je přejímkou z arabském názvu tohoto zvířete zarafa, který má zřejmě původ v somálském názvu žirafy gerri. Latinský název camelopardus, používaný ve starověku a středověku je odvozen z antické legendy, podle níž je žirafa křížencem velblouda - camelus a levharta - pardus, protože má postavu velblouda a zbarvení skvrnité jako levhart. Jiný starověký název je anabus, pochází od Kartáginců, kteří jej zřejmě převzali z khoisanských jazyků. Ve východní Africe je svahilsky nazývána twiga, toto jméno se stalo inspirací pro pseudonym modelky Twiggy. Kikujové jí říkají nduida, Hehové nudululu, Masajové oloodo-kirragata a Šonové twiza. V západní Africe ji Jorubové nazávají agunfon a Hausové raƙumin dawa, ve střední Africe ji Lingalové říkají dikala a Loziové tutwa, v jižní Africe má zulské jméno indlulamithi, zatímco Sothové, Tswanové a Vendové ji nazývají thuda, thutlwa a Khoikhoiové !anabu.

Prostředí a chování

Přirozeným prostředím pro žirafy jsou suché savany a otevřené pláně s řídkým stromovím, někdy se vyskytuje i v polopouštích nebo naopak v řídkých lesích a buši. Spásá vegetaci ve vyšších polohách než všichni ostatní savci, především listy stromů a keřů, jako jsou akácie nebo keře rodu Commiphora, Terminalia a Premna. Díky dlouhému jazyku, šikovné stavbě páteře a ohebným nohám může žirafa dosáhnout na velké množství potravy. Typicky si dlouhým jazykem přitáhne větev a poté oddálí hlavu a tím si shrábne listí hřebenovitými zuby. Tuhý jazyk jí umožňuje strhávat větvičky a listy i z trnitých stromů, jako jsou akácie. Při pití žirafa sklání hlavu a doširoka rozkročí přední končetiny, aby lépe dosáhla k vodě. Konzumace potravy a pití zabere žirafě denně přibližně dvanáct hodin. V zoologických zahradách vyžadují žirafy kvalitní krmivo, zejména vojtěšku, luční seno, ale také granule a jablka. Žirafy odpočívají, stejně jako většina ostatních sudokopytníků, ve stoje, jen výjimečně spí vsedě s hlavou opřenou o zadek. Spánku žirafa věnuje průměrně 4,6 hodin za den.Žirafa se zvukově projevuje funěním, starší zvířata a mláďata bečí. Dokáží běžet rychlostí až 51 km/h. Žirafy žijí ve smíšených skupinách, v počtu 20-50 jedinců, samice s mláďaty pohromadě se samci. Sociální vazby mezi členy stáda jsou poměrně slabé a zvířata se mezi stády volně přemisťují. Každá žirafa za život vystřídá větší množství skupin. Žirafy nemají stálá teritoria.

Anatomie

Morfologie hlavy žirafy

Mezi význačné znaky patří velké oči a uši, chůdovité nohy s velkými chodidly a tenký ocas s oháňkou, která slouží například k odhánění much. Na hlavě má žirafa dva až čtyři růžky (osikony), které jsou u samců větší než u samic. Tyto růžky jsou zpočátku chrupavčité, později zkostnatí. Žádné dvě žirafy nemají stejné kresby na srsti. Hojně rozšířený názor, že krční páteř žirafy je složena pouze ze sedmi obratlů, stejně jako u ostatních savců, je chybný. Žirafa má totiž jeden krční obratel navíc, ovšem jeden hrudní jí vymizel, což zřejmě mnohé badatele zmátlo. Cévní systém umožňuje bránit průtoku krve, aby při sklonění hlavy nedošlo k poškození mozku hydrostatickým tlakem.

Žirafí krk a jeho evoluce

Jako příklad lamarkistické evoluce se obvykle uvádí prodlužování žirafího krku. Podle této teorie byly žirafy nejprve zvířata s poměrně krátkým krkem, který se postupným natahováním během generací zvětšil až na současnou, optimální velikost.

Velikost žirafího krku je však pravděpodobně výsledkem pohlavního výběru. Samci s větším a mohutnějším krkem jsou v soubojích úspěšnější a mají větší úspěch u samic. Proto vznikl selekční tlak na samce s mohutným krkem, jejichž hlava je v současnosti často výše, než větve stromů, na kterých se živí.

Často uváděný doklad neschopnosti evoluce předvídat dopředu je způsob, kterým je inervován larynx savců. Rekurentní laryngiální nerv je veden po zadní straně aorty a zpět do hrtanu. U žiraf to vytváří několikametrovou smyčku, která začíná v mozku, vede kolem srdce a pak stoupá zpět do krku žirafy. Viz "evoluční fušeřina" (evolutionary tinkering)

Druhy a poddruhy

Žirafa síťovaná

Obecně je uznáváno 9 poddruhů žiraf, odlišují se především barvou, vzorem a místem původu. Poddruhy lze rozdělit na severní, které mají bílou až našedlou podkladovou barvu a vždy bílé nohy a jižní, se skvrnitýma nohama, menšími tmavými skvrnami a okrovou podkladovou barvou. Na základě analýz mitochondriální a jaderné DNA byly v roce 2016 z původního druhu Giraffa camelopardalis některé poddruhy vyčleněny do dalších 3 samostatných druhů:

• Druh: žirafa severní (Giraffa camelopardalis)
  • Poddruh: žirafa kordofanská (G. c. antiquorum) – menší, méně pravidelné tmavě hnědé fleky které pokrývají vnitřní část nohy. Výskyt: západní a jihozápadní Súdán, východní Čad.
  • Poddruh: žirafa núbijská (G. c. camelopardalis) – velké, čtyřhranné fleky kaštanové barvy na našedlém pozadí, žádné fleky na vnitřní straně nohou nebo pod hleznem. Výskyt: východní Súdán, severovýchodní Kongo.
    • Ekotypem žirafy núbijské, dříve pokládaným za samostatný poddruh, je žirafa Rothschildova (původně G. c. rothschildi) – tmavě hnědé kaňkovité nebo obdélníkové skvrny s chabě definovanými krémovými linkami. Hlezno může být skvrnité.
  • Poddruh: žirafa západoafrická (G. c. peralta) – mnoho malých, kulatých, bledě nažloutle červených skvrn na bílém pozadí. Výskyt: Čad, Niger, Mali.
• Druh: žirafa síťovaná (Giraffa reticulata) – kresba tvoří velké polygonální skořicové nebo rezavé plochy ohraničené sítí světlých bílých čar. Skvrny někdy vypadají temně rudě a pokrývají i nohy. Výskyt: severovýchodní Keňa, Etiopie, Somálsko.
• Druh: žirafa jižní (Giraffa giraffa)
  • Poddruh: žirafa angolská (G. g. angolensis) – velké, rudohnědé skvrny a vroubky kolem hran rozprostírající se po celé noze. Výskyt: Angola, Zambie.
  • Poddruh: žirafa kapská (G. g. giraffa) – zaoblené a kaňkovité skvrny, některé hvězdicovitého tvaru na světlém pozadí. Výskyt: Jižní Afrika, Namibie, Botswana, Zimbabwe, Mozambik.
• Druh: žirafa masajská (Giraffa tippelskirchi) – má drobnější skvrny ze zubatými okraji, často ve tvaru vinného listu, barva temně čokoládova s nažloutlým pozadím. Výskyt: střední a jižní Keňa, Tanzanie. Nápadně vyvinutý třetí růžek na čele, zvláště u samců. Výskyt: Uganda, severní až centrální Keňa. (Někdy nesprávně nazývaná Rotschildova)
  • Ekotypem žirafy masajské, dříve pokládaným za samostatný poddruh, je žirafa zambijská (původně G. c. thornicrofti) – malé, tmavohnědé hvězdicovité nebo listnaté skvrny rozpínající se až k spodní části nohou. Podklad tmavší, až pískový. Výskyt: východní Zambie.

Rozmnožování

Samice se páří s dominantním samcem v dané lokalitě. Samci o dominantu bojují přetlačováním se krky, někdy dokonce do sebe narážejí hlavami, často proplétají krky. K tomuto boji dochází často mezi mladými samci, případně při příchodu nového samce do teritoria. Po vyhraném souboji vítěz poníží soka tím, že s ním předstírá páření. Březost u samic trvá 457 dní, po kterých se narodí jedno mládě, jen výjimečně se narodí dvojčata. Obvykle se mláďata rodí v období sucha, těsně po narození váží mládě přibližně 70 kg a měří okolo 2 metrů. Mláďata dospívají ve věku 3 let, ale rozmnožují se až v 6 letech. V zajetí se žirafa dožívá zhruba 25 let, vzácně i přes 30 let.

Nepřátelé

Žirafa má málo přirozených nepřátel, dospělá zvířata loví pouze lvi a krokodýli, na mláďata se někdy odvažují i hyeny skvrnité a výjimečně i levharti. Matka však ohrožené mládě divoce brání kopáním. Jediné kopnutí dokáže usmrtit lvici nebo prorazit kapotu terénního vozu. Nejhoršími nepřáteli žiraf jsou lidé. Domorodci je často loví otrávenými šípy nebo jim přetínají šlachy na zadních nohách. Z její kůže se vyrábí štíty nebo sandály, z žíní ocasu náramky a amulety.

Zajímavost

Není zřejmé, zda žirafy umí plavat. V literatuře chybí zpráva o tom, že by kdokoliv pozoroval žirafu při plavání, dle počítačových simulací by se ale patrně nad hladinou udržet dokázala. Hlubším vodám se žirafy nicméně vyhýbají, pohybují se pouze tam, kde dosáhnou pohodlně na dno.

Chov v zoo

V Česku lze nalézt výhradně žirafu Rothschildovu anebo žirafu síťovanou.

• žirafa Rotschildova: Zlín, Dvůr Králové, Liberec, Olomouc, Ostrava, Praha, Ústí nad Labem, Plzeň, Jihlava
• žirafa síťovaná: Zoologická zahrada Brno, Dvůr Králové, Jihlava

Externí odkazy

• Slovníkové heslo žirafa ve Wikislovníku
• Obrázky, zvuky či videa k tématu žirafa na Wikimedia Commons
• české stránky o žirafách
• české stránky věnující se žirafám a antilopám
• IUCN Červený list ohrožených zvířat (anglicky)

Portály: Živočichové