Úsov (zámek)

Hrad, resp. zámek Úsov leží nad stejnojmenným městem v okrese Šumperk.

Historie zámku

Raně gotický hrad Úsov s dispozicí francouzského kastelu byl postaven na rozhraní starého sídelního území a královského hvozdu. Přímo nad městem se vypínají hrad a zámek, což je poměrně řídký případ, kdy původní hrad a pozdější zámek stojí vedle sebe ve vzácné symbióze, aniž by stavba druhého znamenala zánik nebo úplnou přestavbu prvého.

Úsovský hrad byl mohutnou středověkou pevností. Poprvé se uvádí roku 1260, kdy ho získal olomoucký purkrabí Jiljí (Idík) z rodu pánů ze Švábenic. Ten získal krátce před tímto datem „úsovský újezd“ jako výsluhu od krále Přemysla Otakara II. a tehdy se již po Úsovu psal. Zřejmě právě on vybudoval uprostřed rozsáhlých lesů nad říčkou Doubravkou kamenný hrad.
Od roku 1276 byl Úsov až do r. 1408 v přímém držení krále, s krátkým obdobím 20 let (cca v letech 1330–1350), kdy ho drželi v zástavě Šternberkové. Po roce 1350 spravoval úsovské zboží syn Jana Lucemburského pozdější moravský markrabě Jan Jindřich.
V letech 1375–1405 patřil Úsov moravskému markraběti Joštovi, který z něj učinil za moravských markraběcích válek důležitou základnu svých vojenských rot. Krvavé spory mezi ním a mladším bratrem Prokopem se nevyhnuly ani hradu a jejich vojenské družiny pustošily celý kraj.
Po Prokopově smrti zastavil markrabě Jošt Úsov r. 1408 pánům z Kurovic a v r. 1416 potvrdil král Václav IV.. Zástavu úsovského zeměpanského zboží bohatému českému šlechtici Janu z Vlašimi s jedinou výhradou a to, že mu hrad zůstane stále otevřen. Stoletá vláda pánů z Vlašimi zanechala na Úsově trvalé stopy. K nim můžeme přičíst prakticky veškeré gotické úpravy dodnes na hradě zachované – např. věž Vlašimka. Právě ta nese jména svých stavebníků – bratrů Karla a Jiřího z Vlašimi, kteří na sklonku 15. století z Úsova učinili opravdové panské sídlo, hodné bohatství a moci tohoto rodu. Z dosud dobře zachovalých pozůstatků je možno vysledovat podobu jakou získal do konce 15. století. Za Karla z Vlašimi (1447–1475) a jeho synovců Karla mladšího (1475–1500) a Jiřího (1475–1513) se rozsáhlé úsovské panství stalo jedním z nejbohatších na Moravě vůbec a ani období česko-uherských válek nezastavilo jeho rozvoj.
Od pánů z Vlašimi přešlo úsovské panství s hradem v r. 1513 jako dar krále Vladislava II. za blíže neurčené služby do rukou pánů z Boskovic, a to již nikoliv jako zboží „zástavní“ nýbrž do plného vlastnictví. Po smrti prvního úsovského Boskovice Ladislava v r. 1520 zdědil obrovský komplex statků (téměř souvislý pás země začínající nad Brnem u Letovic a končící takřka u pramenů řeky Moravy, jeho syn Kryštof. Měl-li Ladislav své sídlo na Moravské Třebové, pobýval Kryštof častěji na Úsově. Zřejmým motivem bylo bohatství z těžby drahých kovů zejména stříbra a železa „na Medelských horách“. Nákladný život spojený s výkonem funkcí nejvyššího komorníka a později i zemského hejtmana měl však za následek počínající úpadek boskovického bohatství. V r. 1547 postoupil Kryštof úsovské panství s městem Litovlí, městečkem a hradem Úsovem a dalšími 26 vesnicemi synovi svého bratrance Jaroslava Černohorského z Boskovic – Janu Jetřichovi a sám si ponechal ostatní boskovická panství. Také Jan Jetřich si vybral úsovský hrad za své sídelní místo, což se pochopitelně odrazilo v jeho další výstavbě, ovlivněné již novým stavebním slohem – renesancí. Po Jetřichově smrti v r. 1562 převzal Úsov jeho bratranec Albrecht z Boskovic, přítel umění a písemnictví, znalec zemských práv, dobrý hospodář ale také bezohledný a tvrdou rukou vládnoucí feudál. Také on zastával nejvýznamnější funkce v zemské správě, jako podkomoří, nejvyšší soudce a nejvyšší komorník a královský komisař na zemském sněmu v r. 1571, kde zastupoval císaře Maxmiliána II.. Albrechtovým dědicem se stal v r. 1572 poslední mužský potomek boskovického rodu – Jan Šembera Černohorský z Boskovic. I když jeho sídlem byl bučovický zámek, rád se zdržoval na Úsově a lovil ve zdejších lesích.
Šemberovy dcery se krátce před jeho smrtí provdaly. Anna Alžběta za Karla a Kateřina za Maxmiliána z Lichtenštejna. Těmito sňatky byl založen základ obrovského bohatství lichtenštejnského rodu, který se tak stal dědicem pánů z Boskovic, jejichž rod v r. 1597 Janem Šemberou vymřel po meči.
Od té doby náleželo úsovské panství nepřetržitě až do r. 1945 Lichtenštejnům. Úsov se stal pouze sídlem správy panství, neboť Lichtenštejnové sem zajížděli sporadicky, hlavně za účelem lovů. Navíc úsovskému sídlu zasadila těžké rány třicetiletá válka a zejména Švédové pod vedením generála Torstensona, kteří hrad i městečko v r. 1643 vypálili. Hrad byl po třicetileté válce nouzově opraven, k jeho důkladné opravě a přestavbě jihozápadní části do podoby zámku došlo až v 80. a 90. letech 17. století za vnuka prvního lichtenštejnského držitele Úsova – knížete Jana Adama Ondřeje, který jej držel od r. 1648. Ani Jan Adam Ondřej však Úsov nezvolil jako svoje hlavní sídlo, a tak zámek nadále zůstal sídlem lichtenštejnských úředníků v čele se zámeckým hejtmanem. V centru pozornosti se úsovský zámek objevil až v 19. století, kdy zdejší prozatím skromné lovecké sbírky kníže Jan Josef (1760–1836) značně obohatil o další trofeje především z domácích revírů. Zámeckou knihovnu a umělecké sbírky rozšířil o další exponáty. Kolem r. 1900 zřídil Jan II. z Lichtenštejna v zámku lesnické a lovecké muzeum, jehož sbírky byly doplňovány trofejemi z loveckých výprav Lichtenštejnů po Evropě, zejména z Polska a Itálie a také z výprav do Afriky.
V roce 1945 se stal zámek s celým inventářem a instalovanými sbírkami majetkem československého státu.

Popis zámku

Nad hranatou věží a jižním rondelem byl kolem roku 1691 podle návrhu italského stavitele Domenica Martinelliho (1650–1718) vystavěn třípatrový zámecký palác. Také nejvyšší věž "hladomorna" byla barokizována cibulovým krytem. Od roku 1748 začal platit tereziánský katastr – soupis poddaných a jejich majetku pro daňové účely. V letech 1751 a potom 1761–1762 sloužila část zámku jako ošetřovna raněných vojínů, z nichž někteří odpočívají u "Černého kříže" v nedalekém lese. Z dalších knížat z Lichtenštejnu, kteří se postupně střídali v držení Úsova, je nutno uvést Josefa Václava (1696–1772), vynikajícího válečníka a nositele Řádu zlatého rouna, Františka Josefa (1726–1781), za jehož života v roce 1775 došlo na úsovském panství k bouřím, které byly potlačeny za vojenské asistence, a Jana Josefa (1740–1836), který věnoval značnou pozornost správě ohromných statků a lesnictví a který obohatil zámeckou knihovnu o umělecké sbírky.

Do zámku se vstupuje z jihozápadní strany po zděném mostě (původně zřejmě padacím) přes hluboký hradní příkop. Hlavní zámecký palác je třípatrový s obdélníkovým půdorysem. Most ústí do půlkruhového portálu a průjezdem s křížovou klenbou se vchází do nádvoří nepravidelného tvaru. Barokní zámek byl vestavěn do středověkého hradu, mezi věže gotického opevnění, kdy původně gotický hrad nebyl výstavbou zámku dotčen a více než půlkruhem uzavírá nádvoří areálu. Dominantou je válcová věž s hladomornou, ukončená barokní cibulí s lucernou. Vnější opevnění bylo zesíleno dalšími věžemi, ochozy hradby jsou dosud kryty šindelovou ochrannou stříškou. Na místě hradního paláce stojí nyní přízemní budova s reliéfem štítonoše a letopisem 1487, při hradbě jsou pak další stavby. Vnitřní prostory hradu jsou prázdné. Stěny zámeckého schodiště pokrýval rozsáhlý soubor paroží a parůžků spárkaté zvěře.

Před vstupem do expozice afrických trofejí můžeme nahlédnout do černé kuchyně, vybavené pecí, dřevěným nábytkem a především kolekcí kuchyňského nádobí ze 17. století.

Lovecko-lesnické muzeum

Na hradě zřídil v roce 1898 Jan II. Lichtenštejn (1840–1929) muzeum, ve kterém byly vystaveny exponáty jak z českých zemí, tak z výletů do Afriky, Polska a Itálie. Ve sbírkách úsovského zámku je přes 4000 kusů přírodnin, z toho na 700 kusů rohů a parohů, lemujících zdi a zámecké schodiště. Dominantu těchto prostor představují paroží jelenů, především z jižní Moravy. Základ muzeální expozice interiéru tvoří sály, které v prvním poschodí představují trofeje africké zvířeny, především antilop, gazel, lebka a kly slona, lva pustinného, zebry a nosorožce, pocházejících z přelomu 19. a 20. století. Lovecké trofeje v dalších sálech prvního patra zámku, např. totální preparát lva, kůže lvů, rohy a hlavy s rohy kopytníků, především antilop a gazel, hlavy žirafy a zeber, návštěvníky seznamují s charakterem některých skupin africké zvěře. V tomto patře za expozicí africké zvěře následuje sál kozorožců. Od konce 19. století je zámek Úsov znám jako lovecké muzeum.

Sály druhého patra prezentují české ptáky a savce. Tato část expozice nabízí přehlídku velkých i menších druhů. Jeden ze sálů druhého patra zavádí do říše hmyzu. Instalace je doplněna také herbářem dřevin a ukázkami zpracování dřeva. Doprovodné exponáty mají loveckou tematiku, jsou zde vystaveny kolekce zbraní, nábytek vyrobený z kořenů stromů a předměty dokumentující lesnictví z počátku 20. století. V tomto sále (zbrojnici) si může návštěvník prohlédnout kolekce kuriózních pytláckých zbraní a loveckých pušek zabavených zaměstnanci v revírech bývalého Lichtenštejnského panství. Kolekci pytláckých zbraní doplňují exponáty pušek vyrobených Lichtenštejnskými puškaři Franzem Adamem a Janem Prestlem, působících ve Valticích koncem 18. století a začátkem 19. století. Lovecko-lesnické muzeum v Úsově je ojedinělým muzeem tohoto druhu ve střední Evropě.

Majetková správa

Po roce 1945 se stal zámek i se sbírkami majetkem československého státu. Koncem roku 1951 svěřila Národní kulturní komise celý objekt do správy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci. Vlastivědný ústav v Šumperku v roce 1967 do své správy převzal stavební objekty zámeckého areálu a o rok později také instalované sbírky.

Ve starší renesanční části zámku je zřízena restaurace a na zámku i předzámčí se pořádají historické turnaje a jiné akce.