Wikipedista:Barbora Neumaierová/Pískoviště

Rosenbachovi - rodina, která se stala obětí Holokaustu

Životní příběh rodiny Rosenbachových

Rosenbachovi se do Liberce přistěhovali začátkem 20. století. Jaroslav Rosenbach původně pocházel ze Solnice, která leží v okrese Rychnov nad Kněžnou. Jeho otec byl obchodník Bernhard Rosenbach a matka se jmenovala Anna. Jaroslav studoval práva na vídeňské univerzitě, kde také roku 1910 odpromoval. Poté se živil jako přísežný soudní tlumočník pro češtinu, němčinu a ruštinu. Měl také svou vlastní advokátní kancelář. Jeho manželka se jmenovala Blanka. Byla dcerou advokáta JUDr. Heinricha Steinera. Blanka pracovala jako překladatelka z francouzštiny a angličtiny. Jaroslav a Blanka spolu měli tři děti. Syn Karel se narodil 4.1.1913, Heřman 23.9.1924 a Anna 7.6.1927.    

Co vedlo Rosenbachovi k  přestěhování do Liberce?

K přestěhování do Liberce Jaroslava nejspíš inspirovala jeho sestra Tereza, která se v Liberci provdala za obchodníka Karla Červinku v roce 1906. Spolu měli pět dětí. Tři dcery, Růžena, Marta a Aňa a dva syny, Ericha a Karla. Syn Karel bohužel zemřel již při porodu v roce 1914. Po okupaci roku 1938 se Červinkovi odstěhovali do východních Čech. Roku 1942 byla část této rodiny (rodiče, Erich a Růžena) deportována transportem z Hradce Králové do Terezína. V Terezíně  zůstali pár týdnů a poté je přemístili do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, kde zemřeli. Co se stalo s ostatními dětmi se neví.

Rosenbachovi měli s Červinkovými poměrně blízký vztah. Jaroslav si v Liberci založil již zmíněnou advokátní kancelář v centru města, která fungovala až do roku 1938. Poté byla jeho advokátní kancelář zrušena, po okupaci na základě rasové segregace byla označena za židovskou a Jaroslav ji poté už nesměl provozovat.

Vila Jaroslava a Blanky Rosenbachových - Bendlova 1132/17, 460 01 Liberec I-Staré Město, Česko

Rosenbachovím se před okupací dařilo velmi dobře, o čemž svědčí i to, že si v letech 1931-1932 nechali postavit vilu ve funkcionalistickém stylu. Objekt navrhnul pražský projektant Bernhold Schwarz. Vila byla patrová, v podkroví byl i pokoj pro služebnou. Údajně se dodnes dochovalo původní oplocení pozemní i interiérové doplňky a nábytek.[1]

Rosenbachovi žili ve své nové vile pouze do září roku 1938. Poté město opustili, pravděpodobně kvůli vzrůstajícímu antisemitismu. Rodina se stihla odstěhovat ještě před podepsáním mnichovské dohody. Rosenbachovi měli židovské kořeny, ale na kolik se k židovské komunitě hlásili není známo. Z Liberce se odstěhovali do malé obce Libníkovice, která se nacházela poblíž Solnice. Zde zůstali až do roku 1942. Rosenbachovi se dle dochovaných dokumentů hlásili k české národnosti. 25. července 1942 byli Rosenbachovi deportováni speciálním transportem, který byl vypraven speciálně pro jejich rodinu, z Libníkovic do Terezína. V Terezíně strávili pouze pár týdnů a 1. září 1942 byli umístěni k dalšímu transportu. Šlo o transport z Terezína do Estonska a přepravoval 1000 osob. Většina přepravovaných lidí v tomto transportu bohužel válku nepřežila. Transport jel přes Drážďany, Poznaň, Bydgoszcz, Malbork a Sovetsk. Po čtyřech dnech jízdy zastavili v Rize. Zdejší koncentrační tábor byl však přeplněný a proto transport pokračoval dál do Estonska. Pátý den jízdy vlak zastavil v estonské vesnici Raasiku. Zde byla provedena selekce přibližně 800 lidí, kteří byli převezeni na nedalekou pláž, kde museli odevzdat vše cenné co měli, poté byli zastřeleni a pohřbeni v masovém hrobu. Anna Rosenbachová byla jediná kdo z této rodiny přežil.[2]

Životní osud Anny Rosenbachové

Anna strávila téměř většinu času až do konce války s ostatními dívkami, které přežili transport. Dostala se do tábora Jägala.[3] Šlo o pracovně-výchovný tábor a životní podmínky tu byli velmi špatné. Od prosince 1942 byla plánovaná likvidace tohoto tábora a proto se Anna s dalšími dívkami dostaly do centrální vesnice v Tallinnu. Zde dívky pracovaly v zemědělství a odklízely trosky po bombardování v přístavu.[4] Na podzim roku 1943 byla přemístěna do tábora Ereda. Anna s ostatními dívkami docházely také na stavbu nového tábora Goldfilds, který se nacházel asi deset kilometrů od Eredy.[5] Zdůvodňuje rychlého posunu sovětských vojsk byla Anna s ostatními dívkami přesunuty zpátky do Tallinnu a odtamtud kvůli přeplnění byly převezeny do blízkosti obce Lagedi, kde vznikl provizorní tábor. Tento provizorní tábor však také neměl dlouhého trvání. Rozpadl se přibližně po třech měsících své existence.[6] Anna byla poté transportována do tábora Stutthof, kam dorazila koncem srpna roku 1944. Anna zde však nezůstala dlouho. Byla vybrána s dalšími dívkami k pracovnímu nasazení v táboře Langenhorn-Ochsenzoll. Zde byly využívány jako otrocká síla ve válečném průmyslu. Těsně předtím, než do tábora přišly spojenecké armády, tak byly ženy transportovány do tábora Bergen-Belsen. Životní podmínky zde byli velmi špatné a představa přežít zde i týden, se zdála nesplnitelná. 15. dubna 1945 do tábora vstoupila spojenecká armáda. Mezi osvobozením vězni byla i Anna. Tábor byl tehdy ve špatném stavu a zrovna tam řádila i epidemie tyfu. Britové pohřbili mrtvé a spálil místní domy. Přeživšími z tábora poskytli provizorní ubytování v bývalých kasárnách Wehrmachtu. Po válce se Anna snažila najít MUDr. Karla Mautnera, který byl přítel jejího otce a žil v USA. Zda se jí ho však podařilo kontaktovat se neví. Jisté však je, že Anna do Ameriky nikdy neodjela.

Na chvíli se vrátila zpátky do Liberce, ale nesetrvala tam příliš dlouho, už jí tam nic nedrželo. Odstěhovala se proto do Prahy, kde potkala i svého budoucího manžela. A roku 1948 se s manželem měla odstěhovat do Izraele. Zde se měla dobře, přinejmenším po materiální stránce. Zemřela pravděpodobně na rakovinu v 70. nebo 80. letech v Izraeli.[7]

A co se dělo v Liberci po odchodu Rosenbachových?

Vila Rosenbachových byla zabavena ve prospěch Německé říše. Prostory vily měl využívat jeden z říšských komisariátů, který také ve vile uskutečnil několik úprav. Upravil suterén, ve sklepě nechal vybudovat koupelnu a také nechal postavil zahradní domek s garáží.[8] Došlo také k rozdělení vily na dvě části. V jedné části vily žil Johann Schaffer se svou rodinou a v druhé části žil od roku 1939 K. H. Frank.[9] Prostory však obývala spíše jeho manželka Anna s jejich syny Heraldem a Gerhardem. Kromě těchto dvou rodin žila ve vile také služebná a od roku 1939 také Dr. Fritz Köllner, který prý dostal byt ve vile jako služební byt. Také to byl údajně blízký přítel K. H. Franka. Před válkou pracoval jako bankovní úředník nejdříve v Liberci a pak v Praze kde také vystudoval práva. Jeho přátelství s Fraknovými bylo tak blízké, že s nimi jezdil i na dovolené. Manželství Frankových bylo dlouhodobě nefunkční, což byla jedna z příčin sblížení Anny a Fritze Köllnera. Téměř po dvaceti letech manželství se Anna s manželem rozvedla.[10] 10. května 1940 si vzala Dr. Fritze Köllnera.[11] Brzy poté se znovu oženil i Anny bývalý manžel K. H. Frank.  Anně a Fritzovi Köllnerovím se rok po svatbě narodila dcera Brigitte.[12]

Köllner v srpnu roku 1940 zažádal o odkoupení vily od rodiny Rosenbachových. Ti se však odkoupení snažili zabránit. Rosenbachovi byli však 25.července 1942 deportováni z Libníkovic transportem Ez do ghetta Terezín. O pár dní později obdržel K. H. Frank dopis, ve kterém stálo, že veškeré náležitosti ohledně vilu byli vyřízeny a tedy nic nebrání jejímu odkoupení F. Köllnerem (ten ji odkoupil 13.srpna 1942).

1945 se K. H. Frank pokusil se svou rodinou o útěk. Byl však chycen v Rokycanech a odvezen do Wiesbadenu na výslech, poté byl předán československé justici. Roku 1946 byl Mimořádným lidovými soudem v Praze odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 22. května 1946.[13]

Anna Köllnerová (bývalá Franková) opustila s dcerou Brigittou Liberec a žila v bavorském Straubingu. Zde se také po delší době sešla se svým manželem Fritzem. Fritz Köllner byl totiž roku 1945 zatčen Američany, kteří ho pokládali za obyčejného vojáka, a proto ho také po nějaké době pustili zpátky na svobodu. S Köllnerovými žil i Anny syn z prvního manželství Herald. Ten ovšem v 18 letech narukoval a začal sloužit u 1. tankové divize SS. Ve válce byl však raněn a roku 1945 přišel o levou nohu.[14]

Na jaře roku 1946 byl opět zatčen Fritz Köllner, musel se podrobit výslechům a na základě toho byl shledán jakou válečný zločinec. Ocitl se ve vazbě pankrácké věznice. Následují proces byl velmi rychlý. Byla na něj podána žaloba od veřejného žalobce a o pár dní později byl vynesen rozsudek trestu smrti. Soud ho uznali vinným z členství v mnoha nacionálně socialistických organizací jako byli například NSDAP, SA, FS.[15] Také řešili způsob, kterým na sebe převedl vilu rodiny Rosenbachových a tím se údajně obohatil na úkor rasově pronásledovaných.[16] To že soud řešil i tento případ bylo ojedinělé. Köllner po vynesení rozsudku požádal o milost prezidenta republiky a tím se spustil zdlouhavý proces shromažďování dat a důkazů, které by podložili Köllnerovu žádost o milost. Jediný důvod který se našel pro to, aby Köllner nebyl popraven, byl že jeho žena Anna přišla o bývalého manžela opravou a když by byl popraven i Köllner, tak by popravou přišla o oba muže.[17] Köllnerovi byl trest nakonec snížen na doživotní vězení. Kontrarozvědka StB ho kontaktovala během jáchymovské internace roku 1953 o pomoc s příslibem zkrácení trestu. Jeho úkolem bylo donášet na spoluvězně. Köllner na návrh přistoupil a na jaře roku 1955 byl propuštěn. Rozvědka do Köllnera vkládala velké naděje k další spolupráci, tu však Köllner odmítl. Fritz po propuštění zamířil za svou ženou Annou do Straubingu a poté se přestěhovali do Kissingenu. Pracovat začal pro státní správu a postupně se dostal i na post vyššího úředníka v bavorské vládě na ministerstvu práce.[18] Köllner se se svou minulostí nijak netajil a na rozdíl od jiných lidí si nenechal změnit ani identitu. Zemřel v roce 1986 v Taufkirchen poblíž Mnichova.

---

Zdroje

PORTMANN, Kateřina, SLADKÝ, Jan. Místa paměti. Po stopách bývalých libereckých spoluobčanů. Příběh Anny Rosenbachové a její rodiny. Liberec. Fontes Nissae. Prameny Nisy XIX. 2018.

[1] HALÍK, Pavel. Slavné vily Libereckého kraje. Praha: Foibos, 2007, s.113–114. ISBN: 978-80-87073-06-3.

[2] PŘIBYl, lukáš, cit. v pozn. 59, s. 116. 63_„Od té doby věřím na osud...“ Transporty protektorátních Židů do Pobaltí v roce 1942. [cit. 28. 9. 2017] Dostupné z: http://www.jewishmuseum.cz/program-a-vzdelavani/vystavy/ archiv/61/.

[3] PŘIBYL, Lukáš a Michal PLZÁK. Zapomenuté transporty, s. 219.

[4] PŘIBYL, Lukáš: Historie terezínského transportu Be do Estonskcit, s. 148.

[5] BENZ, Wolfgang – DIESTEL Barbara (eds.): Der Ort des Terrors, s. 155–158.

[6] BENZ, Wolfgang – DIESTEL Barbara (eds.): Der Ort des Terrors, s. 168–169.

[7] Rozhovor O. Sladkého s Ruth Kopečkovou, Praha, 25. 3. 2017.

[8] Památkový katalog Národního památkového ústavu [cit. 18.5.2023]. Dostupné z: http:// pamatkovykatalog.cz/?element=13665100&sequence=42901&page=1717&action=ele-ment&presenter=elementsResults.

[9] NA Praha, fond Sčítání obyvatelstva v roce 1939, č. fondu: 833.

[10] Sňatek K. h. Franka s Annou Josefou Müllerovou byl uzavřen 21. 1. 1925. Dostupné z: http://www.portafontium.eu/iipimage/30063607/karlovy-vary-okresni-urad-03_0350- -o?x=-34&y=462&w=508&h=195 Sbírka matrik západních Čech, číslo fondu 1014, matrika oddaných 1924–1926, Signatura: Karlovy Vary – okresní úřad 03.

[11] SOA litoměřice, Kniha sňatků liberec, sv. III, č. zápisu 387. Za zprostředkování této informace děkujeme Sabině Duškové ze Státního oblastního archivu litoměřice.

[12] SOkA liberec, Pobytová evidence obyvatel, karta Anny Josefy Köllnerové.

[13] KÜPPER, Rene: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politická biografie sudetoněmeckého nacionálního socialisty. Praha, Argo 2012

[14] SOA v Praze, f. MLS Praha, Ls 749/47 – Zpráva Úřadu bezpečnostního referenta okresního a místního národního výboru v Liberci, 12. 7. 1947.

[15] Podle §3/2 a §2 tzv. velkého retribučního dekretu.

[16] Podle §10 tzv. velkého retribučního dekretu.

[17] LOZOVIUKOVÁ Kateřina. Poválečný Liberec – město v pohraničí. In: LOZOVIUKOVÁ, Kateřina  - PAŽOUT, Jaroslav (eds.):  Život na československých hranicích a jejich překračování v letech 1945–1989. Praha – Liberec, Ústav pro studium totalitních režimů – Technická univerzita v Liberci, 2017, s. 18–40.

[18] KLEE, Ernst: Das Personen Lexikon zum dritten Reich. Wer war was vor und nach 1945. Hamburg, Nikol Verlag, 2016, s. 325.